"Hovno!" vzkřikl od stolu postarší muž a bouchnul do stolu. Umně natočená sametová čepice pivní pěny se v půllitru před ním mírně zhoupla. "Kdo tohle to...no co to..." koktal ze sebe. Ona umně-u něj-pro mě za mě- natočená čepice pivní pěny, která byla stále sametová, měla jednu malo vadu, která muže dovedla až ke ztrátě sebeovládání a donutila ho k zásadnímu projevu nespokojenosti, tvořila totiž tři čtvrtiny obsahu sklenice.
Pán lusknutím prstu chtěl přivolat číšníka, avšak ve stejný okamžik, kdy levou ruku zvedl od stolu nad hlavu, aby tak svému gestu dodal na patřičné důraznosti, vyrazil vzhůru vztyčenou končetinou tác, na němž číšník, jehož se chtěl muž dovolat, nesl zmrzlinový pohár s oříškovou zmrzlinou posypanou kousky vlašských a lískových oříšků, pod závějí pařížské slehačky ozdobené vanilkovou polevou a velkou až nepřirozeně svítivě červenou jahodou....
I tak stalo se to, co se asi stát mělo. Luční koník odskákal opododál, stračena dvakrát zabučela a život šel dál....
Tak zas po dlouhé době..
Zbaven těch odporných přítěží, co na mě visely dlouhé měsíce, které nakonec utekly jako voda, rozkrájel jsem téměř rok svého života na kousky hadrů, z nichž zbylo jen pár světlých míst, kterými prosvítá světlo, je třeba říct, že je to všechno (marně hledám ekvivalent k díkybohu) za mnou.
Jsou ze mě konečně aspoň dvě písmena před jménem, další pokračování, abych se mohl rozšířit o další jedno písmenko a přibýt tak na váze plnohodnotnosti života asi tak o velké nic, je mi nabídnuto k využití. Do Prahy se těším. Ta dálka pro mě byla dost dlouho trápení, škola nutností. Těším se, že mě bude třeba něco bavit, ale možná se mi vnutily tyhle ideje jen díky tomu, že už jsem vlastně přes rok ve škole nebyl....Inu uvidíme, vždycky je tu ta možnost přehodnotit svá stanoviska a udělat něco nečekaného. Třeba se mi podaří překvapit sám sebe...
Abych to shrnul, měl jsem v jednom týdnu docela príma štěstí, přičítat dosáhnuté úspěchy vlastnímu já by mohlo být chápáno jako čistý namyšlenismus, ale stejně jsem si potajmu říkal dobře já. Byl jsem tak rád, že ze mě spadl celý ten obrovský balvan, co jsem si na zádech nosil už notnou chvíli. Moje baklářka, která svým rozsahem vydala na dva menší zavánivší borové háje byla obhájena a satisfakcí za dlouhé dlouhééé útrapy bylo jedno písmeno...príma, že nakonec A. Písmenem A všechno začíná....pomyslná abeceda toho, co mi ještě v životě zbývá prozkoumat, než přijdu (moc v to doufám) na to, jaký je můj úděl, nebo spíš jestli tenhle velkej kolotoč má vůbec nějakej význam. Třikrát uf uf uf za érou Brna, FSS a vůbec za tím, že to skončilo.
Chtěl bych se víc stýkat se svými přáteli, jen nevím, zda o to budou stát...Je pro mě důležitý cítit, že někam patřím. Čeká mě tak těžká výzva přestat žít ve vlastních škatulkách, v tom, co dokážu a co ne...co jednou sebrat odvahu a vykročit někam mimo vlastní rozhled...vždyť jsou to jen naše vlastní zdi, který nám brání dosáhnout toho, co bychom rádi, ne?
Chtěl bych se konečně zas cítit sám sebou a to často a nejlíp pořád. Přetvařovat se, ať jakkoliv nevědomky, člověku bere dost energie, kterou by mohl investovat jinak. Život je snůška emocí, nabalující se koule toho, co se dá shrnout pod 'zkušenost'. Zkušenost nemusí nutně přinášet znalost, vědení, ale možná nás posouvá. To, že jsme zvyklí vnímat jakýkoliv takovýto posun či dokonce "vývoj" jako pohyb na lineární ose od počátku směrem vpřed a tudíž k něčemu lepšímu a dokonalejšímu, je hluboce zakořeněná představa, nad níž dokážeme-li se povznést, může se pak jevit jako vcelku zcestná. Zkušenost tak člověka nutně nemusí posouvat vpřed...takový posun je vždy kvalitativní a tudíž jakákoliv snaha o dvourozměrné vidění je nutně simplifikací. Zkušenost je minimálně třídimenzionální systém, nejde o to, jak daleko se vyšplháme, ale kolik prostoru dokážeme svou zkušeností pohltit - absorbovat, potažmo recipročně vyzařovat zpět. Ukotvení námi zakoušené reality vlastního bytí je vždy interakcí - jen v interakci totiž člověk může potvrzovat sám sebe. Zajímavé, jak jsem se sám dostal mozkovou vlnou, spláchnuvší veškeré ostatní myšlenky, až do prostoru úvah ne zcela hmatatelných. V hlavě je toho tolik a jen tak málo se dostane ven a jen o mnoho mnoho mnoho méně pak sem....
Zdraví (přeje) váš (svůj)
kejleb
Jsou ze mě konečně aspoň dvě písmena před jménem, další pokračování, abych se mohl rozšířit o další jedno písmenko a přibýt tak na váze plnohodnotnosti života asi tak o velké nic, je mi nabídnuto k využití. Do Prahy se těším. Ta dálka pro mě byla dost dlouho trápení, škola nutností. Těším se, že mě bude třeba něco bavit, ale možná se mi vnutily tyhle ideje jen díky tomu, že už jsem vlastně přes rok ve škole nebyl....Inu uvidíme, vždycky je tu ta možnost přehodnotit svá stanoviska a udělat něco nečekaného. Třeba se mi podaří překvapit sám sebe...
Abych to shrnul, měl jsem v jednom týdnu docela príma štěstí, přičítat dosáhnuté úspěchy vlastnímu já by mohlo být chápáno jako čistý namyšlenismus, ale stejně jsem si potajmu říkal dobře já. Byl jsem tak rád, že ze mě spadl celý ten obrovský balvan, co jsem si na zádech nosil už notnou chvíli. Moje baklářka, která svým rozsahem vydala na dva menší zavánivší borové háje byla obhájena a satisfakcí za dlouhé dlouhééé útrapy bylo jedno písmeno...príma, že nakonec A. Písmenem A všechno začíná....pomyslná abeceda toho, co mi ještě v životě zbývá prozkoumat, než přijdu (moc v to doufám) na to, jaký je můj úděl, nebo spíš jestli tenhle velkej kolotoč má vůbec nějakej význam. Třikrát uf uf uf za érou Brna, FSS a vůbec za tím, že to skončilo.
Chtěl bych se víc stýkat se svými přáteli, jen nevím, zda o to budou stát...Je pro mě důležitý cítit, že někam patřím. Čeká mě tak těžká výzva přestat žít ve vlastních škatulkách, v tom, co dokážu a co ne...co jednou sebrat odvahu a vykročit někam mimo vlastní rozhled...vždyť jsou to jen naše vlastní zdi, který nám brání dosáhnout toho, co bychom rádi, ne?
Chtěl bych se konečně zas cítit sám sebou a to často a nejlíp pořád. Přetvařovat se, ať jakkoliv nevědomky, člověku bere dost energie, kterou by mohl investovat jinak. Život je snůška emocí, nabalující se koule toho, co se dá shrnout pod 'zkušenost'. Zkušenost nemusí nutně přinášet znalost, vědení, ale možná nás posouvá. To, že jsme zvyklí vnímat jakýkoliv takovýto posun či dokonce "vývoj" jako pohyb na lineární ose od počátku směrem vpřed a tudíž k něčemu lepšímu a dokonalejšímu, je hluboce zakořeněná představa, nad níž dokážeme-li se povznést, může se pak jevit jako vcelku zcestná. Zkušenost tak člověka nutně nemusí posouvat vpřed...takový posun je vždy kvalitativní a tudíž jakákoliv snaha o dvourozměrné vidění je nutně simplifikací. Zkušenost je minimálně třídimenzionální systém, nejde o to, jak daleko se vyšplháme, ale kolik prostoru dokážeme svou zkušeností pohltit - absorbovat, potažmo recipročně vyzařovat zpět. Ukotvení námi zakoušené reality vlastního bytí je vždy interakcí - jen v interakci totiž člověk může potvrzovat sám sebe. Zajímavé, jak jsem se sám dostal mozkovou vlnou, spláchnuvší veškeré ostatní myšlenky, až do prostoru úvah ne zcela hmatatelných. V hlavě je toho tolik a jen tak málo se dostane ven a jen o mnoho mnoho mnoho méně pak sem....
Zdraví (přeje) váš (svůj)
kejleb
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)