Mladá Fronta...DNES

Je 28.10. 2007

Svátek má Václav a taky český stát.
A doufám, že i groovová hudba...

Bylo by fajn, kdyby se dnes před Junáčem tísnila fronta mladých hudby(dy)chtivých lidí...

GROOVE je tu pro Vás
GROOVE je tu s Vámi...

Přátelé..*k.

Nils Landgren a jeho Funk Unit

Man with the red horn...

Kdyby snad někdo z vás toužil poznat něco nového...a neuzavírat se ve svých hudebních škatulkách vyrobených ze zvukotěsnícího kartonu...Je toho tolik, co stojí za poslechnutí...

Dostal jsem chuť na grilované kuře a vzápětí také chuť přiblížit Vám hudbu vynikajícího švédského jazzového a funkového trombonisty a zpěváka Nilse Landgrena. Dost možná ho znáte a dost možná, že o něm slyšíte poprvé, ale o to více se jím můžete nechat překvapit.
Nils, přestože jako šestiletý kluk začal hrát na bicí, vystudoval mezi lety 1972 - 78 klasickou hru na trombón na konzervatoři v německém Karlstadtu a univerzitu v Arviku. Poté se, zásadně ovlivněn jazzem daleko více než klasikou, vrátil do Stockholmu, kde se začal živit jako profesionální hráč. Jak už to ale u jazzových hráčů často bývá, musel, chudák malý, dřít bídou s nouzí. Peníze žádné, zato mnoho cenných zkušeností. Velká příležitost a také start jeho kariéry přišla s nabídkou zúčastnit se turné Björn Skifs, nejznámějším švédským interpretem té doby, který se ve světě proslavil snad jedinou skladbou "Hooked on a feeling", už tak převzatou od Marka Jamese, která ale troufám si tvrdit, je v našich krajích známá spíše díky re-maku (tedy re-makovaného (makového) re-maku) od (ne)ohroženého Myče Bjůkenena, tedy Davida Hasselhoffa, z kterého (týká se hitu, ne Myče) si ale bylo možno zapamatovat snad jen stále dokola se opakující skučo-hučení "hůga čaga, hůga čaga" zdánlivě připomínající posvátný tanec aboriginů při opékání klokana s koalovou nádivkou poblíž posvátného kamenného monolitu u Alice Springs (znáte "tak pusu mi dej a pojď ke mně blíž", kterakto začíná píseň od stejnojmenné české intepretky, která skutečně dokáže vyprodukovat i kvalitní písničku, která zahřeje a neurazí nenáročné popové ucho městské holčičky ve věku, kdy už měl Wolfgang Amadeus Mozart za sebou v hudebním světě a tvorbě více, než leckterý skladatel za celý život). Zpět ale k Nilsovi.
Toho turné s Björn Skifs vystřelilo na dráhu uznávaného a dokonce i známého trombónisty (což nemusí jít nutně ruku v ruce, proto ten důraz). Spolupracoval od té doby na více než 500 albech hudebníků jak čistě regionálních (švédských), tak světově známých - za všechny jmenujme Herbie Hancocka, ABBA, The Crusaders, ale i Ace of Base či Wycleafa Jeana.

Rád bych Vám představil album vydané Nils Landgren Funk Unit roku 2004. Název hovoří za vše, tedy téměř: FUNKY ABBA. Skupina v jejímž čele stojí muzikantsky i producentsky sám Nils Landgren dala známým písním od ABBy funk/neo-soul/hip-hopový nádech a vytvořila, dle mého názoru, skutečně zajímavé a pestré dílo.

Článek možná časem rozšířím (snad i o to, co jsem skutečně chtěl (původně a jedině) napsat), až mě opět popadne chuť - má akutální chuť totiž, ta na grilované kuře, změnila se v dosti velký, přímo ukrutný a ukručený hlad, tudíž opouštím své místo u kompjůtru, abych svůj žaludek urychleně nasytil. A vy se zatím můžete nasytit hudbou ze zmíněného alba a udělat si vlastní obrázek.
Tšau, přátelé!

Výsledky hlasování aneb Jsem samolibý..a tohle je Majk, pije potichu, dává pozor!

Přátelé!
Výsledky ankety o tom, co byste se rádi na gROOVE yARD blogu dozvěděli, o čem byste si rádi něco přečetli, či dostali potřebné informace, dopadly, alespoň pro mě, dosti překvapivě.

Možnost, jež jsem do hlasování zařadil pouze a jen z nedostatku fantazie (anebo naopak z jejího aktuálního přebytku), a to sic "Špatná povídka o koupelnových obkladačkách, za nimiž se vytvořila vzduchová kapsa a jednou mi nutně při koupeli a věčném přemýšlení nad tím, jak mrhám životem minutu po minutě bez toho, aniž bych si uvědomil, že to může být minuta poslední, spadnou na hlavu", obdržela celých 90% hlasů, čísly, resp. slovy vyjádřeno : de.set:-)

Beru tento rezult jako závazný a tudíž, dá-li vlastní vůle, pokusím se stvořit povídku, jejíž hlavní a možná jedinou charakteristikou bude to, že bude ŠPATNÁ! Je tudíž zcela možno, že se vůbec nebude jednat o povídku...ale to už není tak docela můj byznys:-)

Zároveň také přidávám závazek dodat v brzké době informace o blížících se zajímavých (jsem si vědom této čistě subjektivní hodnotící kategorie) koncertech.

Jězte pomeranče, bavte se (třeba pozorováním lidí při jízdě v MHD), nebijte své partnery, poslouchejte muziku, přijďte si v pátek zatrsat a vůbec..ahoj!
Roger...Over!

Pilsnerfest

Již 165 let uplynulo od doby, kdy v Plzni uvařili první světlé pivo plzeňského typu na světě...A to stojí za to oslavit...:-) Muzikou...a navíc ZDARMA...

Největším lákadlem Pilsnerfestu "je" nikdo menší než Eva a Vašek...a na to pozor!!!

Kromě těchto dvou přímo zoologických úkazů bude ale k slyšení jistě i hudba...

Vybírám jen namátkou: Monkey Business, Eggnoise(!!!), -123minut, Gulo Čar, Žáha, Mňága
a. t. d....Mrkněte sami

http://www.pilsnerfest.cz/2007/program.html

O hudbě? No rád bych, ale...

Musím se předně pokárat za to, že oproti mému zcela pravpůvodnímu záměru, kvůli kterému jsem zavdal vzniku tomutu elektronickému zapisníku, není tento téměř výhradně o hudbě, nýbrž daleko více o kravinách, koninách, psinách, opičinách, sloninách, wombatinách a plejtvákovinách.

Našel jsem pro to jedno alespoňměuspokojivé vysvětlení, a to, že napsat o fenoménu, který se vnímá zásadně (ale nejen) ušima, něco při nejmenším trošku smysluplného, dá člověku totiž daleko více námahy, než bezuzdně tlachat o ničem a navíc bez hlavy, trubu a končetin (včetně paty).

A tak se ale kám (či kaju)...?!hm.
HUDBA Z MARSU BUDE...

Sláááááva anebo Hurááá?!

Účast na v pořadí druhém a navíc státnosvátečním GROOVE YARDovi definitvně potvrdil sám patrona Svatý Václav (jakkoliv naznačeno již dříve, až tuto informaci vnímejte jako konečnou a definitvně platnou)!!!

Na jeho počest jsem se rozhodl - a přišel jsem na to kde jinde než ve vaně - v budoucnu na blog přidat několik novinek...

Jednou z nich by měl být zpětně publikovaný PLAYLIST skladeb, které 28. září zazní v Junioru mezi 21:00 a cca 22:59. Budete tudíž mít příležitost prolétnout seznam věcí, které nikdo neslyšel, ale o to víc si je užil!

Další plánovanou novinkou, která je však do jisté míry závislá na dvou zásadních, doslova determinujících faktorech, by měl být provozně nazvaný Archiv vzpomínek aneb okénko do vlastní minulosti. Zprovoznění tohoto nového prvku však vyžaduje zaprvé to, aby se mé technické dovednosti v upravování Blogu vyjádřené na stupnici 0 - 10 dostaly konečně do kladných hodnot, a za druhé, aby se mi podařilo přesvědčit vlastní digitální fotoaparát k tomu, aby po nekončících peripetiích, kdy na veškeré mé požadavky týkající se převážně snahy o provedení snímku odpovídal nevrlým bzučením a neustálým provokativním vysunováním a zasunováním svého objektivu, začal konečně plnit svou funkci, jež mu byla přiřknuta názvem (a výrobcem), anebo alespoň přesvědčit některého z mých přátel, aby během večera pořizoval snímky, které by Vám, nám i jim, mohli posloužit jako ono okénko do vlastní minulosti, tedy jako nástroj ZNOVUVYBAVENÍ SI VLASTNÍCH ZÁŽITKŮ Z NÁROČNÉHO VEČERA...jejda capslock - ani jsem neměl v úmyslu tuto pasáž nijak zvláště zdůrazňovat...! Inu, těším se...

Okénko do vlastní minulosti by Vám také mělo domopoci si vybavit jistá fakta a odpovědi na sobě samému pokládané otázky- například: proč je má peněženka prázdná, proč mám na hlavě tu obrovskou bouli, proč mám na sobě cizí tričko a ještě k tomu naruby, proč nemám vlastně na sobě kromě cizího trička vůbec nic...apod.

Samozřejmě, že zveřejněné fotografie, stejně tak jako já, budou respektovat právo na ochranu osobních údajů, čili budou foceny na vysoce kvalitním fotoaparátu s maximálním rozlišením 0,1 megapixelu, aby se tak zamezilo možnosti, že se někdo na fotografii pozná...

No ano!

První věta, která zazněla z telefonního přístroje sestrojeného roku 1860, jehož přijímač byl vyroben z krabice od doutníků a pletací jehlice, zněla takto:

SLUNCE JE Z MĚDI, KŮŇ NEŽERE OKURKOVÝ SALÁT!
(J.P.Reis)

To jen aby přibylo něco aktuálního...

Snad i tohle rozdýcháte...

Yntelektuální opojení nad stavem vlastního svévolného Já

V zasmušilém chřípí

Stínotma se kaje

Vlk ve fázi 3π

S vrahem šachy hraje.

Vlnilom je víc než zub

Prostopášné chtícno dam

Ustrašený smrtihub

Matný konec hnilojam.

A teď už dobrou noc, princové z Walesu, králové Nové Anglie.

Srovnání dvou děl reprezentujících polární subkultury euroamerické kultury

Ve své interpretační úvaze jsem se rozhodl věnovat srovnání dvou produktů současného hudebního průmyslu. Na jedné straně to je tvorba mladého britského pop – jazz – rockového skladatele, zpěváka a klavíristy Jamieho Culluma zastoupená jeho v pořadí druhým albem s názvem Twentysomething, na straně druhé pak experimentální rock, college rock a „beat poetry“ (beatnická poezie) amerického herce (naposledy například Jarmuschův snímek Kafe a cigára, 2004) skladatele, básníka, multiinstrumentalisty a zpěváka Toma Waitse. Jako příklad jeho tvorby jsem vybral album s názvem Frank´s wild years z roku 1987. Nevím, zda ve tvorbě obou těchto interpretů můžeme sledovat nějaké doslova protichůdné tendence, jelikož se dá říci, že jejich tvorba je natolik odlišná, že se, na první poslech, ve svých konstrukčních principech tvorby míjejí, spíše než konfrontují jakékoliv protichůdné principy. Mou snahou však bude hledat a najít v jejich tvorbě společné charakteristiky, odlišnosti, ale hlavně ony střetávající se koncepty. Srovnání děl z hudební oblasti jsem si vybral zcela záměrně. A to jednoduše proto, že hudba je mým koníčkem.. Podle Pythágora (cca 570 – 500 př. n. l) například byla hudba důkazem toho, že celý cosmos, tedy vše kolem nás, je uspořádáno na číselném principu - tedy hudba jako důkaz řádu. Mírně nadneseně lze říci, že hudba vnáší i do mého života harmonii a řád. V úvodu bych rád alespoň rámcově vymezil žánry, ve kterých se oba umělci pohybují a tvoří, dále pak důležité charakteristiky jejich děl a nakonec se je pokusím porovnat a vypreparovat ony shodné i antagonické principy.

Přibližme si ale nejprve epochu postmodernismu, v níž produkty obou umělců vznikají. „Postmodernismus se, jako nejednou rozporné a protichůdné hnutí směřující k novému, členitému pojetí kultury, poznání a světa, začíná prosazovat od konce šedesátých let dvacátého století. Postmodernismus zpochybňuje nejen evropocentrismus, ale samotné základy evr. kultury – racionalismus, senzocentrismus, a universalismus…“[1] Vyznačuje se obrovskou diferenciací, heterogenitou, pluralitou. Postmoderní věk je charakterizován nástupem moderních komunikačních technologií, propojení kultury a masových médií a v souvislosti s tím i rozvojem nových odvětví především mediálního průmyslu vč. hudebního. Dochází ke všeobecné medializaci a komercionalizaci politiky a vědy. I umění stále více prorůstá do ekonomické sféry a naopak. Zvyšuje se důležitost role reklamy a umění se stává komerčním zbožím. Kultura v postmoderním věku je dále charakteristická prolomením rozdílu mezi vysokou kulturou (uměním) a populární kulturou. Znaky populární kultury a mediální obrazy se zmocňují našeho vidění reality.

Jamie Cullum - Twentysomething

Album z roku 2004 představuje nadaného dvaadvacetiletého mladíka - zpěváka, klavíristu, skladatele a interpreta, jež si vysloužil přezdívku „Sinatra v teniskách“. Na tomto albu nalezneme swingové jazzové standardy, stejně tak jako (autorské) balady ale i rockové melodie. To vše dokáže Cullum osobitě skloubit. Už v produkci jeho samotného proto můžeme najít několik střetávajících se konceptů.

Začněme jazzem. Styl, který byl na samém počátku vývoje výhradně etnickou záležitostí amerického černošského obyvatelstva. Během 20. let 20. stol. však do jazzu, jež byl nepochybně ovlivněn i evropskou hudbou, převážně taneční, které mělo v oblibě bílé přistěhovalecké měšťanstvo. Samotná jazzová subkultura byla na počátku taneční záležitostí (big bandy hrající swing) spíše svátečního charakteru, ryze ve světském duchu. Svižné tempo= svižný tanec, který i často pobuřoval. Jak se žánr vyvíjel, taneční prvky ustupovaly stranou, jazz se doslova rozmnožil na nespočet odlišných stylů. Mnoho muzikantů komponovalo a produkovalo hudbu, která byla více osobní a spirituální, s menším zaměřením na komerční úspěch svých nahrávek Postupně došlo i k profesionalizaci. Jistá odvětví jazzu, jenž se postupem doby stal velmi rozmanitým, byly v jisté době vnímány jako avantgardní. Za druhé světové války byl jazz (a tanec) také jakýmsi symbolem revolty proti fašismu. V pátrání po větší hudební expresivitě a rozšiřováním komplexnosti hudebního jazyka se jazz postupně všeobecně vzdálil, jeho jazyk se pro příjemce stal složitější k dekódování. Jazz začal více pracovat s tzv. omezeným kódem, resp.kódem s malým dosahem (B.B.Bernstein), jež klade na příjemce, v tomto případě posluchače, jisté intelektuální a vzdělanostní nároky. Předpokládá se rozdíl mezi interpretem (komunikátorem) a publikem. Proto je dnes pojem „jazz“, dle mého názoru, opatřován jakousi nálepkou - je vnímán jako symbol elitní/ snobské subkultury či je alespoň stranou kultuře populární (masové, „mainstreamové“). Ikdyž vyřknutím takovéhoto soudu se dostáváme na tenký led. Už proto, že v rámci jazzového žánru můžeme naleznout tendence skutečně alternativní, a to ve smyslu pojetí a ztvárnění hudby jako takové. Na druhé straně zde můžeme najít sklony k či snahy o (v pojetí jazzové interpretace) přiblížení se k jakýmsi hranicím „hlavního proudu“ (masové kultury), nalezení „co nejmenšího společného jmenovatele“, co nejširší základny potencionálních posluchačů - srozumitelnost, nenáročnost (viz. smooth jazz, acid jazz, jazz – pop).

A tady přichází na řadu právě J. Cullum. Nemůžeme mu upřít roli interpreta, který přibližuje jazz, byť (vhodně) přetransformovaný, širokému především mladému publiku (připodobňován Norah Jones). Prodejnost alba Twentysomething (700 000 prodaných kusů) hovoří za vše. Cullumovi jako králi britské jazzové scény – typický úkaz postmoderního kultu umělce – není mu cizí komerční prostředí populární (sub)kultury, není však podbízivý ani vypočítavý. Střetávají se tu koncepty masové a (jistým způsobem) elitní kultury, bez toho aniž by snad jedna z nich utrpěla. Jeho jemně ochraptělý hlas si zachovává svůj britský akcent, přestože je ovlivněn američany – Nat King Colem, Frankem Sinatrou, ale i Tomem Waitsem. Ve svých autorských písních, které si sám i otextoval například cynicky běduje: "After years of expensive education, a car full of books and anticipation, I'm an expert on Shakespeare and that's a hell of a lot but the world don't need scholars as much as I thought." - vystihuje tak trefně ztracené ideály zbytečně velmi vzdělaných a ne vždy zaměstnaných mladých lidí a staví se na jejich stranu – je zpěvákem/skladatelem své generace a pro svou generaci. Jedním ze znaků postmoderní kultury je důraz na styl na úkor podstaty a obsahu. Naštěstí, jako v tomto případě, ne vždy to zcela bezvýhradně musí platit. Ve svých vlastních skladbách vyjadřuje svůj náhled na svět. Jakkoliv by Tom Waits činil, a jistě, že činí, totéž, není to totéž. Minimálně již proto, že oba umělce dělí věkový rozdíl více než jedné generace (náznaky střetávajících se generačních konceptů – logická rozdílnost individuálních zkušenostních světů[2]). Cullum zachází s jazzovými standardy (viz. tradiční éra jazzu) stejně jako s moderními popovými písněmi, konfrontuje je a přepracovává do soudobých stylů. Výsledky této práce neznějí ani cynicky ani nemístně a neohrabaně. V skladbě "Lover, You Should've Come Over" sklouzává k mírnému minimalismu, který je ale daleko více příznačný pro Toma Waitse. Jak již jsem zmínil, význam Culluma, ne však výhradně, tkví velmi zjednodušeně ve sbližování jazzu s mladou generací. Nenásilně a ne na úkor kvality.

Tom Waits – Frank´s wild years (1987)

Pokud bychom měli začlenit Waitsovu tvorbu tohoto období, pak bychom hovořili o tzv. college rocku (převážně alternativní styl uplatňující se v průběhu 80. let), experimentálním rocku, alternativním rock/popu a album rocku (velmi široké označení, důl. charakteristikou tohoto stylu je (větší či menší) progresivita).

Na albu Frank´s wild years Waits především experimentuje s hudebním sdělením. Experimentuje s nástroji, ale i s nahrávací technikou. Výsledkem je místy uhlazený, místy velmi surový projev, podpořený jeho charismaticky strhaným chraplavým hlasem evokujícím představu toho nejzakouřenějšího baru, či venkovského cirkusového představení. Vše jakoby trošku neladí, Waitsův výraz místy připomíná rozzuřeného opilce – výsledek působí o to autentičtěji (třeba jako živé vystoupení potulného zpěváka). Důraz na textovou stránku písní s beznadějnými, zoufalými charaktery z toho nejnižšího sociálního prostředí (reprezentující „nízkou“ subkulturu) kombinuje s osobností, která, zdá se, ztělesňuje, skrze jeho mocně ochraptělý hlas, ten samý životní styl, o kterém sám zpívá. V duchu postmoderní tvorby tu dílo představuje hru autora s konzumentem, vytváří jakousi výrazovou a zvukovou iluzi určitého prostředí (viz. výše), částečně mystifikuje konzumenta. Typická je pro něj jakási surovost aranží. Můžeme jistě mluvit o alternativním pojetí a ztvárnění. Waits jde naproti Cullumově kultivovanosti (formy i obsahu) svým primitivistickým, nekonvenčním a „avantgardním“ pojetím, leckdy sklouzávající do nikoli neopodstatněného minimalismu (který posiluje expresivitu vyjádření). Dle mého názoru, podobně jako v blues, jdou zde polární koncepty obsahovosti (významu) a formalismu (výrazu) ruku v ruce. Drží se stranou „mainstreamu“, je tedy víceméně umělcem alternativní subkultury. Můžeme ho zařadit mezi umělce jako jsou např. Leonard Cohen, Neil Young, Nick Cave ale i Joni Mitchell. Každý z nich si jde svou vlastní velmi osobitou cestou. Takováto subkultura je velmi individualizovaná – nesnaží se Vás lacině uplatit, říká jasně: ´poslouchejte pokud se Vám líbí, pokud ne, nikdo Vás nenutí.´ Tito umělci na sebe nestrhávají pozornost za každou cenu.

Zhodnocení
Mám- li shrnout výsledky srovnání dvou vybraných produktů postmoderní kultury, musím přiznat, že je to úkol přinejmenším nesnadný. Přesto jsem došel k následujícím závěrům. Střetávají se zde jak koncepty masové a alternativní (sub)kultury, generační koncepty, můžeme pozorovat jisté tendence k progresivitě zpracování – více na straně Waitsově, avšak Cullum ve své snaze přiblížit jazz mladému publiku transformuje jisté tradiční prvky do jiných, které více „zapadají“ do paradigmatu masové kultury. Oba vycházejí z podobných kořenů, následují je však již každý po svém.

[1] Pavelka, J.: Epochy a proudy
[2] Pavelka, J.: O kulturních paradigmatech, paradoxech a předpokladech dorozumívání. In : Nosek, J. – Stachová, J.: Myšlení v paradoxu, paradox myšlení, Praha, Filosofia 1998

Prameny:

Dollar, M.: Album review: Jamie Cullum: Twentysomething,
Javůrek, A.: Hudební recenze: Waitsův dvojitý zásah, 19.7.2002
Kolektiv autorů: Malá ilustrovaná encyklopedie, Praha, Encyklopedický dům s. r. o. 1999
Pavelka, J. – Pospíšil, I.: Slovník epoch, směrů, skupin a manifestů, Brno, Nakladatelství Georgetown 1993
Pavelka, J.: Epochy a proudy
Pavelka, J.: O kulturních paradigmatech, paradoxech a předpokladech dorozumívání. In : Nosek, J. – Stachová, J.: Myšlení v paradoxu, paradox myšlení, Praha, Filosofia 1998
Ruhlmann, W.: Album review: Tom Waits: Frank´s Wild Years

Čtete někdy Kahan - tedy zpravodaj městského úřadu Příbram...?

Zápisky z činnosti Městské policie (dále MP) aneb " Svět je k divení se... "!

Dne 13.8. ve 22:30 hodin zadržela hlídka MP osobu, která se procházela po střeše OD Dvořáček. Jako důvod jednání uvedla, že trpí nespavostí a že se zde pouze prochází...
Hih! :-)

Dne 11.8. okolo 15. hodiny vyjela hlídka MP na oznámení na fyzické násilí v Příbrami VII. Zde nalezli útočníka, který napadal svoji manželku, a proto byla na místo přivolána Policie ČR.

Ach ty kompetence...
A koho bude příště volat Policie ČR...
Až skutečně půjde o životy...??
Aha, asi URAN, tedy vlastně..ee..ehm..URNA!

Ale jinak nebojte... v Příbrami jsme v bezpečí!

Seš dost GROOVE?

Tušíte, co je to groove? Ne? A je Vám to jedno? - To ale rád slyším! Přesto, že se již po několik týdnů tým těch nejpovolanějších lidí (hned po supermanovi, krtečkovi, Prasádku, Ijáčkovi, Kryštůfkovi Robinovi, Tintinovi, Patu & Matovi, Malém Princovi, Gedžitce, Myšpulínovi, Piňdovi, Bobíkovi,Fifince, Anče, Kubovi a hajném, strýčku Fidovi, Neználkovi, Kidu a Balúovi, paní Colombové, Donu Kojotovi a Sančo Pandovi, CML, červené krvince se zadečkem plným kyslíku, hnedle za McGyvererm, Šikulou a Rampou McKvakem, Bořkem stavitelem, Mr. Burnesem, panem Tauem a několika dalšími) pídí po tom, jak vytvořit všeobjímající formulku toho, co všechno v sobě GROOVE zahrnuje (nebojte, uvidíte brzy ve vašich kinech - nebo aspoň zde na blogu) a také to, co naopak GROOVE vůbec není, nejkrásnější na tom všem dozajista je, že o groovu není třeba vědět vůbec nic. Nemusíte být znalci na hudební styly a žánry (sám o nich nevím zhola nic - od této chvíle si na to přestávám hrát), nemusíte nosit kšiltovku naraženou tak akorát do čela s kšiltem otočeným do strany pod úhlem 37 stupňů, nebo třeba kšiltem téměř vzhůru tak, že (podobně jako v prvním případě) funkce kšiltu pozbývá svého základního (a jediného) smyslu. Nemusíte nosit zlaté řetězy, ani ty kovové, jimiž se obvykle zamykají velké věci. Nemusíte mít vlastně kšiltovku vůbec. Nemusíte sbírat céčka, abyste dokázali, že jste něco víc. Nemusíte jezdit po ulicích v přepychových autech, jež skákají jako kamzíci na předních nápravách. Vaše mikina nemusí mít "ten správný" počet proužků. Váš nos nemusí mít tři piercingy a váš jazyk dva. Nemusíte být nutně z "Praheee", protože život se žije i jinde. Nemusíte si holit hlavu dohola a nosit kanady abyste zapadli. Nepotřebujete mít to, či ono a taky támhleto a tohleto. K tomu, abyste byli "in", stačí jen projít dveřmi. Nemusíte se líčit jako mrtvoly, nemusíte kouřít, pít, šňupat, nic si píchat. Nemusíte říkat věci, které nejsou pravda, nemusíte dělat, že jste jiní, nemusíte nic předstírat, na nic si hrát. Nemusíte se zabývat tím, jestli vás někdo pozoruje a své chování tomu podřizovat. Nemusíte být ničím...

...jen sebou.

Hudba je tu pro všechny.GrOOve je tu pro všechny! Bez rozdílu.

!

!!

!!!

Skutečně nemá talent...Kuzma je přece tááámhle!

Moje oko dnes snědlo mouchu!

Chtěl jsem mu v tom zabránit

Ale na takové oko

Můžete s radostí

Hulákat

Jak chcete

Neslyší Vás

Nemá přece

Uši.

Představte si takové oko

S ušima

Když něco nechce vidět

Prostě se zavře

Ale i tak bude slyšet

Nemůže si zacpat uši

Nemá přece

Ruce.

Představte si takové oko s rukama

No

Není to nesmysl?

Ponožky došly, aneb lákadlo na další Groove Yard??!!

Rád bych na tomto místě napsal, že další Groove yard bude zcela výjimečná a to hned z několika důvodů. Za prvé a především proto, že se jí osobně zúčastní (minimálně proběhne kolem) v současnosti nejrychlejší běžec světa na trati 100m, držitel světového rekordu - nikdo jiný než Asafa Powell! Navíc bude celá taneční party živě přenášena (tedy přímým přenosem a přehozem) televizní stanicí MTV South Pacific do více než dvou měst (somewhere in the middle of nowhere). Živě by měla přijít zazpívat samotná Lucie Vondráčková svůj chytlavý mega hit Džíny ("Jen za Tebou, ty džíííny jdou..."), přičemž ji bude doprovázet vokálně-taneční skupina, která nemá obdoby - bude totiž v obsazení čtyřikrát slon indický (breakdance), jeden páv modrý (beatbox), 20 dkg vepřové šunky (od kosti) a konečně Jiří Korn v duu s medvědem Rosomákem (step). Na každého stého návštěvníka čeká podobně jako na první party překvapení, které tentokrát nebudou tvořit bílé bavlněné ponožky (omlouvám se za zklamání - došly), ale multifunkční hřeblo s teleskopickou rukojetí na opravdu vysokého koně či středně velkého medvěda. Každý návštěvník ženského pohlaví (to bude pečlivě ověřováno u vstupu) dostane poukaz na konzumaci alkoholických nápojů v hodnotě zhruba dvacetikorunového piva a rohlíku, kterým hodláme všechny přítomné dámy opít. Všichni návštevníci se také zcela dobrovolně (až se po půlnoci uzavřou všechny jedny dveře do klubu) zúčastní pokusu o zápis do Guinessovy knihy rekordů v hromadném překonání hladiny hluku, při které obyčejně lidský organismus začíná zvuk vnímat jako bolest (cca 110 dB). Pokud se nám to spollečným úsilím podaří, zavazuji se k tomu, že začnu psát pravdu a nic než pravdu, k tomu mi dopomáhej GROOVE! Kámen!

Lidská práva

Zamýšlíte se také někdy nad podobnými věcmi...?
Všichni se rodíme svobodní a rovní...



Jaká jsou lidská práva?
Co pro jejich dodržování mohu dělat já?