Měl jsem dnes chuť trošku si pobrečet. Záměrně říkám chuť. To, že někteří vnímají pláč jako projev slabosti, a to zvláště u mužů - ti přece emoce nemají - mě nijak zvlášť netíží, ostatně, ať si každý myslí, co chce. Já pláč považuju za moc užitečný způsob, jak z Papinova hrnce emocí upustit kondenzovaný přetlak. Říkal jsem si pro sebe už kolikrát, že jsem se vším dostatečně vyrovnaný a dokážu si k jistým věcem vytvořit vztah lhostejnosti. Pokud jde ale o takovou záležitost, jako je vztah k vlastnímu otci, může si člověk snažit namlouvat sebevíc o tom, jak je vnitřně vyrovnaný se vším tím, co o svém tátovi ví a daleko spíše také neví, ale dosažení alespoň částečné lhostejnosti, co se jistých oblastí života týče, se jeví jako dost komplikované a jistě mírně utopické.
Včera jsem po nějaké době tohle téma otevřel (jen moc doufám, že jsem tím té čisté duši neublížil). Povídal jsem a jen pevně doufám, že jediná sebelítost, kterou šlo v tom zvláštním příběhu vyčíst, byla ta, co jsem cítil jen jako mírný tlak na oční bulvy já a nikdo jiný.
Když máte ve svých představách pod kolonkou s označením táta tak trochu mlhavou představu o tom, co taková role obnáší...
Když víte, že toho člověka asi máte aspoň trochu rádi, protože to prostě je váš rodič...
A přesto přemýšlíte, že tohle docela dost zásadní místo ve vašem životě nebylo a už nikdy nebude vyplněné...
Nezbývá nic, jen existovat dál.
Může mi být líto spoustu věcí, ale lítost vůbec nic nevyřeší. Nevyřeší to, že role táty jako člověka, kterého si synové můžou brát za vzor, mají ke komu vzhlížet, identifikovat se s některými rysy jeho osobnosti a nenápadně se od něj učit a přebírat ustavené vzorce chování a přemýšlení nad věcmi a sdílet s ním, když už ne společnou domácnost, pak aspoň radost z toho, že vy, dva lidé v bezprostředním příbuzenském vztahu, jste občas spolu. Na cestě života jsou prázdná místa, která nejdou nijak zacelit, nedají se vyzdít, vydláždit, znovu napojit. Zůstanou prázdná a nezbývá, než se s tím smířit, jen to stojí občas dost úsilí.
Dnes se mi, a je dost zřetelné, že se tak dělo v návaznosti na můj včerejší výlev o vztahu otce a syna, zdálo o dědovi. Víte, když dlouhá léta přemýšlíte a hledáte něco, za co si (ve stínu věcí, které jste se spolu s přibývajícími léty dozvídali a na něž si spíš trpce, než sladce přicházeli) můžete svého vlastního táty vážit a zároveň byste si dost rádi jednou sami před sebou řekli, že ten vtíravý pocit, že se mu musíte nějak zavděčit, že mu chcete mermomocí dokázat, že existuje aspoň jeden důvod, proč by na vás mohl a snad i měl být pyšný, je pryč, protože dosáhnete stavu smíření s tím, že největší pochvalou, které se vám může dostat, je a bude paradoxně vaše vlastní spokojenost s životem a s tím, že se nemusíte bát ohlídnout ve svém životě zpátky. Podvědomí vás tlačí do boje o překonání sama sebe proto, aby "někdo" (kdo spíš nejeví zájem a upřímně mu je skutečný život jeho vlastních dětí, zdá se, docela volný) dokázal výsledek této snahy ocenit. Život je plný paradoxů....
Každopádně tu se zjevuje na scéně děda, který přichází ve snu. Až teď si uvědomuju, jak dost stojí tyhle dvě postavy v protikladu. Chtělo se mi plakat i ze snu, jak jsem byl rád, že dědu, už osm let zesnulého, vidím. Občas se ve snech potkáme a jsem za to moc rád. Ten člověk je pro mě skutečná ikona, ztělesnění nejvyšších morálních standardů a jestli se k někomu má upínat moje svědomí, které zpětně posuzuje to, jak jsem se kdy zachoval, pak k němu. Tím tu nechci záměrně dehonestovat svého otce a nedělám to. Snažím se v explicitních soudech o něm držet co nejvíc zpátky. Znám dobře jen fakta. Kéž by se má znalost vztahovala i na něj. Nejsem soudce.
Občas se tak cítím více, někdy méně, ale vím jen to, že, navzdory všem okolnostem, které jsem nikdy nebyl a nejsem s to ovlivnit a bez ohledu na obsah toho slova a na to, jak silně to cítí on,
já jsem...a budu...jeho syn.
Cože? No ano, není to tak.
Co se to se mnou kurňa děje? Vždyť já jsem se i občas sám se sebou docela dobře bavil. Ale zdá se, že usychám, někdo mě asi zapomněl zalít. Kam se poděla všechna rádoby sranda a trapné narážky a nesmyslná slovní spojení? Grrrrrrrrrrrrr....vraťte mi mé já zpět! Nebo se neznám.
...No, asi se ještě pořádně neznám. Teda minimálně pro tuhle chvíli se nějak nepoznávám.
Otřel zpocené čelo do růžku jinak kompletně posmrkaného kapesníku a pustil se do vyprávění. Nikdo ho ale neposlouchal a tak se brzy zvedl a vydal se k obchodu. Kdekdo by čekal, že se vydá k odchodu, jenže to se člověku najednou připlete do cesty písmenko b a nic s tím už nejde dělat. Místo toho, aby hlavní postava zamířila domů a dala si sprchu po náročném dvouhodinovém běhu, musela se teď vinou tiskařského šotka vydat do obchodu, jenž byl z lavičky na návsi, kde muž seděl v oklopení vysmátých bezzubých starců pokuřujících marihuanové jointy s výmluvou, že si tak léčí revma, dobrých sedmset metrů. Jen co se dobelhal do obchodu jediného v dosahu krátkovlné vojenské vysílačky a zjistil, že byl sortiment rozšířen o dvě položky na celých deset a krom rohlíků, sádla, oleje do koupele a do spalovacích motorů, játrové paštiky, houbiček na mytí nádobí a houbiček na navození halucinogenních stavů, hrubé mouky, sekané a cibule, mají také fazolky v tomatové omáčce a pribináčka, uvědomil si, že vzhledem k tomu, že do obchodu vůbec původně neměl namířeno, spisovatel ho přirozeně předem nevybavil ani penězmi a také si uvědomil to, že ve skutečnosti byla nabídka obchůdku na peripetii vsi, jež možná měla být původně periferií, jen ji někdo omylem označil jinak, jednáctipoložková, ale kdo by se divil, tenhle příběh je plný nepřesností. Chvíli se prohrabával kapsami plnými hlíny (kde se tam vzala, ví jen on sám), až nahmatal menšího krtka (proč to byl krtek menší ví jen on sám), kterého šikovným chvatem položil na lopatky, které krtek nechal neomaleně umístěny v bezprostředním dosahu mužovy ruky. Krtek se chtěl bránit (pravděpodobně s pomocí oněch lopatek), nicméně denní světlo ho oslepilo natolik, že když se vymrštil, aby svému protivníku dal co proto, po třech rychlých úskocích vpřed byl zákeřně sražen k zemi lampou pouličního osvětlení, která se mu postavila do cesty. Krtek tak nejen oslepen ale zcela paralyzován nárazem do lampy uznal, že jeho role v tomto příběhu je zcela nešťastná a proto by snad bylo lepší se z něj vypařit. A jak řekl, tak udělal. Lusknutím prstu se rozplynul. Muž nevěřícně civěl na flek na zemi, na kterém ještě před chvíli ležel menší krtek. Pak se podrbal na hlavě téměř lysé, dvěma zdatně provedenými přemety a jedním saltem vzad s půlvrutem se přemístil na okraj vozovky, z které se ubírala vestička kamsi. Stoupl si na onu vestičku, ruku zatnul v pěstičku, na hlavu umístil černou destičku a zkameněl. Stal se z něj solární kolektor.
No a jestli tomuhle někdo rozumí, tak jsem z toho Jelen Sika.
...No, asi se ještě pořádně neznám. Teda minimálně pro tuhle chvíli se nějak nepoznávám.
Otřel zpocené čelo do růžku jinak kompletně posmrkaného kapesníku a pustil se do vyprávění. Nikdo ho ale neposlouchal a tak se brzy zvedl a vydal se k obchodu. Kdekdo by čekal, že se vydá k odchodu, jenže to se člověku najednou připlete do cesty písmenko b a nic s tím už nejde dělat. Místo toho, aby hlavní postava zamířila domů a dala si sprchu po náročném dvouhodinovém běhu, musela se teď vinou tiskařského šotka vydat do obchodu, jenž byl z lavičky na návsi, kde muž seděl v oklopení vysmátých bezzubých starců pokuřujících marihuanové jointy s výmluvou, že si tak léčí revma, dobrých sedmset metrů. Jen co se dobelhal do obchodu jediného v dosahu krátkovlné vojenské vysílačky a zjistil, že byl sortiment rozšířen o dvě položky na celých deset a krom rohlíků, sádla, oleje do koupele a do spalovacích motorů, játrové paštiky, houbiček na mytí nádobí a houbiček na navození halucinogenních stavů, hrubé mouky, sekané a cibule, mají také fazolky v tomatové omáčce a pribináčka, uvědomil si, že vzhledem k tomu, že do obchodu vůbec původně neměl namířeno, spisovatel ho přirozeně předem nevybavil ani penězmi a také si uvědomil to, že ve skutečnosti byla nabídka obchůdku na peripetii vsi, jež možná měla být původně periferií, jen ji někdo omylem označil jinak, jednáctipoložková, ale kdo by se divil, tenhle příběh je plný nepřesností. Chvíli se prohrabával kapsami plnými hlíny (kde se tam vzala, ví jen on sám), až nahmatal menšího krtka (proč to byl krtek menší ví jen on sám), kterého šikovným chvatem položil na lopatky, které krtek nechal neomaleně umístěny v bezprostředním dosahu mužovy ruky. Krtek se chtěl bránit (pravděpodobně s pomocí oněch lopatek), nicméně denní světlo ho oslepilo natolik, že když se vymrštil, aby svému protivníku dal co proto, po třech rychlých úskocích vpřed byl zákeřně sražen k zemi lampou pouličního osvětlení, která se mu postavila do cesty. Krtek tak nejen oslepen ale zcela paralyzován nárazem do lampy uznal, že jeho role v tomto příběhu je zcela nešťastná a proto by snad bylo lepší se z něj vypařit. A jak řekl, tak udělal. Lusknutím prstu se rozplynul. Muž nevěřícně civěl na flek na zemi, na kterém ještě před chvíli ležel menší krtek. Pak se podrbal na hlavě téměř lysé, dvěma zdatně provedenými přemety a jedním saltem vzad s půlvrutem se přemístil na okraj vozovky, z které se ubírala vestička kamsi. Stoupl si na onu vestičku, ruku zatnul v pěstičku, na hlavu umístil černou destičku a zkameněl. Stal se z něj solární kolektor.
No a jestli tomuhle někdo rozumí, tak jsem z toho Jelen Sika.
Things just go....
Nějak se sám zahrabávám v nedokončených či dokonce nerozepsaných článcích....
Ale tohle jsem si nemohl odpustit..protože mi to nějak mluví z mé podhuštěné duše:
JAMIE CULLUM - Twentysomething
After years of expensive education
A car full of books and anticipation
I'm an expert on Shakespeare and that's a hell of a lot
But the world don't need scholars as much as I thought
Maybe I'll go traveling for a year
Finding myself, or start a career
Could work the poor, though I'm hungry for fame
We all seem so different but we're just the same
Maybe I'll go to the gym, so I don't get fat
Aren't things more easy, with a tight six pack
Who knows the answers, who do you trust
I can't even separate love from lust
Maybe I'll move back home and pay off my loans
Working nine to five, answering phones
But don't make me live for Friday nights
Drinking eight pints and getting in fights
Maybe I'll just fall in love
That could solve it all
Philosophers say that that's enough
There surely must be more
Love ain't the answer, nor is work
The truth eludes me so much it hurts
But I'm still having fun and I guess that's the key
I'm a twentysomething and I'll keep being me
....
Ale tohle jsem si nemohl odpustit..protože mi to nějak mluví z mé podhuštěné duše:
JAMIE CULLUM - Twentysomething
After years of expensive education
A car full of books and anticipation
I'm an expert on Shakespeare and that's a hell of a lot
But the world don't need scholars as much as I thought
Maybe I'll go traveling for a year
Finding myself, or start a career
Could work the poor, though I'm hungry for fame
We all seem so different but we're just the same
Maybe I'll go to the gym, so I don't get fat
Aren't things more easy, with a tight six pack
Who knows the answers, who do you trust
I can't even separate love from lust
Maybe I'll move back home and pay off my loans
Working nine to five, answering phones
But don't make me live for Friday nights
Drinking eight pints and getting in fights
Maybe I'll just fall in love
That could solve it all
Philosophers say that that's enough
There surely must be more
Love ain't the answer, nor is work
The truth eludes me so much it hurts
But I'm still having fun and I guess that's the key
I'm a twentysomething and I'll keep being me
....
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)