Brouk pytlík v hlavě....

Jistě tušíte, že stejně jako teď vy ztrácíte čas čtením kupy písmen, pro které by byla čest být součástí haldy hnoje, i já bych našel aspoň tisíc duchaplnějších činností, kterými bych světu prospěl o mnoho a daleko více méně víc, než tím, co právě dělám. Čelu pelotonu užitečečnějších věcí přitom vévodí spánek - vlastní, nefalšovaný spánek, ve kterém si mohu dělat, co se mému mozku zrovna zamane (v tom je někdy ta krásná potíž, ne totiž vědomé jé, ale nevědomé ono, rozehrává hříčky s mou imaginací - má na to vůbec právo?:)). Krom toho, že se někdy při pohledu do zrcadla dokážu prudce nemít rád a připadám si velmi dokonale odpudivý a disgusting, krom toho, že je to daleko spíš záležitost fyzična - na psychický rozměr svého self si tak jako tak musíte zvyknout, máte-li s ním či s ní (dobře uvědomovanou avšak nikdy ne zcela poznatelnou identitou) nějaký ten pátek vydržet spjati jednou tělesnou schránkou aneb žít together in harmony, vogo. Krom toho a také onoho, krom toho, že jsem na svém imaginárním metru lidství (nejde o metro jako dopravní prostředek, ani o metrum jak v hudebním, tak "poezivním" významu, ale o metr, jako vyjádření jisté velikosti, délky, hloubky, rozpětí atd.) - že jsem tedy na svém imaginárním metru lidství, bereme-li v potaz intervenující proměnnou duševního zážitku, o nějaký ten kousek povyrostl, vytáhl se, chcete - li přibral (avšak na duši, která jak známo váží právě jedenadvacet gramů, to bude přírůstek minimální neřku-li úplně pidiprťavoučkej). Způsobují to lidé a hudba - o nich padla zmínka už minule. Hudba, která mě dokáže dohnat k slzám, a občas se tak přihodí, lidé, kteří dokáží vyzařovat energii, která vás sama o sobě něčím pozmění. Krom toho všeho se tu a tam vyloupne myšlenka na tu a na tu...na sebe, na ní, na ně, na něj a také na něj a taky na všechny kolem. Někdy je z toho všeho člověku smutno a někdy veselo, záleží na akuálním rozložení, rozpoložení, položení, poležení, rozležení. Ostatně, ať je někdy i smutno, jak praví mistři Horníček s Werichem - ať je někdy i smutno, hlavně když je veselo...

Už nejsem tak mlád, jak jsem býval mlád! Pozná se to krom moudrých myšlenek...ehm, chci říct moudrých zubůůů...eh, zubů moudrosti, především tím, že mi (už drahná léta) tvrdne kůže na patách. Zlá to věc. Krom ztráty iluzí a většiny vlasové pokrývky, je to snad třetí (a možná také až třiatřicátá) věc (záleží na hodnotících kritériích a žebříčku toho či onoho renomovaného časopisu), která vám pravidelně připomene, že mládí patří vpřed a oschlé paty by se měly brousit. Od pat ale nyní k životním patům. Nároky, kéž by ty na sebe samotného, které kladu, ač nevědomky, na neexistujícího druhého do páru, mi svazují (znova a o to více) nevědomky ruce, nohy, uši, nosy. Neexistující požadavky se zhmotňují kdesi, kam moje oko, ani to vraní trojlisté, nedohlédne, skrze mlhu není vidět ni zbla. A přesto se tu objevuje něco, co by zkušený džejárovský-psychoterapeut(neplést s rogerovským přístupem, hih) označil jako paradox neexistujících požadavků na imaginárního druhého. Komplex tak nehmatatelný, až se jeho fluidní povaha zhmotňuje v samu podstatu (teď mi to prosím někdo vysvětlete) a nechá svým zcela stranou stojícím tvůrcem onoho neexistujícího lomcovat, lomonosovat, lemon-osovat, lemon-zosnovat, sosat, salomonovat a vůbec dělat psí kejkle, dělat z psů kusy a ze sebe blázna a to před někým jiným, než kritikem nejpovolanějším, sebou samým.
Na závěr se patří odlehčit tento příspěvek do panelové diskuse jedním tradičním, právě vzniknuvším příslovím - kdo jinému bagr, potom ani sousedovic pes chodí bosa. A zvláště bosa nova, z pláště bosá nohá. Dobrou, smyslní nesmyslníci.

I love diveristy!

A přesto, že jsem chtěl psát o něčem jiném, nepsal jsem.

CHCI BÝT TOTIŽ BOHÉM. Nezajímají mě nedůležitosti, chci vstoupit do zahrad rozkoše pod nápisem Carpe Diem, nikdy nevyjít (z úžasu a ze zahrady) a v morku kosti nosit ryzí hudbu, která člověka rozpláče!

Be honest! Be nice! Bee! Beep!

Melody Makers aneb Cogito Ergo Sum, tak co s tím uděláme?!

Zvláštní, jak někdy i naprosto obyčejné chvíle jsou prodchnuty paprskem, který je činí neopakovatelnými. Všechno to kouzlo tkví ve vnímání, v hloubce niternosti, do které je daný okamžik prožit. Pak i takové roztírání másla na krajíc chleba může být něčím neskutečně neobvyklým, něčím, co v sobě skrývá kouzlo života, kouzlo okamžiku.

Kladu si zas před sebe otázky a hlavně cíle. Vdycky jsem skončil u jejich sumírování. Změní se to někdy? (ach jak je to moje frkání monotematické). Předsevzetí, vůle, sny, sebelítost...jedna dva tři...a všechno znovu dokola...

It's the high time to get rid of that! It's THE time!
Seznam věcí, který si sem tam napíšu na malý papírek, abych nezapomněl, cože to vlastně chci...a pak ho někde založím, zapluje do vln nepořádku, kterým jsem obklopen, a občas se vynoří. Přečtu, co všechno bych chtěl, odsouhlasím bod po bodu a povzdychnu si sám nad sebou. Time to change! Yes, we can....but can I? V množném čísle se skrývá tolik anonymity, tolik možnosti přesunout vlastní zodpovědnost na někoho jiného, zbavit se pocitu, že něco visí jen na mě. But I? Jedno písmeno, na kterém si každý z nás buduje svět, staví ho vedle těch ostatních I a spojuje je dohromady.

Je kouzelné, jak jsme my lidé tak jiní a přitom všichni stejní. Jestli mě na životě něco baví, pak je to melodie každého z nás. Nekonečný proud tónů, který můžeme slyšet, pokud skutečně nastražíme uši. Baví mě stražit uši a skládat si z lidí melodie, baví mě roz-poznávat a přitom nevědět, co přijde za moment...kam se melodie uchýlí...a někdy zas tušit, vědět, být si jistý...bavíte mě, přátelé a kamarádi.

brum
brum
brum
brum...

čas vyrazit...někam

Brekeke! Dobré ráno, Marjáno

Těžko můžete napustit vanu, pokud do ní nedáte špunt....
A tak je to se vším!

Rozhodl jsem se dnes jít nespat...nebo snad dnes nejít spát?
Čím dál míň mi to dává smysl
(s přibývajícími hodinami...teď jsou kupříkladu 4 ráno)
(s ubývajícím časem, který by mi zbyl na spánek...jsou pořád 4 ráno, ale stejně bych v půl sedmé vstával)

Čím dál míň mi dává smysl, že jsem zůstal vzhůru.
Ale co, jdu si dát vanu a pak se třeba smysl zjeví...

Cha! Je půl páté a já zjistil, že jít spát teď by byl holý nesmysl. A navíc jsem si něco uvědomil...

ORIGAMNÍ H(O)LOUBÁNÍ

Kouzlo hudby spočívá v každém detailu. Okázalá pompéznost mě u hudby bere čím dál míň (aspoň si to myslím v tuhle chvíli). Detaily, v kterých se skrývá jádro všech citů a pocitů z hudby, jsou to, k čemu se musíme snažit přiblížit. I když víme co...strašně záleží na tom jak. Je milión různých způsobů jak zahrát tentýž tón, jak uchopit akord, jak ho správně položit tam, kde má být, na jeho správné místo. Tvoření hudby je jako stavění domu. Každá cihla má své místo. A přesto je hudba ještě složitější, než architektonický výtvor. O to těžší je skládat hudební "cihlu k cihle" ve skupině lidí. Vyžaduje to jistý druh empatie. Na umění vcítit se, a nemusí jít nutně o schopnost vcítit se do druhého člověka, ale také a spíše do atmosféry konkrétního výtvoru, se lze neustále učit, zlepšovat se, poměřovat. Hledáním společných empato-bodů, střetů, ve kterých se fragmenty do hudby zhomtněných pocitů překříží a vytvoří tak kompaktní dojem, slijí se v univerzum, které pohltí sebe samo a uzavře se do sebe, se můžeme dopracovat skutečné hudby. Takové, která nebude jen zástěrkou. Bude samotným smyslem. Můžeme hledat roky a možná naše snaha bude marná. Každý zvlášť to ale umíme, tak schází jen najít cestu k sobě, k svým hudebním univerzům. Porovnáme-li naše řády světa, potom ne zcela nutně (ale s velkým "snad" vysloveným) musí dojít k souznění. Takové souznění pak bude znít i navenek. Půjde o sou-znění. A v něm se teprve odkryje skutečná hloubka hudby, které jsme schopni. Jsme?