Přátelé!
Tento zatraceníhodný blog dosáhl desáté tisící návštěvy. Díky Vám za tak hezky kulaté číslo...
Poslední dobou, rok, možná déle...:) nelze nepozorovat jeho klesající úroveň, měl-li někdy vůbec nějakou. Možná přišel ten pravý čas, aby groove-yard žil dál svým životem. Od počátku byl zamýšlen k jinému úkolu, než od začátku, po dobu více jak dvou let, plnil. I proto bude nanejvýš vhodné přemístit své snažení jinam, na místa k tomu lépe stvořená. Budete vítáni na nové stránce, kam odchází stejný Kjůba, ale v jiném hávu a doufá ve změny k lepšímu, které to s sebou přinese!
Zde máte možnost návštěvy...všechny já mého já vás uvítají na návštěve! Jen nezapomeňte, že...
život je džungle...
:)
Xindl XYZ, slova chvály lezou ven a já je beru zpět (možná a možná taky ne)
Jak napsal Choskatý pán, je třeba učinit několik poznámek úvodem:
následující příspěvek je shlukem myšlenek k písni dysgrafik a stejnojmennému videoklipu, který ji doprovází po obrazovkách televizorů. skromná recenze vznikla z prostého hecu s Choskáčkem (byl to ostatně jeho nápad, kdy jsme si oba slíbili, že sepíšeme své poznámky. Jeho výtvor si můžete přčíst zde
Rozpaky, které u mě tenhle mladý muž budil od samého počátku jsem nebyl a možná stále nejsem schopen přesně artikulovat. Nutno říct, že po poslechu celého debutového alba člověka, který si říká Xindl X (ano, je to uhozené, na první kontakt lehce trapné, ale člověk si na to zvykne. Nakonec je to dobře zamapatovatelná vizitka a brand, na kterém se dá stavět. A pop-music se o značky= brandy opírá, není-liž pravda), jsem musel uznat, že tento počin nelze jen tak smést ze stolu s jednoduchým a výmluvným "Tspche!". Je v tom skutečně něco víc, než jen docela úhledně jednoduchá forma přebíjející obsah.
Ponecháme-li stranou pár pěveckých nešvarů (i když specielně nedokonalost v artikulaci a typické ploché jakoby rozpláclé ý místo í apod. je nemilé) a občasné upínání se k vlastnímu vykrádání (časté či přinejmenším několikeré omílání týchž rytmicko-melodických figur), které lze ale pod jistým úhlem pohledu, abychom se vyhnuli užití termínu "nedostatek invence", nazvat puncem osobitosti a dobře rozpoznatelného rukopisu (jako sofistikovanější příklad se nabízejí na příklad Chinaski, které se však k odkazům na svou tvorbu jakoby hlásí a nezakrývají svůj relativně omezený repertoár hudebních prostředků a navíc "z nich leze" stále ne(zcela)stejný produkt), můžeme říct, že Xindlův výtvor má i svou výpovědní hodnotu. Zaměříme-li se konkrétně na píseň Dysgrafik a jeho audiovizuální provedení, je třeba říct, že jde o povedený kousek. Nápaditý klip, ve kterém, ač učinkuje lehce vyčpělá "celebrita" (má vyznít v její prospěch) v podobě Martina Dejdara, klip není postaven na jeho přítomnosti (sám jsem ho napoprvé vůbec nerozpoznal). Nad textovou výpovědí stále přemýšlím. Jde jen o hraní se slovíčky nebo je za nimi i skutečná výpověď přebíjející zvukomalebnost použitých slov? Některá místa skutečně naznačují, že se Xindlovi občas podaří trefit hřebíček na hlavičku a říct jednou větou zásadní poselství (to kulminuje hezky v samotném závěru písně). Otázkou zůstává, zda hledat nějaké poselství v textu je ospraveditelným činem, jelikož není jisté, že tento o něco jako přesah mimo svou písničkovou formu vůbec usiluje. Slova jsou to jinak k sobě poslepovaná umně a líbivě. Nohavicova kouzla jednoduchosti a zároveň hlubší výpovědi Xindl nedosahuje, neotvírají se před námi vykreslené příběhy nabádající k imaginaci, ale spíš linie, která příliš imaginace nepožaduje a ani nezamýšlí. Ať je to jakkoliv, člověk si může plkat cokoliv, na skutečné pravdě (existuje-li vůbec nějaká), nezáleží...ani trochu!
Zpět ale ke klipu. Vtipně zpracovaný, zábavný, s vtipnými zpestřeními, které nepůsobí prvoplánovitě (až na v originálním znění nepřítomném rýmu "stolní tenis- nevyslovený penis"), jinak jde o hezky vytvořenou nápaditou ukázku toho, že klip nemusí nutně obsahovat polonahou slečnu (to by ostatně ve spojení s Xindlem vypadalo poněkud tragikomicky) či jiná klišé. V českých luzích a hájích jde o klip, který mě po dlouhé době skutečně potěšil (nutno ale říct, že si nepamatuju, jaký jiný český klip jsem viděl naposled).
O tomhle pánovi ještě žřejmě uslyšíme, jelikož to vypadá, že ambice malé nemá. A až se možná trošku zamyslím, doplním o něm něco skutečně trefného a hlavně k věci...
:)
následující příspěvek je shlukem myšlenek k písni dysgrafik a stejnojmennému videoklipu, který ji doprovází po obrazovkách televizorů. skromná recenze vznikla z prostého hecu s Choskáčkem (byl to ostatně jeho nápad, kdy jsme si oba slíbili, že sepíšeme své poznámky. Jeho výtvor si můžete přčíst zde
Rozpaky, které u mě tenhle mladý muž budil od samého počátku jsem nebyl a možná stále nejsem schopen přesně artikulovat. Nutno říct, že po poslechu celého debutového alba člověka, který si říká Xindl X (ano, je to uhozené, na první kontakt lehce trapné, ale člověk si na to zvykne. Nakonec je to dobře zamapatovatelná vizitka a brand, na kterém se dá stavět. A pop-music se o značky= brandy opírá, není-liž pravda), jsem musel uznat, že tento počin nelze jen tak smést ze stolu s jednoduchým a výmluvným "Tspche!". Je v tom skutečně něco víc, než jen docela úhledně jednoduchá forma přebíjející obsah.
Ponecháme-li stranou pár pěveckých nešvarů (i když specielně nedokonalost v artikulaci a typické ploché jakoby rozpláclé ý místo í apod. je nemilé) a občasné upínání se k vlastnímu vykrádání (časté či přinejmenším několikeré omílání týchž rytmicko-melodických figur), které lze ale pod jistým úhlem pohledu, abychom se vyhnuli užití termínu "nedostatek invence", nazvat puncem osobitosti a dobře rozpoznatelného rukopisu (jako sofistikovanější příklad se nabízejí na příklad Chinaski, které se však k odkazům na svou tvorbu jakoby hlásí a nezakrývají svůj relativně omezený repertoár hudebních prostředků a navíc "z nich leze" stále ne(zcela)stejný produkt), můžeme říct, že Xindlův výtvor má i svou výpovědní hodnotu. Zaměříme-li se konkrétně na píseň Dysgrafik a jeho audiovizuální provedení, je třeba říct, že jde o povedený kousek. Nápaditý klip, ve kterém, ač učinkuje lehce vyčpělá "celebrita" (má vyznít v její prospěch) v podobě Martina Dejdara, klip není postaven na jeho přítomnosti (sám jsem ho napoprvé vůbec nerozpoznal). Nad textovou výpovědí stále přemýšlím. Jde jen o hraní se slovíčky nebo je za nimi i skutečná výpověď přebíjející zvukomalebnost použitých slov? Některá místa skutečně naznačují, že se Xindlovi občas podaří trefit hřebíček na hlavičku a říct jednou větou zásadní poselství (to kulminuje hezky v samotném závěru písně). Otázkou zůstává, zda hledat nějaké poselství v textu je ospraveditelným činem, jelikož není jisté, že tento o něco jako přesah mimo svou písničkovou formu vůbec usiluje. Slova jsou to jinak k sobě poslepovaná umně a líbivě. Nohavicova kouzla jednoduchosti a zároveň hlubší výpovědi Xindl nedosahuje, neotvírají se před námi vykreslené příběhy nabádající k imaginaci, ale spíš linie, která příliš imaginace nepožaduje a ani nezamýšlí. Ať je to jakkoliv, člověk si může plkat cokoliv, na skutečné pravdě (existuje-li vůbec nějaká), nezáleží...ani trochu!
Zpět ale ke klipu. Vtipně zpracovaný, zábavný, s vtipnými zpestřeními, které nepůsobí prvoplánovitě (až na v originálním znění nepřítomném rýmu "stolní tenis- nevyslovený penis"), jinak jde o hezky vytvořenou nápaditou ukázku toho, že klip nemusí nutně obsahovat polonahou slečnu (to by ostatně ve spojení s Xindlem vypadalo poněkud tragikomicky) či jiná klišé. V českých luzích a hájích jde o klip, který mě po dlouhé době skutečně potěšil (nutno ale říct, že si nepamatuju, jaký jiný český klip jsem viděl naposled).
O tomhle pánovi ještě žřejmě uslyšíme, jelikož to vypadá, že ambice malé nemá. A až se možná trošku zamyslím, doplním o něm něco skutečně trefného a hlavně k věci...
:)
Když jsem šééééél.....z Hradišťáááááá
Život je plný paradoxů!
Hleď!
Paradox I - Vypnul jsem komjůtr a šel se osprchovat, abych mohl dnes brzo ulehnout a vyspat se (doznívající nemoc mi způsobuje značnou únavu a postel i tak je jedna z mých nejoblíbenějších společkyň -he, patvar- oke, tak tedy společnic). Jen co jsem se osušil, oručníkoval, zabalil v župan a vzápěstí zas přebalil do pyžama, kompjůtr už zas běží. Zapnul jsem ho. Tak to už u mě chodí, často neposlouchám ani sám sebe a dělám si naschvály. Neposlouchám se, ale sám sobě nedokážu poručit!
Paradox II - Jen, co začnu psát, už zas nevím, co jsem přesně chtěl. Mlhavě tuším něco o paradoxech. Kéž by ve správných chvílích mozkové aktivity s jasnými formulacemi toku myšlenek stačilo zmáčknout na spánkové kosti tlačítko "upload" a chomáč myšlenek by se přenesl v mžiku oka na virtuální papír.
Paradox III - Facebook je žrout času. Čas, který na něm trávím, je ve většině případů promrhaný a nic nepřinášející. Gotta get rid of that! Mnoho lidí už žije víc odrazem reality, kterou kolem sebe vytváří na Facebooku. Nejde o to, co je nebo není reálné v životě, který lidé žijí mimo virtuální králíkárnu, ale právě sociálno, které na Facebooku vytvářejí "k obrazu svému". Ouch! Od toho ruce pryč!
Paradox IV - Měl jsem dobrou náladu (10 minutes ago). Now I'm regularly pissed off (slightly).
Paradox V - Jsem člověk společenský. Musím se neustále obklopovat lidmi, abych tak zahlazoval stopy po jinak neustále se podbízející společnici, jež má talent lézt lidem do duše a dělat tam neplechu, samotě. Obklopováním se množstvím lidí kolem sebe prý nevědomky stavím zdi, které mě do samoty ve finále tak jako tak uvrhávají. (prý je to tak - ale mám to z více zdrojů, minimálně dvou nezávislých - pravidla zdrojování neporušuji).
Paradox VI - je dalších mnoho paradoxů, které mě potkávají dnes a denně a jeden z nich je, že si teď, když zrovna chci, žádný nevybavím
Paradox VII - chtěl bych toho říct světu tolik a nemám co! :D
Já snad radši...dobrou
(tohle už přestává být legrace, takováhle stupidita)
brum
Hleď!
Paradox I - Vypnul jsem komjůtr a šel se osprchovat, abych mohl dnes brzo ulehnout a vyspat se (doznívající nemoc mi způsobuje značnou únavu a postel i tak je jedna z mých nejoblíbenějších společkyň -he, patvar- oke, tak tedy společnic). Jen co jsem se osušil, oručníkoval, zabalil v župan a vzápěstí zas přebalil do pyžama, kompjůtr už zas běží. Zapnul jsem ho. Tak to už u mě chodí, často neposlouchám ani sám sebe a dělám si naschvály. Neposlouchám se, ale sám sobě nedokážu poručit!
Paradox II - Jen, co začnu psát, už zas nevím, co jsem přesně chtěl. Mlhavě tuším něco o paradoxech. Kéž by ve správných chvílích mozkové aktivity s jasnými formulacemi toku myšlenek stačilo zmáčknout na spánkové kosti tlačítko "upload" a chomáč myšlenek by se přenesl v mžiku oka na virtuální papír.
Paradox III - Facebook je žrout času. Čas, který na něm trávím, je ve většině případů promrhaný a nic nepřinášející. Gotta get rid of that! Mnoho lidí už žije víc odrazem reality, kterou kolem sebe vytváří na Facebooku. Nejde o to, co je nebo není reálné v životě, který lidé žijí mimo virtuální králíkárnu, ale právě sociálno, které na Facebooku vytvářejí "k obrazu svému". Ouch! Od toho ruce pryč!
Paradox IV - Měl jsem dobrou náladu (10 minutes ago). Now I'm regularly pissed off (slightly).
Paradox V - Jsem člověk společenský. Musím se neustále obklopovat lidmi, abych tak zahlazoval stopy po jinak neustále se podbízející společnici, jež má talent lézt lidem do duše a dělat tam neplechu, samotě. Obklopováním se množstvím lidí kolem sebe prý nevědomky stavím zdi, které mě do samoty ve finále tak jako tak uvrhávají. (prý je to tak - ale mám to z více zdrojů, minimálně dvou nezávislých - pravidla zdrojování neporušuji).
Paradox VI - je dalších mnoho paradoxů, které mě potkávají dnes a denně a jeden z nich je, že si teď, když zrovna chci, žádný nevybavím
Paradox VII - chtěl bych toho říct světu tolik a nemám co! :D
Já snad radši...dobrou
(tohle už přestává být legrace, takováhle stupidita)
brum
Brouk pytlík v hlavě....
Jistě tušíte, že stejně jako teď vy ztrácíte čas čtením kupy písmen, pro které by byla čest být součástí haldy hnoje, i já bych našel aspoň tisíc duchaplnějších činností, kterými bych světu prospěl o mnoho a daleko více méně víc, než tím, co právě dělám. Čelu pelotonu užitečečnějších věcí přitom vévodí spánek - vlastní, nefalšovaný spánek, ve kterém si mohu dělat, co se mému mozku zrovna zamane (v tom je někdy ta krásná potíž, ne totiž vědomé jé, ale nevědomé ono, rozehrává hříčky s mou imaginací - má na to vůbec právo?:)). Krom toho, že se někdy při pohledu do zrcadla dokážu prudce nemít rád a připadám si velmi dokonale odpudivý a disgusting, krom toho, že je to daleko spíš záležitost fyzična - na psychický rozměr svého self si tak jako tak musíte zvyknout, máte-li s ním či s ní (dobře uvědomovanou avšak nikdy ne zcela poznatelnou identitou) nějaký ten pátek vydržet spjati jednou tělesnou schránkou aneb žít together in harmony, vogo. Krom toho a také onoho, krom toho, že jsem na svém imaginárním metru lidství (nejde o metro jako dopravní prostředek, ani o metrum jak v hudebním, tak "poezivním" významu, ale o metr, jako vyjádření jisté velikosti, délky, hloubky, rozpětí atd.) - že jsem tedy na svém imaginárním metru lidství, bereme-li v potaz intervenující proměnnou duševního zážitku, o nějaký ten kousek povyrostl, vytáhl se, chcete - li přibral (avšak na duši, která jak známo váží právě jedenadvacet gramů, to bude přírůstek minimální neřku-li úplně pidiprťavoučkej). Způsobují to lidé a hudba - o nich padla zmínka už minule. Hudba, která mě dokáže dohnat k slzám, a občas se tak přihodí, lidé, kteří dokáží vyzařovat energii, která vás sama o sobě něčím pozmění. Krom toho všeho se tu a tam vyloupne myšlenka na tu a na tu...na sebe, na ní, na ně, na něj a také na něj a taky na všechny kolem. Někdy je z toho všeho člověku smutno a někdy veselo, záleží na akuálním rozložení, rozpoložení, položení, poležení, rozležení. Ostatně, ať je někdy i smutno, jak praví mistři Horníček s Werichem - ať je někdy i smutno, hlavně když je veselo...
Už nejsem tak mlád, jak jsem býval mlád! Pozná se to krom moudrých myšlenek...ehm, chci říct moudrých zubůůů...eh, zubů moudrosti, především tím, že mi (už drahná léta) tvrdne kůže na patách. Zlá to věc. Krom ztráty iluzí a většiny vlasové pokrývky, je to snad třetí (a možná také až třiatřicátá) věc (záleží na hodnotících kritériích a žebříčku toho či onoho renomovaného časopisu), která vám pravidelně připomene, že mládí patří vpřed a oschlé paty by se měly brousit. Od pat ale nyní k životním patům. Nároky, kéž by ty na sebe samotného, které kladu, ač nevědomky, na neexistujícího druhého do páru, mi svazují (znova a o to více) nevědomky ruce, nohy, uši, nosy. Neexistující požadavky se zhmotňují kdesi, kam moje oko, ani to vraní trojlisté, nedohlédne, skrze mlhu není vidět ni zbla. A přesto se tu objevuje něco, co by zkušený džejárovský-psychoterapeut(neplést s rogerovským přístupem, hih) označil jako paradox neexistujících požadavků na imaginárního druhého. Komplex tak nehmatatelný, až se jeho fluidní povaha zhmotňuje v samu podstatu (teď mi to prosím někdo vysvětlete) a nechá svým zcela stranou stojícím tvůrcem onoho neexistujícího lomcovat, lomonosovat, lemon-osovat, lemon-zosnovat, sosat, salomonovat a vůbec dělat psí kejkle, dělat z psů kusy a ze sebe blázna a to před někým jiným, než kritikem nejpovolanějším, sebou samým.
Na závěr se patří odlehčit tento příspěvek do panelové diskuse jedním tradičním, právě vzniknuvším příslovím - kdo jinému bagr, potom ani sousedovic pes chodí bosa. A zvláště bosa nova, z pláště bosá nohá. Dobrou, smyslní nesmyslníci.
I love diveristy!
A přesto, že jsem chtěl psát o něčem jiném, nepsal jsem.
CHCI BÝT TOTIŽ BOHÉM. Nezajímají mě nedůležitosti, chci vstoupit do zahrad rozkoše pod nápisem Carpe Diem, nikdy nevyjít (z úžasu a ze zahrady) a v morku kosti nosit ryzí hudbu, která člověka rozpláče!
Be honest! Be nice! Bee! Beep!
Už nejsem tak mlád, jak jsem býval mlád! Pozná se to krom moudrých myšlenek...ehm, chci říct moudrých zubůůů...eh, zubů moudrosti, především tím, že mi (už drahná léta) tvrdne kůže na patách. Zlá to věc. Krom ztráty iluzí a většiny vlasové pokrývky, je to snad třetí (a možná také až třiatřicátá) věc (záleží na hodnotících kritériích a žebříčku toho či onoho renomovaného časopisu), která vám pravidelně připomene, že mládí patří vpřed a oschlé paty by se měly brousit. Od pat ale nyní k životním patům. Nároky, kéž by ty na sebe samotného, které kladu, ač nevědomky, na neexistujícího druhého do páru, mi svazují (znova a o to více) nevědomky ruce, nohy, uši, nosy. Neexistující požadavky se zhmotňují kdesi, kam moje oko, ani to vraní trojlisté, nedohlédne, skrze mlhu není vidět ni zbla. A přesto se tu objevuje něco, co by zkušený džejárovský-psychoterapeut(neplést s rogerovským přístupem, hih) označil jako paradox neexistujících požadavků na imaginárního druhého. Komplex tak nehmatatelný, až se jeho fluidní povaha zhmotňuje v samu podstatu (teď mi to prosím někdo vysvětlete) a nechá svým zcela stranou stojícím tvůrcem onoho neexistujícího lomcovat, lomonosovat, lemon-osovat, lemon-zosnovat, sosat, salomonovat a vůbec dělat psí kejkle, dělat z psů kusy a ze sebe blázna a to před někým jiným, než kritikem nejpovolanějším, sebou samým.
Na závěr se patří odlehčit tento příspěvek do panelové diskuse jedním tradičním, právě vzniknuvším příslovím - kdo jinému bagr, potom ani sousedovic pes chodí bosa. A zvláště bosa nova, z pláště bosá nohá. Dobrou, smyslní nesmyslníci.
I love diveristy!
A přesto, že jsem chtěl psát o něčem jiném, nepsal jsem.
CHCI BÝT TOTIŽ BOHÉM. Nezajímají mě nedůležitosti, chci vstoupit do zahrad rozkoše pod nápisem Carpe Diem, nikdy nevyjít (z úžasu a ze zahrady) a v morku kosti nosit ryzí hudbu, která člověka rozpláče!
Be honest! Be nice! Bee! Beep!
Melody Makers aneb Cogito Ergo Sum, tak co s tím uděláme?!
Zvláštní, jak někdy i naprosto obyčejné chvíle jsou prodchnuty paprskem, který je činí neopakovatelnými. Všechno to kouzlo tkví ve vnímání, v hloubce niternosti, do které je daný okamžik prožit. Pak i takové roztírání másla na krajíc chleba může být něčím neskutečně neobvyklým, něčím, co v sobě skrývá kouzlo života, kouzlo okamžiku.
Kladu si zas před sebe otázky a hlavně cíle. Vdycky jsem skončil u jejich sumírování. Změní se to někdy? (ach jak je to moje frkání monotematické). Předsevzetí, vůle, sny, sebelítost...jedna dva tři...a všechno znovu dokola...
It's the high time to get rid of that! It's THE time!
Seznam věcí, který si sem tam napíšu na malý papírek, abych nezapomněl, cože to vlastně chci...a pak ho někde založím, zapluje do vln nepořádku, kterým jsem obklopen, a občas se vynoří. Přečtu, co všechno bych chtěl, odsouhlasím bod po bodu a povzdychnu si sám nad sebou. Time to change! Yes, we can....but can I? V množném čísle se skrývá tolik anonymity, tolik možnosti přesunout vlastní zodpovědnost na někoho jiného, zbavit se pocitu, že něco visí jen na mě. But I? Jedno písmeno, na kterém si každý z nás buduje svět, staví ho vedle těch ostatních I a spojuje je dohromady.
Je kouzelné, jak jsme my lidé tak jiní a přitom všichni stejní. Jestli mě na životě něco baví, pak je to melodie každého z nás. Nekonečný proud tónů, který můžeme slyšet, pokud skutečně nastražíme uši. Baví mě stražit uši a skládat si z lidí melodie, baví mě roz-poznávat a přitom nevědět, co přijde za moment...kam se melodie uchýlí...a někdy zas tušit, vědět, být si jistý...bavíte mě, přátelé a kamarádi.
brum
brum
brum
brum...
čas vyrazit...někam
Kladu si zas před sebe otázky a hlavně cíle. Vdycky jsem skončil u jejich sumírování. Změní se to někdy? (ach jak je to moje frkání monotematické). Předsevzetí, vůle, sny, sebelítost...jedna dva tři...a všechno znovu dokola...
It's the high time to get rid of that! It's THE time!
Seznam věcí, který si sem tam napíšu na malý papírek, abych nezapomněl, cože to vlastně chci...a pak ho někde založím, zapluje do vln nepořádku, kterým jsem obklopen, a občas se vynoří. Přečtu, co všechno bych chtěl, odsouhlasím bod po bodu a povzdychnu si sám nad sebou. Time to change! Yes, we can....but can I? V množném čísle se skrývá tolik anonymity, tolik možnosti přesunout vlastní zodpovědnost na někoho jiného, zbavit se pocitu, že něco visí jen na mě. But I? Jedno písmeno, na kterém si každý z nás buduje svět, staví ho vedle těch ostatních I a spojuje je dohromady.
Je kouzelné, jak jsme my lidé tak jiní a přitom všichni stejní. Jestli mě na životě něco baví, pak je to melodie každého z nás. Nekonečný proud tónů, který můžeme slyšet, pokud skutečně nastražíme uši. Baví mě stražit uši a skládat si z lidí melodie, baví mě roz-poznávat a přitom nevědět, co přijde za moment...kam se melodie uchýlí...a někdy zas tušit, vědět, být si jistý...bavíte mě, přátelé a kamarádi.
brum
brum
brum
brum...
čas vyrazit...někam
Brekeke! Dobré ráno, Marjáno
Těžko můžete napustit vanu, pokud do ní nedáte špunt....
A tak je to se vším!
Rozhodl jsem se dnes jít nespat...nebo snad dnes nejít spát?
Čím dál míň mi to dává smysl
(s přibývajícími hodinami...teď jsou kupříkladu 4 ráno)
(s ubývajícím časem, který by mi zbyl na spánek...jsou pořád 4 ráno, ale stejně bych v půl sedmé vstával)
Čím dál míň mi dává smysl, že jsem zůstal vzhůru.
Ale co, jdu si dát vanu a pak se třeba smysl zjeví...
Cha! Je půl páté a já zjistil, že jít spát teď by byl holý nesmysl. A navíc jsem si něco uvědomil...
ORIGAMNÍ H(O)LOUBÁNÍ
Kouzlo hudby spočívá v každém detailu. Okázalá pompéznost mě u hudby bere čím dál míň (aspoň si to myslím v tuhle chvíli). Detaily, v kterých se skrývá jádro všech citů a pocitů z hudby, jsou to, k čemu se musíme snažit přiblížit. I když víme co...strašně záleží na tom jak. Je milión různých způsobů jak zahrát tentýž tón, jak uchopit akord, jak ho správně položit tam, kde má být, na jeho správné místo. Tvoření hudby je jako stavění domu. Každá cihla má své místo. A přesto je hudba ještě složitější, než architektonický výtvor. O to těžší je skládat hudební "cihlu k cihle" ve skupině lidí. Vyžaduje to jistý druh empatie. Na umění vcítit se, a nemusí jít nutně o schopnost vcítit se do druhého člověka, ale také a spíše do atmosféry konkrétního výtvoru, se lze neustále učit, zlepšovat se, poměřovat. Hledáním společných empato-bodů, střetů, ve kterých se fragmenty do hudby zhomtněných pocitů překříží a vytvoří tak kompaktní dojem, slijí se v univerzum, které pohltí sebe samo a uzavře se do sebe, se můžeme dopracovat skutečné hudby. Takové, která nebude jen zástěrkou. Bude samotným smyslem. Můžeme hledat roky a možná naše snaha bude marná. Každý zvlášť to ale umíme, tak schází jen najít cestu k sobě, k svým hudebním univerzům. Porovnáme-li naše řády světa, potom ne zcela nutně (ale s velkým "snad" vysloveným) musí dojít k souznění. Takové souznění pak bude znít i navenek. Půjde o sou-znění. A v něm se teprve odkryje skutečná hloubka hudby, které jsme schopni. Jsme?
A tak je to se vším!
Rozhodl jsem se dnes jít nespat...nebo snad dnes nejít spát?
Čím dál míň mi to dává smysl
(s přibývajícími hodinami...teď jsou kupříkladu 4 ráno)
(s ubývajícím časem, který by mi zbyl na spánek...jsou pořád 4 ráno, ale stejně bych v půl sedmé vstával)
Čím dál míň mi dává smysl, že jsem zůstal vzhůru.
Ale co, jdu si dát vanu a pak se třeba smysl zjeví...
Cha! Je půl páté a já zjistil, že jít spát teď by byl holý nesmysl. A navíc jsem si něco uvědomil...
ORIGAMNÍ H(O)LOUBÁNÍ
Kouzlo hudby spočívá v každém detailu. Okázalá pompéznost mě u hudby bere čím dál míň (aspoň si to myslím v tuhle chvíli). Detaily, v kterých se skrývá jádro všech citů a pocitů z hudby, jsou to, k čemu se musíme snažit přiblížit. I když víme co...strašně záleží na tom jak. Je milión různých způsobů jak zahrát tentýž tón, jak uchopit akord, jak ho správně položit tam, kde má být, na jeho správné místo. Tvoření hudby je jako stavění domu. Každá cihla má své místo. A přesto je hudba ještě složitější, než architektonický výtvor. O to těžší je skládat hudební "cihlu k cihle" ve skupině lidí. Vyžaduje to jistý druh empatie. Na umění vcítit se, a nemusí jít nutně o schopnost vcítit se do druhého člověka, ale také a spíše do atmosféry konkrétního výtvoru, se lze neustále učit, zlepšovat se, poměřovat. Hledáním společných empato-bodů, střetů, ve kterých se fragmenty do hudby zhomtněných pocitů překříží a vytvoří tak kompaktní dojem, slijí se v univerzum, které pohltí sebe samo a uzavře se do sebe, se můžeme dopracovat skutečné hudby. Takové, která nebude jen zástěrkou. Bude samotným smyslem. Můžeme hledat roky a možná naše snaha bude marná. Každý zvlášť to ale umíme, tak schází jen najít cestu k sobě, k svým hudebním univerzům. Porovnáme-li naše řády světa, potom ne zcela nutně (ale s velkým "snad" vysloveným) musí dojít k souznění. Takové souznění pak bude znít i navenek. Půjde o sou-znění. A v něm se teprve odkryje skutečná hloubka hudby, které jsme schopni. Jsme?
Příběh pokračuje: Schizofrenikova rána aneb Taktilní deprivace vrací úder!
Zvláštní.
Zvláštní, jak se člověk, ač obklopen tolika, a z drtivé většiny velmi milými, lidmi, cítí zvláštně sám. Podivné stavy schizofrenika, jehož jedna část se diví, co ta druhá cítí...aniž by k tomu či onomu byl nějaký důvod. Bloudím.
A občas nacházím. Hřejivé pocity skryté v jednom úsměvu, v jednom nepatrném gestu, v pohlazení, kterými lidé příliš šetří, v pohlazení slovy, v humoru, ve smíchu, ve společně prožívaném bytí. Je toho spoustu, co tu je. Je toho spoustu, co by mohlo být a není.
Možná, že někdy rozstříhání vlastního trička může být pro duši dost očisťující akt. Nesmysl, který se stává v okamžiku smyslem nejniternějšího pocitu žití. Zase je tu pár momentů existencionalistického plácání o plácání se mezi "realitou" a "skutečností". Obě jsou stejné a přesto každá tak jiná. Jedna navenek, druhá uvnitř. Ta ve mně křičí a zalyká se. Proč?
Zaobírání se ostatními stejně vždycky vede k sobě samému. Cesta vžívání se do druhých vždy nutně ústí v rozvahu nad sebou samým. Dávám si ještě šanci zjistit, jaký jsem. A dík za ty, co mi dávají šanci skrze poznání jich samých poznat sebe a naopak.
Celý svět je inverzí toho, co by se mohlo zdát jako pevně stanovené. Nic takového není. Stanovené je jen to, co si lidé za takové určí.
Je čas na segedín.
Zvláštní, jak se člověk, ač obklopen tolika, a z drtivé většiny velmi milými, lidmi, cítí zvláštně sám. Podivné stavy schizofrenika, jehož jedna část se diví, co ta druhá cítí...aniž by k tomu či onomu byl nějaký důvod. Bloudím.
A občas nacházím. Hřejivé pocity skryté v jednom úsměvu, v jednom nepatrném gestu, v pohlazení, kterými lidé příliš šetří, v pohlazení slovy, v humoru, ve smíchu, ve společně prožívaném bytí. Je toho spoustu, co tu je. Je toho spoustu, co by mohlo být a není.
Možná, že někdy rozstříhání vlastního trička může být pro duši dost očisťující akt. Nesmysl, který se stává v okamžiku smyslem nejniternějšího pocitu žití. Zase je tu pár momentů existencionalistického plácání o plácání se mezi "realitou" a "skutečností". Obě jsou stejné a přesto každá tak jiná. Jedna navenek, druhá uvnitř. Ta ve mně křičí a zalyká se. Proč?
Zaobírání se ostatními stejně vždycky vede k sobě samému. Cesta vžívání se do druhých vždy nutně ústí v rozvahu nad sebou samým. Dávám si ještě šanci zjistit, jaký jsem. A dík za ty, co mi dávají šanci skrze poznání jich samých poznat sebe a naopak.
Celý svět je inverzí toho, co by se mohlo zdát jako pevně stanovené. Nic takového není. Stanovené je jen to, co si lidé za takové určí.
Je čas na segedín.
bubliny
Existuje komplementarita duší nebo je život jen otázkou kompromisů?
A je život (vůbec) otázkou? Není spíše odpovědí?!
chm...
A je život (vůbec) otázkou? Není spíše odpovědí?!
chm...
informace z fronty aneb inforámce z dlouhé řady lidí
Tak se stalo, že den 16/10 byl vyhlášen mezinárodním dnem s GROOVEM. Nebylo zbytí, než-li v tento den uspořádat na počest tohoto fenoménu další Groovový dvoreček s karamelovou polevou, šlehačkou a čtyřmi kopečky vanilkové zmrzliny. Jste sérdečně zváni ku návštěve a ochucení té nenahraditelné esence života, jíž groove bez pochyby je.
Uvítá vás třeba tato muzika...vlastně ne, nechce se mi tady vypisovat všechno a nic.
Ale za to vám povím, že jsem dnes měl vskutku barvité sny. Bolavé (to když mi nějaký doktor strkal tyč za krkem skrz páteř, aby mi ji nejspíš narovnal, každopádně to bolelo šííííííleně a i ve snu jsem z toho omdléval...zda jsem neležel v křečích i ve skutečnosti nevím...ale bojím se toho, že ta bolest byla skutečná), vzrušující (vím, že se mi ve snu mihlo několik půvabných slečen - s žádnou z nich jsem ale asi nestihl rozvinout nějakou hlubší taktilní konverzaci), roztodivný a nepříjemný (asi jsem se s někým ve snu hádal, možná to byla má vlastní mamina). Tolik obrazů se mi ve snech prostřídalo a střídalo by se asi i nadále, ale probudil mě zvonek telefonu. Volal kamarád. Hodný kluk je to.
Jde ve snu cítit bolest?lásku?zlobu?smutek? A jsou to jen snové emoce?
Asi bych se měl vrhnout na Freuda nebo spíš Junga nebo něco a někoho, kdo mi to objasní. Začnu asi číst víc sám v sobě.
Uvítá vás třeba tato muzika...vlastně ne, nechce se mi tady vypisovat všechno a nic.
Ale za to vám povím, že jsem dnes měl vskutku barvité sny. Bolavé (to když mi nějaký doktor strkal tyč za krkem skrz páteř, aby mi ji nejspíš narovnal, každopádně to bolelo šííííííleně a i ve snu jsem z toho omdléval...zda jsem neležel v křečích i ve skutečnosti nevím...ale bojím se toho, že ta bolest byla skutečná), vzrušující (vím, že se mi ve snu mihlo několik půvabných slečen - s žádnou z nich jsem ale asi nestihl rozvinout nějakou hlubší taktilní konverzaci), roztodivný a nepříjemný (asi jsem se s někým ve snu hádal, možná to byla má vlastní mamina). Tolik obrazů se mi ve snech prostřídalo a střídalo by se asi i nadále, ale probudil mě zvonek telefonu. Volal kamarád. Hodný kluk je to.
Jde ve snu cítit bolest?lásku?zlobu?smutek? A jsou to jen snové emoce?
Asi bych se měl vrhnout na Freuda nebo spíš Junga nebo něco a někoho, kdo mi to objasní. Začnu asi číst víc sám v sobě.
oteklá haksna, velkej zadek a spoustu zbytečných předsevzetí
Jsou předsevzetí, která si člověk předebere, tedy vezme si tu či onu věc před sebe, z blízka si ji prohlédne, aby se mu vzápětí mohla jako vystřelená na pružince vzdálit na obzor. Tak a ty se teď snaž, uvidíme, co dokážeš, vůle (wille, will) (nebo snad co dokážeš, vole?). Pak jsou tu jinačí aspekty světa a těmi jsou přecevzetí. Člověk si v mysli neprohlíží svůj cíl zblízka a kochá se, aby do sebe nasál chuť a energii vydat se na obzor, kam se náš cíl odebéře střelhbitě v okamžiku, kdy si na něj chceme sáhnout. Přecevzetí jsou ta vzetí, která člověk může ohmatat, prozkoumat a pak si říct, stojí mi to za to nebo ne. Přece, je-li mi něco tak blízko blizoučko, že ode mne kontakt s tím nevyžaduje čerpání těžko střádané energie, potom působí toto na mne iluzí lacinosti, jakkoliv může tato "hmota" být cenná, možná pro jiné stěží dosažitelná, možná mnou nedoceněná. Ale přece---
Zjistil jsem, že život se dá žít i bez esence, která dává životu smysl. Ale je takový život životem? Kdyby snad nebyl, co je to, co zrovna žiju? A můžu si troufnout říci, že žiju, pokud postrádám života zdroj, života proud a napětí (minimálně 220V)?. Ale vskutku, já totiž žiju. Se vším tím tázavým "Proč?" se sebelítostným "Proč já?", ale i s mnoha dalšími a často krásnými rozměry, tvary, vůněmi a odlesky, které život skýtá. Život žitý s láskou k němu samotnému přece smysl má.
Láska k životu je taky láska. Jsme jeden pro druhého stvořeni. Já pro život. Život pro mě. Život tu je, nachází se zde hmatatalně. Jde tedy o svým způsobem přecevzetí....Beru, co je. Nemůžu brát, co není... Život? ano beru, přece ho nenechám ladem! Láska k životu je taky hlubokým citem, hm?
P.S.: mám rád své přátele, cítím to na sliznici oka, jen drobet schází a plakal bych pro ně. teď.
Tento příspěvek zakládá nový štítek s označením "roz-to-divnota"
o smyslu nesmyslu
Pokud si někdo z vás někdy kladl otázku, zda tenhle blog stojí za mrhání časem, pak se nebojte si jasně odpovědět. Rozhodně ne. Jelikož je tenhle virtuální prostor (nedokážu v sobě naprosto uzemnit fascinaci nehmatatelným prostorem dostupným kdekoliv na zemi, kde si kdokoliv může cokoliv dovolit říct a sdělit tak naprosto nepodstatné věci lidem na druhé straně planety, jež to absolutně nemůže zajímat). Jelikož, a to zde již za dobu existence groove-yard blogu bylo zmíněno nejednou, tento svým obsahem ztratil již při svém vzniku základní smysl, dá-li se tak o ideji, která nikdy nedošla dál než mozku do předloktí (vzpomeňme teď DJ Kraftym do D'n' B remixovaný megahit příbramské hip-hopové crew Public protest s nosným textem: Vyšli signál z lebky do svý tužky), vůbec takto hovořit. Tento smysl, tedy informovat o hudbě a predovšetkým o hudbě, ze všech stran a úhlů pohledu, podhledu ale hlavně z nadhledu byl vytěsněn sžíravou touhou autora do prostoru rozsévat sémě své rádoby (velmi rádoby) kreativní mysli, které posloužil za ventil uvolňující přebytečně nahromaděné kraviny v mozkové kůře (přirozeně nejde o neurofyziologicky přesné vyjádření, spíš o nadsázku či cokoliv tomu podobné) právě tento nevyčerpatelný zdroj elektronického papíru. I tak se stalo, že název blogu zcela neodpovídá očekávání autora, tím méně jeho případným návštěvníkům. Pokračování přijde ( i když nevím čeho). Teď je čas jít fandit...a vzít si ponožky...:)
i'm gonna close my eyes and count to ten....i'm gonna close my eyes... and when i open them again...everything will make sense to me then!
Chtěl jsem dnes ulehnout brzo, abych se na první školní den za škamny pořádně vyspal (opět po roce), ale v hlavě to zas nějak bouří. Tak nějak spoustu džem pocitů, které nelze nacpat a utěsnit do nádoby a nechat je stranou v chladu odležet. Asi jsem si svým žitím už dávno nevratně natolik zkurvil karmu, že jakýkoliv duševně-duchovní posun je pro mě vzdálen stejně jako ...a zrovna mě žádný přirovnání nenapadá.
V hlavě se melou bouře. Koráb se nepřevrátí, ale kolíbá se slušně. Já se zuby nehty držím na palubě. Jsem zas jen sám se sebou. Sám se sebou, sebou bez sebe, ale pořád já. Zítra až se vzbudím, budu to zas jenom já, tak bych si na to měl zvyknout, i přes nemile neutěšený stav své pochroumané karmy...(abych znovu neopakoval ten vulgarismus).
Jsem bezohledný? A pokud ano, znamená, že se neohlížím zpět? omyl. že neberu ohledy?možná....
na koho?Na toho či onu?Někdy možná neberu ohledy ani na sebe. Nebo spíš na obraz, kterým bych se rád stal. Je mi pořád tak vzdálen a přitom zdánlivě blízko. A pak jsem někdy tak moc sám s sebou, až se začínám mít rád, a to je asi taky ukazatel zatraceně prohnilýho ega.
Paradoxně se nejvíc cítím sám sebou, když se zbavím všech myšlenek, který mě táhnou k zemi. Zaměstnávají mě úvahami nad tím, co by, kdyby...a ono se tím přece nic nevyřeší. Lidé k sobě nebudou milejší, upřímnější a vůbec. Tak se mi zas v oddělení příjmu zboží kupí stohy hodné ku srovnání. Roztřídit a seřadit! Hodnoty na jednu hromádku, ideály, cíle, pro každou kategorii zvláštní komínek. a pak je tam jedno velké prázdné zaprášené místo, tam by měl ležet úhledně zabalený velký velikananáský balík ovázaný hedvábnou stuhou místo izolepy. Jenže neleží. Kamion se nejspíš někde ztratil.
A nebo za to může moje zkurvená karma!
Dobrou, kéž bych brzo us-nul.
V hlavě se melou bouře. Koráb se nepřevrátí, ale kolíbá se slušně. Já se zuby nehty držím na palubě. Jsem zas jen sám se sebou. Sám se sebou, sebou bez sebe, ale pořád já. Zítra až se vzbudím, budu to zas jenom já, tak bych si na to měl zvyknout, i přes nemile neutěšený stav své pochroumané karmy...(abych znovu neopakoval ten vulgarismus).
Jsem bezohledný? A pokud ano, znamená, že se neohlížím zpět? omyl. že neberu ohledy?možná....
na koho?Na toho či onu?Někdy možná neberu ohledy ani na sebe. Nebo spíš na obraz, kterým bych se rád stal. Je mi pořád tak vzdálen a přitom zdánlivě blízko. A pak jsem někdy tak moc sám s sebou, až se začínám mít rád, a to je asi taky ukazatel zatraceně prohnilýho ega.
Paradoxně se nejvíc cítím sám sebou, když se zbavím všech myšlenek, který mě táhnou k zemi. Zaměstnávají mě úvahami nad tím, co by, kdyby...a ono se tím přece nic nevyřeší. Lidé k sobě nebudou milejší, upřímnější a vůbec. Tak se mi zas v oddělení příjmu zboží kupí stohy hodné ku srovnání. Roztřídit a seřadit! Hodnoty na jednu hromádku, ideály, cíle, pro každou kategorii zvláštní komínek. a pak je tam jedno velké prázdné zaprášené místo, tam by měl ležet úhledně zabalený velký velikananáský balík ovázaný hedvábnou stuhou místo izolepy. Jenže neleží. Kamion se nejspíš někde ztratil.
A nebo za to může moje zkurvená karma!
Dobrou, kéž bych brzo us-nul.
krátce před usnutím aneb surrealistický odkaz
obrovská touha měnit své vlastní neschopnosti v přednosti mě naprosto zavazuje k tomu chovat se jako přízemní idiot se sklony cloumat vlastním svědomím do chvíle, kdy ušima propadnou všechna zásadní doznání a zbavit se tak zbytečných přítěží. od této chvíle jsem pánem svého ega. mám návrh - zkusím(e) to!
???
tohle psala moje ruka, ne já, takže klídek mladej!
Příběh zaprášeného dneška jako bonus
Pán ve světlém kabátu s tmavými skvrnami na lokti se jal rozepínat zbylé dva knoflíčky, které až doposud zakrývaly to, co měly. Odhalil se nám tak v okamžiku pohled do malého království nahoty, v němž si nebylo možno nepovšimnout jedné malé drobnosti, která ale svou přítomností vzbuzovala těžké bouřkové mraky otázek. Na penisu středního věku, délky a šířky, muže středního věku, délky podprůměrné a šířky balónovité, visel malý malilinkatý trpajzlík věku pokročilého. Rukama penis pevně a křečovitě objímal, jeho dlouhé stříbrno-šedé fousky se mu obtáčely kolem údu a konečky jeho plnovousu lechtaly muže na předkožce. Trpajzlík se tvářil blaženě. Mužova tvář byla naopak zkroucena v podivném úšklebku. Co chvíli vyjekl: "buheee, mehehee!" jakoby tím chtěl říct "To je mi ale legrační věc" a nebo úplně něco jiného.
Co s ním? Tedy s trpajzlíkem (pro ty pomalejší z vás). Toť otázka, která probleskla hlavou všem, kterým se naskytl tento bizarní pohled. Těch osob bylo dohromady něco kolem tří. Já, kapitán pejsek a jeho družka, slonice Elly. Kapitán pejsek po chvíli zamyšleného pozorování dospěl k názoru: "Pečlivě jsem zanalyzoval nastalou situaci a usoudil jsem, že je-li třeba muže ve špinavém kabátu zbavit trpajzlíka na pohlavním údu, potom jediná možnost postupu, jak ostatně praví pro tyto okolnosti speciálně zřízené krizové manuály, jest..." na chvilku se odmlčel, "potřít trpajzlíka mastí uvolňující svalové napětí, poté ho stáhnout a vší silou nakopnout holou bosou nohou a osvobodit tak muže od jeho útrap." (jeho francouzský přízvuk jako pozůstatek služby ve francouzské cizincecké legii zněl naléhavě, avšak dosti komicky)
Teď už jen zbývalo vybrat dobrovolníka. "Hlásí se někdo dobrovolně?" zeptala se hyení samice Hugo, která v příbehu dosud nevystoupila. "Kde ses tu vzala,vole?" uklouzne mi překvapeně. "Jak asi, spadla jsem z višně!" Aha, pravdu díš, řekl jsem si v duchu, když jsem při pohledu na hodinky zjistil, že v tuhle dobu hyeny z višně obvykle padají, neb jsou již dostatečně zralé. Pak není o čem mluvit, řekl kapitán pejsek. "Jako odhalený příslušník tajných sborů s nejvyšší šarží jsem pro tento nelehký a dosti odpudivý úkol vybral Tebe, čéče...teda člověče!" Jak já jako, jak to, že já? jak já k tomu přijdu...."Ano, pane, provedu pane!" procedil jsem skrze chrup odevzdaně. Nasadil jsem gumové rukavice, které jsem si umně (finsky taidokkaasti) vytvořil ze dvou igelitových sáčku, do kterých mi maminka pravidlně balívávala svačinky. Neohroženě jsem se pustil vpřed, abych muže zbavil jeho trpazjlíka, když v tom s obrovským tupým hlukem plným dunivých basů roztřásajícím nám půdu pod nohama přiletěla vážka o rozměrech menšího dopravního letadla, pána i s trpajzlíkem sezobla, jako kdyby se nechumelilo, a odletěla pryč, aniž by si všimla, že tím zkazila celý příběh o lidské odvaze a odhodlání překonávat překážky a nelehké životní situace.
A chumelit přesto nezačalo!
???
tohle psala moje ruka, ne já, takže klídek mladej!
Příběh zaprášeného dneška jako bonus
Pán ve světlém kabátu s tmavými skvrnami na lokti se jal rozepínat zbylé dva knoflíčky, které až doposud zakrývaly to, co měly. Odhalil se nám tak v okamžiku pohled do malého království nahoty, v němž si nebylo možno nepovšimnout jedné malé drobnosti, která ale svou přítomností vzbuzovala těžké bouřkové mraky otázek. Na penisu středního věku, délky a šířky, muže středního věku, délky podprůměrné a šířky balónovité, visel malý malilinkatý trpajzlík věku pokročilého. Rukama penis pevně a křečovitě objímal, jeho dlouhé stříbrno-šedé fousky se mu obtáčely kolem údu a konečky jeho plnovousu lechtaly muže na předkožce. Trpajzlík se tvářil blaženě. Mužova tvář byla naopak zkroucena v podivném úšklebku. Co chvíli vyjekl: "buheee, mehehee!" jakoby tím chtěl říct "To je mi ale legrační věc" a nebo úplně něco jiného.
Co s ním? Tedy s trpajzlíkem (pro ty pomalejší z vás). Toť otázka, která probleskla hlavou všem, kterým se naskytl tento bizarní pohled. Těch osob bylo dohromady něco kolem tří. Já, kapitán pejsek a jeho družka, slonice Elly. Kapitán pejsek po chvíli zamyšleného pozorování dospěl k názoru: "Pečlivě jsem zanalyzoval nastalou situaci a usoudil jsem, že je-li třeba muže ve špinavém kabátu zbavit trpajzlíka na pohlavním údu, potom jediná možnost postupu, jak ostatně praví pro tyto okolnosti speciálně zřízené krizové manuály, jest..." na chvilku se odmlčel, "potřít trpajzlíka mastí uvolňující svalové napětí, poté ho stáhnout a vší silou nakopnout holou bosou nohou a osvobodit tak muže od jeho útrap." (jeho francouzský přízvuk jako pozůstatek služby ve francouzské cizincecké legii zněl naléhavě, avšak dosti komicky)
Teď už jen zbývalo vybrat dobrovolníka. "Hlásí se někdo dobrovolně?" zeptala se hyení samice Hugo, která v příbehu dosud nevystoupila. "Kde ses tu vzala,vole?" uklouzne mi překvapeně. "Jak asi, spadla jsem z višně!" Aha, pravdu díš, řekl jsem si v duchu, když jsem při pohledu na hodinky zjistil, že v tuhle dobu hyeny z višně obvykle padají, neb jsou již dostatečně zralé. Pak není o čem mluvit, řekl kapitán pejsek. "Jako odhalený příslušník tajných sborů s nejvyšší šarží jsem pro tento nelehký a dosti odpudivý úkol vybral Tebe, čéče...teda člověče!" Jak já jako, jak to, že já? jak já k tomu přijdu...."Ano, pane, provedu pane!" procedil jsem skrze chrup odevzdaně. Nasadil jsem gumové rukavice, které jsem si umně (finsky taidokkaasti) vytvořil ze dvou igelitových sáčku, do kterých mi maminka pravidlně balívávala svačinky. Neohroženě jsem se pustil vpřed, abych muže zbavil jeho trpazjlíka, když v tom s obrovským tupým hlukem plným dunivých basů roztřásajícím nám půdu pod nohama přiletěla vážka o rozměrech menšího dopravního letadla, pána i s trpajzlíkem sezobla, jako kdyby se nechumelilo, a odletěla pryč, aniž by si všimla, že tím zkazila celý příběh o lidské odvaze a odhodlání překonávat překážky a nelehké životní situace.
A chumelit přesto nezačalo!
piškotový dort o němž nepadne ani zmínka
Keramickým nožem odřízl roh krabice s mlékem, seshora do ní udělal otvor tak, aby mléko při nalévání do hrnku s kávou a třtinovým cukrem nešplouchlo mimo a s hrnkem odpolední kávy usedl před monitor.
Včera, tedy myslím, že to bylo včera, mě došlo, jak TO všechno je. Odhlalil jsem podstatu bytí.
Smysl života spočívá v jeho hledání.
Hledat jde všude....na dně odpadkového koše, na dně vypité lahve, na dně moře, hledat jde vždy a všude - když jste v rauši, když jste na dně. Svět ve své celistvosti se vám může zjevit stejně tak ve vzoru vašeho oblíbeného svetru od babičky, v pohlazení jejího lýtka, v jediném tónu Garbarkova saxofonu. Svět je všechno a smysl je jeho esenciální součástí, jenž je do něj pevně a ireverzibilně implantován skrze mysl.
je mi tolik, kolik mi je, míň mi nebude. život je pro mě smyslem a zároveň je naplněn nejistotou.
na talíři zbývají čtyři kolečka vysočiny, v hrnku je kávy už jen po dně. Náramek z céček mi psaním sklouzává po zápěstí. Brýle mám zašpiněné, chodidla bosá, mysl samým nepoužíváním zlenivělou. Za osm dní se po víc jak roce vydám znovu do školy na přednášku. Těším se. Teď hodím do batohu pár nejnutnějších věcí a vyrazím na písečný výlet...po dunách, za vínem a kamarádem. Kartáček obrousí chrup, pohled do zrcadla zamrzí jako obvykle, ale s úsměvem. Do uší napustím Tal Wilkenfeld. Prahnete-li po smyslu tohoto příspěvku, musí vám dojít, že o něj jde a nejde. Tady jde o život...který je v něm skryt.
š-š-š- hů. jedu!
Jo a abych nezapomněl. GROOVE YARDa přijde tento pátek tam, kam obvykle. bude jiný a přesto stejný...
Včera, tedy myslím, že to bylo včera, mě došlo, jak TO všechno je. Odhlalil jsem podstatu bytí.
Smysl života spočívá v jeho hledání.
Hledat jde všude....na dně odpadkového koše, na dně vypité lahve, na dně moře, hledat jde vždy a všude - když jste v rauši, když jste na dně. Svět ve své celistvosti se vám může zjevit stejně tak ve vzoru vašeho oblíbeného svetru od babičky, v pohlazení jejího lýtka, v jediném tónu Garbarkova saxofonu. Svět je všechno a smysl je jeho esenciální součástí, jenž je do něj pevně a ireverzibilně implantován skrze mysl.
je mi tolik, kolik mi je, míň mi nebude. život je pro mě smyslem a zároveň je naplněn nejistotou.
na talíři zbývají čtyři kolečka vysočiny, v hrnku je kávy už jen po dně. Náramek z céček mi psaním sklouzává po zápěstí. Brýle mám zašpiněné, chodidla bosá, mysl samým nepoužíváním zlenivělou. Za osm dní se po víc jak roce vydám znovu do školy na přednášku. Těším se. Teď hodím do batohu pár nejnutnějších věcí a vyrazím na písečný výlet...po dunách, za vínem a kamarádem. Kartáček obrousí chrup, pohled do zrcadla zamrzí jako obvykle, ale s úsměvem. Do uší napustím Tal Wilkenfeld. Prahnete-li po smyslu tohoto příspěvku, musí vám dojít, že o něj jde a nejde. Tady jde o život...který je v něm skryt.
š-š-š- hů. jedu!
Jo a abych nezapomněl. GROOVE YARDa přijde tento pátek tam, kam obvykle. bude jiný a přesto stejný...
%%%%ˇ0ˇ0ˇ0ˇ0ˇ0ˇ0ˇ0ˇ0ˇ0ˇ%%%%
Mám plno otázek.
Na některé chci znát odpovědi. Na některé znát opdovědi možná chci a možná ne, těžko říct. Na některé otázky si odpovídám sám - to abych se vyvaroval odpovědi, kterou bych nerad slyšel. Některé odpovědi mi jsou předkládány, aniž bych se na něco ptal. A pak jsou tu otázky, které kladu sám sobě. Odpovědi se často nedostává. Mozkoví poslové často bloudí po prázdných pokojích, hledají v přeplněných šuplících nicoty, přehrabují se, nenacházejí. Když někteří v rozmaru vyletí uchem ven, chytám je do pusy a polykám. Jícnem je posílám do žaludku s malou nadějí, že se zastaví v srdci a dojdou pochopení. Až se to stane, dojdu pochopení i já...sám sobě, sám pro sebe, sám s sebou...budu sám sebou!
Na některé chci znát odpovědi. Na některé znát opdovědi možná chci a možná ne, těžko říct. Na některé otázky si odpovídám sám - to abych se vyvaroval odpovědi, kterou bych nerad slyšel. Některé odpovědi mi jsou předkládány, aniž bych se na něco ptal. A pak jsou tu otázky, které kladu sám sobě. Odpovědi se často nedostává. Mozkoví poslové často bloudí po prázdných pokojích, hledají v přeplněných šuplících nicoty, přehrabují se, nenacházejí. Když někteří v rozmaru vyletí uchem ven, chytám je do pusy a polykám. Jícnem je posílám do žaludku s malou nadějí, že se zastaví v srdci a dojdou pochopení. Až se to stane, dojdu pochopení i já...sám sobě, sám pro sebe, sám s sebou...budu sám sebou!
proč zas jednou nebýt pankreativní....
Dnes ráno jsem vstal (co taky jiného má člověk dělat, když už se probudí).
Pravidelnou cestu na toaletu jsem vykonal bez obtíží a cestou zpět přes koupelnu umýt ruce, pohlédnout do zrcadla (proč tohle dělám, nevím). Vypadám dnes hrozně, príma. Opláchnout obličej. Aha, to nepomáhá. Osuškou vydřít z ksichtu obličej. Do zrcadla radši už nekoukám. Z lednice vyndám vodní meloun, a při vzpomínce na Herbieho Hancocka si ho nakrájím na talířek. Posnídám v obýváku u televize. Běží koncert Karla Kryla. Hádám, z jakého je roku. Chvílemi mám husí kůži. Ze zimy to není. Pak mnou projel záblesk tvořivosti. Zátiší kytary opřené o polici s knížkami vele-známých světových básníků mě nadchlo a chtěl jsem ho vyfotit...kulturní koutek. Vybily se mi baterky ve foťáku. Vzal jsem si pak raděj do ruky kytaru a dokola zpíval nově rozpracovaný song. Snažil jsem se sám sebe přesvědčit, že to není laciná melodie...nevím. Ten úryvek čeká na něčí zhodnocení. Chvíli jsem si hrál a měl tendenci mít radost z vlastní tvořivé tvorby... nechval dne před večerem říkal jsem si. Možná je to jen sračka...tváří se tak.
Přesunul jsem se plynule (dá se po nohou plynule přesunout?zvláště pak po nohou, z nichž jedna ještě pořád úplně neposlouchá, ale cvičím jí přísnými povely. ostatně protahoval jsem ji už během sledování Kryla.) Cestou jsem se stavil v lednici a vzal si máslo, lučinu a jeden krajíc chleba a jeden nůž jídelní. Zapnul jsem PC, mrknul na web sociální sítě, jíž jsem prý součástí. Pak jsem volal své sestře do práce. Tak co dneska s koncertem Lenky Dusilové. Jedeme? Prý mám divný hlas, povídala. Na svatbě, na které jsem se v sobotu octil onemocnělo mnoho lidí anginou. Abych si prý někam došel, povídala. Fakt? No tak asi dobrá, inu. Mám půlhodinu na to, abych se dostal ke své obvodní doktorce. Ještě, že je to známá, jinak by mě sestřička (zdravotní, ne ta vlastní, aby bylo jasno) odpálkovala. Cesta rychlá, ve vedru. Jsem zpocen. Domněnka potvrzena, je to angina. Vyzvednout penicilin a zpět domů.
Teď sedím před obrazovkou, žvýkám lékořicovou žvýkačku, které pomalu dochází chuť a říkám si, co dál. Dám si, ve vzpomínce na druhé album neobyčejných Hm..., Oběd. A pak se uvidí.
Třeba začnu být pan-kreativní....
Pravidelnou cestu na toaletu jsem vykonal bez obtíží a cestou zpět přes koupelnu umýt ruce, pohlédnout do zrcadla (proč tohle dělám, nevím). Vypadám dnes hrozně, príma. Opláchnout obličej. Aha, to nepomáhá. Osuškou vydřít z ksichtu obličej. Do zrcadla radši už nekoukám. Z lednice vyndám vodní meloun, a při vzpomínce na Herbieho Hancocka si ho nakrájím na talířek. Posnídám v obýváku u televize. Běží koncert Karla Kryla. Hádám, z jakého je roku. Chvílemi mám husí kůži. Ze zimy to není. Pak mnou projel záblesk tvořivosti. Zátiší kytary opřené o polici s knížkami vele-známých světových básníků mě nadchlo a chtěl jsem ho vyfotit...kulturní koutek. Vybily se mi baterky ve foťáku. Vzal jsem si pak raděj do ruky kytaru a dokola zpíval nově rozpracovaný song. Snažil jsem se sám sebe přesvědčit, že to není laciná melodie...nevím. Ten úryvek čeká na něčí zhodnocení. Chvíli jsem si hrál a měl tendenci mít radost z vlastní tvořivé tvorby... nechval dne před večerem říkal jsem si. Možná je to jen sračka...tváří se tak.
Přesunul jsem se plynule (dá se po nohou plynule přesunout?zvláště pak po nohou, z nichž jedna ještě pořád úplně neposlouchá, ale cvičím jí přísnými povely. ostatně protahoval jsem ji už během sledování Kryla.) Cestou jsem se stavil v lednici a vzal si máslo, lučinu a jeden krajíc chleba a jeden nůž jídelní. Zapnul jsem PC, mrknul na web sociální sítě, jíž jsem prý součástí. Pak jsem volal své sestře do práce. Tak co dneska s koncertem Lenky Dusilové. Jedeme? Prý mám divný hlas, povídala. Na svatbě, na které jsem se v sobotu octil onemocnělo mnoho lidí anginou. Abych si prý někam došel, povídala. Fakt? No tak asi dobrá, inu. Mám půlhodinu na to, abych se dostal ke své obvodní doktorce. Ještě, že je to známá, jinak by mě sestřička (zdravotní, ne ta vlastní, aby bylo jasno) odpálkovala. Cesta rychlá, ve vedru. Jsem zpocen. Domněnka potvrzena, je to angina. Vyzvednout penicilin a zpět domů.
Teď sedím před obrazovkou, žvýkám lékořicovou žvýkačku, které pomalu dochází chuť a říkám si, co dál. Dám si, ve vzpomínce na druhé album neobyčejných Hm..., Oběd. A pak se uvidí.
Třeba začnu být pan-kreativní....
že by tedy opět znovu zase na moment....?
Přátelé!
GROOVE YARD blog se vrací ke svému původnímu účelu a to sice, zpravovat vás o dění na poli orném grůvovitém a to konkrétně kdykdejakproč. Po dlouhé odmlce přichází GROOVE zpět se svou troškou do větrného mlýna a to přímo dvojím úderem. 14. a 28. srpna jste všichni srdečně zváni ku hopsání na parket klubu pro Juniory i jedince, na kterých si věk dnes a denně vybírá nekompromisně svou nelítostnou daň, dlaň, laň, saň.
Pokud máte k obsluze CD mašinek jakékoliv připomínky, obracejte je prosím do sekce Wish-list či kamkoliv do událostí a komentářů. Zdrávasmarjááámilostiplná! Bý kůl vůl!
Ahoj a tak vůbec!
Junior klub Příbram, 14. a 28. srpna od 21 hod.
GROOVE YARD
GROOVE YARD blog se vrací ke svému původnímu účelu a to sice, zpravovat vás o dění na poli orném grůvovitém a to konkrétně kdykdejakproč. Po dlouhé odmlce přichází GROOVE zpět se svou troškou do větrného mlýna a to přímo dvojím úderem. 14. a 28. srpna jste všichni srdečně zváni ku hopsání na parket klubu pro Juniory i jedince, na kterých si věk dnes a denně vybírá nekompromisně svou nelítostnou daň, dlaň, laň, saň.
Pokud máte k obsluze CD mašinek jakékoliv připomínky, obracejte je prosím do sekce Wish-list či kamkoliv do událostí a komentářů. Zdrávasmarjááámilostiplná! Bý kůl vůl!
Ahoj a tak vůbec!
Junior klub Příbram, 14. a 28. srpna od 21 hod.
GROOVE YARD
lyžařský brejle aneb nehas co tě nestudí
Zas si střádám v hlavě plány a sny. Skládám je do úhledných komínků a uklízím do šuplíčků (teď jsem si sám pro sebe to slovo vyslovil a nemohl se ubránit říct ho v duchu jemňoučkým hláskem jemňoučkého mužíčka...ale proti homosexuals nemám lautr nic aby bylo jasno!)
Dnes se mi zdál sen. Výpravný sen. Jen na kolik musely přijít ty všechny kulisy a exteriéry se točily v exotické zemi s azurovým mořem. Věděl jsem, že se chystáme (já a další neidentifikovatelní kamarádi, ale mám dojem, že tam byl choski a verča a určitě v tom snu vystupovala má babička) vyplout vstříc širému moři na plachetnici, jachtě s útulnými kajutami. Já se potají těšil, že nás stihne aspoň menší, vcelku neškodná bouře, protože bouřky miluju. Potíž byla v tom, že jsme nikdo neuměli loď ovládat a spekulovali nad tím co a jak. Všichni jsme měli trošku strach, zvláštní strach ze smrti, která by nás na širém moři mohla potkat....
Bylo to v Řecku - teď mi to napověděla paměť. Čekali jsme v podivně strašidelné, velmi velmi staré kamenné věži, jež se tyčila přímo nad mořem. Stála myslím přímo v moři. Z našeho malého příbytku, který dýchal osobitou atmosférou (rozuměj vše bylo zatuchlé a smradlavé, špinavé, zaprášené), se nám skýtal pohled na malý záliv a přístav s městečkem, do něhož jsem soustavně nabádal osazenstvo dobrodružného výletu k návštěvě, abychom koupili GPSku a mohli se konečně vydat na cestu plachetnicí vstříc volnému moři. Pak jsem se probudil. Na loď jsem se vůbec nedostal. Chjo!
Za to jsem si ale přidal další sen do šuplíku "možná jednou".
Zatím je tam na sebe navršeno se štítkem "v úctě k přírodním živlům"
vedle dovolené na moři na jachtě spolu se šnorchlováním a poznáváním krás moře je dvruhém pečlivě složeném komínku paraglide a pak taky lyže a kite...a rafting a chození po horách a moc a moc lyžování.... ůůů.......jej jej jej...
Dnes se mi zdál sen. Výpravný sen. Jen na kolik musely přijít ty všechny kulisy a exteriéry se točily v exotické zemi s azurovým mořem. Věděl jsem, že se chystáme (já a další neidentifikovatelní kamarádi, ale mám dojem, že tam byl choski a verča a určitě v tom snu vystupovala má babička) vyplout vstříc širému moři na plachetnici, jachtě s útulnými kajutami. Já se potají těšil, že nás stihne aspoň menší, vcelku neškodná bouře, protože bouřky miluju. Potíž byla v tom, že jsme nikdo neuměli loď ovládat a spekulovali nad tím co a jak. Všichni jsme měli trošku strach, zvláštní strach ze smrti, která by nás na širém moři mohla potkat....
Bylo to v Řecku - teď mi to napověděla paměť. Čekali jsme v podivně strašidelné, velmi velmi staré kamenné věži, jež se tyčila přímo nad mořem. Stála myslím přímo v moři. Z našeho malého příbytku, který dýchal osobitou atmosférou (rozuměj vše bylo zatuchlé a smradlavé, špinavé, zaprášené), se nám skýtal pohled na malý záliv a přístav s městečkem, do něhož jsem soustavně nabádal osazenstvo dobrodružného výletu k návštěvě, abychom koupili GPSku a mohli se konečně vydat na cestu plachetnicí vstříc volnému moři. Pak jsem se probudil. Na loď jsem se vůbec nedostal. Chjo!
Za to jsem si ale přidal další sen do šuplíku "možná jednou".
Zatím je tam na sebe navršeno se štítkem "v úctě k přírodním živlům"
vedle dovolené na moři na jachtě spolu se šnorchlováním a poznáváním krás moře je dvruhém pečlivě složeném komínku paraglide a pak taky lyže a kite...a rafting a chození po horách a moc a moc lyžování.... ůůů.......jej jej jej...
Takových ještě bude....bláto a ušní maz
sem hudbožrout, hltám jí ušima. Ale bylo by to dost málo, kdyby hudba končila v uších. Hudba prochází všemi orgány, celým nervovým systémem, dostává se vám do nejposlednějších nervových zakončení. Prochází-li láska žaludkem, pak hudba musí nutně žaludkem proletět a skrze tenké a tlusté střevo (vždycky mi tohle pořadí přišlo nelogické) se může vynořit konečníkem jako drobný pšouk či jako pořádný prd. Nikdy vás ale nezanechá chladnými. Hudba vybízí k imaginaci, hudba vybízí k emocím, ať už jsou rozpínavé tím či oním směrem.
Přemýšlel jsem, jak je na poli orném a válečném, jenž se zove populární hudbou a pěstují se na něm plody od jazzovitých hrušek po kaktusové techno přese všechny hipy a hopy, přes dancy, trancy, funky, rocky (balboa obzvláště) a další mnohé a nepřeberné množství stylů, jež vznikají a zanikají třeba s jednou jedinou kapelou, která ve snaze zařadit se někam mimo hlavní proud (anglisti by řekli mejnstrým, vole) vymýšlejí své "osobité" hudbě různá prapodivná nic a všeříkající přízviska, možné tvořit bez toho, aniž by se člověk sebevykrádal, vykrádal druhé (okrádal druhé - toť ale otázka jiná) či opakoval tisíckrát omílaná klišé (nikolivěk narážka na Support Lesbiens). Musíme pamatovat jedno: všechno, tedy téééměř všechno (a to téměř měří asi tak metr padesát) tu už bylo. Nikdo to nezmění. Většina toho, co dnes a denně slýcháme z rádií (a možná, že to není ten nejvhodnější příměr - rádia jsou přece jen pro masu a kdo z nás/vás se za ní považuje(me), že? - toť jen jemné popíchnutí) jsou jen více či méně nápadité variace na "věci z minula". Někdy nad jejich (rozuměj "hitů") drzostí a vypočítavostí mrzne úsměv na rtech, ba i rozum zůstává stát opodál (rozuměj - "sračky"). Nechme stranou otázku, jestli rádia pokrývají poptávku posluchačů, jelikož víme, že mince nikdy nemá jen jednu stranu, ale přikláníme se k tomu (cítíte, jak je první osoba plurálu tak mírně, plíživě manipulativní?:-)), že čím více je nám do hlavy vtloukána byť sebestupidnější melodie, a potvrzuje nám to i hudební psychologie, tím více po ní budeme "prahnout" (tedy po určitou dobu, určitým způsobem - velmi zjednodušeně). Mohl bych teď psát o tom, jak se pozná pravý hudební génius (i v noci), který složí rádiovku takovou, co se líbí i po letech a nezapadne do žumpy ostatních výkalů, které dnes a denně přináší potrubí čtyř největších světových vydavatelství.
Chtěl jsem si ale položit otázku zcela jinou (jaký já mám talent unikat od vlastních myšlenek..ale zachyťte je, když jsou rychlejší, než prsty). Existuje ješte dnes v populární hudbě invence? Může nás v dnešní době, kdy veškeré možnosti populární hudby byly objeveny, prozkoumány, rozemlety, provrtány ze všech stran a opět splácány dohromady, skutečně něco překvapit?A je tahle otázka vůbec zásadní? Není důležitější než co a jak slyšíme (zde se nabízí otázka na celou další úvahu, jelikož přirozeně každý "dokážeme slyšet" jinak a něco jiného), spíš to, co ta či ona hudba s námi dělá?
Jedním jemným vydehcnutím můžeme zbořit veškeré pomyslné žebříčky, pomyslné nároky na kvalitu, které obyčejně stejně nejsou naše vlastní, ale tvoří je hudební "nadlidé", kteří ale pořád mají jen dvě uši tak, jako většina z nás.
Mrazí vás někdy z hudby v zádech? Máte husí kůži, když se rozezní hlas vaší oblíbené zpěvačky, když smyčce zahrají pár libých tónů, když chlapec se sběrnou nerezových kovů na svém obličeji hrábne do strun své kytary, když zazní vyhrávka dechové sekce? Pak je to všechno v pořádku. Pocity a prožitky jsou to, co nás přece k hudbě váže. Měřítka nechme doma a poslouchejme, protože v hudbě (a ve víně) je pravda. Jedna z mála pravd nefalešných (a to, až jsem se sám zarazil, mluvím i o punku) a upřímných. Slyšíte jí? Vznáší se tu všude kolem. Chyťtme ji ušima...
Happiness is only real when shared. (Into the Wild)
Zas je to tu! Ten prazvláštní prostor mezi dvěma obdobími, vakuum. Je to tak vždycky. Sinusoida funkce kopírující průběh života mezi fází, kdy nad důležitostí toho či onoho není čas uvažovat, a fází, která se sama hroutí vlastní samotou. Je příliš mnoho času přemýšlet o tom, co je v životě skutečně důležité, co stojí za to a co ne. Možnosti, kam se ubírat, jsou - alespoň v tomhle imaginárním prostoru - neomezené. Vzepřít se však zavedenému řádu i ve skutečnosti, to vyžaduje obrovskou odvahu, odhodlanost, kus bláznovství a smířenosti s tím, že ne všechno musí být tak, jak si člověk vysnil. Cha! A v tom je taky kus zmotance zamotance. No schválně? Jaká je vaše vize budoucnosti?
Hádám, že 9,5 z deseti vás si v duchu řekne prachy, možná spokojenost, na pořadí toliko nezáleží, obé je však spojeno silným lanem. Chci mít peníze, abych byl spokojený...Jak moc lidstvo zvlčelo, hm?
Jestli mi přivodí kožený jaguár s vyhřívanými plechovými sedačkami štěstí, pak jsem se stal otrokem pozlátkové doby, propadl jsem do samého středu konzumního vulkánu. Peníze, penízky...milované penízky. Necítíte tu faleš? Ha! nebudu před vámi hrát, že představa peněz není magická i pro mě, stejně by mi nikdo neuvěřil, kdybych řekl, že ne. Moje vize budoucnosti, sny a přání se o materiálno opírají. Co s sebou ale všechny ty, přiznejme si to, falešné materiální touhy nesou za skutečné, ryzí hodnoty? Jde hédonistickým pojetím života dosáhnout naplnění? Jsme přesvědčováni o tom, že konzumace je určující zkušeností našich životů. Život je tu přece od toho, abychom uspokojovali naše potřeby. A jsou to vážně naše potřeby, které se snažíme naplnit? Na jedné straně stojí okázalost - manifestace našeho společenského postavení, většinou domnělého (lidé mají tendenci přiřazovat se ke skupině s vyšším sociálním statusem, než kterým skutečně oplývají). Koupím si mobilní telefon za desítky tisíc, abych dokázal, že na to mám, že držím krok s dobou, abych vzbudil obdiv, abych se sám cítil líp, měl ze sebe jako lidské bytosti lepší pocit. Rozumíte těm paradoxům? Materiální objekt ze mě dělá lepšího člověka! Heúreka?!
Přijmeme-li však pohled na lidskou společnost stratifikovanou dle sociálního statusu, de facto tak činíme rozdíly mezi lidmi na základě peněz. A já myslím, že jediné akceptovatelné rozdíly mezi lidmi by měly být postaveny na jejich EQ. Stručně řečeno, opírajíc se o o dichotomii 'blbec' a 'jen člověk'.
Pokud mají být pro nás peníze důležité - a bohužel tuhle hluboce, široce, vysoce institucionalizovanou formu vztahů (co jiného by také peníze měly být než forma vztahů, samy o sobě nejsou zhola nic) - či optikou sémiotiky jsou peníze signifikátem - pak je nesmíme brát doslovně. Rozuměj, nesmíme se upínat na ně jako takové, peníze mají být především prostředkem. Ne prostředkem dosažení oněch povrchních potěšení z pomíjivostí, ale prostředkem k vytvoření si na základě hodnot jako je svobodný ČAS (který se žel s penězi často vylučuje) osobní hloubku. Mají být prostředkem k poznání a to především naší vnitřní podstaty, která v konečné fázi znamená de facto odvrhnutí materiality jako hodnoty a povznesení přínosu sebepoznání, sebezkušenosti, sebezakoušení, seberealizace a to prostřednctvím interakce s druhými a poznání jich jako bytostí. Kéž bychom pak všichni došli k tomu, že síla a hodnota společného zážitku se nedá vykoupit ničím materiálním...
Chtěl bych dojít jednou až tak daleko, abych si byl až do nitra své duše vědom toho, že Happiness is only real when shared**.
**mrkněte na film Into the Wild
Hádám, že 9,5 z deseti vás si v duchu řekne prachy, možná spokojenost, na pořadí toliko nezáleží, obé je však spojeno silným lanem. Chci mít peníze, abych byl spokojený...Jak moc lidstvo zvlčelo, hm?
Jestli mi přivodí kožený jaguár s vyhřívanými plechovými sedačkami štěstí, pak jsem se stal otrokem pozlátkové doby, propadl jsem do samého středu konzumního vulkánu. Peníze, penízky...milované penízky. Necítíte tu faleš? Ha! nebudu před vámi hrát, že představa peněz není magická i pro mě, stejně by mi nikdo neuvěřil, kdybych řekl, že ne. Moje vize budoucnosti, sny a přání se o materiálno opírají. Co s sebou ale všechny ty, přiznejme si to, falešné materiální touhy nesou za skutečné, ryzí hodnoty? Jde hédonistickým pojetím života dosáhnout naplnění? Jsme přesvědčováni o tom, že konzumace je určující zkušeností našich životů. Život je tu přece od toho, abychom uspokojovali naše potřeby. A jsou to vážně naše potřeby, které se snažíme naplnit? Na jedné straně stojí okázalost - manifestace našeho společenského postavení, většinou domnělého (lidé mají tendenci přiřazovat se ke skupině s vyšším sociálním statusem, než kterým skutečně oplývají). Koupím si mobilní telefon za desítky tisíc, abych dokázal, že na to mám, že držím krok s dobou, abych vzbudil obdiv, abych se sám cítil líp, měl ze sebe jako lidské bytosti lepší pocit. Rozumíte těm paradoxům? Materiální objekt ze mě dělá lepšího člověka! Heúreka?!
Přijmeme-li však pohled na lidskou společnost stratifikovanou dle sociálního statusu, de facto tak činíme rozdíly mezi lidmi na základě peněz. A já myslím, že jediné akceptovatelné rozdíly mezi lidmi by měly být postaveny na jejich EQ. Stručně řečeno, opírajíc se o o dichotomii 'blbec' a 'jen člověk'.
Pokud mají být pro nás peníze důležité - a bohužel tuhle hluboce, široce, vysoce institucionalizovanou formu vztahů (co jiného by také peníze měly být než forma vztahů, samy o sobě nejsou zhola nic) - či optikou sémiotiky jsou peníze signifikátem - pak je nesmíme brát doslovně. Rozuměj, nesmíme se upínat na ně jako takové, peníze mají být především prostředkem. Ne prostředkem dosažení oněch povrchních potěšení z pomíjivostí, ale prostředkem k vytvoření si na základě hodnot jako je svobodný ČAS (který se žel s penězi často vylučuje) osobní hloubku. Mají být prostředkem k poznání a to především naší vnitřní podstaty, která v konečné fázi znamená de facto odvrhnutí materiality jako hodnoty a povznesení přínosu sebepoznání, sebezkušenosti, sebezakoušení, seberealizace a to prostřednctvím interakce s druhými a poznání jich jako bytostí. Kéž bychom pak všichni došli k tomu, že síla a hodnota společného zážitku se nedá vykoupit ničím materiálním...
Chtěl bych dojít jednou až tak daleko, abych si byl až do nitra své duše vědom toho, že Happiness is only real when shared**.
**mrkněte na film Into the Wild
balada o uších kotelníkových
"Hovno!" vzkřikl od stolu postarší muž a bouchnul do stolu. Umně natočená sametová čepice pivní pěny se v půllitru před ním mírně zhoupla. "Kdo tohle to...no co to..." koktal ze sebe. Ona umně-u něj-pro mě za mě- natočená čepice pivní pěny, která byla stále sametová, měla jednu malo vadu, která muže dovedla až ke ztrátě sebeovládání a donutila ho k zásadnímu projevu nespokojenosti, tvořila totiž tři čtvrtiny obsahu sklenice.
Pán lusknutím prstu chtěl přivolat číšníka, avšak ve stejný okamžik, kdy levou ruku zvedl od stolu nad hlavu, aby tak svému gestu dodal na patřičné důraznosti, vyrazil vzhůru vztyčenou končetinou tác, na němž číšník, jehož se chtěl muž dovolat, nesl zmrzlinový pohár s oříškovou zmrzlinou posypanou kousky vlašských a lískových oříšků, pod závějí pařížské slehačky ozdobené vanilkovou polevou a velkou až nepřirozeně svítivě červenou jahodou....
I tak stalo se to, co se asi stát mělo. Luční koník odskákal opododál, stračena dvakrát zabučela a život šel dál....
Pán lusknutím prstu chtěl přivolat číšníka, avšak ve stejný okamžik, kdy levou ruku zvedl od stolu nad hlavu, aby tak svému gestu dodal na patřičné důraznosti, vyrazil vzhůru vztyčenou končetinou tác, na němž číšník, jehož se chtěl muž dovolat, nesl zmrzlinový pohár s oříškovou zmrzlinou posypanou kousky vlašských a lískových oříšků, pod závějí pařížské slehačky ozdobené vanilkovou polevou a velkou až nepřirozeně svítivě červenou jahodou....
I tak stalo se to, co se asi stát mělo. Luční koník odskákal opododál, stračena dvakrát zabučela a život šel dál....
Tak zas po dlouhé době..
Zbaven těch odporných přítěží, co na mě visely dlouhé měsíce, které nakonec utekly jako voda, rozkrájel jsem téměř rok svého života na kousky hadrů, z nichž zbylo jen pár světlých míst, kterými prosvítá světlo, je třeba říct, že je to všechno (marně hledám ekvivalent k díkybohu) za mnou.
Jsou ze mě konečně aspoň dvě písmena před jménem, další pokračování, abych se mohl rozšířit o další jedno písmenko a přibýt tak na váze plnohodnotnosti života asi tak o velké nic, je mi nabídnuto k využití. Do Prahy se těším. Ta dálka pro mě byla dost dlouho trápení, škola nutností. Těším se, že mě bude třeba něco bavit, ale možná se mi vnutily tyhle ideje jen díky tomu, že už jsem vlastně přes rok ve škole nebyl....Inu uvidíme, vždycky je tu ta možnost přehodnotit svá stanoviska a udělat něco nečekaného. Třeba se mi podaří překvapit sám sebe...
Abych to shrnul, měl jsem v jednom týdnu docela príma štěstí, přičítat dosáhnuté úspěchy vlastnímu já by mohlo být chápáno jako čistý namyšlenismus, ale stejně jsem si potajmu říkal dobře já. Byl jsem tak rád, že ze mě spadl celý ten obrovský balvan, co jsem si na zádech nosil už notnou chvíli. Moje baklářka, která svým rozsahem vydala na dva menší zavánivší borové háje byla obhájena a satisfakcí za dlouhé dlouhééé útrapy bylo jedno písmeno...príma, že nakonec A. Písmenem A všechno začíná....pomyslná abeceda toho, co mi ještě v životě zbývá prozkoumat, než přijdu (moc v to doufám) na to, jaký je můj úděl, nebo spíš jestli tenhle velkej kolotoč má vůbec nějakej význam. Třikrát uf uf uf za érou Brna, FSS a vůbec za tím, že to skončilo.
Chtěl bych se víc stýkat se svými přáteli, jen nevím, zda o to budou stát...Je pro mě důležitý cítit, že někam patřím. Čeká mě tak těžká výzva přestat žít ve vlastních škatulkách, v tom, co dokážu a co ne...co jednou sebrat odvahu a vykročit někam mimo vlastní rozhled...vždyť jsou to jen naše vlastní zdi, který nám brání dosáhnout toho, co bychom rádi, ne?
Chtěl bych se konečně zas cítit sám sebou a to často a nejlíp pořád. Přetvařovat se, ať jakkoliv nevědomky, člověku bere dost energie, kterou by mohl investovat jinak. Život je snůška emocí, nabalující se koule toho, co se dá shrnout pod 'zkušenost'. Zkušenost nemusí nutně přinášet znalost, vědení, ale možná nás posouvá. To, že jsme zvyklí vnímat jakýkoliv takovýto posun či dokonce "vývoj" jako pohyb na lineární ose od počátku směrem vpřed a tudíž k něčemu lepšímu a dokonalejšímu, je hluboce zakořeněná představa, nad níž dokážeme-li se povznést, může se pak jevit jako vcelku zcestná. Zkušenost tak člověka nutně nemusí posouvat vpřed...takový posun je vždy kvalitativní a tudíž jakákoliv snaha o dvourozměrné vidění je nutně simplifikací. Zkušenost je minimálně třídimenzionální systém, nejde o to, jak daleko se vyšplháme, ale kolik prostoru dokážeme svou zkušeností pohltit - absorbovat, potažmo recipročně vyzařovat zpět. Ukotvení námi zakoušené reality vlastního bytí je vždy interakcí - jen v interakci totiž člověk může potvrzovat sám sebe. Zajímavé, jak jsem se sám dostal mozkovou vlnou, spláchnuvší veškeré ostatní myšlenky, až do prostoru úvah ne zcela hmatatelných. V hlavě je toho tolik a jen tak málo se dostane ven a jen o mnoho mnoho mnoho méně pak sem....
Zdraví (přeje) váš (svůj)
kejleb
Jsou ze mě konečně aspoň dvě písmena před jménem, další pokračování, abych se mohl rozšířit o další jedno písmenko a přibýt tak na váze plnohodnotnosti života asi tak o velké nic, je mi nabídnuto k využití. Do Prahy se těším. Ta dálka pro mě byla dost dlouho trápení, škola nutností. Těším se, že mě bude třeba něco bavit, ale možná se mi vnutily tyhle ideje jen díky tomu, že už jsem vlastně přes rok ve škole nebyl....Inu uvidíme, vždycky je tu ta možnost přehodnotit svá stanoviska a udělat něco nečekaného. Třeba se mi podaří překvapit sám sebe...
Abych to shrnul, měl jsem v jednom týdnu docela príma štěstí, přičítat dosáhnuté úspěchy vlastnímu já by mohlo být chápáno jako čistý namyšlenismus, ale stejně jsem si potajmu říkal dobře já. Byl jsem tak rád, že ze mě spadl celý ten obrovský balvan, co jsem si na zádech nosil už notnou chvíli. Moje baklářka, která svým rozsahem vydala na dva menší zavánivší borové háje byla obhájena a satisfakcí za dlouhé dlouhééé útrapy bylo jedno písmeno...príma, že nakonec A. Písmenem A všechno začíná....pomyslná abeceda toho, co mi ještě v životě zbývá prozkoumat, než přijdu (moc v to doufám) na to, jaký je můj úděl, nebo spíš jestli tenhle velkej kolotoč má vůbec nějakej význam. Třikrát uf uf uf za érou Brna, FSS a vůbec za tím, že to skončilo.
Chtěl bych se víc stýkat se svými přáteli, jen nevím, zda o to budou stát...Je pro mě důležitý cítit, že někam patřím. Čeká mě tak těžká výzva přestat žít ve vlastních škatulkách, v tom, co dokážu a co ne...co jednou sebrat odvahu a vykročit někam mimo vlastní rozhled...vždyť jsou to jen naše vlastní zdi, který nám brání dosáhnout toho, co bychom rádi, ne?
Chtěl bych se konečně zas cítit sám sebou a to často a nejlíp pořád. Přetvařovat se, ať jakkoliv nevědomky, člověku bere dost energie, kterou by mohl investovat jinak. Život je snůška emocí, nabalující se koule toho, co se dá shrnout pod 'zkušenost'. Zkušenost nemusí nutně přinášet znalost, vědení, ale možná nás posouvá. To, že jsme zvyklí vnímat jakýkoliv takovýto posun či dokonce "vývoj" jako pohyb na lineární ose od počátku směrem vpřed a tudíž k něčemu lepšímu a dokonalejšímu, je hluboce zakořeněná představa, nad níž dokážeme-li se povznést, může se pak jevit jako vcelku zcestná. Zkušenost tak člověka nutně nemusí posouvat vpřed...takový posun je vždy kvalitativní a tudíž jakákoliv snaha o dvourozměrné vidění je nutně simplifikací. Zkušenost je minimálně třídimenzionální systém, nejde o to, jak daleko se vyšplháme, ale kolik prostoru dokážeme svou zkušeností pohltit - absorbovat, potažmo recipročně vyzařovat zpět. Ukotvení námi zakoušené reality vlastního bytí je vždy interakcí - jen v interakci totiž člověk může potvrzovat sám sebe. Zajímavé, jak jsem se sám dostal mozkovou vlnou, spláchnuvší veškeré ostatní myšlenky, až do prostoru úvah ne zcela hmatatelných. V hlavě je toho tolik a jen tak málo se dostane ven a jen o mnoho mnoho mnoho méně pak sem....
Zdraví (přeje) váš (svůj)
kejleb
? ...! tak trošku zpětně
26.5.2009
chystám se napsat sem o moc věcech, které se mi honí hlavou....
vědeckou úvahu na téma populární hudba jako projev soudobé narcistní kutlury...
něco o tom, jak jsem si všimnul, že naprostá většina lidí je krásná...a baví mě sledovat detaily jejich obličejů
...taky o tom, jak teď nebudu nějakej den vycházet z domu, nejen proto, že se musim zatraceně učit a sithnout se naučit objem tříletýho studia za 10 dní, ale taky proto, že dneska při průletu brnem po náměstí Svobody jsem se nestih divit, kolik krááásných holek chodí okolo...to je pěkně ošklivý, tohle vedro...:)
Zaujaly mě taky děti, co oslovovaly kolemjdoucí s žádostí o příspěvek na bůhvíco, myslím, že nějaký jiný děti z chudejch států....měli desky s divnym formulářem...měly naučenou jednu anglickou větu...chtěl jsem se dozvědět aspoň na co že by moje peníze, které jsem jim nedal, šly. Nedozvěděl jsem se krom toho, že prostě mám dát peníze, nic. Bylo by vám zvláštní, že ty děti s podivným formulářem (bez označení, razítek, zapečetěných kasiček..čehokoliv, co by jim přidávalo na věrohodnosti))..., kterých bylo po náměstí Svobody rozeseto určitě víc jak desítka, byly všechny cikánské...? nebo už se mnou zase mlátí moje předsudky a nebyl to jen chytře vymyšlený podvod, ale skutečná snaha pomoct a já se projevil jako nedůvěřivý xenofobní blb... neměl jsem čas nad tím přemýšlet, spěchal jsem vedrem na bus zpět domů. Mise za odevzdání bakalářky čítající hromady stresu, potu a milionu chyb, co tam nutně zůstaly, protože nezbyl čas na korektury, byla dokončena...142 stran na téma mediální konstrukce produktu: pivo jako soico-kulturní fenomén v televizní relamě bylo svázáno, odevzdáno a teď honem k učení...chjó
příště snad už trošku v klidu a třeba i o něčem....
chystám se napsat sem o moc věcech, které se mi honí hlavou....
vědeckou úvahu na téma populární hudba jako projev soudobé narcistní kutlury...
něco o tom, jak jsem si všimnul, že naprostá většina lidí je krásná...a baví mě sledovat detaily jejich obličejů
...taky o tom, jak teď nebudu nějakej den vycházet z domu, nejen proto, že se musim zatraceně učit a sithnout se naučit objem tříletýho studia za 10 dní, ale taky proto, že dneska při průletu brnem po náměstí Svobody jsem se nestih divit, kolik krááásných holek chodí okolo...to je pěkně ošklivý, tohle vedro...:)
Zaujaly mě taky děti, co oslovovaly kolemjdoucí s žádostí o příspěvek na bůhvíco, myslím, že nějaký jiný děti z chudejch států....měli desky s divnym formulářem...měly naučenou jednu anglickou větu...chtěl jsem se dozvědět aspoň na co že by moje peníze, které jsem jim nedal, šly. Nedozvěděl jsem se krom toho, že prostě mám dát peníze, nic. Bylo by vám zvláštní, že ty děti s podivným formulářem (bez označení, razítek, zapečetěných kasiček..čehokoliv, co by jim přidávalo na věrohodnosti))..., kterých bylo po náměstí Svobody rozeseto určitě víc jak desítka, byly všechny cikánské...? nebo už se mnou zase mlátí moje předsudky a nebyl to jen chytře vymyšlený podvod, ale skutečná snaha pomoct a já se projevil jako nedůvěřivý xenofobní blb... neměl jsem čas nad tím přemýšlet, spěchal jsem vedrem na bus zpět domů. Mise za odevzdání bakalářky čítající hromady stresu, potu a milionu chyb, co tam nutně zůstaly, protože nezbyl čas na korektury, byla dokončena...142 stran na téma mediální konstrukce produktu: pivo jako soico-kulturní fenomén v televizní relamě bylo svázáno, odevzdáno a teď honem k učení...chjó
příště snad už trošku v klidu a třeba i o něčem....
lobotomie
chci víc času trávit se svými přáteli...chci víc času trávit s lidmi, kteří mi za to stojí a kterým za to stojím já. chci mít jistotu, že jsou to mí přátelé, chci to cítit a chci, aby to cítili i oni. chci být sám sebou a chci o tom při tom vědět, až do morku kostí cítit, že jsem ten který si myslím, že jsem. chci se cítit fajn. chci se cítit spokojený, naplněný. chci se smát blbostem a hrát si jako za "mlada". chci zažívat dobrodružství, cítit se nesvazován povinnostmi, o kterých nejsem zdaleko přesvědčen, že mi stojí za to. chci žít život. a život není snad jen nalajnovaná čára, nechci, aby jím byla. chci přemýšlet o věcech, které jsou důležité a nestarat se o malichernosti světa, chci mít dobrou náladu a chci mít milión důvodů k tomu každý den se něčemu zasmát, třeba i vlastní blbosti, zatím se jen vlastní blbostí musím opíjet, protože taková blbost není k smíchu. chci být. chci mít. chci milovat a být milován. chci jedinečnost v obyčejnosti a umět si všímat tisíců detailů, které denně utíkají mé pozornosti. chci si užívat pocitu, že život je nejlepší volbou z těch všech, které nemám na výběr. chci, abych našel pravdu a smíření. chci se smířit s věcmi, které jsem nikdy nemohl ovlivnit, nejedou změnit či vymazat. chci aby na mě mí blízcí mohli být jednou pyšní. chci....
...jenže chtít nestačí...
...jenže chtít nestačí...
tyvé, kam se poděl humor!
Tenhle blog jde čim dál tim dál do kopru. Dřív jsem si ho docela rád přečet, ale od tý doby, co tu ten podivnej chlapík, co tenhle brak píše, rozebírá akorát podivný pocity a šťourá se v sobě jak kusu smradlavýho lejna, mě to tady fakt přestává bavit. Kdo to má pořád číst. Jako všeho jako vocud pocud, ne? Takže nic ve zlym, ale začni něco pořádnýho psát ty franto, nebo jsi u mě skončil. a to sem jako myslel, že se tu občas i pobavim. A vono houby s voctem vole! Takže Ti dávám poslední šanci....tak nezklam, jinak už nevim
Zdravim
Jarda z internetu
Milý Jardo! Vážně dík za komentář. Budu se od nynějška snažit, aby tu bylo více lehkosti a humoru, i když jde to popravdě těžko...není k nalezení ta správná inspirace. Každopádně dík za čas, zastavte se tu zas někdy, zkusím vás nezklamat.
Zdraví (přeje)
Kuba
Zdravim
Jarda z internetu
Milý Jardo! Vážně dík za komentář. Budu se od nynějška snažit, aby tu bylo více lehkosti a humoru, i když jde to popravdě těžko...není k nalezení ta správná inspirace. Každopádně dík za čas, zastavte se tu zas někdy, zkusím vás nezklamat.
Zdraví (přeje)
Kuba
kdo jsme?
Promiň za to, jaký jsem
Promiň za to, jaký nejsem...
Je moc hezké umět říkat, že nad sebou má člověk kontrolu a
je moc těžké ji skutečně mít
Kdo z vás je jednatelem skutečně koherentního ega
Já rozhodně ne, já se sebou jen žiju...protože musím!
Promiň za to, jaký jsem i nejsem
Jen mě nenuť omlouvat se za to, že ty si myslíš, že jsem jiný...
Promiň za to, jaký nejsem...
Je moc hezké umět říkat, že nad sebou má člověk kontrolu a
je moc těžké ji skutečně mít
Kdo z vás je jednatelem skutečně koherentního ega
Já rozhodně ne, já se sebou jen žiju...protože musím!
Promiň za to, jaký jsem i nejsem
Jen mě nenuť omlouvat se za to, že ty si myslíš, že jsem jiný...
mrazivá
myšlenky mrazí
tvůj dotek studí
duševně nazí
náš život tě nudí?
souznění mizí
kráčíme alejí
budoucnost je vizí
útrpných galejí
dva bezbranní vrazi
snad nejsme na kordy
namísto výčitek
dva smutný akordy
myšlenky mrazí
tvůj pohled studí
byli jsme si drazí
teď jsme si oba chudí
tvůj dotek studí
duševně nazí
náš život tě nudí?
souznění mizí
kráčíme alejí
budoucnost je vizí
útrpných galejí
dva bezbranní vrazi
snad nejsme na kordy
namísto výčitek
dva smutný akordy
myšlenky mrazí
tvůj pohled studí
byli jsme si drazí
teď jsme si oba chudí
Music is my aeroplane......................................////....///:::///:::///
Dnes jsem v hudbě našel něco, co bych v ní chtěl nacházet častěji a více...
Bylo mi tak hezky, protože jsem si během hraní putoval po vlastní zěmekouli, po vlastním kulatém světě ze zmuchlaných papírků se slovy a významy. Čistá svoboda zakoušená formou hudební imaginace a tvořivosti mě přenesla na místo, kde nebylo nic než já, nic než nezpřostředkovaný přístup k vlastnímu bytí a volnost v expresi ze sítě asociací vytahávat ty, které se člověku zrovna namanou a hudebně je ztvárňovat podle nálady, mě pohltila svou čistou hrou. Ve vzduchu lítaly emoce a nechaly se hladit. Několikero dalších já se vznášelo mezi nimi, mezi cinkáním činelu, mezi basičkou a brnkotem kytar...Lítal jsem si po prostoru v neprostoru, chytal příjemné pocity do očních víček a nechával se hřát vším tím nesvázaným pozitivnem okolo a prostě jsem se bavil. Bylo to juhéé a za to dík těm fajn klukům z kapely.....
Bylo mi tak hezky, protože jsem si během hraní putoval po vlastní zěmekouli, po vlastním kulatém světě ze zmuchlaných papírků se slovy a významy. Čistá svoboda zakoušená formou hudební imaginace a tvořivosti mě přenesla na místo, kde nebylo nic než já, nic než nezpřostředkovaný přístup k vlastnímu bytí a volnost v expresi ze sítě asociací vytahávat ty, které se člověku zrovna namanou a hudebně je ztvárňovat podle nálady, mě pohltila svou čistou hrou. Ve vzduchu lítaly emoce a nechaly se hladit. Několikero dalších já se vznášelo mezi nimi, mezi cinkáním činelu, mezi basičkou a brnkotem kytar...Lítal jsem si po prostoru v neprostoru, chytal příjemné pocity do očních víček a nechával se hřát vším tím nesvázaným pozitivnem okolo a prostě jsem se bavil. Bylo to juhéé a za to dík těm fajn klukům z kapely.....
nejsem ras ni ras-ista - jsem dóza a to doza-jista
Anti-antisemita aneb o kožních potížích
Nemám nic proti Židům
Ba naopak!
Nevadí mi Židé
A to bez výjimek
Třídím lidi do pytlů
Ne odpadních jímek!
Neholím se dohola
Nehulákám: "Na Židy!!"
Nenávidím jenom jedny
A to sice
Nežidy!
Nemám nic proti Židům
Ba naopak!
Nevadí mi Židé
A to bez výjimek
Třídím lidi do pytlů
Ne odpadních jímek!
Neholím se dohola
Nehulákám: "Na Židy!!"
Nenávidím jenom jedny
A to sice
Nežidy!
hm, hm, to je podivné
zvláštní...ty písničky v zeleném rámečku na pravo jsem rozhodně na svůj blog nedával já...ale tak co, člověk se nemá bránit nové muzice...:)
Rybí salát s jogurtem...aneb maluj zase obrázky
Už skutečně dlouho jsem nepsal. Prožitky přicházejí a zase mizí, nelapím je nikdy v pravou chvíli. Jen dnešní cesta do Brna a zpět by vydala na filmovou adaptaci. V sešitu, kam si krom poznámek k bakalářce píšu třeba i písňové texty a poznámky z anglicky psaných knih, jsem dnes objevil i pár řádek, co jsem si napsal ve chvíli mezi dvěma prázdnými okamžiky jen tak pro nic za nic, pro nikoho a asi vlastně jen proto, abych viděl, jak se papír barví modří klikiháků, čárek a háčků, písmenek, slabik a slov.
I nadále se možnost, do které jsme byli bez vyzvání vrženi, tedy žít, jeví jako přijatelná, uvážíme-li ostatní alternativy, jež si můžeme zdánlivě svobodně zvolit. Ono "zdánlivě" je naprosto esenciální. Žitím svých životů nutně vstupujeme i do životů jiných, nutně jsme jimi ovlivňováni, stejně tak jako i my zpětně působíme na životy druhých.
Problém nastává v okamžiku, kdy si člověk uvědomí, že daleko více žije právě životy druhých (či díky nim), než svůj vlastní. Prožívá ne čistou existenci sama sebe, leč zprostředkované bytí skrze prožitky směřované k ostatním. Únik z těchto vztahů, z tohoto pavučinou spředeného svazku je vždy nutně sobecký. Sebevražda (i v těžkých chvílích syrově pociťované nadbytečnosti, v mrazivých momentech vlastního nenaplnění a nesmyslnosti bytí k něčemu, přičemž nikdo netuší, co to "něco" má být - tedy únik z vlastního bytí transformovaného k bytí upínajícího se k objevení onoho "něco", onoho vyššího smyslu) zůstává východiskem neřešícím nic víc, než jen aktuální prožitek. Princip se tím nevyřeší. Kde tedy hledat klíč ke správnému hledání. Kde hledat a kde nacházet?
I nadále se možnost, do které jsme byli bez vyzvání vrženi, tedy žít, jeví jako přijatelná, uvážíme-li ostatní alternativy, jež si můžeme zdánlivě svobodně zvolit. Ono "zdánlivě" je naprosto esenciální. Žitím svých životů nutně vstupujeme i do životů jiných, nutně jsme jimi ovlivňováni, stejně tak jako i my zpětně působíme na životy druhých.
Problém nastává v okamžiku, kdy si člověk uvědomí, že daleko více žije právě životy druhých (či díky nim), než svůj vlastní. Prožívá ne čistou existenci sama sebe, leč zprostředkované bytí skrze prožitky směřované k ostatním. Únik z těchto vztahů, z tohoto pavučinou spředeného svazku je vždy nutně sobecký. Sebevražda (i v těžkých chvílích syrově pociťované nadbytečnosti, v mrazivých momentech vlastního nenaplnění a nesmyslnosti bytí k něčemu, přičemž nikdo netuší, co to "něco" má být - tedy únik z vlastního bytí transformovaného k bytí upínajícího se k objevení onoho "něco", onoho vyššího smyslu) zůstává východiskem neřešícím nic víc, než jen aktuální prožitek. Princip se tím nevyřeší. Kde tedy hledat klíč ke správnému hledání. Kde hledat a kde nacházet?
Snad...
A dneska jsem chtěl už vážně něco napsat. Ale stejně jako obvykle jsem se nepřekvapil v tom, jak nejsem schopen plnit svá vlastní předsevzetí. Snad zítra...
Procitnutí před usnutím....a jako bonus taky filosofie svobody v teplákách!
V konečníku silné pnutí
Naléhavý cit mě nutí
V mžiku oka
v okamžiku
K bezcitnému procitnutí!
z bezesného spánku
či bdělého snění...?
Prchám ze snového zámku
Pln střevního jmění!
SVOBODA
Svoboda, aspoň tak, jak to vnímám já, spočívá v tom, že když se člověk rozhodne jít spát v teplákách a teplých ponožkách, tak prostě spí v teplákách a teplých ponožkách, i když předem ví, že mu bude vedro a v noci ze sebe bude, jak tepláky tak ponožky, pracně svlíkat. Ale co, sundám si je hned. Tomu já říkám svoboda.
Svoboda se opírá a staví na možnosti se rozhodnout, nic už ale neříká o správnosti oněch rozhodnutí.
Ze mě jednou něco bude... (a vím už i co)
Země!
Naléhavý cit mě nutí
V mžiku oka
v okamžiku
K bezcitnému procitnutí!
z bezesného spánku
či bdělého snění...?
Prchám ze snového zámku
Pln střevního jmění!
SVOBODA
Svoboda, aspoň tak, jak to vnímám já, spočívá v tom, že když se člověk rozhodne jít spát v teplákách a teplých ponožkách, tak prostě spí v teplákách a teplých ponožkách, i když předem ví, že mu bude vedro a v noci ze sebe bude, jak tepláky tak ponožky, pracně svlíkat. Ale co, sundám si je hned. Tomu já říkám svoboda.
Svoboda se opírá a staví na možnosti se rozhodnout, nic už ale neříká o správnosti oněch rozhodnutí.
Ze mě jednou něco bude... (a vím už i co)
Země!
Když má vaše nálada příchuť ostře nabustrované kytary, která řeže jako žiletka
když si uvědomíte, jak s vámi nechutně manipulují média
jak z vás dokážou dělat idiota většího, než by si o vás myslel váš nejhorší nepřítel
když máte vztek na lidskou blbost a taky na nechutné obří svítící tabule nákupních center, které obklopují váš dům z čím dál více stran
když máte vztek ještě větší...na lidi, co se jednou zblázní z konzumu a v neustálem spěchu za tím, co ještě nemají, nebo mají, ale chtějí "to" lepší a nemyslí přitom vůbec na ty, co nemají a nikdy mít nebudou...a je vám z toho všeho šoufl.
Ve zprávách vám prodávají lidské neštěstí v nafintěném obalu, protože je to přece přesně to, co chcete slyšet....
Hlavně se nezapomeňte dívat na náš program, který vás zaručeně ukolíbá k impotenci mozkových závitů...
Takový je svět...
a teď vypněte nás prosím, ať nebolí vás hlova!
když si uvědomíte, jak s vámi nechutně manipulují média
jak z vás dokážou dělat idiota většího, než by si o vás myslel váš nejhorší nepřítel
když máte vztek na lidskou blbost a taky na nechutné obří svítící tabule nákupních center, které obklopují váš dům z čím dál více stran
když máte vztek ještě větší...na lidi, co se jednou zblázní z konzumu a v neustálem spěchu za tím, co ještě nemají, nebo mají, ale chtějí "to" lepší a nemyslí přitom vůbec na ty, co nemají a nikdy mít nebudou...a je vám z toho všeho šoufl.
Ve zprávách vám prodávají lidské neštěstí v nafintěném obalu, protože je to přece přesně to, co chcete slyšet....
Hlavně se nezapomeňte dívat na náš program, který vás zaručeně ukolíbá k impotenci mozkových závitů...
Takový je svět...
a teď vypněte nás prosím, ať nebolí vás hlova!
ranní...
Pod vlivem svého podvědomí otevřel červený fix a na nepopsaný list papíru načrtl slovo BRAMBOR. Pak se rozhlédl, poodstoupil a jeho ukazováček náhle začal žhnout zlatým oslňujícím světlem tak, až nebylo v místnosti nic jiného vidět. Rozzářeným prstem se dotkl zárubní dveří. A pak, jakoby nic, sedl na zápraží svého domu a zapálil si cigaretu.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)