i'm gonna close my eyes and count to ten....i'm gonna close my eyes... and when i open them again...everything will make sense to me then!

Chtěl jsem dnes ulehnout brzo, abych se na první školní den za škamny pořádně vyspal (opět po roce), ale v hlavě to zas nějak bouří. Tak nějak spoustu džem pocitů, které nelze nacpat a utěsnit do nádoby a nechat je stranou v chladu odležet. Asi jsem si svým žitím už dávno nevratně natolik zkurvil karmu, že jakýkoliv duševně-duchovní posun je pro mě vzdálen stejně jako ...a zrovna mě žádný přirovnání nenapadá.

V hlavě se melou bouře. Koráb se nepřevrátí, ale kolíbá se slušně. Já se zuby nehty držím na palubě. Jsem zas jen sám se sebou. Sám se sebou, sebou bez sebe, ale pořád já. Zítra až se vzbudím, budu to zas jenom já, tak bych si na to měl zvyknout, i přes nemile neutěšený stav své pochroumané karmy...(abych znovu neopakoval ten vulgarismus).

Jsem bezohledný? A pokud ano, znamená, že se neohlížím zpět? omyl. že neberu ohledy?možná....
na koho?Na toho či onu?Někdy možná neberu ohledy ani na sebe. Nebo spíš na obraz, kterým bych se rád stal. Je mi pořád tak vzdálen a přitom zdánlivě blízko. A pak jsem někdy tak moc sám s sebou, až se začínám mít rád, a to je asi taky ukazatel zatraceně prohnilýho ega.

Paradoxně se nejvíc cítím sám sebou, když se zbavím všech myšlenek, který mě táhnou k zemi. Zaměstnávají mě úvahami nad tím, co by, kdyby...a ono se tím přece nic nevyřeší. Lidé k sobě nebudou milejší, upřímnější a vůbec. Tak se mi zas v oddělení příjmu zboží kupí stohy hodné ku srovnání. Roztřídit a seřadit! Hodnoty na jednu hromádku, ideály, cíle, pro každou kategorii zvláštní komínek. a pak je tam jedno velké prázdné zaprášené místo, tam by měl ležet úhledně zabalený velký velikananáský balík ovázaný hedvábnou stuhou místo izolepy. Jenže neleží. Kamion se nejspíš někde ztratil.


A nebo za to může moje zkurvená karma!
Dobrou, kéž bych brzo us-nul.

krátce před usnutím aneb surrealistický odkaz

obrovská touha měnit své vlastní neschopnosti v přednosti mě naprosto zavazuje k tomu chovat se jako přízemní idiot se sklony cloumat vlastním svědomím do chvíle, kdy ušima propadnou všechna zásadní doznání a zbavit se tak zbytečných přítěží. od této chvíle jsem pánem svého ega. mám návrh - zkusím(e) to!

???

tohle psala moje ruka, ne já, takže klídek mladej!

Příběh zaprášeného dneška jako bonus


Pán ve světlém kabátu s tmavými skvrnami na lokti se jal rozepínat zbylé dva knoflíčky, které až doposud zakrývaly to, co měly. Odhalil se nám tak v okamžiku pohled do malého království nahoty, v němž si nebylo možno nepovšimnout jedné malé drobnosti, která ale svou přítomností vzbuzovala těžké bouřkové mraky otázek. Na penisu středního věku, délky a šířky, muže středního věku, délky podprůměrné a šířky balónovité, visel malý malilinkatý trpajzlík věku pokročilého. Rukama penis pevně a křečovitě objímal, jeho dlouhé stříbrno-šedé fousky se mu obtáčely kolem údu a konečky jeho plnovousu lechtaly muže na předkožce. Trpajzlík se tvářil blaženě. Mužova tvář byla naopak zkroucena v podivném úšklebku. Co chvíli vyjekl: "buheee, mehehee!" jakoby tím chtěl říct "To je mi ale legrační věc" a nebo úplně něco jiného.
Co s ním? Tedy s trpajzlíkem (pro ty pomalejší z vás). Toť otázka, která probleskla hlavou všem, kterým se naskytl tento bizarní pohled. Těch osob bylo dohromady něco kolem tří. Já, kapitán pejsek a jeho družka, slonice Elly. Kapitán pejsek po chvíli zamyšleného pozorování dospěl k názoru: "Pečlivě jsem zanalyzoval nastalou situaci a usoudil jsem, že je-li třeba muže ve špinavém kabátu zbavit trpajzlíka na pohlavním údu, potom jediná možnost postupu, jak ostatně praví pro tyto okolnosti speciálně zřízené krizové manuály, jest..." na chvilku se odmlčel, "potřít trpajzlíka mastí uvolňující svalové napětí, poté ho stáhnout a vší silou nakopnout holou bosou nohou a osvobodit tak muže od jeho útrap." (jeho francouzský přízvuk jako pozůstatek služby ve francouzské cizincecké legii zněl naléhavě, avšak dosti komicky)

Teď už jen zbývalo vybrat dobrovolníka. "Hlásí se někdo dobrovolně?" zeptala se hyení samice Hugo, která v příbehu dosud nevystoupila. "Kde ses tu vzala,vole?" uklouzne mi překvapeně. "Jak asi, spadla jsem z višně!" Aha, pravdu díš, řekl jsem si v duchu, když jsem při pohledu na hodinky zjistil, že v tuhle dobu hyeny z višně obvykle padají, neb jsou již dostatečně zralé. Pak není o čem mluvit, řekl kapitán pejsek. "Jako odhalený příslušník tajných sborů s nejvyšší šarží jsem pro tento nelehký a dosti odpudivý úkol vybral Tebe, čéče...teda člověče!" Jak já jako, jak to, že já? jak já k tomu přijdu...."Ano, pane, provedu pane!" procedil jsem skrze chrup odevzdaně. Nasadil jsem gumové rukavice, které jsem si umně (finsky taidokkaasti) vytvořil ze dvou igelitových sáčku, do kterých mi maminka pravidlně balívávala svačinky. Neohroženě jsem se pustil vpřed, abych muže zbavil jeho trpazjlíka, když v tom s obrovským tupým hlukem plným dunivých basů roztřásajícím nám půdu pod nohama přiletěla vážka o rozměrech menšího dopravního letadla, pána i s trpajzlíkem sezobla, jako kdyby se nechumelilo, a odletěla pryč, aniž by si všimla, že tím zkazila celý příběh o lidské odvaze a odhodlání překonávat překážky a nelehké životní situace.
A chumelit přesto nezačalo!

piškotový dort o němž nepadne ani zmínka

Keramickým nožem odřízl roh krabice s mlékem, seshora do ní udělal otvor tak, aby mléko při nalévání do hrnku s kávou a třtinovým cukrem nešplouchlo mimo a s hrnkem odpolední kávy usedl před monitor.

Včera, tedy myslím, že to bylo včera, mě došlo, jak TO všechno je. Odhlalil jsem podstatu bytí.
Smysl života spočívá v jeho hledání.

Hledat jde všude....na dně odpadkového koše, na dně vypité lahve, na dně moře, hledat jde vždy a všude - když jste v rauši, když jste na dně. Svět ve své celistvosti se vám může zjevit stejně tak ve vzoru vašeho oblíbeného svetru od babičky, v pohlazení jejího lýtka, v jediném tónu Garbarkova saxofonu. Svět je všechno a smysl je jeho esenciální součástí, jenž je do něj pevně a ireverzibilně implantován skrze mysl.

je mi tolik, kolik mi je, míň mi nebude. život je pro mě smyslem a zároveň je naplněn nejistotou.
na talíři zbývají čtyři kolečka vysočiny, v hrnku je kávy už jen po dně. Náramek z céček mi psaním sklouzává po zápěstí. Brýle mám zašpiněné, chodidla bosá, mysl samým nepoužíváním zlenivělou. Za osm dní se po víc jak roce vydám znovu do školy na přednášku. Těším se. Teď hodím do batohu pár nejnutnějších věcí a vyrazím na písečný výlet...po dunách, za vínem a kamarádem. Kartáček obrousí chrup, pohled do zrcadla zamrzí jako obvykle, ale s úsměvem. Do uší napustím Tal Wilkenfeld. Prahnete-li po smyslu tohoto příspěvku, musí vám dojít, že o něj jde a nejde. Tady jde o život...který je v něm skryt.

š-š-š- hů. jedu!

Jo a abych nezapomněl. GROOVE YARDa přijde tento pátek tam, kam obvykle. bude jiný a přesto stejný...

%%%%ˇ0ˇ0ˇ0ˇ0ˇ0ˇ0ˇ0ˇ0ˇ0ˇ%%%%

Mám plno otázek.
Na některé chci znát odpovědi. Na některé znát opdovědi možná chci a možná ne, těžko říct. Na některé otázky si odpovídám sám - to abych se vyvaroval odpovědi, kterou bych nerad slyšel. Některé odpovědi mi jsou předkládány, aniž bych se na něco ptal. A pak jsou tu otázky, které kladu sám sobě. Odpovědi se často nedostává. Mozkoví poslové často bloudí po prázdných pokojích, hledají v přeplněných šuplících nicoty, přehrabují se, nenacházejí. Když někteří v rozmaru vyletí uchem ven, chytám je do pusy a polykám. Jícnem je posílám do žaludku s malou nadějí, že se zastaví v srdci a dojdou pochopení. Až se to stane, dojdu pochopení i já...sám sobě, sám pro sebe, sám s sebou...budu sám sebou!