Na autobusovém nádraží seděl muž v ošuntělé péřové bundě a přikryt několika vydáními Mladého světa z let 1982 až 4 na lavičce před nástupištěm číslo tři pravidelně pochrupoval. Za jeho zády se odehrával dech beroucí výstup dvou holubů domácích, kteří se zuřivě přetahovali o kus staré housky, přičemž jeden na druhého...
Na to teď nemám fakt čas.
Je ráno, volby vyhrál Barackuda, což je možná fajn, ale jogurt mi bude chutnat pořád stejně. Kafe mi stydne, obličej nateklý, mozek zřejmě taky, v žaludku horská dráha, Brooke Fraser dozpívala. Musim si dát sprchu, sbalit nejnutnější. Jet do Brna a tam něco sdělit a pak zase cestovat zpátky...znám lepší způsob trávení času.
Gerrard všera tu penaltu kopat neměl a já měl dělat něco užitečnějšího..to už ostatně platí delší dobu.
Jdu.
Je právě tolik kolik je...protože váš zavrženíhodný blog vysílá seriál Jednou budem dál aneb tmavorůžový kabátek pana Kvé!
Necháte se unášet melodií sóla Pata Methenyho a za uchem vás svědí pocit, že zase marníte čas. Ta neskutečně nenáviděná a zároveň dost hýčkaná sebelítost (to je pro důkaz, že svět je plný nesmyslných a občas smyslných kontradikcí), která vám vlezla do hlavy nosní dírkou, získává zase navrch nad zdravým uvažováním. Máš přece všechno, co chceš...Mám? Máš všechno, co potřebuješ...mám? Bezpředmětná debata, která nemá své účastníky. A v melodii jeho hlasu, milého pana Richarda Bony, se najednou zrcadlí víc, než "jen" melodie. Je půl jedné a před září obrazovky sedí půl jednoho.
Zase jsem se dnes snažil být zábavný. Upovídaný jako vždy, energický, chvílemi rozkřičený...chvílemi přirozeně i trapný. Ať už byl výsledek jakýkoliv, já uspěl. Byl jsem sám sebou. Jak se tenhle pojem může stát z ničeho nic tak rozpitý, mlhavý...třepotá se tu přede mnou, ztrácí kontury...Sám sebou? Samo sebou. Autentické já - cha, to jistě. Jak říká Erving Gofmann, všichni hrajeme divadlo...Já se na jevištích všedních dní cítím vesměs dobře, někdy sebejistěji, než ten blázen uvnitř mě. V zákulisí rád stírám těžká líčidla, v zákulisí v odrazu zrcadla si konečně pohlédnu do očí, kterými se občas protřpytne něco i pro mě nečitelného.
Jsem člověk, jsem vesměs šťastný, jen se tak nedokážu cítit. Někdy.
Prožívám, což doufám znamená, že žiju. A někdy aspoň chci...prožívat, což by to předchozí mělo jen potvrzovat, je to tak Honzíku?!
A přece je kolem tolik krásy.
Chtěl bych jí sbírat.
Chtěl bych se to naučit.
Sběratel, co svou sbírku nikdy a za nic neprodá...
Chtěl bych někdy víc být...
Víte, jak říká kocour Garfield a nedá se s ním než souhlasit:
život je jako pítko pro ptáky - je betonové a plné vody...
Zase jsem se dnes snažil být zábavný. Upovídaný jako vždy, energický, chvílemi rozkřičený...chvílemi přirozeně i trapný. Ať už byl výsledek jakýkoliv, já uspěl. Byl jsem sám sebou. Jak se tenhle pojem může stát z ničeho nic tak rozpitý, mlhavý...třepotá se tu přede mnou, ztrácí kontury...Sám sebou? Samo sebou. Autentické já - cha, to jistě. Jak říká Erving Gofmann, všichni hrajeme divadlo...Já se na jevištích všedních dní cítím vesměs dobře, někdy sebejistěji, než ten blázen uvnitř mě. V zákulisí rád stírám těžká líčidla, v zákulisí v odrazu zrcadla si konečně pohlédnu do očí, kterými se občas protřpytne něco i pro mě nečitelného.
Jsem člověk, jsem vesměs šťastný, jen se tak nedokážu cítit. Někdy.
Prožívám, což doufám znamená, že žiju. A někdy aspoň chci...prožívat, což by to předchozí mělo jen potvrzovat, je to tak Honzíku?!
A přece je kolem tolik krásy.
Chtěl bych jí sbírat.
Chtěl bych se to naučit.
Sběratel, co svou sbírku nikdy a za nic neprodá...
Chtěl bych někdy víc být...
Víte, jak říká kocour Garfield a nedá se s ním než souhlasit:
život je jako pítko pro ptáky - je betonové a plné vody...
Hudební alldays...
Vložka pro vás všechny, co ctíte groove. Víte co mají tyto dva kousky společného? Oba jsou ze Slovenska..Peter Lipa, onoho času byl hodnocen jako jeden z nejlepších evropských jazzových zpěváků a Misha, nadaná to ženština s velmi svěžím a ne zcela po vzoru amerických rádoby mjůzikantů laciným projevem. S vkusem urobené árenbíčko, čo má niečo do seba...Klobúk dolú...
ENJOY!
ENJOY!
Nový ka(r)b(an)átek...
Chtělo to změnu...
Vítejte na groove-yard blogu v novém hávu....
Není žádné groove, není žádné yard, je jen blog...nechť se vám tu líbí, holoto...
Nevím, jestli je to dostetečně zřejmé...ale chtěl bych vám tímto poděkovat za to, že přesto, že tu není nic, co je nutné vědět k tomu, aby člověk existoval, najdete si tu chvilku a zastavíte se na mém dvorku, i když nesrší groovem...dík, mí milí návštěvníci. A za komentáře desetkráte tolik. Skutečně neskutečné díky vám ...
A když budete chtít, zachovej (nám hopso dýně) věrnost!
Váš Džej Ár
Vítejte na groove-yard blogu v novém hávu....
Není žádné groove, není žádné yard, je jen blog...nechť se vám tu líbí, holoto...
Nevím, jestli je to dostetečně zřejmé...ale chtěl bych vám tímto poděkovat za to, že přesto, že tu není nic, co je nutné vědět k tomu, aby člověk existoval, najdete si tu chvilku a zastavíte se na mém dvorku, i když nesrší groovem...dík, mí milí návštěvníci. A za komentáře desetkráte tolik. Skutečně neskutečné díky vám ...
A když budete chtít, zachovej (nám hopso dýně) věrnost!
Váš Džej Ár
Life is like a chocolate...Never know what you gonna get...
S jedenáctou kuličkou hroznového vína, mezi dvěma okamžiky, kdy mi po nose stékala asi desetitisící kapka rýmové rosy a musel jsem si také zpoza horních zubů jazykem vyšťourat pecičky z oné jedenácté vinné kuličky, opět po dlouhé době mi na mysli vytanula myšlenka. Tedy jedna konkrétní (to aby nevypadalo, že se sebeprezentuji jako blb na což mám jako na jednu z mála věcí výborný talent, který hraničí až se sebe-přesvědčením (to jest ta nepřesvědčivější přesvědčivost), že skutečně blb jsem (navíc se zálibou v umísťování závorek uvnitř závorek)). Ta myšlenka se točila na ose kolem mé hlavy až usedla, vyčerpána, na nos, z kterého tak odkápla další slza "rýmičky".
Jaký je smysl tohoto blogu....Dýdžej nejsem (de facto jsem nikdy nebyl) a bůhví (tedy věděl by to, kdybych byl přesvědčen o tom, že aspoň trošku "je", o čemž nejsem ani trošku) jestli někdy budu.
Psát nesmysly umí každý. Já nejsem nikdo víc, než jen ten, který si to troufnul ventilovat veřejně a zahlcovat tím vším svým zhovadilým odpadem naštěstí neomezenou kapacitu internetového univerza.
Tůhle mě napadlo, jakou člověk (v mém případě já:-)) má asi tak cenu. Je nějaký ekvivalent, kterým by se dala vyvážit cena, lépe snad hodnota či daleko spíš prostor, který individuum zabírá?. Jednotek měření se nabízí bezpočet. Od vyzářené energie, po objem spotřebovaného kyslíku za život, přes množství výkalů, které průměrný člověk vyprodukuje. Všechno ale při vyřčení rezne svou zastaralostí. Sám za sebe můžu (velmi střízlivým odhadem - dneska jsem neměl ani deci alkoholu, což neříkám proto, že bych za to byl na sebe nějak extra hrdý...docela bych si dal pivo) můžu říct, že zabírám několik giga bytů dat...Sečteme-li prostor, na kterém se v mezinárodní síti nacházejí všechny data spojená se mnou. Tři mailové schránky plus další data v univerzitním informačním systému, profil na Facebooku a na Last.fm a na dalších pár webů větších či menších marginalit a několik tříd Spolužáků, jeden usmolený Blog, ICQ účet a několik mých sesmolených Position paperů a seminárních prací a esejů a fotek mě a mých přátel...Sečteno a podtrženo, jsem asi datový tlusťoch, nicméně průměrný.
Jediná přijatelná výmluva toho, proč mám blog, je to, že jdu s dobou. Má ho kde kdo. Doba jde kupředu a každý, zdá se, má právo rozprsknout do světa kus své identity, každý má potenciálně co světu říct, záleží jen na něm, jak hlasitě křičí do monitoru a co vyprská na klávesnici.
Procházel jsem před momentem pár blogů lidí, které znám jen jako spolužáky ze stejné střední školy. A překvapilo mě, že ti lidé po přečtení pár písmenek, získávají osobnost hlubší, než jaká je zřejmá na letmý pohled a nenápadné pozdravení. Mají osobnost, jaképak to překvapení. Jsem to ale omezenec. Na svou obhajobu mohu, slavný soude, říct jen tolik, že nikdy pro mě nebylo v zorném poli důležitosti přemýšlet o lidech vzdálenějších, než nějakou pomyslnou sociální vzdálenost, na jejímž okraji stojí vysoký dřevěný plot, skrze který je vidět, jen když se člověk snaží zaměřit na mezírky mezi plaňkami...
Proč to nedělám častěji? Trvá celý život, než člověk pozná sebe sama aspoň natolik, aby sám se sebou zemřel. Kolik životů tedy musí trvat poznat ostatní....Ale jak zajímavé to může být, hm? Nepochybuju o tom!
Řekl bych, že rád poznávám lidi, jen jsem pravděpodobně netrpělivý. Dělám si závěry moc brzo?A kdy vlastně dojde k tomu, že už nic dalšího vědět nepotřebuju? U některých nikdy, u někoho záhy..proč? Klišé o "naladění na rozličné vlny" se hodí...vlastně to není klišé tak docela, něco na tom bude. Hledat cesty poznání člověka se ale dají (když člověk skutečně chce) a je možno je i nacházet, jen to asi dá práci...jsme u trpělivosti. Jsem líný? a chráním tak sám sebe? Nevim, fakt nevim...nevim toho čím dál víc.
Chtěl jsem tentokrát napsat něco o sobě...ne že bych tu o sobě nepsal pořád, ale je to pro jednou můj blog, tak se nemusím nikomu obhajovat. Rád bych viděl ostatním do hlav, rád bych věděl, za koho mě mají a za koho mají sebe. A kroutil bych hlavou, to už vím předem.
Chtěl jsem napsat tentokrát o tom, co se mi honí hlavou. Krom odrbaných věcí, samoty, krom tradičních fňukárniček stylu...nikdo mě nemá rád, lítostí nad přehnanou sebelístostí a tak vůbec.
Inu,
Dnes jsem se vzbudil s šíleně ucpaným nosem. Flek v horním rohu postel od kávy s mlíkem, kterou jsem tam rozlil dva dny před tím, byl pořád na svém místě. Budu muset vyměnit prostěradlo. Vstal jsem cestou na záchod postavil vodu na čaj (dnes si výjimečně neudělám kávu). Zapnu Pc, tak jako každý den, zkouknu mail, zaseknu se ani nevim nad jakym článkem na Lidovkách, sérií kliknutí jsem rázem někde jinde, ale nevím ani kde...ztrácím se sám před sebou. Táák, v děvet začnu pracovat. Jako vždy nedokážu uposlechnout ani vlastní nařízení...Začínám o 15 minut dýl a jde to ztuha. V hlavě mi za den zbylo jen pár odlesků toho, co mi problesklo hlavou. Napsat Terkám, mají dnes svátek...Doteď jsem to neudělal. Jednu mám rád, je to senzační holka - ve stínu předchozího -znám jí? Skoro 15 let--ale neřek bych, že moc...žel. Další slečna s tím jménem...má sousedka, známe se od narození...známe? ? ? Teď mě napadá, nebylo by od věci si u každého člověka nakreslit pavučinu asociací, které vás napadají, když se vysloví jeho jméno. Zkouším to...možná pro dnešek moc náročný úkol...krásný nohy...No to snad nemůžu ani napsat, co to o mně asi tak vypovídá? Aha, nic. Jen to, co si do toho projektují ostatní. A to mi v tuhle chvílí může být fuk, už tak mají o mně bůhnevíjakou představu (jistojistě zkreslenou - nic jako objektivita přece neexistuje). Je to skutečně jediná představa - totiž ony krásné nohy- kterou mám o další slečně se jménem Tereza? No samozřejmě, že ne, jen se zašťourej ve vlastní hlavě. Cítím příchuť malin...trošku sarkasmu, trošku nejistoty schovávané za plachtu sebe-jistoty, milá společnost a trošku mrazení na zátylku, proč?...hm...Terez znám dost, nad každou z nich bych mohl přemýšlet, to bych asi dnes nespal, koukám. A kdo má svátek zítra..snad mě to ani nezajímá.Kam jsem se to zase dostal. Chtěl jsem přece psát o svém dni.
že by zas příště? Víte jak šílené je neumět udržet vlastní já na uzdě???
btw. chyby tady jsou a budou...
Jaký je smysl tohoto blogu....Dýdžej nejsem (de facto jsem nikdy nebyl) a bůhví (tedy věděl by to, kdybych byl přesvědčen o tom, že aspoň trošku "je", o čemž nejsem ani trošku) jestli někdy budu.
Psát nesmysly umí každý. Já nejsem nikdo víc, než jen ten, který si to troufnul ventilovat veřejně a zahlcovat tím vším svým zhovadilým odpadem naštěstí neomezenou kapacitu internetového univerza.
Tůhle mě napadlo, jakou člověk (v mém případě já:-)) má asi tak cenu. Je nějaký ekvivalent, kterým by se dala vyvážit cena, lépe snad hodnota či daleko spíš prostor, který individuum zabírá?. Jednotek měření se nabízí bezpočet. Od vyzářené energie, po objem spotřebovaného kyslíku za život, přes množství výkalů, které průměrný člověk vyprodukuje. Všechno ale při vyřčení rezne svou zastaralostí. Sám za sebe můžu (velmi střízlivým odhadem - dneska jsem neměl ani deci alkoholu, což neříkám proto, že bych za to byl na sebe nějak extra hrdý...docela bych si dal pivo) můžu říct, že zabírám několik giga bytů dat...Sečteme-li prostor, na kterém se v mezinárodní síti nacházejí všechny data spojená se mnou. Tři mailové schránky plus další data v univerzitním informačním systému, profil na Facebooku a na Last.fm a na dalších pár webů větších či menších marginalit a několik tříd Spolužáků, jeden usmolený Blog, ICQ účet a několik mých sesmolených Position paperů a seminárních prací a esejů a fotek mě a mých přátel...Sečteno a podtrženo, jsem asi datový tlusťoch, nicméně průměrný.
Jediná přijatelná výmluva toho, proč mám blog, je to, že jdu s dobou. Má ho kde kdo. Doba jde kupředu a každý, zdá se, má právo rozprsknout do světa kus své identity, každý má potenciálně co světu říct, záleží jen na něm, jak hlasitě křičí do monitoru a co vyprská na klávesnici.
Procházel jsem před momentem pár blogů lidí, které znám jen jako spolužáky ze stejné střední školy. A překvapilo mě, že ti lidé po přečtení pár písmenek, získávají osobnost hlubší, než jaká je zřejmá na letmý pohled a nenápadné pozdravení. Mají osobnost, jaképak to překvapení. Jsem to ale omezenec. Na svou obhajobu mohu, slavný soude, říct jen tolik, že nikdy pro mě nebylo v zorném poli důležitosti přemýšlet o lidech vzdálenějších, než nějakou pomyslnou sociální vzdálenost, na jejímž okraji stojí vysoký dřevěný plot, skrze který je vidět, jen když se člověk snaží zaměřit na mezírky mezi plaňkami...
Proč to nedělám častěji? Trvá celý život, než člověk pozná sebe sama aspoň natolik, aby sám se sebou zemřel. Kolik životů tedy musí trvat poznat ostatní....Ale jak zajímavé to může být, hm? Nepochybuju o tom!
Řekl bych, že rád poznávám lidi, jen jsem pravděpodobně netrpělivý. Dělám si závěry moc brzo?A kdy vlastně dojde k tomu, že už nic dalšího vědět nepotřebuju? U některých nikdy, u někoho záhy..proč? Klišé o "naladění na rozličné vlny" se hodí...vlastně to není klišé tak docela, něco na tom bude. Hledat cesty poznání člověka se ale dají (když člověk skutečně chce) a je možno je i nacházet, jen to asi dá práci...jsme u trpělivosti. Jsem líný? a chráním tak sám sebe? Nevim, fakt nevim...nevim toho čím dál víc.
Chtěl jsem tentokrát napsat něco o sobě...ne že bych tu o sobě nepsal pořád, ale je to pro jednou můj blog, tak se nemusím nikomu obhajovat. Rád bych viděl ostatním do hlav, rád bych věděl, za koho mě mají a za koho mají sebe. A kroutil bych hlavou, to už vím předem.
Chtěl jsem napsat tentokrát o tom, co se mi honí hlavou. Krom odrbaných věcí, samoty, krom tradičních fňukárniček stylu...nikdo mě nemá rád, lítostí nad přehnanou sebelístostí a tak vůbec.
Inu,
Dnes jsem se vzbudil s šíleně ucpaným nosem. Flek v horním rohu postel od kávy s mlíkem, kterou jsem tam rozlil dva dny před tím, byl pořád na svém místě. Budu muset vyměnit prostěradlo. Vstal jsem cestou na záchod postavil vodu na čaj (dnes si výjimečně neudělám kávu). Zapnu Pc, tak jako každý den, zkouknu mail, zaseknu se ani nevim nad jakym článkem na Lidovkách, sérií kliknutí jsem rázem někde jinde, ale nevím ani kde...ztrácím se sám před sebou. Táák, v děvet začnu pracovat. Jako vždy nedokážu uposlechnout ani vlastní nařízení...Začínám o 15 minut dýl a jde to ztuha. V hlavě mi za den zbylo jen pár odlesků toho, co mi problesklo hlavou. Napsat Terkám, mají dnes svátek...Doteď jsem to neudělal. Jednu mám rád, je to senzační holka - ve stínu předchozího -znám jí? Skoro 15 let--ale neřek bych, že moc...žel. Další slečna s tím jménem...má sousedka, známe se od narození...známe? ? ? Teď mě napadá, nebylo by od věci si u každého člověka nakreslit pavučinu asociací, které vás napadají, když se vysloví jeho jméno. Zkouším to...možná pro dnešek moc náročný úkol...krásný nohy...No to snad nemůžu ani napsat, co to o mně asi tak vypovídá? Aha, nic. Jen to, co si do toho projektují ostatní. A to mi v tuhle chvílí může být fuk, už tak mají o mně bůhnevíjakou představu (jistojistě zkreslenou - nic jako objektivita přece neexistuje). Je to skutečně jediná představa - totiž ony krásné nohy- kterou mám o další slečně se jménem Tereza? No samozřejmě, že ne, jen se zašťourej ve vlastní hlavě. Cítím příchuť malin...trošku sarkasmu, trošku nejistoty schovávané za plachtu sebe-jistoty, milá společnost a trošku mrazení na zátylku, proč?...hm...Terez znám dost, nad každou z nich bych mohl přemýšlet, to bych asi dnes nespal, koukám. A kdo má svátek zítra..snad mě to ani nezajímá.Kam jsem se to zase dostal. Chtěl jsem přece psát o svém dni.
že by zas příště? Víte jak šílené je neumět udržet vlastní já na uzdě???
btw. chyby tady jsou a budou...
I used to rule the world...to nemohu říct
Cestičky temnými zákoutími vlastní mysli mě zase jednou přivedly na křižovatku dvou slepých cest. Chci. Je chtíč legitimní pocit? Chci toho tak moc?Chci toho od sebe tak moc? Měl jsem být a nejsem... Chtěl jsem mít a nemám. Chci toho tak moc. Chtěl jsem být...
...šťastný. A chvílemi
...nejsem.
A k tomu je tady zase podzim...
...šťastný. A chvílemi
...nejsem.
A k tomu je tady zase podzim...
Už víme, že svět...ehm, totiž svět...
Žijeme v mediálně saturovaném světě, ve kterém se není před masovými médii možno ani na víc než dva momenty schovat, natož před nimi uniknout. Co víc, masová média kolem nás spřádají sítě intertextuality, tedy vzájemné provázanosti a odkazujíc jedno (médium) na druhé a druhé na třetí a třetí na...šijí sítnici oka našeho, skrze kterou vnímáme sociální prostor zvaný svět. To, že realitě je vlastní absurdita a že základy našeho světa se smíchem otřásají v základech, dokládá i fakt, že váš celebritózní status se měří či lépe násobně stoupne, pokud se vaše postava objeví v animovaném seriálu žlutých přihlouplých postaviček, které však oplývají tou výsadou komentovat vtipně a neotřele svět, který se jim směje pod nohama. The Simpsons jsou fenoménem dnešní doby...
Glen Hansard a Markéta Irglová jsou živými bytostmi, muzikanty, lidmi. A víte co, taky si zahrají v Simpsonových...
Mám tedy radu pro všechny, kdo se chtějí stát slavnými či svou slávu vystřelit okny Vesmíru dokořán...Staňte se kreslenými postavičkami!
Glen Hansard a Markéta Irglová jsou živými bytostmi, muzikanty, lidmi. A víte co, taky si zahrají v Simpsonových...
Mám tedy radu pro všechny, kdo se chtějí stát slavnými či svou slávu vystřelit okny Vesmíru dokořán...Staňte se kreslenými postavičkami!
***************
Schááázííííí mi GROOVE....nemám ho s kým sdílet a to je největší trest....
Však se jednou GROOVE YARD vrátíííí....pevně tomu věřím
Však se jednou GROOVE YARD vrátíííí....pevně tomu věřím
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)