Zas si střádám v hlavě plány a sny. Skládám je do úhledných komínků a uklízím do šuplíčků (teď jsem si sám pro sebe to slovo vyslovil a nemohl se ubránit říct ho v duchu jemňoučkým hláskem jemňoučkého mužíčka...ale proti homosexuals nemám lautr nic aby bylo jasno!)
Dnes se mi zdál sen. Výpravný sen. Jen na kolik musely přijít ty všechny kulisy a exteriéry se točily v exotické zemi s azurovým mořem. Věděl jsem, že se chystáme (já a další neidentifikovatelní kamarádi, ale mám dojem, že tam byl choski a verča a určitě v tom snu vystupovala má babička) vyplout vstříc širému moři na plachetnici, jachtě s útulnými kajutami. Já se potají těšil, že nás stihne aspoň menší, vcelku neškodná bouře, protože bouřky miluju. Potíž byla v tom, že jsme nikdo neuměli loď ovládat a spekulovali nad tím co a jak. Všichni jsme měli trošku strach, zvláštní strach ze smrti, která by nás na širém moři mohla potkat....
Bylo to v Řecku - teď mi to napověděla paměť. Čekali jsme v podivně strašidelné, velmi velmi staré kamenné věži, jež se tyčila přímo nad mořem. Stála myslím přímo v moři. Z našeho malého příbytku, který dýchal osobitou atmosférou (rozuměj vše bylo zatuchlé a smradlavé, špinavé, zaprášené), se nám skýtal pohled na malý záliv a přístav s městečkem, do něhož jsem soustavně nabádal osazenstvo dobrodružného výletu k návštěvě, abychom koupili GPSku a mohli se konečně vydat na cestu plachetnicí vstříc volnému moři. Pak jsem se probudil. Na loď jsem se vůbec nedostal. Chjo!
Za to jsem si ale přidal další sen do šuplíku "možná jednou".
Zatím je tam na sebe navršeno se štítkem "v úctě k přírodním živlům"
vedle dovolené na moři na jachtě spolu se šnorchlováním a poznáváním krás moře je dvruhém pečlivě složeném komínku paraglide a pak taky lyže a kite...a rafting a chození po horách a moc a moc lyžování.... ůůů.......jej jej jej...
Takových ještě bude....bláto a ušní maz
sem hudbožrout, hltám jí ušima. Ale bylo by to dost málo, kdyby hudba končila v uších. Hudba prochází všemi orgány, celým nervovým systémem, dostává se vám do nejposlednějších nervových zakončení. Prochází-li láska žaludkem, pak hudba musí nutně žaludkem proletět a skrze tenké a tlusté střevo (vždycky mi tohle pořadí přišlo nelogické) se může vynořit konečníkem jako drobný pšouk či jako pořádný prd. Nikdy vás ale nezanechá chladnými. Hudba vybízí k imaginaci, hudba vybízí k emocím, ať už jsou rozpínavé tím či oním směrem.
Přemýšlel jsem, jak je na poli orném a válečném, jenž se zove populární hudbou a pěstují se na něm plody od jazzovitých hrušek po kaktusové techno přese všechny hipy a hopy, přes dancy, trancy, funky, rocky (balboa obzvláště) a další mnohé a nepřeberné množství stylů, jež vznikají a zanikají třeba s jednou jedinou kapelou, která ve snaze zařadit se někam mimo hlavní proud (anglisti by řekli mejnstrým, vole) vymýšlejí své "osobité" hudbě různá prapodivná nic a všeříkající přízviska, možné tvořit bez toho, aniž by se člověk sebevykrádal, vykrádal druhé (okrádal druhé - toť ale otázka jiná) či opakoval tisíckrát omílaná klišé (nikolivěk narážka na Support Lesbiens). Musíme pamatovat jedno: všechno, tedy téééměř všechno (a to téměř měří asi tak metr padesát) tu už bylo. Nikdo to nezmění. Většina toho, co dnes a denně slýcháme z rádií (a možná, že to není ten nejvhodnější příměr - rádia jsou přece jen pro masu a kdo z nás/vás se za ní považuje(me), že? - toť jen jemné popíchnutí) jsou jen více či méně nápadité variace na "věci z minula". Někdy nad jejich (rozuměj "hitů") drzostí a vypočítavostí mrzne úsměv na rtech, ba i rozum zůstává stát opodál (rozuměj - "sračky"). Nechme stranou otázku, jestli rádia pokrývají poptávku posluchačů, jelikož víme, že mince nikdy nemá jen jednu stranu, ale přikláníme se k tomu (cítíte, jak je první osoba plurálu tak mírně, plíživě manipulativní?:-)), že čím více je nám do hlavy vtloukána byť sebestupidnější melodie, a potvrzuje nám to i hudební psychologie, tím více po ní budeme "prahnout" (tedy po určitou dobu, určitým způsobem - velmi zjednodušeně). Mohl bych teď psát o tom, jak se pozná pravý hudební génius (i v noci), který složí rádiovku takovou, co se líbí i po letech a nezapadne do žumpy ostatních výkalů, které dnes a denně přináší potrubí čtyř největších světových vydavatelství.
Chtěl jsem si ale položit otázku zcela jinou (jaký já mám talent unikat od vlastních myšlenek..ale zachyťte je, když jsou rychlejší, než prsty). Existuje ješte dnes v populární hudbě invence? Může nás v dnešní době, kdy veškeré možnosti populární hudby byly objeveny, prozkoumány, rozemlety, provrtány ze všech stran a opět splácány dohromady, skutečně něco překvapit?A je tahle otázka vůbec zásadní? Není důležitější než co a jak slyšíme (zde se nabízí otázka na celou další úvahu, jelikož přirozeně každý "dokážeme slyšet" jinak a něco jiného), spíš to, co ta či ona hudba s námi dělá?
Jedním jemným vydehcnutím můžeme zbořit veškeré pomyslné žebříčky, pomyslné nároky na kvalitu, které obyčejně stejně nejsou naše vlastní, ale tvoří je hudební "nadlidé", kteří ale pořád mají jen dvě uši tak, jako většina z nás.
Mrazí vás někdy z hudby v zádech? Máte husí kůži, když se rozezní hlas vaší oblíbené zpěvačky, když smyčce zahrají pár libých tónů, když chlapec se sběrnou nerezových kovů na svém obličeji hrábne do strun své kytary, když zazní vyhrávka dechové sekce? Pak je to všechno v pořádku. Pocity a prožitky jsou to, co nás přece k hudbě váže. Měřítka nechme doma a poslouchejme, protože v hudbě (a ve víně) je pravda. Jedna z mála pravd nefalešných (a to, až jsem se sám zarazil, mluvím i o punku) a upřímných. Slyšíte jí? Vznáší se tu všude kolem. Chyťtme ji ušima...
Happiness is only real when shared. (Into the Wild)
Zas je to tu! Ten prazvláštní prostor mezi dvěma obdobími, vakuum. Je to tak vždycky. Sinusoida funkce kopírující průběh života mezi fází, kdy nad důležitostí toho či onoho není čas uvažovat, a fází, která se sama hroutí vlastní samotou. Je příliš mnoho času přemýšlet o tom, co je v životě skutečně důležité, co stojí za to a co ne. Možnosti, kam se ubírat, jsou - alespoň v tomhle imaginárním prostoru - neomezené. Vzepřít se však zavedenému řádu i ve skutečnosti, to vyžaduje obrovskou odvahu, odhodlanost, kus bláznovství a smířenosti s tím, že ne všechno musí být tak, jak si člověk vysnil. Cha! A v tom je taky kus zmotance zamotance. No schválně? Jaká je vaše vize budoucnosti?
Hádám, že 9,5 z deseti vás si v duchu řekne prachy, možná spokojenost, na pořadí toliko nezáleží, obé je však spojeno silným lanem. Chci mít peníze, abych byl spokojený...Jak moc lidstvo zvlčelo, hm?
Jestli mi přivodí kožený jaguár s vyhřívanými plechovými sedačkami štěstí, pak jsem se stal otrokem pozlátkové doby, propadl jsem do samého středu konzumního vulkánu. Peníze, penízky...milované penízky. Necítíte tu faleš? Ha! nebudu před vámi hrát, že představa peněz není magická i pro mě, stejně by mi nikdo neuvěřil, kdybych řekl, že ne. Moje vize budoucnosti, sny a přání se o materiálno opírají. Co s sebou ale všechny ty, přiznejme si to, falešné materiální touhy nesou za skutečné, ryzí hodnoty? Jde hédonistickým pojetím života dosáhnout naplnění? Jsme přesvědčováni o tom, že konzumace je určující zkušeností našich životů. Život je tu přece od toho, abychom uspokojovali naše potřeby. A jsou to vážně naše potřeby, které se snažíme naplnit? Na jedné straně stojí okázalost - manifestace našeho společenského postavení, většinou domnělého (lidé mají tendenci přiřazovat se ke skupině s vyšším sociálním statusem, než kterým skutečně oplývají). Koupím si mobilní telefon za desítky tisíc, abych dokázal, že na to mám, že držím krok s dobou, abych vzbudil obdiv, abych se sám cítil líp, měl ze sebe jako lidské bytosti lepší pocit. Rozumíte těm paradoxům? Materiální objekt ze mě dělá lepšího člověka! Heúreka?!
Přijmeme-li však pohled na lidskou společnost stratifikovanou dle sociálního statusu, de facto tak činíme rozdíly mezi lidmi na základě peněz. A já myslím, že jediné akceptovatelné rozdíly mezi lidmi by měly být postaveny na jejich EQ. Stručně řečeno, opírajíc se o o dichotomii 'blbec' a 'jen člověk'.
Pokud mají být pro nás peníze důležité - a bohužel tuhle hluboce, široce, vysoce institucionalizovanou formu vztahů (co jiného by také peníze měly být než forma vztahů, samy o sobě nejsou zhola nic) - či optikou sémiotiky jsou peníze signifikátem - pak je nesmíme brát doslovně. Rozuměj, nesmíme se upínat na ně jako takové, peníze mají být především prostředkem. Ne prostředkem dosažení oněch povrchních potěšení z pomíjivostí, ale prostředkem k vytvoření si na základě hodnot jako je svobodný ČAS (který se žel s penězi často vylučuje) osobní hloubku. Mají být prostředkem k poznání a to především naší vnitřní podstaty, která v konečné fázi znamená de facto odvrhnutí materiality jako hodnoty a povznesení přínosu sebepoznání, sebezkušenosti, sebezakoušení, seberealizace a to prostřednctvím interakce s druhými a poznání jich jako bytostí. Kéž bychom pak všichni došli k tomu, že síla a hodnota společného zážitku se nedá vykoupit ničím materiálním...
Chtěl bych dojít jednou až tak daleko, abych si byl až do nitra své duše vědom toho, že Happiness is only real when shared**.
**mrkněte na film Into the Wild
Hádám, že 9,5 z deseti vás si v duchu řekne prachy, možná spokojenost, na pořadí toliko nezáleží, obé je však spojeno silným lanem. Chci mít peníze, abych byl spokojený...Jak moc lidstvo zvlčelo, hm?
Jestli mi přivodí kožený jaguár s vyhřívanými plechovými sedačkami štěstí, pak jsem se stal otrokem pozlátkové doby, propadl jsem do samého středu konzumního vulkánu. Peníze, penízky...milované penízky. Necítíte tu faleš? Ha! nebudu před vámi hrát, že představa peněz není magická i pro mě, stejně by mi nikdo neuvěřil, kdybych řekl, že ne. Moje vize budoucnosti, sny a přání se o materiálno opírají. Co s sebou ale všechny ty, přiznejme si to, falešné materiální touhy nesou za skutečné, ryzí hodnoty? Jde hédonistickým pojetím života dosáhnout naplnění? Jsme přesvědčováni o tom, že konzumace je určující zkušeností našich životů. Život je tu přece od toho, abychom uspokojovali naše potřeby. A jsou to vážně naše potřeby, které se snažíme naplnit? Na jedné straně stojí okázalost - manifestace našeho společenského postavení, většinou domnělého (lidé mají tendenci přiřazovat se ke skupině s vyšším sociálním statusem, než kterým skutečně oplývají). Koupím si mobilní telefon za desítky tisíc, abych dokázal, že na to mám, že držím krok s dobou, abych vzbudil obdiv, abych se sám cítil líp, měl ze sebe jako lidské bytosti lepší pocit. Rozumíte těm paradoxům? Materiální objekt ze mě dělá lepšího člověka! Heúreka?!
Přijmeme-li však pohled na lidskou společnost stratifikovanou dle sociálního statusu, de facto tak činíme rozdíly mezi lidmi na základě peněz. A já myslím, že jediné akceptovatelné rozdíly mezi lidmi by měly být postaveny na jejich EQ. Stručně řečeno, opírajíc se o o dichotomii 'blbec' a 'jen člověk'.
Pokud mají být pro nás peníze důležité - a bohužel tuhle hluboce, široce, vysoce institucionalizovanou formu vztahů (co jiného by také peníze měly být než forma vztahů, samy o sobě nejsou zhola nic) - či optikou sémiotiky jsou peníze signifikátem - pak je nesmíme brát doslovně. Rozuměj, nesmíme se upínat na ně jako takové, peníze mají být především prostředkem. Ne prostředkem dosažení oněch povrchních potěšení z pomíjivostí, ale prostředkem k vytvoření si na základě hodnot jako je svobodný ČAS (který se žel s penězi často vylučuje) osobní hloubku. Mají být prostředkem k poznání a to především naší vnitřní podstaty, která v konečné fázi znamená de facto odvrhnutí materiality jako hodnoty a povznesení přínosu sebepoznání, sebezkušenosti, sebezakoušení, seberealizace a to prostřednctvím interakce s druhými a poznání jich jako bytostí. Kéž bychom pak všichni došli k tomu, že síla a hodnota společného zážitku se nedá vykoupit ničím materiálním...
Chtěl bych dojít jednou až tak daleko, abych si byl až do nitra své duše vědom toho, že Happiness is only real when shared**.
**mrkněte na film Into the Wild
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)