Příběh pokračuje: Schizofrenikova rána aneb Taktilní deprivace vrací úder!

Zvláštní.
Zvláštní, jak se člověk, ač obklopen tolika, a z drtivé většiny velmi milými, lidmi, cítí zvláštně sám. Podivné stavy schizofrenika, jehož jedna část se diví, co ta druhá cítí...aniž by k tomu či onomu byl nějaký důvod. Bloudím.

A občas nacházím. Hřejivé pocity skryté v jednom úsměvu, v jednom nepatrném gestu, v pohlazení, kterými lidé příliš šetří, v pohlazení slovy, v humoru, ve smíchu, ve společně prožívaném bytí. Je toho spoustu, co tu je. Je toho spoustu, co by mohlo být a není.

Možná, že někdy rozstříhání vlastního trička může být pro duši dost očisťující akt. Nesmysl, který se stává v okamžiku smyslem nejniternějšího pocitu žití. Zase je tu pár momentů existencionalistického plácání o plácání se mezi "realitou" a "skutečností". Obě jsou stejné a přesto každá tak jiná. Jedna navenek, druhá uvnitř. Ta ve mně křičí a zalyká se. Proč?

Zaobírání se ostatními stejně vždycky vede k sobě samému. Cesta vžívání se do druhých vždy nutně ústí v rozvahu nad sebou samým. Dávám si ještě šanci zjistit, jaký jsem. A dík za ty, co mi dávají šanci skrze poznání jich samých poznat sebe a naopak.

Celý svět je inverzí toho, co by se mohlo zdát jako pevně stanovené. Nic takového není. Stanovené je jen to, co si lidé za takové určí.

Je čas na segedín.

bubliny

Existuje komplementarita duší nebo je život jen otázkou kompromisů?
A je život (vůbec) otázkou? Není spíše odpovědí?!

chm...

informace z fronty aneb inforámce z dlouhé řady lidí

Tak se stalo, že den 16/10 byl vyhlášen mezinárodním dnem s GROOVEM. Nebylo zbytí, než-li v tento den uspořádat na počest tohoto fenoménu další Groovový dvoreček s karamelovou polevou, šlehačkou a čtyřmi kopečky vanilkové zmrzliny. Jste sérdečně zváni ku návštěve a ochucení té nenahraditelné esence života, jíž groove bez pochyby je.

Uvítá vás třeba tato muzika...vlastně ne, nechce se mi tady vypisovat všechno a nic.
Ale za to vám povím, že jsem dnes měl vskutku barvité sny. Bolavé (to když mi nějaký doktor strkal tyč za krkem skrz páteř, aby mi ji nejspíš narovnal, každopádně to bolelo šííííííleně a i ve snu jsem z toho omdléval...zda jsem neležel v křečích i ve skutečnosti nevím...ale bojím se toho, že ta bolest byla skutečná), vzrušující (vím, že se mi ve snu mihlo několik půvabných slečen - s žádnou z nich jsem ale asi nestihl rozvinout nějakou hlubší taktilní konverzaci), roztodivný a nepříjemný (asi jsem se s někým ve snu hádal, možná to byla má vlastní mamina). Tolik obrazů se mi ve snech prostřídalo a střídalo by se asi i nadále, ale probudil mě zvonek telefonu. Volal kamarád. Hodný kluk je to.

Jde ve snu cítit bolest?lásku?zlobu?smutek? A jsou to jen snové emoce?
Asi bych se měl vrhnout na Freuda nebo spíš Junga nebo něco a někoho, kdo mi to objasní. Začnu asi číst víc sám v sobě.

oteklá haksna, velkej zadek a spoustu zbytečných předsevzetí

Jsou předsevzetí, která si člověk předebere, tedy vezme si tu či onu věc před sebe, z blízka si ji prohlédne, aby se mu vzápětí mohla jako vystřelená na pružince vzdálit na obzor. Tak a ty se teď snaž, uvidíme, co dokážeš, vůle (wille, will) (nebo snad co dokážeš, vole?). Pak jsou tu jinačí aspekty světa a těmi jsou přecevzetí. Člověk si v mysli neprohlíží svůj cíl zblízka a kochá se, aby do sebe nasál chuť a energii vydat se na obzor, kam se náš cíl odebéře střelhbitě v okamžiku, kdy si na něj chceme sáhnout. Přecevzetí jsou ta vzetí, která člověk může ohmatat, prozkoumat a pak si říct, stojí mi to za to nebo ne. Přece, je-li mi něco tak blízko blizoučko, že ode mne kontakt s tím nevyžaduje čerpání těžko střádané energie, potom působí toto na mne iluzí lacinosti, jakkoliv může tato "hmota" být cenná, možná pro jiné stěží dosažitelná, možná mnou nedoceněná. Ale přece---

Zjistil jsem, že život se dá žít i bez esence, která dává životu smysl. Ale je takový život životem? Kdyby snad nebyl, co je to, co zrovna žiju? A můžu si troufnout říci, že žiju, pokud postrádám života zdroj, života proud a napětí (minimálně 220V)?. Ale vskutku, já totiž žiju. Se vším tím tázavým "Proč?" se sebelítostným "Proč já?", ale i s mnoha dalšími a často krásnými rozměry, tvary, vůněmi a odlesky, které život skýtá. Život žitý s láskou k němu samotnému přece smysl má.
Láska k životu je taky láska. Jsme jeden pro druhého stvořeni. Já pro život. Život pro mě. Život tu je, nachází se zde hmatatalně. Jde tedy o svým způsobem přecevzetí....Beru, co je. Nemůžu brát, co není... Život? ano beru, přece ho nenechám ladem! Láska k životu je taky hlubokým citem, hm?

P.S.: mám rád své přátele, cítím to na sliznici oka, jen drobet schází a plakal bych pro ně. teď.




Tento příspěvek zakládá nový štítek s označením "roz-to-divnota"

o smyslu nesmyslu

Pokud si někdo z vás někdy kladl otázku, zda tenhle blog stojí za mrhání časem, pak se nebojte si jasně odpovědět. Rozhodně ne. Jelikož je tenhle virtuální prostor (nedokážu v sobě naprosto uzemnit fascinaci nehmatatelným prostorem dostupným kdekoliv na zemi, kde si kdokoliv může cokoliv dovolit říct a sdělit tak naprosto nepodstatné věci lidem na druhé straně planety, jež to absolutně nemůže zajímat). Jelikož, a to zde již za dobu existence groove-yard blogu bylo zmíněno nejednou, tento svým obsahem ztratil již při svém vzniku základní smysl, dá-li se tak o ideji, která nikdy nedošla dál než mozku do předloktí (vzpomeňme teď DJ Kraftym do D'n' B remixovaný megahit příbramské hip-hopové crew Public protest s nosným textem: Vyšli signál z lebky do svý tužky), vůbec takto hovořit. Tento smysl, tedy informovat o hudbě a predovšetkým o hudbě, ze všech stran a úhlů pohledu, podhledu ale hlavně z nadhledu byl vytěsněn sžíravou touhou autora do prostoru rozsévat sémě své rádoby (velmi rádoby) kreativní mysli, které posloužil za ventil uvolňující přebytečně nahromaděné kraviny v mozkové kůře (přirozeně nejde o neurofyziologicky přesné vyjádření, spíš o nadsázku či cokoliv tomu podobné) právě tento nevyčerpatelný zdroj elektronického papíru. I tak se stalo, že název blogu zcela neodpovídá očekávání autora, tím méně jeho případným návštěvníkům. Pokračování přijde ( i když nevím čeho). Teď je čas jít fandit...a vzít si ponožky...:)