GROOVE YARD party blog trapnýho dýdžeje s pár vlasy a hromadou ušního mazu v podobě dojmů

10 000 návštěv aneb TELEPORT

2009-12-15T22:23:00.002+01:00

Přátelé!
Tento zatraceníhodný blog dosáhl desáté tisící návštěvy. Díky Vám za tak hezky kulaté číslo...
Poslední dobou, rok, možná déle...:) nelze nepozorovat jeho klesající úroveň, měl-li někdy vůbec nějakou. Možná přišel ten pravý čas, aby groove-yard žil dál svým životem. Od počátku byl zamýšlen k jinému úkolu, než od začátku, po dobu více jak dvou let, plnil. I proto bude nanejvýš vhodné přemístit své snažení jinam, na místa k tomu lépe stvořená. Budete vítáni na nové stránce, kam odchází stejný Kjůba, ale v jiném hávu a doufá ve změny k lepšímu, které to s sebou přinese!

Zde máte možnost návštěvy...všechny já mého já vás uvítají na návštěve! Jen nezapomeňte, že...

život je džungle...

:)

Xindl XYZ, slova chvály lezou ven a já je beru zpět (možná a možná taky ne)

2009-12-11T13:36:00.007+01:00

Jak napsal Choskatý pán, je třeba učinit několik poznámek úvodem:
následující příspěvek je shlukem myšlenek k písni dysgrafik a stejnojmennému videoklipu, který ji doprovází po obrazovkách televizorů. skromná recenze vznikla z prostého hecu s Choskáčkem (byl to ostatně jeho nápad, kdy jsme si oba slíbili, že sepíšeme své poznámky. Jeho výtvor si můžete přčíst zde

Rozpaky, které u mě tenhle mladý muž budil od samého počátku jsem nebyl a možná stále nejsem schopen přesně artikulovat. Nutno říct, že po poslechu celého debutového alba člověka, který si říká Xindl X (ano, je to uhozené, na první kontakt lehce trapné, ale člověk si na to zvykne. Nakonec je to dobře zamapatovatelná vizitka a brand, na kterém se dá stavět. A pop-music se o značky= brandy opírá, není-liž pravda), jsem musel uznat, že tento počin nelze jen tak smést ze stolu s jednoduchým a výmluvným "Tspche!". Je v tom skutečně něco víc, než jen docela úhledně jednoduchá forma přebíjející obsah.
Ponecháme-li stranou pár pěveckých nešvarů (i když specielně nedokonalost v artikulaci a typické ploché jakoby rozpláclé ý místo í apod. je nemilé) a občasné upínání se k vlastnímu vykrádání (časté či přinejmenším několikeré omílání týchž rytmicko-melodických figur), které lze ale pod jistým úhlem pohledu, abychom se vyhnuli užití termínu "nedostatek invence", nazvat puncem osobitosti a dobře rozpoznatelného rukopisu (jako sofistikovanější příklad se nabízejí na příklad Chinaski, které se však k odkazům na svou tvorbu jakoby hlásí a nezakrývají svůj relativně omezený repertoár hudebních prostředků a navíc "z nich leze" stále ne(zcela)stejný produkt), můžeme říct, že Xindlův výtvor má i svou výpovědní hodnotu. Zaměříme-li se konkrétně na píseň Dysgrafik a jeho audiovizuální provedení, je třeba říct, že jde o povedený kousek. Nápaditý klip, ve kterém, ač učinkuje lehce vyčpělá "celebrita" (má vyznít v její prospěch) v podobě Martina Dejdara, klip není postaven na jeho přítomnosti (sám jsem ho napoprvé vůbec nerozpoznal). Nad textovou výpovědí stále přemýšlím. Jde jen o hraní se slovíčky nebo je za nimi i skutečná výpověď přebíjející zvukomalebnost použitých slov? Některá místa skutečně naznačují, že se Xindlovi občas podaří trefit hřebíček na hlavičku a říct jednou větou zásadní poselství (to kulminuje hezky v samotném závěru písně). Otázkou zůstává, zda hledat nějaké poselství v textu je ospraveditelným činem, jelikož není jisté, že tento o něco jako přesah mimo svou písničkovou formu vůbec usiluje. Slova jsou to jinak k sobě poslepovaná umně a líbivě. Nohavicova kouzla jednoduchosti a zároveň hlubší výpovědi Xindl nedosahuje, neotvírají se před námi vykreslené příběhy nabádající k imaginaci, ale spíš linie, která příliš imaginace nepožaduje a ani nezamýšlí. Ať je to jakkoliv, člověk si může plkat cokoliv, na skutečné pravdě (existuje-li vůbec nějaká), nezáleží...ani trochu!
Zpět ale ke klipu. Vtipně zpracovaný, zábavný, s vtipnými zpestřeními, které nepůsobí prvoplánovitě (až na v originálním znění nepřítomném rýmu "stolní tenis- nevyslovený penis"), jinak jde o hezky vytvořenou nápaditou ukázku toho, že klip nemusí nutně obsahovat polonahou slečnu (to by ostatně ve spojení s Xindlem vypadalo poněkud tragikomicky) či jiná klišé. V českých luzích a hájích jde o klip, který mě po dlouhé době skutečně potěšil (nutno ale říct, že si nepamatuju, jaký jiný český klip jsem viděl naposled).
O tomhle pánovi ještě žřejmě uslyšíme, jelikož to vypadá, že ambice malé nemá. A až se možná trošku zamyslím, doplním o něm něco skutečně trefného a hlavně k věci...

:)

Když jsem šééééél.....z Hradišťáááááá

2009-12-08T21:26:00.004+01:00

Život je plný paradoxů!

Hleď!
Paradox I - Vypnul jsem komjůtr a šel se osprchovat, abych mohl dnes brzo ulehnout a vyspat se (doznívající nemoc mi způsobuje značnou únavu a postel i tak je jedna z mých nejoblíbenějších společkyň -he, patvar- oke, tak tedy společnic). Jen co jsem se osušil, oručníkoval, zabalil v župan a vzápěstí zas přebalil do pyžama, kompjůtr už zas běží. Zapnul jsem ho. Tak to už u mě chodí, často neposlouchám ani sám sebe a dělám si naschvály. Neposlouchám se, ale sám sobě nedokážu poručit!

Paradox II - Jen, co začnu psát, už zas nevím, co jsem přesně chtěl. Mlhavě tuším něco o paradoxech. Kéž by ve správných chvílích mozkové aktivity s jasnými formulacemi toku myšlenek stačilo zmáčknout na spánkové kosti tlačítko "upload" a chomáč myšlenek by se přenesl v mžiku oka na virtuální papír.

Paradox III - Facebook je žrout času. Čas, který na něm trávím, je ve většině případů promrhaný a nic nepřinášející. Gotta get rid of that! Mnoho lidí už žije víc odrazem reality, kterou kolem sebe vytváří na Facebooku. Nejde o to, co je nebo není reálné v životě, který lidé žijí mimo virtuální králíkárnu, ale právě sociálno, které na Facebooku vytvářejí "k obrazu svému". Ouch! Od toho ruce pryč!

Paradox IV - Měl jsem dobrou náladu (10 minutes ago). Now I'm regularly pissed off (slightly).

Paradox V - Jsem člověk společenský. Musím se neustále obklopovat lidmi, abych tak zahlazoval stopy po jinak neustále se podbízející společnici, jež má talent lézt lidem do duše a dělat tam neplechu, samotě. Obklopováním se množstvím lidí kolem sebe prý nevědomky stavím zdi, které mě do samoty ve finále tak jako tak uvrhávají. (prý je to tak - ale mám to z více zdrojů, minimálně dvou nezávislých - pravidla zdrojování neporušuji).

Paradox VI - je dalších mnoho paradoxů, které mě potkávají dnes a denně a jeden z nich je, že si teď, když zrovna chci, žádný nevybavím

Paradox VII - chtěl bych toho říct světu tolik a nemám co! :D

Já snad radši...dobrou
(tohle už přestává být legrace, takováhle stupidita)
brum

Chci být lepší člověk....

2009-11-29T23:15:00.001+01:00

JO!

Brouk pytlík v hlavě....

2009-11-20T23:47:00.005+01:00

Jistě tušíte, že stejně jako teď vy ztrácíte čas čtením kupy písmen, pro které by byla čest být součástí haldy hnoje, i já bych našel aspoň tisíc duchaplnějších činností, kterými bych světu prospěl o mnoho a daleko více méně víc, než tím, co právě dělám. Čelu pelotonu užitečečnějších věcí přitom vévodí spánek - vlastní, nefalšovaný spánek, ve kterém si mohu dělat, co se mému mozku zrovna zamane (v tom je někdy ta krásná potíž, ne totiž vědomé jé, ale nevědomé ono, rozehrává hříčky s mou imaginací - má na to vůbec právo?:)). Krom toho, že se někdy při pohledu do zrcadla dokážu prudce nemít rád a připadám si velmi dokonale odpudivý a disgusting, krom toho, že je to daleko spíš záležitost fyzična - na psychický rozměr svého self si tak jako tak musíte zvyknout, máte-li s ním či s ní (dobře uvědomovanou avšak nikdy ne zcela poznatelnou identitou) nějaký ten pátek vydržet spjati jednou tělesnou schránkou aneb žít together in harmony, vogo. Krom toho a také onoho, krom toho, že jsem na svém imaginárním metru lidství (nejde o metro jako dopravní prostředek, ani o metrum jak v hudebním, tak "poezivním" významu, ale o metr, jako vyjádření jisté velikosti, délky, hloubky, rozpětí atd.) - že jsem tedy na svém imaginárním metru lidství, bereme-li v potaz intervenující proměnnou duševního zážitku, o nějaký ten kousek povyrostl, vytáhl se, chcete - li přibral (avšak na duši, která jak známo váží právě jedenadvacet gramů, to bude přírůstek minimální neřku-li úplně pidiprťavoučkej). Způsobují to lidé a hudba - o nich padla zmínka už minule. Hudba, která mě dokáže dohnat k slzám, a občas se tak přihodí, lidé, kteří dokáží vyzařovat energii, která vás sama o sobě něčím pozmění. Krom toho všeho se tu a tam vyloupne myšlenka na tu a na tu...na sebe, na ní, na ně, na něj a také na něj a taky na všechny kolem. Někdy je z toho všeho člověku smutno a někdy veselo, záleží na akuálním rozložení, rozpoložení, položení, poležení, rozležení. Ostatně, ať je někdy i smutno, jak praví mistři Horníček s Werichem - ať je někdy i smutno, hlavně když je veselo...

Už nejsem tak mlád, jak jsem býval mlád! Pozná se to krom moudrých myšlenek...ehm, chci říct moudrých zubůůů...eh, zubů moudrosti, především tím, že mi (už drahná léta) tvrdne kůže na patách. Zlá to věc. Krom ztráty iluzí a většiny vlasové pokrývky, je to snad třetí (a možná také až třiatřicátá) věc (záleží na hodnotících kritériích a žebříčku toho či onoho renomovaného časopisu), která vám pravidelně připomene, že mládí patří vpřed a oschlé paty by se měly brousit. Od pat ale nyní k životním patům. Nároky, kéž by ty na sebe samotného, které kladu, ač nevědomky, na neexistujícího druhého do páru, mi svazují (znova a o to více) nevědomky ruce, nohy, uši, nosy. Neexistující požadavky se zhmotňují kdesi, kam moje oko, ani to vraní trojlisté, nedohlédne, skrze mlhu není vidět ni zbla. A přesto se tu objevuje něco, co by zkušený džejárovský-psychoterapeut(neplést s rogerovským přístupem, hih) označil jako paradox neexistujících požadavků na imaginárního druhého. Komplex tak nehmatatelný, až se jeho fluidní povaha zhmotňuje v samu podstatu (teď mi to prosím někdo vysvětlete) a nechá svým zcela stranou stojícím tvůrcem onoho neexistujícího lomcovat, lomonosovat, lemon-osovat, lemon-zosnovat, sosat, salomonovat a vůbec dělat psí kejkle, dělat z psů kusy a ze sebe blázna a to před někým jiným, než kritikem nejpovolanějším, sebou samým.
Na závěr se patří odlehčit tento příspěvek do panelové diskuse jedním tradičním, právě vzniknuvším příslovím - kdo jinému bagr, potom ani sousedovic pes chodí bosa. A zvláště bosa nova, z pláště bosá nohá. Dobrou, smyslní nesmyslníci.

I love diveristy!

A přesto, že jsem chtěl psát o něčem jiném, nepsal jsem.

CHCI BÝT TOTIŽ BOHÉM. Nezajímají mě nedůležitosti, chci vstoupit do zahrad rozkoše pod nápisem Carpe Diem, nikdy nevyjít (z úžasu a ze zahrady) a v morku kosti nosit ryzí hudbu, která člověka rozpláče!

Be honest! Be nice! Bee! Beep!

Melody Makers aneb Cogito Ergo Sum, tak co s tím uděláme?!

2009-11-17T11:59:00.007+01:00

Zvláštní, jak někdy i naprosto obyčejné chvíle jsou prodchnuty paprskem, který je činí neopakovatelnými. Všechno to kouzlo tkví ve vnímání, v hloubce niternosti, do které je daný okamžik prožit. Pak i takové roztírání másla na krajíc chleba může být něčím neskutečně neobvyklým, něčím, co v sobě skrývá kouzlo života, kouzlo okamžiku.

Kladu si zas před sebe otázky a hlavně cíle. Vdycky jsem skončil u jejich sumírování. Změní se to někdy? (ach jak je to moje frkání monotematické). Předsevzetí, vůle, sny, sebelítost...jedna dva tři...a všechno znovu dokola...

It's the high time to get rid of that! It's THE time!
Seznam věcí, který si sem tam napíšu na malý papírek, abych nezapomněl, cože to vlastně chci...a pak ho někde založím, zapluje do vln nepořádku, kterým jsem obklopen, a občas se vynoří. Přečtu, co všechno bych chtěl, odsouhlasím bod po bodu a povzdychnu si sám nad sebou. Time to change! Yes, we can....but can I? V množném čísle se skrývá tolik anonymity, tolik možnosti přesunout vlastní zodpovědnost na někoho jiného, zbavit se pocitu, že něco visí jen na mě. But I? Jedno písmeno, na kterém si každý z nás buduje svět, staví ho vedle těch ostatních I a spojuje je dohromady.

Je kouzelné, jak jsme my lidé tak jiní a přitom všichni stejní. Jestli mě na životě něco baví, pak je to melodie každého z nás. Nekonečný proud tónů, který můžeme slyšet, pokud skutečně nastražíme uši. Baví mě stražit uši a skládat si z lidí melodie, baví mě roz-poznávat a přitom nevědět, co přijde za moment...kam se melodie uchýlí...a někdy zas tušit, vědět, být si jistý...bavíte mě, přátelé a kamarádi.

brum
brum
brum
brum...

čas vyrazit...někam

Brekeke! Dobré ráno, Marjáno

2009-11-03T04:03:00.007+01:00

Těžko můžete napustit vanu, pokud do ní nedáte špunt....
A tak je to se vším!

Rozhodl jsem se dnes jít nespat...nebo snad dnes nejít spát?
Čím dál míň mi to dává smysl
(s přibývajícími hodinami...teď jsou kupříkladu 4 ráno)
(s ubývajícím časem, který by mi zbyl na spánek...jsou pořád 4 ráno, ale stejně bych v půl sedmé vstával)

Čím dál míň mi dává smysl, že jsem zůstal vzhůru.
Ale co, jdu si dát vanu a pak se třeba smysl zjeví...

Cha! Je půl páté a já zjistil, že jít spát teď by byl holý nesmysl. A navíc jsem si něco uvědomil...

ORIGAMNÍ H(O)LOUBÁNÍ

Kouzlo hudby spočívá v každém detailu. Okázalá pompéznost mě u hudby bere čím dál míň (aspoň si to myslím v tuhle chvíli). Detaily, v kterých se skrývá jádro všech citů a pocitů z hudby, jsou to, k čemu se musíme snažit přiblížit. I když víme co...strašně záleží na tom jak. Je milión různých způsobů jak zahrát tentýž tón, jak uchopit akord, jak ho správně položit tam, kde má být, na jeho správné místo. Tvoření hudby je jako stavění domu. Každá cihla má své místo. A přesto je hudba ještě složitější, než architektonický výtvor. O to těžší je skládat hudební "cihlu k cihle" ve skupině lidí. Vyžaduje to jistý druh empatie. Na umění vcítit se, a nemusí jít nutně o schopnost vcítit se do druhého člověka, ale také a spíše do atmosféry konkrétního výtvoru, se lze neustále učit, zlepšovat se, poměřovat. Hledáním společných empato-bodů, střetů, ve kterých se fragmenty do hudby zhomtněných pocitů překříží a vytvoří tak kompaktní dojem, slijí se v univerzum, které pohltí sebe samo a uzavře se do sebe, se můžeme dopracovat skutečné hudby. Takové, která nebude jen zástěrkou. Bude samotným smyslem. Můžeme hledat roky a možná naše snaha bude marná. Každý zvlášť to ale umíme, tak schází jen najít cestu k sobě, k svým hudebním univerzům. Porovnáme-li naše řády světa, potom ne zcela nutně (ale s velkým "snad" vysloveným) musí dojít k souznění. Takové souznění pak bude znít i navenek. Půjde o sou-znění. A v něm se teprve odkryje skutečná hloubka hudby, které jsme schopni. Jsme?

Příběh pokračuje: Schizofrenikova rána aneb Taktilní deprivace vrací úder!

2009-10-31T12:39:00.002+01:00

Zvláštní.
Zvláštní, jak se člověk, ač obklopen tolika, a z drtivé většiny velmi milými, lidmi, cítí zvláštně sám. Podivné stavy schizofrenika, jehož jedna část se diví, co ta druhá cítí...aniž by k tomu či onomu byl nějaký důvod. Bloudím.

A občas nacházím. Hřejivé pocity skryté v jednom úsměvu, v jednom nepatrném gestu, v pohlazení, kterými lidé příliš šetří, v pohlazení slovy, v humoru, ve smíchu, ve společně prožívaném bytí. Je toho spoustu, co tu je. Je toho spoustu, co by mohlo být a není.

Možná, že někdy rozstříhání vlastního trička může být pro duši dost očisťující akt. Nesmysl, který se stává v okamžiku smyslem nejniternějšího pocitu žití. Zase je tu pár momentů existencionalistického plácání o plácání se mezi "realitou" a "skutečností". Obě jsou stejné a přesto každá tak jiná. Jedna navenek, druhá uvnitř. Ta ve mně křičí a zalyká se. Proč?

Zaobírání se ostatními stejně vždycky vede k sobě samému. Cesta vžívání se do druhých vždy nutně ústí v rozvahu nad sebou samým. Dávám si ještě šanci zjistit, jaký jsem. A dík za ty, co mi dávají šanci skrze poznání jich samých poznat sebe a naopak.

Celý svět je inverzí toho, co by se mohlo zdát jako pevně stanovené. Nic takového není. Stanovené je jen to, co si lidé za takové určí.

Je čas na segedín.

bubliny

2009-10-11T14:34:00.001+02:00

Existuje komplementarita duší nebo je život jen otázkou kompromisů?
A je život (vůbec) otázkou? Není spíše odpovědí?!

chm...

informace z fronty aneb inforámce z dlouhé řady lidí

2009-10-09T09:55:00.004+02:00

Tak se stalo, že den 16/10 byl vyhlášen mezinárodním dnem s GROOVEM. Nebylo zbytí, než-li v tento den uspořádat na počest tohoto fenoménu další Groovový dvoreček s karamelovou polevou, šlehačkou a čtyřmi kopečky vanilkové zmrzliny. Jste sérdečně zváni ku návštěve a ochucení té nenahraditelné esence života, jíž groove bez pochyby je.

Uvítá vás třeba tato muzika...vlastně ne, nechce se mi tady vypisovat všechno a nic.
Ale za to vám povím, že jsem dnes měl vskutku barvité sny. Bolavé (to když mi nějaký doktor strkal tyč za krkem skrz páteř, aby mi ji nejspíš narovnal, každopádně to bolelo šííííííleně a i ve snu jsem z toho omdléval...zda jsem neležel v křečích i ve skutečnosti nevím...ale bojím se toho, že ta bolest byla skutečná), vzrušující (vím, že se mi ve snu mihlo několik půvabných slečen - s žádnou z nich jsem ale asi nestihl rozvinout nějakou hlubší taktilní konverzaci), roztodivný a nepříjemný (asi jsem se s někým ve snu hádal, možná to byla má vlastní mamina). Tolik obrazů se mi ve snech prostřídalo a střídalo by se asi i nadále, ale probudil mě zvonek telefonu. Volal kamarád. Hodný kluk je to.

Jde ve snu cítit bolest?lásku?zlobu?smutek? A jsou to jen snové emoce?
Asi bych se měl vrhnout na Freuda nebo spíš Junga nebo něco a někoho, kdo mi to objasní. Začnu asi číst víc sám v sobě.

oteklá haksna, velkej zadek a spoustu zbytečných předsevzetí

2009-10-07T21:33:00.007+02:00

Jsou předsevzetí, která si člověk předebere, tedy vezme si tu či onu věc před sebe, z blízka si ji prohlédne, aby se mu vzápětí mohla jako vystřelená na pružince vzdálit na obzor. Tak a ty se teď snaž, uvidíme, co dokážeš, vůle (wille, will) (nebo snad co dokážeš, vole?). Pak jsou tu jinačí aspekty světa a těmi jsou přecevzetí. Člověk si v mysli neprohlíží svůj cíl zblízka a kochá se, aby do sebe nasál chuť a energii vydat se na obzor, kam se náš cíl odebéře střelhbitě v okamžiku, kdy si na něj chceme sáhnout. Přecevzetí jsou ta vzetí, která člověk může ohmatat, prozkoumat a pak si říct, stojí mi to za to nebo ne. Přece, je-li mi něco tak blízko blizoučko, že ode mne kontakt s tím nevyžaduje čerpání těžko střádané energie, potom působí toto na mne iluzí lacinosti, jakkoliv může tato "hmota" být cenná, možná pro jiné stěží dosažitelná, možná mnou nedoceněná. Ale přece---

Zjistil jsem, že život se dá žít i bez esence, která dává životu smysl. Ale je takový život životem? Kdyby snad nebyl, co je to, co zrovna žiju? A můžu si troufnout říci, že žiju, pokud postrádám života zdroj, života proud a napětí (minimálně 220V)?. Ale vskutku, já totiž žiju. Se vším tím tázavým "Proč?" se sebelítostným "Proč já?", ale i s mnoha dalšími a často krásnými rozměry, tvary, vůněmi a odlesky, které život skýtá. Život žitý s láskou k němu samotnému přece smysl má.
Láska k životu je taky láska. Jsme jeden pro druhého stvořeni. Já pro život. Život pro mě. Život tu je, nachází se zde hmatatalně. Jde tedy o svým způsobem přecevzetí....Beru, co je. Nemůžu brát, co není... Život? ano beru, přece ho nenechám ladem! Láska k životu je taky hlubokým citem, hm?

P.S.: mám rád své přátele, cítím to na sliznici oka, jen drobet schází a plakal bych pro ně. teď.

Tento příspěvek zakládá nový štítek s označením "roz-to-divnota"

o smyslu nesmyslu

2009-10-03T10:03:00.003+02:00

Pokud si někdo z vás někdy kladl otázku, zda tenhle blog stojí za mrhání časem, pak se nebojte si jasně odpovědět. Rozhodně ne. Jelikož je tenhle virtuální prostor (nedokážu v sobě naprosto uzemnit fascinaci nehmatatelným prostorem dostupným kdekoliv na zemi, kde si kdokoliv může cokoliv dovolit říct a sdělit tak naprosto nepodstatné věci lidem na druhé straně planety, jež to absolutně nemůže zajímat). Jelikož, a to zde již za dobu existence groove-yard blogu bylo zmíněno nejednou, tento svým obsahem ztratil již při svém vzniku základní smysl, dá-li se tak o ideji, která nikdy nedošla dál než mozku do předloktí (vzpomeňme teď DJ Kraftym do D'n' B remixovaný megahit příbramské hip-hopové crew Public protest s nosným textem: Vyšli signál z lebky do svý tužky), vůbec takto hovořit. Tento smysl, tedy informovat o hudbě a predovšetkým o hudbě, ze všech stran a úhlů pohledu, podhledu ale hlavně z nadhledu byl vytěsněn sžíravou touhou autora do prostoru rozsévat sémě své rádoby (velmi rádoby) kreativní mysli, které posloužil za ventil uvolňující přebytečně nahromaděné kraviny v mozkové kůře (přirozeně nejde o neurofyziologicky přesné vyjádření, spíš o nadsázku či cokoliv tomu podobné) právě tento nevyčerpatelný zdroj elektronického papíru. I tak se stalo, že název blogu zcela neodpovídá očekávání autora, tím méně jeho případným návštěvníkům. Pokračování přijde ( i když nevím čeho). Teď je čas jít fandit...a vzít si ponožky...:)

i'm gonna close my eyes and count to ten....i'm gonna close my eyes... and when i open them again...everything will make sense to me then!

2009-09-28T22:32:00.003+02:00

Chtěl jsem dnes ulehnout brzo, abych se na první školní den za škamny pořádně vyspal (opět po roce), ale v hlavě to zas nějak bouří. Tak nějak spoustu džem pocitů, které nelze nacpat a utěsnit do nádoby a nechat je stranou v chladu odležet. Asi jsem si svým žitím už dávno nevratně natolik zkurvil karmu, že jakýkoliv duševně-duchovní posun je pro mě vzdálen stejně jako ...a zrovna mě žádný přirovnání nenapadá.

V hlavě se melou bouře. Koráb se nepřevrátí, ale kolíbá se slušně. Já se zuby nehty držím na palubě. Jsem zas jen sám se sebou. Sám se sebou, sebou bez sebe, ale pořád já. Zítra až se vzbudím, budu to zas jenom já, tak bych si na to měl zvyknout, i přes nemile neutěšený stav své pochroumané karmy...(abych znovu neopakoval ten vulgarismus).

Jsem bezohledný? A pokud ano, znamená, že se neohlížím zpět? omyl. že neberu ohledy?možná....
na koho?Na toho či onu?Někdy možná neberu ohledy ani na sebe. Nebo spíš na obraz, kterým bych se rád stal. Je mi pořád tak vzdálen a přitom zdánlivě blízko. A pak jsem někdy tak moc sám s sebou, až se začínám mít rád, a to je asi taky ukazatel zatraceně prohnilýho ega.

Paradoxně se nejvíc cítím sám sebou, když se zbavím všech myšlenek, který mě táhnou k zemi. Zaměstnávají mě úvahami nad tím, co by, kdyby...a ono se tím přece nic nevyřeší. Lidé k sobě nebudou milejší, upřímnější a vůbec. Tak se mi zas v oddělení příjmu zboží kupí stohy hodné ku srovnání. Roztřídit a seřadit! Hodnoty na jednu hromádku, ideály, cíle, pro každou kategorii zvláštní komínek. a pak je tam jedno velké prázdné zaprášené místo, tam by měl ležet úhledně zabalený velký velikananáský balík ovázaný hedvábnou stuhou místo izolepy. Jenže neleží. Kamion se nejspíš někde ztratil.

A nebo za to může moje zkurvená karma!
Dobrou, kéž bych brzo us-nul.

krátce před usnutím aneb surrealistický odkaz

2009-09-24T11:48:00.006+02:00

obrovská touha měnit své vlastní neschopnosti v přednosti mě naprosto zavazuje k tomu chovat se jako přízemní idiot se sklony cloumat vlastním svědomím do chvíle, kdy ušima propadnou všechna zásadní doznání a zbavit se tak zbytečných přítěží. od této chvíle jsem pánem svého ega. mám návrh - zkusím(e) to!

???

tohle psala moje ruka, ne já, takže klídek mladej!

Příběh zaprášeného dneška jako bonus

Pán ve světlém kabátu s tmavými skvrnami na lokti se jal rozepínat zbylé dva knoflíčky, které až doposud zakrývaly to, co měly. Odhalil se nám tak v okamžiku pohled do malého království nahoty, v němž si nebylo možno nepovšimnout jedné malé drobnosti, která ale svou přítomností vzbuzovala těžké bouřkové mraky otázek. Na penisu středního věku, délky a šířky, muže středního věku, délky podprůměrné a šířky balónovité, visel malý malilinkatý trpajzlík věku pokročilého. Rukama penis pevně a křečovitě objímal, jeho dlouhé stříbrno-šedé fousky se mu obtáčely kolem údu a konečky jeho plnovousu lechtaly muže na předkožce. Trpajzlík se tvářil blaženě. Mužova tvář byla naopak zkroucena v podivném úšklebku. Co chvíli vyjekl: "buheee, mehehee!" jakoby tím chtěl říct "To je mi ale legrační věc" a nebo úplně něco jiného.
Co s ním? Tedy s trpajzlíkem (pro ty pomalejší z vás). Toť otázka, která probleskla hlavou všem, kterým se naskytl tento bizarní pohled. Těch osob bylo dohromady něco kolem tří. Já, kapitán pejsek a jeho družka, slonice Elly. Kapitán pejsek po chvíli zamyšleného pozorování dospěl k názoru: "Pečlivě jsem zanalyzoval nastalou situaci a usoudil jsem, že je-li třeba muže ve špinavém kabátu zbavit trpajzlíka na pohlavním údu, potom jediná možnost postupu, jak ostatně praví pro tyto okolnosti speciálně zřízené krizové manuály, jest..." na chvilku se odmlčel, "potřít trpajzlíka mastí uvolňující svalové napětí, poté ho stáhnout a vší silou nakopnout holou bosou nohou a osvobodit tak muže od jeho útrap." (jeho francouzský přízvuk jako pozůstatek služby ve francouzské cizincecké legii zněl naléhavě, avšak dosti komicky)

Teď už jen zbývalo vybrat dobrovolníka. "Hlásí se někdo dobrovolně?" zeptala se hyení samice Hugo, která v příbehu dosud nevystoupila. "Kde ses tu vzala,vole?" uklouzne mi překvapeně. "Jak asi, spadla jsem z višně!" Aha, pravdu díš, řekl jsem si v duchu, když jsem při pohledu na hodinky zjistil, že v tuhle dobu hyeny z višně obvykle padají, neb jsou již dostatečně zralé. Pak není o čem mluvit, řekl kapitán pejsek. "Jako odhalený příslušník tajných sborů s nejvyšší šarží jsem pro tento nelehký a dosti odpudivý úkol vybral Tebe, čéče...teda člověče!" Jak já jako, jak to, že já? jak já k tomu přijdu...."Ano, pane, provedu pane!" procedil jsem skrze chrup odevzdaně. Nasadil jsem gumové rukavice, které jsem si umně (finsky taidokkaasti) vytvořil ze dvou igelitových sáčku, do kterých mi maminka pravidlně balívávala svačinky. Neohroženě jsem se pustil vpřed, abych muže zbavil jeho trpazjlíka, když v tom s obrovským tupým hlukem plným dunivých basů roztřásajícím nám půdu pod nohama přiletěla vážka o rozměrech menšího dopravního letadla, pána i s trpajzlíkem sezobla, jako kdyby se nechumelilo, a odletěla pryč, aniž by si všimla, že tím zkazila celý příběh o lidské odvaze a odhodlání překonávat překážky a nelehké životní situace.
A chumelit přesto nezačalo!

piškotový dort o němž nepadne ani zmínka

2009-09-21T13:36:00.003+02:00

Keramickým nožem odřízl roh krabice s mlékem, seshora do ní udělal otvor tak, aby mléko při nalévání do hrnku s kávou a třtinovým cukrem nešplouchlo mimo a s hrnkem odpolední kávy usedl před monitor.

Včera, tedy myslím, že to bylo včera, mě došlo, jak TO všechno je. Odhlalil jsem podstatu bytí.
Smysl života spočívá v jeho hledání.

Hledat jde všude....na dně odpadkového koše, na dně vypité lahve, na dně moře, hledat jde vždy a všude - když jste v rauši, když jste na dně. Svět ve své celistvosti se vám může zjevit stejně tak ve vzoru vašeho oblíbeného svetru od babičky, v pohlazení jejího lýtka, v jediném tónu Garbarkova saxofonu. Svět je všechno a smysl je jeho esenciální součástí, jenž je do něj pevně a ireverzibilně implantován skrze mysl.

je mi tolik, kolik mi je, míň mi nebude. život je pro mě smyslem a zároveň je naplněn nejistotou.
na talíři zbývají čtyři kolečka vysočiny, v hrnku je kávy už jen po dně. Náramek z céček mi psaním sklouzává po zápěstí. Brýle mám zašpiněné, chodidla bosá, mysl samým nepoužíváním zlenivělou. Za osm dní se po víc jak roce vydám znovu do školy na přednášku. Těším se. Teď hodím do batohu pár nejnutnějších věcí a vyrazím na písečný výlet...po dunách, za vínem a kamarádem. Kartáček obrousí chrup, pohled do zrcadla zamrzí jako obvykle, ale s úsměvem. Do uší napustím Tal Wilkenfeld. Prahnete-li po smyslu tohoto příspěvku, musí vám dojít, že o něj jde a nejde. Tady jde o život...který je v něm skryt.

š-š-š- hů. jedu!

Jo a abych nezapomněl. GROOVE YARDa přijde tento pátek tam, kam obvykle. bude jiný a přesto stejný...

%%%%ˇ0ˇ0ˇ0ˇ0ˇ0ˇ0ˇ0ˇ0ˇ0ˇ%%%%

2009-09-15T23:05:00.004+02:00

Mám plno otázek.
Na některé chci znát odpovědi. Na některé znát opdovědi možná chci a možná ne, těžko říct. Na některé otázky si odpovídám sám - to abych se vyvaroval odpovědi, kterou bych nerad slyšel. Některé odpovědi mi jsou předkládány, aniž bych se na něco ptal. A pak jsou tu otázky, které kladu sám sobě. Odpovědi se často nedostává. Mozkoví poslové často bloudí po prázdných pokojích, hledají v přeplněných šuplících nicoty, přehrabují se, nenacházejí. Když někteří v rozmaru vyletí uchem ven, chytám je do pusy a polykám. Jícnem je posílám do žaludku s malou nadějí, že se zastaví v srdci a dojdou pochopení. Až se to stane, dojdu pochopení i já...sám sobě, sám pro sebe, sám s sebou...budu sám sebou!

proč zas jednou nebýt pankreativní....

2009-08-21T12:40:00.003+02:00

Dnes ráno jsem vstal (co taky jiného má člověk dělat, když už se probudí).
Pravidelnou cestu na toaletu jsem vykonal bez obtíží a cestou zpět přes koupelnu umýt ruce, pohlédnout do zrcadla (proč tohle dělám, nevím). Vypadám dnes hrozně, príma. Opláchnout obličej. Aha, to nepomáhá. Osuškou vydřít z ksichtu obličej. Do zrcadla radši už nekoukám. Z lednice vyndám vodní meloun, a při vzpomínce na Herbieho Hancocka si ho nakrájím na talířek. Posnídám v obýváku u televize. Běží koncert Karla Kryla. Hádám, z jakého je roku. Chvílemi mám husí kůži. Ze zimy to není. Pak mnou projel záblesk tvořivosti. Zátiší kytary opřené o polici s knížkami vele-známých světových básníků mě nadchlo a chtěl jsem ho vyfotit...kulturní koutek. Vybily se mi baterky ve foťáku. Vzal jsem si pak raděj do ruky kytaru a dokola zpíval nově rozpracovaný song. Snažil jsem se sám sebe přesvědčit, že to není laciná melodie...nevím. Ten úryvek čeká na něčí zhodnocení. Chvíli jsem si hrál a měl tendenci mít radost z vlastní tvořivé tvorby... nechval dne před večerem říkal jsem si. Možná je to jen sračka...tváří se tak.

Přesunul jsem se plynule (dá se po nohou plynule přesunout?zvláště pak po nohou, z nichž jedna ještě pořád úplně neposlouchá, ale cvičím jí přísnými povely. ostatně protahoval jsem ji už během sledování Kryla.) Cestou jsem se stavil v lednici a vzal si máslo, lučinu a jeden krajíc chleba a jeden nůž jídelní. Zapnul jsem PC, mrknul na web sociální sítě, jíž jsem prý součástí. Pak jsem volal své sestře do práce. Tak co dneska s koncertem Lenky Dusilové. Jedeme? Prý mám divný hlas, povídala. Na svatbě, na které jsem se v sobotu octil onemocnělo mnoho lidí anginou. Abych si prý někam došel, povídala. Fakt? No tak asi dobrá, inu. Mám půlhodinu na to, abych se dostal ke své obvodní doktorce. Ještě, že je to známá, jinak by mě sestřička (zdravotní, ne ta vlastní, aby bylo jasno) odpálkovala. Cesta rychlá, ve vedru. Jsem zpocen. Domněnka potvrzena, je to angina. Vyzvednout penicilin a zpět domů.
Teď sedím před obrazovkou, žvýkám lékořicovou žvýkačku, které pomalu dochází chuť a říkám si, co dál. Dám si, ve vzpomínce na druhé album neobyčejných Hm..., Oběd. A pak se uvidí.

Třeba začnu být pan-kreativní....

že by tedy opět znovu zase na moment....?

2009-08-07T17:47:00.003+02:00

Přátelé!
GROOVE YARD blog se vrací ke svému původnímu účelu a to sice, zpravovat vás o dění na poli orném grůvovitém a to konkrétně kdykdejakproč. Po dlouhé odmlce přichází GROOVE zpět se svou troškou do větrného mlýna a to přímo dvojím úderem. 14. a 28. srpna jste všichni srdečně zváni ku hopsání na parket klubu pro Juniory i jedince, na kterých si věk dnes a denně vybírá nekompromisně svou nelítostnou daň, dlaň, laň, saň.

Pokud máte k obsluze CD mašinek jakékoliv připomínky, obracejte je prosím do sekce Wish-list či kamkoliv do událostí a komentářů. Zdrávasmarjááámilostiplná! Bý kůl vůl!
Ahoj a tak vůbec!

Junior klub Příbram, 14. a 28. srpna od 21 hod.
GROOVE YARD

lyžařský brejle aneb nehas co tě nestudí

2009-07-22T10:06:00.004+02:00

Zas si střádám v hlavě plány a sny. Skládám je do úhledných komínků a uklízím do šuplíčků (teď jsem si sám pro sebe to slovo vyslovil a nemohl se ubránit říct ho v duchu jemňoučkým hláskem jemňoučkého mužíčka...ale proti homosexuals nemám lautr nic aby bylo jasno!)

Dnes se mi zdál sen. Výpravný sen. Jen na kolik musely přijít ty všechny kulisy a exteriéry se točily v exotické zemi s azurovým mořem. Věděl jsem, že se chystáme (já a další neidentifikovatelní kamarádi, ale mám dojem, že tam byl choski a verča a určitě v tom snu vystupovala má babička) vyplout vstříc širému moři na plachetnici, jachtě s útulnými kajutami. Já se potají těšil, že nás stihne aspoň menší, vcelku neškodná bouře, protože bouřky miluju. Potíž byla v tom, že jsme nikdo neuměli loď ovládat a spekulovali nad tím co a jak. Všichni jsme měli trošku strach, zvláštní strach ze smrti, která by nás na širém moři mohla potkat....

Bylo to v Řecku - teď mi to napověděla paměť. Čekali jsme v podivně strašidelné, velmi velmi staré kamenné věži, jež se tyčila přímo nad mořem. Stála myslím přímo v moři. Z našeho malého příbytku, který dýchal osobitou atmosférou (rozuměj vše bylo zatuchlé a smradlavé, špinavé, zaprášené), se nám skýtal pohled na malý záliv a přístav s městečkem, do něhož jsem soustavně nabádal osazenstvo dobrodružného výletu k návštěvě, abychom koupili GPSku a mohli se konečně vydat na cestu plachetnicí vstříc volnému moři. Pak jsem se probudil. Na loď jsem se vůbec nedostal. Chjo!

Za to jsem si ale přidal další sen do šuplíku "možná jednou".
Zatím je tam na sebe navršeno se štítkem "v úctě k přírodním živlům"
vedle dovolené na moři na jachtě spolu se šnorchlováním a poznáváním krás moře je dvruhém pečlivě složeném komínku paraglide a pak taky lyže a kite...a rafting a chození po horách a moc a moc lyžování.... ůůů.......jej jej jej...

Takových ještě bude....bláto a ušní maz

2009-07-17T12:12:00.001+02:00

sem hudbožrout, hltám jí ušima. Ale bylo by to dost málo, kdyby hudba končila v uších. Hudba prochází všemi orgány, celým nervovým systémem, dostává se vám do nejposlednějších nervových zakončení. Prochází-li láska žaludkem, pak hudba musí nutně žaludkem proletět a skrze tenké a tlusté střevo (vždycky mi tohle pořadí přišlo nelogické) se může vynořit konečníkem jako drobný pšouk či jako pořádný prd. Nikdy vás ale nezanechá chladnými. Hudba vybízí k imaginaci, hudba vybízí k emocím, ať už jsou rozpínavé tím či oním směrem.

Přemýšlel jsem, jak je na poli orném a válečném, jenž se zove populární hudbou a pěstují se na něm plody od jazzovitých hrušek po kaktusové techno přese všechny hipy a hopy, přes dancy, trancy, funky, rocky (balboa obzvláště) a další mnohé a nepřeberné množství stylů, jež vznikají a zanikají třeba s jednou jedinou kapelou, která ve snaze zařadit se někam mimo hlavní proud (anglisti by řekli mejnstrým, vole) vymýšlejí své "osobité" hudbě různá prapodivná nic a všeříkající přízviska, možné tvořit bez toho, aniž by se člověk sebevykrádal, vykrádal druhé (okrádal druhé - toť ale otázka jiná) či opakoval tisíckrát omílaná klišé (nikolivěk narážka na Support Lesbiens). Musíme pamatovat jedno: všechno, tedy téééměř všechno (a to téměř měří asi tak metr padesát) tu už bylo. Nikdo to nezmění. Většina toho, co dnes a denně slýcháme z rádií (a možná, že to není ten nejvhodnější příměr - rádia jsou přece jen pro masu a kdo z nás/vás se za ní považuje(me), že? - toť jen jemné popíchnutí) jsou jen více či méně nápadité variace na "věci z minula". Někdy nad jejich (rozuměj "hitů") drzostí a vypočítavostí mrzne úsměv na rtech, ba i rozum zůstává stát opodál (rozuměj - "sračky"). Nechme stranou otázku, jestli rádia pokrývají poptávku posluchačů, jelikož víme, že mince nikdy nemá jen jednu stranu, ale přikláníme se k tomu (cítíte, jak je první osoba plurálu tak mírně, plíživě manipulativní?:-)), že čím více je nám do hlavy vtloukána byť sebestupidnější melodie, a potvrzuje nám to i hudební psychologie, tím více po ní budeme "prahnout" (tedy po určitou dobu, určitým způsobem - velmi zjednodušeně). Mohl bych teď psát o tom, jak se pozná pravý hudební génius (i v noci), který složí rádiovku takovou, co se líbí i po letech a nezapadne do žumpy ostatních výkalů, které dnes a denně přináší potrubí čtyř největších světových vydavatelství.

Chtěl jsem si ale položit otázku zcela jinou (jaký já mám talent unikat od vlastních myšlenek..ale zachyťte je, když jsou rychlejší, než prsty). Existuje ješte dnes v populární hudbě invence? Může nás v dnešní době, kdy veškeré možnosti populární hudby byly objeveny, prozkoumány, rozemlety, provrtány ze všech stran a opět splácány dohromady, skutečně něco překvapit?A je tahle otázka vůbec zásadní? Není důležitější než co a jak slyšíme (zde se nabízí otázka na celou další úvahu, jelikož přirozeně každý "dokážeme slyšet" jinak a něco jiného), spíš to, co ta či ona hudba s námi dělá?

Jedním jemným vydehcnutím můžeme zbořit veškeré pomyslné žebříčky, pomyslné nároky na kvalitu, které obyčejně stejně nejsou naše vlastní, ale tvoří je hudební "nadlidé", kteří ale pořád mají jen dvě uši tak, jako většina z nás.
Mrazí vás někdy z hudby v zádech? Máte husí kůži, když se rozezní hlas vaší oblíbené zpěvačky, když smyčce zahrají pár libých tónů, když chlapec se sběrnou nerezových kovů na svém obličeji hrábne do strun své kytary, když zazní vyhrávka dechové sekce? Pak je to všechno v pořádku. Pocity a prožitky jsou to, co nás přece k hudbě váže. Měřítka nechme doma a poslouchejme, protože v hudbě (a ve víně) je pravda. Jedna z mála pravd nefalešných (a to, až jsem se sám zarazil, mluvím i o punku) a upřímných. Slyšíte jí? Vznáší se tu všude kolem. Chyťtme ji ušima...

Happiness is only real when shared. (Into the Wild)

2009-07-15T18:29:00.005+02:00

Zas je to tu! Ten prazvláštní prostor mezi dvěma obdobími, vakuum. Je to tak vždycky. Sinusoida funkce kopírující průběh života mezi fází, kdy nad důležitostí toho či onoho není čas uvažovat, a fází, která se sama hroutí vlastní samotou. Je příliš mnoho času přemýšlet o tom, co je v životě skutečně důležité, co stojí za to a co ne. Možnosti, kam se ubírat, jsou - alespoň v tomhle imaginárním prostoru - neomezené. Vzepřít se však zavedenému řádu i ve skutečnosti, to vyžaduje obrovskou odvahu, odhodlanost, kus bláznovství a smířenosti s tím, že ne všechno musí být tak, jak si člověk vysnil. Cha! A v tom je taky kus zmotance zamotance. No schválně? Jaká je vaše vize budoucnosti?
Hádám, že 9,5 z deseti vás si v duchu řekne prachy, možná spokojenost, na pořadí toliko nezáleží, obé je však spojeno silným lanem. Chci mít peníze, abych byl spokojený...Jak moc lidstvo zvlčelo, hm?
Jestli mi přivodí kožený jaguár s vyhřívanými plechovými sedačkami štěstí, pak jsem se stal otrokem pozlátkové doby, propadl jsem do samého středu konzumního vulkánu. Peníze, penízky...milované penízky. Necítíte tu faleš? Ha! nebudu před vámi hrát, že představa peněz není magická i pro mě, stejně by mi nikdo neuvěřil, kdybych řekl, že ne. Moje vize budoucnosti, sny a přání se o materiálno opírají. Co s sebou ale všechny ty, přiznejme si to, falešné materiální touhy nesou za skutečné, ryzí hodnoty? Jde hédonistickým pojetím života dosáhnout naplnění? Jsme přesvědčováni o tom, že konzumace je určující zkušeností našich životů. Život je tu přece od toho, abychom uspokojovali naše potřeby. A jsou to vážně naše potřeby, které se snažíme naplnit? Na jedné straně stojí okázalost - manifestace našeho společenského postavení, většinou domnělého (lidé mají tendenci přiřazovat se ke skupině s vyšším sociálním statusem, než kterým skutečně oplývají). Koupím si mobilní telefon za desítky tisíc, abych dokázal, že na to mám, že držím krok s dobou, abych vzbudil obdiv, abych se sám cítil líp, měl ze sebe jako lidské bytosti lepší pocit. Rozumíte těm paradoxům? Materiální objekt ze mě dělá lepšího člověka! Heúreka?!
Přijmeme-li však pohled na lidskou společnost stratifikovanou dle sociálního statusu, de facto tak činíme rozdíly mezi lidmi na základě peněz. A já myslím, že jediné akceptovatelné rozdíly mezi lidmi by měly být postaveny na jejich EQ. Stručně řečeno, opírajíc se o o dichotomii 'blbec' a 'jen člověk'.
Pokud mají být pro nás peníze důležité - a bohužel tuhle hluboce, široce, vysoce institucionalizovanou formu vztahů (co jiného by také peníze měly být než forma vztahů, samy o sobě nejsou zhola nic) - či optikou sémiotiky jsou peníze signifikátem - pak je nesmíme brát doslovně. Rozuměj, nesmíme se upínat na ně jako takové, peníze mají být především prostředkem. Ne prostředkem dosažení oněch povrchních potěšení z pomíjivostí, ale prostředkem k vytvoření si na základě hodnot jako je svobodný ČAS (který se žel s penězi často vylučuje) osobní hloubku. Mají být prostředkem k poznání a to především naší vnitřní podstaty, která v konečné fázi znamená de facto odvrhnutí materiality jako hodnoty a povznesení přínosu sebepoznání, sebezkušenosti, sebezakoušení, seberealizace a to prostřednctvím interakce s druhými a poznání jich jako bytostí. Kéž bychom pak všichni došli k tomu, že síla a hodnota společného zážitku se nedá vykoupit ničím materiálním...
Chtěl bych dojít jednou až tak daleko, abych si byl až do nitra své duše vědom toho, že Happiness is only real when shared**.

**mrkněte na film Into the Wild

balada o uších kotelníkových

2009-06-20T09:52:00.001+02:00

"Hovno!" vzkřikl od stolu postarší muž a bouchnul do stolu. Umně natočená sametová čepice pivní pěny se v půllitru před ním mírně zhoupla. "Kdo tohle to...no co to..." koktal ze sebe. Ona umně-u něj-pro mě za mě- natočená čepice pivní pěny, která byla stále sametová, měla jednu malo vadu, která muže dovedla až ke ztrátě sebeovládání a donutila ho k zásadnímu projevu nespokojenosti, tvořila totiž tři čtvrtiny obsahu sklenice.
Pán lusknutím prstu chtěl přivolat číšníka, avšak ve stejný okamžik, kdy levou ruku zvedl od stolu nad hlavu, aby tak svému gestu dodal na patřičné důraznosti, vyrazil vzhůru vztyčenou končetinou tác, na němž číšník, jehož se chtěl muž dovolat, nesl zmrzlinový pohár s oříškovou zmrzlinou posypanou kousky vlašských a lískových oříšků, pod závějí pařížské slehačky ozdobené vanilkovou polevou a velkou až nepřirozeně svítivě červenou jahodou....
I tak stalo se to, co se asi stát mělo. Luční koník odskákal opododál, stračena dvakrát zabučela a život šel dál....

Tak zas po dlouhé době..

2009-06-18T10:10:00.007+02:00

Zbaven těch odporných přítěží, co na mě visely dlouhé měsíce, které nakonec utekly jako voda, rozkrájel jsem téměř rok svého života na kousky hadrů, z nichž zbylo jen pár světlých míst, kterými prosvítá světlo, je třeba říct, že je to všechno (marně hledám ekvivalent k díkybohu) za mnou.
Jsou ze mě konečně aspoň dvě písmena před jménem, další pokračování, abych se mohl rozšířit o další jedno písmenko a přibýt tak na váze plnohodnotnosti života asi tak o velké nic, je mi nabídnuto k využití. Do Prahy se těším. Ta dálka pro mě byla dost dlouho trápení, škola nutností. Těším se, že mě bude třeba něco bavit, ale možná se mi vnutily tyhle ideje jen díky tomu, že už jsem vlastně přes rok ve škole nebyl....Inu uvidíme, vždycky je tu ta možnost přehodnotit svá stanoviska a udělat něco nečekaného. Třeba se mi podaří překvapit sám sebe...

Abych to shrnul, měl jsem v jednom týdnu docela príma štěstí, přičítat dosáhnuté úspěchy vlastnímu já by mohlo být chápáno jako čistý namyšlenismus, ale stejně jsem si potajmu říkal dobře já. Byl jsem tak rád, že ze mě spadl celý ten obrovský balvan, co jsem si na zádech nosil už notnou chvíli. Moje baklářka, která svým rozsahem vydala na dva menší zavánivší borové háje byla obhájena a satisfakcí za dlouhé dlouhééé útrapy bylo jedno písmeno...príma, že nakonec A. Písmenem A všechno začíná....pomyslná abeceda toho, co mi ještě v životě zbývá prozkoumat, než přijdu (moc v to doufám) na to, jaký je můj úděl, nebo spíš jestli tenhle velkej kolotoč má vůbec nějakej význam. Třikrát uf uf uf za érou Brna, FSS a vůbec za tím, že to skončilo.
Chtěl bych se víc stýkat se svými přáteli, jen nevím, zda o to budou stát...Je pro mě důležitý cítit, že někam patřím. Čeká mě tak těžká výzva přestat žít ve vlastních škatulkách, v tom, co dokážu a co ne...co jednou sebrat odvahu a vykročit někam mimo vlastní rozhled...vždyť jsou to jen naše vlastní zdi, který nám brání dosáhnout toho, co bychom rádi, ne?

Chtěl bych se konečně zas cítit sám sebou a to často a nejlíp pořád. Přetvařovat se, ať jakkoliv nevědomky, člověku bere dost energie, kterou by mohl investovat jinak. Život je snůška emocí, nabalující se koule toho, co se dá shrnout pod 'zkušenost'. Zkušenost nemusí nutně přinášet znalost, vědení, ale možná nás posouvá. To, že jsme zvyklí vnímat jakýkoliv takovýto posun či dokonce "vývoj" jako pohyb na lineární ose od počátku směrem vpřed a tudíž k něčemu lepšímu a dokonalejšímu, je hluboce zakořeněná představa, nad níž dokážeme-li se povznést, může se pak jevit jako vcelku zcestná. Zkušenost tak člověka nutně nemusí posouvat vpřed...takový posun je vždy kvalitativní a tudíž jakákoliv snaha o dvourozměrné vidění je nutně simplifikací. Zkušenost je minimálně třídimenzionální systém, nejde o to, jak daleko se vyšplháme, ale kolik prostoru dokážeme svou zkušeností pohltit - absorbovat, potažmo recipročně vyzařovat zpět. Ukotvení námi zakoušené reality vlastního bytí je vždy interakcí - jen v interakci totiž člověk může potvrzovat sám sebe. Zajímavé, jak jsem se sám dostal mozkovou vlnou, spláchnuvší veškeré ostatní myšlenky, až do prostoru úvah ne zcela hmatatelných. V hlavě je toho tolik a jen tak málo se dostane ven a jen o mnoho mnoho mnoho méně pak sem....
Zdraví (přeje) váš (svůj)
kejleb

? ...! tak trošku zpětně

2009-05-26T20:44:00.004+02:00

26.5.2009
chystám se napsat sem o moc věcech, které se mi honí hlavou....

vědeckou úvahu na téma populární hudba jako projev soudobé narcistní kutlury...
něco o tom, jak jsem si všimnul, že naprostá většina lidí je krásná...a baví mě sledovat detaily jejich obličejů
...taky o tom, jak teď nebudu nějakej den vycházet z domu, nejen proto, že se musim zatraceně učit a sithnout se naučit objem tříletýho studia za 10 dní, ale taky proto, že dneska při průletu brnem po náměstí Svobody jsem se nestih divit, kolik krááásných holek chodí okolo...to je pěkně ošklivý, tohle vedro...:)
Zaujaly mě taky děti, co oslovovaly kolemjdoucí s žádostí o příspěvek na bůhvíco, myslím, že nějaký jiný děti z chudejch států....měli desky s divnym formulářem...měly naučenou jednu anglickou větu...chtěl jsem se dozvědět aspoň na co že by moje peníze, které jsem jim nedal, šly. Nedozvěděl jsem se krom toho, že prostě mám dát peníze, nic. Bylo by vám zvláštní, že ty děti s podivným formulářem (bez označení, razítek, zapečetěných kasiček..čehokoliv, co by jim přidávalo na věrohodnosti))..., kterých bylo po náměstí Svobody rozeseto určitě víc jak desítka, byly všechny cikánské...? nebo už se mnou zase mlátí moje předsudky a nebyl to jen chytře vymyšlený podvod, ale skutečná snaha pomoct a já se projevil jako nedůvěřivý xenofobní blb... neměl jsem čas nad tím přemýšlet, spěchal jsem vedrem na bus zpět domů. Mise za odevzdání bakalářky čítající hromady stresu, potu a milionu chyb, co tam nutně zůstaly, protože nezbyl čas na korektury, byla dokončena...142 stran na téma mediální konstrukce produktu: pivo jako soico-kulturní fenomén v televizní relamě bylo svázáno, odevzdáno a teď honem k učení...chjó

příště snad už trošku v klidu a třeba i o něčem....

lobotomie

2009-05-06T22:12:00.005+02:00

chci víc času trávit se svými přáteli...chci víc času trávit s lidmi, kteří mi za to stojí a kterým za to stojím já. chci mít jistotu, že jsou to mí přátelé, chci to cítit a chci, aby to cítili i oni. chci být sám sebou a chci o tom při tom vědět, až do morku kostí cítit, že jsem ten který si myslím, že jsem. chci se cítit fajn. chci se cítit spokojený, naplněný. chci se smát blbostem a hrát si jako za "mlada". chci zažívat dobrodružství, cítit se nesvazován povinnostmi, o kterých nejsem zdaleko přesvědčen, že mi stojí za to. chci žít život. a život není snad jen nalajnovaná čára, nechci, aby jím byla. chci přemýšlet o věcech, které jsou důležité a nestarat se o malichernosti světa, chci mít dobrou náladu a chci mít milión důvodů k tomu každý den se něčemu zasmát, třeba i vlastní blbosti, zatím se jen vlastní blbostí musím opíjet, protože taková blbost není k smíchu. chci být. chci mít. chci milovat a být milován. chci jedinečnost v obyčejnosti a umět si všímat tisíců detailů, které denně utíkají mé pozornosti. chci si užívat pocitu, že život je nejlepší volbou z těch všech, které nemám na výběr. chci, abych našel pravdu a smíření. chci se smířit s věcmi, které jsem nikdy nemohl ovlivnit, nejedou změnit či vymazat. chci aby na mě mí blízcí mohli být jednou pyšní. chci....

...jenže chtít nestačí...

2009-04-22T19:59:00.000+02:00

USER
IS
UNDER RECONSTRUCTION

2009-04-08T11:35:00.001+02:00

Chtěl bych toho v životě tolik dokázat...
...tak proč si to tak málokdy uvědomuju....

tyvé, kam se poděl humor!

2009-04-01T18:34:00.002+02:00

Tenhle blog jde čim dál tim dál do kopru. Dřív jsem si ho docela rád přečet, ale od tý doby, co tu ten podivnej chlapík, co tenhle brak píše, rozebírá akorát podivný pocity a šťourá se v sobě jak kusu smradlavýho lejna, mě to tady fakt přestává bavit. Kdo to má pořád číst. Jako všeho jako vocud pocud, ne? Takže nic ve zlym, ale začni něco pořádnýho psát ty franto, nebo jsi u mě skončil. a to sem jako myslel, že se tu občas i pobavim. A vono houby s voctem vole! Takže Ti dávám poslední šanci....tak nezklam, jinak už nevim

Zdravim

Jarda z internetu

Milý Jardo! Vážně dík za komentář. Budu se od nynějška snažit, aby tu bylo více lehkosti a humoru, i když jde to popravdě těžko...není k nalezení ta správná inspirace. Každopádně dík za čas, zastavte se tu zas někdy, zkusím vás nezklamat.

Zdraví (přeje)
Kuba

kdo jsme?

2009-03-29T20:56:00.002+02:00

Promiň za to, jaký jsem
Promiň za to, jaký nejsem...

Je moc hezké umět říkat, že nad sebou má člověk kontrolu a
je moc těžké ji skutečně mít

Kdo z vás je jednatelem skutečně koherentního ega
Já rozhodně ne, já se sebou jen žiju...protože musím!

Promiň za to, jaký jsem i nejsem
Jen mě nenuť omlouvat se za to, že ty si myslíš, že jsem jiný...

mrazivá

2009-03-16T22:55:00.006+01:00

myšlenky mrazí
tvůj dotek studí
duševně nazí
náš život tě nudí?

souznění mizí
kráčíme alejí
budoucnost je vizí
útrpných galejí

dva bezbranní vrazi
snad nejsme na kordy
namísto výčitek
dva smutný akordy

myšlenky mrazí
tvůj pohled studí
byli jsme si drazí
teď jsme si oba chudí

rozmělněn....

2009-03-16T20:00:00.000+01:00

má sklenice vína

začlo to zlehka

je čím dál víc líná

Music is my aeroplane......................................////....///:::///:::///

2009-03-15T21:38:00.004+01:00

Dnes jsem v hudbě našel něco, co bych v ní chtěl nacházet častěji a více...
Bylo mi tak hezky, protože jsem si během hraní putoval po vlastní zěmekouli, po vlastním kulatém světě ze zmuchlaných papírků se slovy a významy. Čistá svoboda zakoušená formou hudební imaginace a tvořivosti mě přenesla na místo, kde nebylo nic než já, nic než nezpřostředkovaný přístup k vlastnímu bytí a volnost v expresi ze sítě asociací vytahávat ty, které se člověku zrovna namanou a hudebně je ztvárňovat podle nálady, mě pohltila svou čistou hrou. Ve vzduchu lítaly emoce a nechaly se hladit. Několikero dalších já se vznášelo mezi nimi, mezi cinkáním činelu, mezi basičkou a brnkotem kytar...Lítal jsem si po prostoru v neprostoru, chytal příjemné pocity do očních víček a nechával se hřát vším tím nesvázaným pozitivnem okolo a prostě jsem se bavil. Bylo to juhéé a za to dík těm fajn klukům z kapely.....

nejsem ras ni ras-ista - jsem dóza a to doza-jista

2009-03-11T23:30:00.002+01:00

Anti-antisemita aneb o kožních potížích

Nemám nic proti Židům
Ba naopak!

Nevadí mi Židé
A to bez výjimek
Třídím lidi do pytlů
Ne odpadních jímek!

Neholím se dohola
Nehulákám: "Na Židy!!"
Nenávidím jenom jedny
A to sice
Nežidy!

hm, hm, to je podivné

2009-03-11T19:00:00.001+01:00

zvláštní...ty písničky v zeleném rámečku na pravo jsem rozhodně na svůj blog nedával já...ale tak co, člověk se nemá bránit nové muzice...:)

Rybí salát s jogurtem...aneb maluj zase obrázky

2009-03-10T23:46:00.003+01:00

Už skutečně dlouho jsem nepsal. Prožitky přicházejí a zase mizí, nelapím je nikdy v pravou chvíli. Jen dnešní cesta do Brna a zpět by vydala na filmovou adaptaci. V sešitu, kam si krom poznámek k bakalářce píšu třeba i písňové texty a poznámky z anglicky psaných knih, jsem dnes objevil i pár řádek, co jsem si napsal ve chvíli mezi dvěma prázdnými okamžiky jen tak pro nic za nic, pro nikoho a asi vlastně jen proto, abych viděl, jak se papír barví modří klikiháků, čárek a háčků, písmenek, slabik a slov.

I nadále se možnost, do které jsme byli bez vyzvání vrženi, tedy žít, jeví jako přijatelná, uvážíme-li ostatní alternativy, jež si můžeme zdánlivě svobodně zvolit. Ono "zdánlivě" je naprosto esenciální. Žitím svých životů nutně vstupujeme i do životů jiných, nutně jsme jimi ovlivňováni, stejně tak jako i my zpětně působíme na životy druhých.
Problém nastává v okamžiku, kdy si člověk uvědomí, že daleko více žije právě životy druhých (či díky nim), než svůj vlastní. Prožívá ne čistou existenci sama sebe, leč zprostředkované bytí skrze prožitky směřované k ostatním. Únik z těchto vztahů, z tohoto pavučinou spředeného svazku je vždy nutně sobecký. Sebevražda (i v těžkých chvílích syrově pociťované nadbytečnosti, v mrazivých momentech vlastního nenaplnění a nesmyslnosti bytí k něčemu, přičemž nikdo netuší, co to "něco" má být - tedy únik z vlastního bytí transformovaného k bytí upínajícího se k objevení onoho "něco", onoho vyššího smyslu) zůstává východiskem neřešícím nic víc, než jen aktuální prožitek. Princip se tím nevyřeší. Kde tedy hledat klíč ke správnému hledání. Kde hledat a kde nacházet?

Snad...

2009-02-23T23:22:00.002+01:00

A dneska jsem chtěl už vážně něco napsat. Ale stejně jako obvykle jsem se nepřekvapil v tom, jak nejsem schopen plnit svá vlastní předsevzetí. Snad zítra...

Useful instructions how to make your own MASH-UP..Enjoy:)

2009-01-27T11:24:00.002+01:00

BLEVAJZ

2009-01-26T22:23:00.000+01:00

Proč to neříct, hm?

NA SVĚTĚ MĚ SERE SPOUSTU VĚCÍ!

Procitnutí před usnutím....a jako bonus taky filosofie svobody v teplákách!

2009-01-20T15:16:00.006+01:00

V konečníku silné pnutí
Naléhavý cit mě nutí

V mžiku oka
v okamžiku
K bezcitnému procitnutí!

z bezesného spánku
či bdělého snění...?

Prchám ze snového zámku
Pln střevního jmění!

SVOBODA

Svoboda, aspoň tak, jak to vnímám já, spočívá v tom, že když se člověk rozhodne jít spát v teplákách a teplých ponožkách, tak prostě spí v teplákách a teplých ponožkách, i když předem ví, že mu bude vedro a v noci ze sebe bude, jak tepláky tak ponožky, pracně svlíkat. Ale co, sundám si je hned. Tomu já říkám svoboda.

Svoboda se opírá a staví na možnosti se rozhodnout, nic už ale neříká o správnosti oněch rozhodnutí.

Ze mě jednou něco bude... (a vím už i co)
Země!

Pro Ondrovy usi...

2009-01-17T21:41:00.001+01:00

2009-01-17T20:32:00.001+01:00

Když má vaše nálada příchuť ostře nabustrované kytary, která řeže jako žiletka
když si uvědomíte, jak s vámi nechutně manipulují média
jak z vás dokážou dělat idiota většího, než by si o vás myslel váš nejhorší nepřítel
když máte vztek na lidskou blbost a taky na nechutné obří svítící tabule nákupních center, které obklopují váš dům z čím dál více stran
když máte vztek ještě větší...na lidi, co se jednou zblázní z konzumu a v neustálem spěchu za tím, co ještě nemají, nebo mají, ale chtějí "to" lepší a nemyslí přitom vůbec na ty, co nemají a nikdy mít nebudou...a je vám z toho všeho šoufl.
Ve zprávách vám prodávají lidské neštěstí v nafintěném obalu, protože je to přece přesně to, co chcete slyšet....
Hlavně se nezapomeňte dívat na náš program, který vás zaručeně ukolíbá k impotenci mozkových závitů...
Takový je svět...
a teď vypněte nás prosím, ať nebolí vás hlova!

ranní...

2009-01-02T09:36:00.002+01:00

Pod vlivem svého podvědomí otevřel červený fix a na nepopsaný list papíru načrtl slovo BRAMBOR. Pak se rozhlédl, poodstoupil a jeho ukazováček náhle začal žhnout zlatým oslňujícím světlem tak, až nebylo v místnosti nic jiného vidět. Rozzářeným prstem se dotkl zárubní dveří. A pak, jakoby nic, sedl na zápraží svého domu a zapálil si cigaretu.

tátovi kluci....

2008-12-29T16:33:00.002+01:00

Kdyby měl život smysl jasnější
i já bych byl trochu šťastnější!

tata bojs...

2008-12-29T12:47:00.005+01:00

Nejsem člověk, co by měl v oblibě dávat si předsevzetí, o to méně ta novoroční. Je to především z toho poetického důvodu, že se mi je zásadně nedaří dodržovat a plnit. Prapříčinou a hlavním a zároveň jediným viníkem, který za to všechno může, je WILL - německy der WILLE - česky pak by tvar podle z němčiny přebraného mužského rodu byl VŮL, i když spíše dáváme přednost ženskému VŮLE. Konkrétně pak její naprostý nedostatek zapříčiňuje spoustu negativních důsledků -ku-ku-ru-ku-ků....
Jedním z nich je i ten, že i jeden pitomý v závorce tento příspěvek nedokážu napsat najednou...a to jsem toho chtěl tolik říct...

Uf, jsem tu po několika hodinách zpět.
Zásadní ba nejzásadnější předsevzetí letošního roku, jež na sebe sama hodlám uvalit, je: naučit se překonávat strach. Rád bych se přitom zaměřil především na překonání strachu z téměř prázdných krabic s mlékem. Tak nerad si do ranní kávy leju zbytky mléka "povalující se" v tenké vrstvě na dně krabice. Mám strach, že mléko bude zkažené a zkazí mi kafe potažmo ráno. Mléko, kterého je v krabici jen málo, stojí nutně v lednici už dlouho otevřené a tudíž je náchylné ke zkažení...huééé....strach!

pokračování třeba za chvíli

Smutná zpráva :-/

2008-12-19T14:25:00.003+01:00

Jak to říct...
Dnes ráno naposledy...
už to nebude nikdy jako dřív...
Odešel, aniž by se rozloučil...
Nic už nevrátí ty společně strávené chvíle...
A že jich bylo požehnaně...
Byl tu pro mě v malých i velkých chvílích...
Byl mou útěchou...
Poskytoval mi nekonečnou úlevu...
Nezklamal ani ve chvílích, kdy mi bylo opravdu zle...
...jojo...
Bylo mu už dost, ale přesto...
Jeho odchod mě bude mrzet...
Byli jsme si blízcí...
Měl jsem ho rád!

Dnes dopoledne jsme měnili záchod.

svět esemes-esemes svět

2008-12-15T21:52:00.005+01:00

Včera jsem si před usnutím pročítal zprávy v mobilu, jež se kupí na pomyslnou hromádku a je jich v té malé krabičce čím dál víc...Vzpomínal jsem kdo, jak a proč mi posílal právě tohle a tamto a pak jsem si řekl, že by z toho byla docela zajímavá koláž...můj svět skrytý za písmenky na displeji.
(SMS zprávy jsou tu vloženy v časové posloupnosti, avšak beze jmen autorů a ek. Vybral jsem doufám zprávy, jejichž zveřejněním nikoho nepoškodím, maximálně sebe sama...

Střípky ze života posledních několik měsíců s nálepkou Přijaté:

Zkus to/Fakt ze jo/Ahoj tak jaka je situace v baru?Bude nekdo znamy?/Nerikali jsme ji skoro nic, jen ze se ti libila, a ona, ze nezarucuje, ze odepise, tak to prosim te fakt nepokaz. A Kuba vzkazuje: Chces si psat s nami nebo s ni idiote/Jasny hever! To se ozvi, od soboty do pondělka (včetně) jsem pryč, jinak pořád v Praze/Jo a diky za milou zpravu:-)39-40;-)/Hochu z tvého kdyz na blogu, mam vetsi husi kuzi nez z coldplayu. Peeeknyyy. Cetl jsem to az ted./Tak jak si dopad romeo/Ahoj stale plati nabidka obeda?/v tomto tydnu by slo vecer nahravat/Tak nam tady postav chodnik, kdyz jsi tak chytrej :-D/Jasne, ale stejne jeste musim na Brezaky, tak jestli sem vylozene nemiris, tak ti je muzu nechat u Indu./Ahoj pane, kolik myslíš že bude třeba mít s sebou těch euro? A kolik pak budeme platit kartou? Díky/Cau séfe. Jdes na pitomou oldies, bejku?Ja asi musim... Dej vedet, muzeme sjednotit sily./Peta c. jde. Kluci z fotbalu. Robca a spol. Je to zrejme me polsedni oldies. Pak jdu do prace./Ahoj, nespis? Nechce se mnou Kubik dat megapohar zmrzliny?/Ahoj Kubo...Už jsme s tim počítali a uzávěrka je ve 4...Nestihl bys to nějak?/Tak to je pekna blbost-mam zakazano jezdit vic jak 130-to zere vic-ale to je fuk:-)Jinak ted jsem v praci:-)/Mor na Tebe xichte, to jsem nemusel jet busem/Dnes v 15:30.cesky rozhlas region-reportaz z nasi slavne vcerejsi akce!*k/No kemo tak na to prdkame ale pres tyden mame normalni cas tak se ozvynkuj/Cau kuci, je cas to rozjet na plny kule. Vzdyt uz na zimu je planovanej nas prvni konzik:-)Napiste mi dny a hodiny, kdy ma cas na 2 pravidelny zkousky/Stan máme. Jen mě trošku děsí, že se mnou nekomunikuješ. Eh?/Sedime s holkama, tak nechces zajit?/Ty dobytku/Papal startku ty jsi s/Je mi moooooc zle/Pane, co kdybychom jeli bez stanu?Zvládnem to?/Rozplaclej? Tebe rozplacnu,az te uvidim=O Tak se mej vytrzniku/Kde jsi? Uz jsem doma./Kubi mamka ma o tebe strach. lukasovi rodice taky plasej. hned jak zapnete mobil,volejte.mys/Ahoj kubo, promin ze rusim, ale jste uz v cechach?lukas se mi totiz vubec neozyva.../Uz jdu spinkat..dobrou kubi../Tak si to uzij a budeme se tesit na tvoje trapne vtipky:-*papa/ve vrchnim supleti mrazaku mas dve krabice s nasem a omackou, v prostrednin krabici se zemlovkou.ahoj mam./Ahoj roko. Sorry. Ze jsem se nestavil. Nebylo mnoho casu. Snad to vyjde priste. Mam te rad protoze mas moc pekny brejlicky a hezky lizes ousko./Ahoj, zacatek semestru je treba preventivne osetrit ethanolem!Hromada dezinfekce MED zacne ve stredu v pul osmy pred FSS. Dorazis?/Asi to soustame/Ahoj panacku, nebudes tomu verit, ale nemam. Vytahnes me nekam?/Faktem je, ze nechodis kolem horke kase:-D jsem zvedava jak to pujde za strizliva:-D/Kubo,tak ja bych asi jela. Potrebujes nekoho kdo Te nauci lyzovat:-)/Sleduj hlavkove zeli. Muck muck milaskuju te/Po ceste kup cibuli/A vypni si tu hlasovku, ta vysla z mody roku 1892:-)/:-( To ani nemuzes myslet vazne!/byl jsi dneskem zhnusen, co?/Diky vy lolove/Zdar!Jaks dokazal nechat tu svetr a capku?:-)

India.Arie...Private party (pro K.)

2008-12-14T17:14:00.002+01:00

Private Party - India.Arie

Blob? Jo jo jo...

2008-12-11T11:46:00.003+01:00

Včera jsem byl v Praze. Mimo jiné proto, abych opožděně vrátil tři knížky do Národní knihovny. Plížil jsem se do haly služeb opatrně a pátravě se rozhlížel po okolních květináčích se vzrostlými zeleninami...v očekávání zrady, která musí nutně přijít a možná se skrývá právě za jedním z velkých zelených listů. Útok ochranky, želízka, pár kopanců, slovní ponižování a vynesení v zubech vzteklého rotvajlera (či rozzuřeného sekuriťáka) nebo aspoň obrovské penále, které rozstřelí mou peněženku v prach. Pak jsem došel k pultu, chvílí šmátral v batohu, vytáhl tři knihy, zaplatil devět korun a spokojeně, a dokonce po svých, odešel. Měl jsem už pořádný hlad a tak jsem se stavil v knihovním bufetu, cestou tam i zpět prohlížel už po mnoholikáté Kaplického návrhy nové budovy, které jsou ve formátu A3 pověšeny na stěnách v hlavní chodbě. Je tu umístěn i velký trojrozměrný model Blobu. Pokud jsem donedávna nebyl zcela s to vyjádřit jasné stanovisko k tomu, zda se mi líbí knihovna tak jak vypadá a tam, kde by měla stát, pak od včerejška vím. Kaplického návrh nové budovy Národní knihovny je (Bí-í-ej-jů-difl) geniální! A osazenstvo pražské radnice je dost možná pravým opakem předchozího adjektiva. Chtěl jsem jen říct, a to právě v den, kdy definitvně pošlou radní města Prahy dost pravděpodobně Kaplického i s jeho návrhem ne k ledu, ale přímo k šípku, že je to velkááá, velkáááá chyba. Pokud je knihovna skutečně národní, proč se o tom nerozhoduje v referendu...?

Šílenec je zpět, akvárium vrací úder aneb čím více příspěvků za jeden večer, tím více adidas!

2008-12-08T21:56:00.004+01:00

Na čelo si klepu zrytmizovanou melodii americké hymny, kteroužto jsem úspěšně performoval v létě před několikačlenným lehce pobaveným a těžce unaveným publikem na hýždě kamaráda Matta z Iowy u nás doma zhruba ve čtyři ráno. Tím dosáhla moje umělecká kariéra pravděpodobného vrcholu, avšak ani toto vědomí mi nezabrání tvořit.
Tvořit slova, skládat je za sebe a vytvářet z nich celky, co málokomu dávají smysl, ale za to se většina může shodnout na tom, že dávají nesmysl. A pokud přispívám aspoň k tomu, aby se většina na něčem shodla, no považte, pak mé konání není bezúčelné...Většina se málokdy na něčem shodne. Může jít o datum třídního srazu, jméno potomka, nebo způsob provedení sebvražedného útoku.

Doufám, že se shodnete, vy většino i na tom, že život je Džungle, ale i tak stojí za to touhle džunglí procházet...
Jej, jak já bych si teď zaplácal americkou hymnu někomu na zadek...

A pak se to stalo...

2008-12-08T21:06:00.004+01:00

Než vám začnu vyprávět příběh, rád bych jen projevil upřímnou zvědavost nad tím, co autor myslel nadpisem 'a pak se to stalo'. Úplně se děsím, co se tak asi mohlo stát. Trošku zvláštní, že o tom vlastně rozhoduji já...

Seděl jsem na kožené pohovce už dobrou půlhodinu. Zdála se příjemná. Muž, asi tak v kristových létech a v úpletové vestičce podobné doby vzniku, se zdál již značně nervózní. Sedělo se na ní dobře a tak jsem si řekl, vstaň a choď a řekl mu, že si ji vezmu. Mužovi spadl asi kámen ze srdce a nejspíš rovnou na nohu, protože začal podivně poskakovat a úpět, jako kdyby předváděl pradávný obětní tanec mexických indiánů. Dovtípil jsem se, že je to osobitý projev radosti, jelikož, tedy aspoň podle počtu zákazníků v prodejně - byl jsem tam totiž (nepočítaje onu postarší paní v oddělení koupelen, co si jen potřebovala nutně odskočit předstírajíc vážný zájem o francouzský luxusní bidet Leroix) sám, pšenka mu tu moc nekvete. Zaplatil jsem za sedačku takovou sumu, že bych se na ní nejradši hnedle znovu posadil. Během placení se za mnou nenápadně proplížila paní, jejížto zájem o bidet vyprchal stejně tak rychle jako se vyprázdnil její močový měchýř a než pán u pokladny s úpletovou vestičkou, jejíž obyvatelé molové museli pocházet minimálně z mladší doby kamenné, napočítal raz, dva tři tisíce na zpět, žena byla ta tam. Sedačku mi prý přivezou ještě dnes, což je pozitivní zpráva. Sedět před televizí na čtyřech na sobě navršených krabicích od vánočního cukroví, v kterých byly původně boty, už přestávalo bavit mě i mou..pozadí. Živě se mi teď vybavila vzpomínka na loňskou kolekci cukroví - vanilkových rohlíčků zvláště, jejichž aroma a žel i chuť, díky umístění v krabici od mých podzimních bot ze surové usně, velmi silně při každém kousnutí připomínala dětská léta (myšlena teplá období mezi jarem a podzimem dětských let) strávená u vody stavěním budov, postaviček a bůhvíčeho dalšího z kvalitního jílu ze dna, stejně tak jako z onoho plovoucího jílu, co se pravidelně objevoval u kraje vodního břehu, kdykoliv kolem proplul parník. Podobnou vůni jako plovoucí jíl z parníku měly žel i jinak vynikající vanilkové rohlíčky.

a pak se to stalo... a mě by pořád zajímalo co...:-)

Budliky budliky...ble ble ble

2008-12-08T20:31:00.004+01:00

Poslední dobou si připadám jak rozšlapanej obal od čokolády, kterou nejim, protože mi její slaďounlinké kousíčky zalézají do odhalených krčků zubů a způsobují otřesně šílenou bolest. Nejsem žel Garfield, abych dokázal shrnout život pod výstižnější a především vtipnější pojem (život už není ani jako pítko pro ptáky a už vůbec ne mísa špaget). Metafory mi, zdá se, vůbec nejdou, protože se sám zamotávám v tom, co jsem jimi chtěl vlastně vyjádřit. Jádrem významu první věty zůstává 'rozšlapanej obal'. Stala se ze mě, k překvapení mě samotného, chodící forma bez obsahu. Obal, který sám pro sebe postrádá vnitřek. Kéž bych aspoň dokázal odpoutat své já od schránky svého bytí a pozorovat se zpovzdálí spojen s fyzickou podstatou jen zlatou nití. Meditací to prý jde dosáhnout, tedy někteří (nejen) budhističtí učni to prý umí. Vnořil jsem se do alfa stavu zvláštního bezesného bdělého spánku, kdy mozková aktivita neprokazuje téměř pražádnou činnost, rozhodně ne takovou, jež by stála za povšimnutí, a každodenní žití se pomalu a jistě smršťuje do výkonu základních fyzických potřeb a bezduchého upínání se do světa simulace. Nechápu Baudrillarda a to bych měl o něm psát v bakalářce, ale pomalu přicházím na chuť všem těm jeho hezkým označením...simulace, hyperrealita, simulakrum...Začínám si to všechno vykládat po svém a dal bych svý roztrhaný tenisky za to, že chybně. Ale přijde mi, že teď zrovna žiju ve světě, který s realitou, tedy aspoň tou realitou, kterou bych považoval za přijatelnou ke spokojenému životu, má jen pramálo společného. Jasně, že si za všechno, nebo aspoň valnou část z toho(to aby mi zbýval určitý manévrovací prostor), můžu sám, ale propadám se bahnem hlouběji a hlouběji, aniž bych věděl, jak ven.
Jsem chodící schránka. Potřeboval bych se prodrat do svého nitra a tam si dát pár facek a nebo kvalitní masáž srdce...hihi...potřeboval bych cítit až do své niternosti to, že se má cenu za něčím skutečně hnát a honit a že je to tak správně. Ale je? Kolik konců (říkejme raději začátků, abychom nebyli nařknuti ze zbytečného pesimismu) nabízí život k uchopení? Huhaaa...mno?

Kdy už konečně budu schopen vyplodit něco jiného, než rajčatový protlak, co se mi vychrlil nosem z hlavy...?:-)

Nohy začínají studit

2008-12-01T23:00:00.004+01:00

čtyři kostky ledu, půl litr koly, bosé nohy, pootevřené balkónové dveře a průvan rozeznívající své symfonie ve škvírkách mezi dveřmi do předsíně a jejich zárubněmi, dvě zapálené svíčky a jinak vcelku tma, jen myš mění co chvíli svou barvu z modré na fialovou, tu hned na červenou a zelenou a zas modrou a oranžovo-růžovou a tak znova dokola. Monitor svítí trošku příliš ostře do očí. Dnes asi není vhodné, abych něco psal. Musel bych se na sebe jen zlobit. Zlobit, že jsem, jaký jsem a nejsem takový, jaký by občas bylo fajn být.

Potřebuju se někam pohnout, splnit si sen nebo si aspoň nějaký, za kterým mi bude stát za to jít, vytvořit. Dávám si své sny postupně do přihrádky někde mezi hudební nápady, zakonzervované intenzivní emoce vzniknuvší v okamžiku a k tomu jednomu konkrétnímu navždy přivázané, mezi nevyslovená slova něhy a vyslovená slova všeho ostatního. Teď jdu radši spát..u plápolající svíčky a hudby Jana Garbarka.

Z čeho pramení lidská spokojenost? Začíná se tato u tělesné schránky a smíření s tím, čím byl či nebyl člověk obdařen, nebo má být prvotně zakotvena v něčem hlubším, co ono fyzické naprosto převyšuje? A jak se projevuje lidská svoboda, kterou jsme nadáni, jak ji člověk může pocítit, pokud vůbec něco takového existuje?

It's you who reach the peak....

2008-11-30T18:55:00.010+01:00

Měl jsem dnes chuť trošku si pobrečet. Záměrně říkám chuť. To, že někteří vnímají pláč jako projev slabosti, a to zvláště u mužů - ti přece emoce nemají - mě nijak zvlášť netíží, ostatně, ať si každý myslí, co chce. Já pláč považuju za moc užitečný způsob, jak z Papinova hrnce emocí upustit kondenzovaný přetlak. Říkal jsem si pro sebe už kolikrát, že jsem se vším dostatečně vyrovnaný a dokážu si k jistým věcem vytvořit vztah lhostejnosti. Pokud jde ale o takovou záležitost, jako je vztah k vlastnímu otci, může si člověk snažit namlouvat sebevíc o tom, jak je vnitřně vyrovnaný se vším tím, co o svém tátovi ví a daleko spíše také neví, ale dosažení alespoň částečné lhostejnosti, co se jistých oblastí života týče, se jeví jako dost komplikované a jistě mírně utopické.
Včera jsem po nějaké době tohle téma otevřel (jen moc doufám, že jsem tím té čisté duši neublížil). Povídal jsem a jen pevně doufám, že jediná sebelítost, kterou šlo v tom zvláštním příběhu vyčíst, byla ta, co jsem cítil jen jako mírný tlak na oční bulvy já a nikdo jiný.
Když máte ve svých představách pod kolonkou s označením táta tak trochu mlhavou představu o tom, co taková role obnáší...
Když víte, že toho člověka asi máte aspoň trochu rádi, protože to prostě je váš rodič...
A přesto přemýšlíte, že tohle docela dost zásadní místo ve vašem životě nebylo a už nikdy nebude vyplněné...
Nezbývá nic, jen existovat dál.

Může mi být líto spoustu věcí, ale lítost vůbec nic nevyřeší. Nevyřeší to, že role táty jako člověka, kterého si synové můžou brát za vzor, mají ke komu vzhlížet, identifikovat se s některými rysy jeho osobnosti a nenápadně se od něj učit a přebírat ustavené vzorce chování a přemýšlení nad věcmi a sdílet s ním, když už ne společnou domácnost, pak aspoň radost z toho, že vy, dva lidé v bezprostředním příbuzenském vztahu, jste občas spolu. Na cestě života jsou prázdná místa, která nejdou nijak zacelit, nedají se vyzdít, vydláždit, znovu napojit. Zůstanou prázdná a nezbývá, než se s tím smířit, jen to stojí občas dost úsilí.
Dnes se mi, a je dost zřetelné, že se tak dělo v návaznosti na můj včerejší výlev o vztahu otce a syna, zdálo o dědovi. Víte, když dlouhá léta přemýšlíte a hledáte něco, za co si (ve stínu věcí, které jste se spolu s přibývajícími léty dozvídali a na něž si spíš trpce, než sladce přicházeli) můžete svého vlastního táty vážit a zároveň byste si dost rádi jednou sami před sebou řekli, že ten vtíravý pocit, že se mu musíte nějak zavděčit, že mu chcete mermomocí dokázat, že existuje aspoň jeden důvod, proč by na vás mohl a snad i měl být pyšný, je pryč, protože dosáhnete stavu smíření s tím, že největší pochvalou, které se vám může dostat, je a bude paradoxně vaše vlastní spokojenost s životem a s tím, že se nemusíte bát ohlídnout ve svém životě zpátky. Podvědomí vás tlačí do boje o překonání sama sebe proto, aby "někdo" (kdo spíš nejeví zájem a upřímně mu je skutečný život jeho vlastních dětí, zdá se, docela volný) dokázal výsledek této snahy ocenit. Život je plný paradoxů....
Každopádně tu se zjevuje na scéně děda, který přichází ve snu. Až teď si uvědomuju, jak dost stojí tyhle dvě postavy v protikladu. Chtělo se mi plakat i ze snu, jak jsem byl rád, že dědu, už osm let zesnulého, vidím. Občas se ve snech potkáme a jsem za to moc rád. Ten člověk je pro mě skutečná ikona, ztělesnění nejvyšších morálních standardů a jestli se k někomu má upínat moje svědomí, které zpětně posuzuje to, jak jsem se kdy zachoval, pak k němu. Tím tu nechci záměrně dehonestovat svého otce a nedělám to. Snažím se v explicitních soudech o něm držet co nejvíc zpátky. Znám dobře jen fakta. Kéž by se má znalost vztahovala i na něj. Nejsem soudce.
Občas se tak cítím více, někdy méně, ale vím jen to, že, navzdory všem okolnostem, které jsem nikdy nebyl a nejsem s to ovlivnit a bez ohledu na obsah toho slova a na to, jak silně to cítí on,
já jsem...a budu...jeho syn.

Cože? No ano, není to tak.

2008-11-19T23:30:00.004+01:00

Co se to se mnou kurňa děje? Vždyť já jsem se i občas sám se sebou docela dobře bavil. Ale zdá se, že usychám, někdo mě asi zapomněl zalít. Kam se poděla všechna rádoby sranda a trapné narážky a nesmyslná slovní spojení? Grrrrrrrrrrrrr....vraťte mi mé já zpět! Nebo se neznám.

...No, asi se ještě pořádně neznám. Teda minimálně pro tuhle chvíli se nějak nepoznávám.

Otřel zpocené čelo do růžku jinak kompletně posmrkaného kapesníku a pustil se do vyprávění. Nikdo ho ale neposlouchal a tak se brzy zvedl a vydal se k obchodu. Kdekdo by čekal, že se vydá k odchodu, jenže to se člověku najednou připlete do cesty písmenko b a nic s tím už nejde dělat. Místo toho, aby hlavní postava zamířila domů a dala si sprchu po náročném dvouhodinovém běhu, musela se teď vinou tiskařského šotka vydat do obchodu, jenž byl z lavičky na návsi, kde muž seděl v oklopení vysmátých bezzubých starců pokuřujících marihuanové jointy s výmluvou, že si tak léčí revma, dobrých sedmset metrů. Jen co se dobelhal do obchodu jediného v dosahu krátkovlné vojenské vysílačky a zjistil, že byl sortiment rozšířen o dvě položky na celých deset a krom rohlíků, sádla, oleje do koupele a do spalovacích motorů, játrové paštiky, houbiček na mytí nádobí a houbiček na navození halucinogenních stavů, hrubé mouky, sekané a cibule, mají také fazolky v tomatové omáčce a pribináčka, uvědomil si, že vzhledem k tomu, že do obchodu vůbec původně neměl namířeno, spisovatel ho přirozeně předem nevybavil ani penězmi a také si uvědomil to, že ve skutečnosti byla nabídka obchůdku na peripetii vsi, jež možná měla být původně periferií, jen ji někdo omylem označil jinak, jednáctipoložková, ale kdo by se divil, tenhle příběh je plný nepřesností. Chvíli se prohrabával kapsami plnými hlíny (kde se tam vzala, ví jen on sám), až nahmatal menšího krtka (proč to byl krtek menší ví jen on sám), kterého šikovným chvatem položil na lopatky, které krtek nechal neomaleně umístěny v bezprostředním dosahu mužovy ruky. Krtek se chtěl bránit (pravděpodobně s pomocí oněch lopatek), nicméně denní světlo ho oslepilo natolik, že když se vymrštil, aby svému protivníku dal co proto, po třech rychlých úskocích vpřed byl zákeřně sražen k zemi lampou pouličního osvětlení, která se mu postavila do cesty. Krtek tak nejen oslepen ale zcela paralyzován nárazem do lampy uznal, že jeho role v tomto příběhu je zcela nešťastná a proto by snad bylo lepší se z něj vypařit. A jak řekl, tak udělal. Lusknutím prstu se rozplynul. Muž nevěřícně civěl na flek na zemi, na kterém ještě před chvíli ležel menší krtek. Pak se podrbal na hlavě téměř lysé, dvěma zdatně provedenými přemety a jedním saltem vzad s půlvrutem se přemístil na okraj vozovky, z které se ubírala vestička kamsi. Stoupl si na onu vestičku, ruku zatnul v pěstičku, na hlavu umístil černou destičku a zkameněl. Stal se z něj solární kolektor.

No a jestli tomuhle někdo rozumí, tak jsem z toho Jelen Sika.

Things just go....

2008-11-16T11:40:00.005+01:00

Nějak se sám zahrabávám v nedokončených či dokonce nerozepsaných článcích....
Ale tohle jsem si nemohl odpustit..protože mi to nějak mluví z mé podhuštěné duše:

JAMIE CULLUM - Twentysomething

After years of expensive education
A car full of books and anticipation
I'm an expert on Shakespeare and that's a hell of a lot
But the world don't need scholars as much as I thought
Maybe I'll go traveling for a year
Finding myself, or start a career
Could work the poor, though I'm hungry for fame
We all seem so different but we're just the same
Maybe I'll go to the gym, so I don't get fat
Aren't things more easy, with a tight six pack
Who knows the answers, who do you trust
I can't even separate love from lust
Maybe I'll move back home and pay off my loans
Working nine to five, answering phones
But don't make me live for Friday nights
Drinking eight pints and getting in fights
Maybe I'll just fall in love
That could solve it all
Philosophers say that that's enough
There surely must be more
Love ain't the answer, nor is work
The truth eludes me so much it hurts
But I'm still having fun and I guess that's the key
I'm a twentysomething and I'll keep being me

....

Pozvánka...

2008-11-10T13:58:00.005+01:00

Zajímavá akce, která stojí za povšimnutí...a to nejen kvůli té hezké oranžové barvě...
více info. ZDE a tady a taky tu a taky blebleble a možná i kukumuku!

Skvělé.....

2008-11-10T11:10:00.000+01:00

DOST bezduché(mu) plkání!!!

2008-10-30T08:43:00.007+01:00

Na autobusovém nádraží seděl muž v ošuntělé péřové bundě a přikryt několika vydáními Mladého světa z let 1982 až 4 na lavičce před nástupištěm číslo tři pravidelně pochrupoval. Za jeho zády se odehrával dech beroucí výstup dvou holubů domácích, kteří se zuřivě přetahovali o kus staré housky, přičemž jeden na druhého...

Na to teď nemám fakt čas.
Je ráno, volby vyhrál Barackuda, což je možná fajn, ale jogurt mi bude chutnat pořád stejně. Kafe mi stydne, obličej nateklý, mozek zřejmě taky, v žaludku horská dráha, Brooke Fraser dozpívala. Musim si dát sprchu, sbalit nejnutnější. Jet do Brna a tam něco sdělit a pak zase cestovat zpátky...znám lepší způsob trávení času.
Gerrard všera tu penaltu kopat neměl a já měl dělat něco užitečnějšího..to už ostatně platí delší dobu.

Jdu.

Je právě tolik kolik je...protože váš zavrženíhodný blog vysílá seriál Jednou budem dál aneb tmavorůžový kabátek pana Kvé!

2008-10-26T00:28:00.007+02:00

Necháte se unášet melodií sóla Pata Methenyho a za uchem vás svědí pocit, že zase marníte čas. Ta neskutečně nenáviděná a zároveň dost hýčkaná sebelítost (to je pro důkaz, že svět je plný nesmyslných a občas smyslných kontradikcí), která vám vlezla do hlavy nosní dírkou, získává zase navrch nad zdravým uvažováním. Máš přece všechno, co chceš...Mám? Máš všechno, co potřebuješ...mám? Bezpředmětná debata, která nemá své účastníky. A v melodii jeho hlasu, milého pana Richarda Bony, se najednou zrcadlí víc, než "jen" melodie. Je půl jedné a před září obrazovky sedí půl jednoho.

Zase jsem se dnes snažil být zábavný. Upovídaný jako vždy, energický, chvílemi rozkřičený...chvílemi přirozeně i trapný. Ať už byl výsledek jakýkoliv, já uspěl. Byl jsem sám sebou. Jak se tenhle pojem může stát z ničeho nic tak rozpitý, mlhavý...třepotá se tu přede mnou, ztrácí kontury...Sám sebou? Samo sebou. Autentické já - cha, to jistě. Jak říká Erving Gofmann, všichni hrajeme divadlo...Já se na jevištích všedních dní cítím vesměs dobře, někdy sebejistěji, než ten blázen uvnitř mě. V zákulisí rád stírám těžká líčidla, v zákulisí v odrazu zrcadla si konečně pohlédnu do očí, kterými se občas protřpytne něco i pro mě nečitelného.
Jsem člověk, jsem vesměs šťastný, jen se tak nedokážu cítit. Někdy.
Prožívám, což doufám znamená, že žiju. A někdy aspoň chci...prožívat, což by to předchozí mělo jen potvrzovat, je to tak Honzíku?!
A přece je kolem tolik krásy.
Chtěl bych jí sbírat.
Chtěl bych se to naučit.
Sběratel, co svou sbírku nikdy a za nic neprodá...

Chtěl bych někdy víc být...

Víte, jak říká kocour Garfield a nedá se s ním než souhlasit:
život je jako pítko pro ptáky - je betonové a plné vody...

anglická slanina...aneb pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí!

2008-10-22T22:31:00.003+02:00

Není většího lichotníka, než jakým je člověk sám sobě, a není lepšího léku proti tomuto lichocení, než upřímnost přítele.

Francis Bacon....

...měl pravdu

Hudební alldays...

2008-10-19T23:08:00.003+02:00

Vložka pro vás všechny, co ctíte groove. Víte co mají tyto dva kousky společného? Oba jsou ze Slovenska..Peter Lipa, onoho času byl hodnocen jako jeden z nejlepších evropských jazzových zpěváků a Misha, nadaná to ženština s velmi svěžím a ne zcela po vzoru amerických rádoby mjůzikantů laciným projevem. S vkusem urobené árenbíčko, čo má niečo do seba...Klobúk dolú...
ENJOY!

Just A Friend To Me - Misha

Mam tuzbu - Peter Lipa

Nový ka(r)b(an)átek...

2008-10-17T18:31:00.003+02:00

Chtělo to změnu...
Vítejte na groove-yard blogu v novém hávu....

Není žádné groove, není žádné yard, je jen blog...nechť se vám tu líbí, holoto...

Nevím, jestli je to dostetečně zřejmé...ale chtěl bych vám tímto poděkovat za to, že přesto, že tu není nic, co je nutné vědět k tomu, aby člověk existoval, najdete si tu chvilku a zastavíte se na mém dvorku, i když nesrší groovem...dík, mí milí návštěvníci. A za komentáře desetkráte tolik. Skutečně neskutečné díky vám ...

A když budete chtít, zachovej (nám hopso dýně) věrnost!
Váš Džej Ár

Camille....

2008-10-16T16:05:00.001+02:00

obrázek klavírní židle...proč? Proto!

2008-10-16T15:29:00.002+02:00

Life is like a chocolate...Never know what you gonna get...

2008-10-15T20:33:00.009+02:00

S jedenáctou kuličkou hroznového vína, mezi dvěma okamžiky, kdy mi po nose stékala asi desetitisící kapka rýmové rosy a musel jsem si také zpoza horních zubů jazykem vyšťourat pecičky z oné jedenácté vinné kuličky, opět po dlouhé době mi na mysli vytanula myšlenka. Tedy jedna konkrétní (to aby nevypadalo, že se sebeprezentuji jako blb na což mám jako na jednu z mála věcí výborný talent, který hraničí až se sebe-přesvědčením (to jest ta nepřesvědčivější přesvědčivost), že skutečně blb jsem (navíc se zálibou v umísťování závorek uvnitř závorek)). Ta myšlenka se točila na ose kolem mé hlavy až usedla, vyčerpána, na nos, z kterého tak odkápla další slza "rýmičky".
Jaký je smysl tohoto blogu....Dýdžej nejsem (de facto jsem nikdy nebyl) a bůhví (tedy věděl by to, kdybych byl přesvědčen o tom, že aspoň trošku "je", o čemž nejsem ani trošku) jestli někdy budu.
Psát nesmysly umí každý. Já nejsem nikdo víc, než jen ten, který si to troufnul ventilovat veřejně a zahlcovat tím vším svým zhovadilým odpadem naštěstí neomezenou kapacitu internetového univerza.
Tůhle mě napadlo, jakou člověk (v mém případě já:-)) má asi tak cenu. Je nějaký ekvivalent, kterým by se dala vyvážit cena, lépe snad hodnota či daleko spíš prostor, který individuum zabírá?. Jednotek měření se nabízí bezpočet. Od vyzářené energie, po objem spotřebovaného kyslíku za život, přes množství výkalů, které průměrný člověk vyprodukuje. Všechno ale při vyřčení rezne svou zastaralostí. Sám za sebe můžu (velmi střízlivým odhadem - dneska jsem neměl ani deci alkoholu, což neříkám proto, že bych za to byl na sebe nějak extra hrdý...docela bych si dal pivo) můžu říct, že zabírám několik giga bytů dat...Sečteme-li prostor, na kterém se v mezinárodní síti nacházejí všechny data spojená se mnou. Tři mailové schránky plus další data v univerzitním informačním systému, profil na Facebooku a na Last.fm a na dalších pár webů větších či menších marginalit a několik tříd Spolužáků, jeden usmolený Blog, ICQ účet a několik mých sesmolených Position paperů a seminárních prací a esejů a fotek mě a mých přátel...Sečteno a podtrženo, jsem asi datový tlusťoch, nicméně průměrný.

Jediná přijatelná výmluva toho, proč mám blog, je to, že jdu s dobou. Má ho kde kdo. Doba jde kupředu a každý, zdá se, má právo rozprsknout do světa kus své identity, každý má potenciálně co světu říct, záleží jen na něm, jak hlasitě křičí do monitoru a co vyprská na klávesnici.
Procházel jsem před momentem pár blogů lidí, které znám jen jako spolužáky ze stejné střední školy. A překvapilo mě, že ti lidé po přečtení pár písmenek, získávají osobnost hlubší, než jaká je zřejmá na letmý pohled a nenápadné pozdravení. Mají osobnost, jaképak to překvapení. Jsem to ale omezenec. Na svou obhajobu mohu, slavný soude, říct jen tolik, že nikdy pro mě nebylo v zorném poli důležitosti přemýšlet o lidech vzdálenějších, než nějakou pomyslnou sociální vzdálenost, na jejímž okraji stojí vysoký dřevěný plot, skrze který je vidět, jen když se člověk snaží zaměřit na mezírky mezi plaňkami...

Proč to nedělám častěji? Trvá celý život, než člověk pozná sebe sama aspoň natolik, aby sám se sebou zemřel. Kolik životů tedy musí trvat poznat ostatní....Ale jak zajímavé to může být, hm? Nepochybuju o tom!
Řekl bych, že rád poznávám lidi, jen jsem pravděpodobně netrpělivý. Dělám si závěry moc brzo?A kdy vlastně dojde k tomu, že už nic dalšího vědět nepotřebuju? U některých nikdy, u někoho záhy..proč? Klišé o "naladění na rozličné vlny" se hodí...vlastně to není klišé tak docela, něco na tom bude. Hledat cesty poznání člověka se ale dají (když člověk skutečně chce) a je možno je i nacházet, jen to asi dá práci...jsme u trpělivosti. Jsem líný? a chráním tak sám sebe? Nevim, fakt nevim...nevim toho čím dál víc.

Chtěl jsem tentokrát napsat něco o sobě...ne že bych tu o sobě nepsal pořád, ale je to pro jednou můj blog, tak se nemusím nikomu obhajovat. Rád bych viděl ostatním do hlav, rád bych věděl, za koho mě mají a za koho mají sebe. A kroutil bych hlavou, to už vím předem.

Chtěl jsem napsat tentokrát o tom, co se mi honí hlavou. Krom odrbaných věcí, samoty, krom tradičních fňukárniček stylu...nikdo mě nemá rád, lítostí nad přehnanou sebelístostí a tak vůbec.

Inu,

Dnes jsem se vzbudil s šíleně ucpaným nosem. Flek v horním rohu postel od kávy s mlíkem, kterou jsem tam rozlil dva dny před tím, byl pořád na svém místě. Budu muset vyměnit prostěradlo. Vstal jsem cestou na záchod postavil vodu na čaj (dnes si výjimečně neudělám kávu). Zapnu Pc, tak jako každý den, zkouknu mail, zaseknu se ani nevim nad jakym článkem na Lidovkách, sérií kliknutí jsem rázem někde jinde, ale nevím ani kde...ztrácím se sám před sebou. Táák, v děvet začnu pracovat. Jako vždy nedokážu uposlechnout ani vlastní nařízení...Začínám o 15 minut dýl a jde to ztuha. V hlavě mi za den zbylo jen pár odlesků toho, co mi problesklo hlavou. Napsat Terkám, mají dnes svátek...Doteď jsem to neudělal. Jednu mám rád, je to senzační holka - ve stínu předchozího -znám jí? Skoro 15 let--ale neřek bych, že moc...žel. Další slečna s tím jménem...má sousedka, známe se od narození...známe? ? ? Teď mě napadá, nebylo by od věci si u každého člověka nakreslit pavučinu asociací, které vás napadají, když se vysloví jeho jméno. Zkouším to...možná pro dnešek moc náročný úkol...krásný nohy...No to snad nemůžu ani napsat, co to o mně asi tak vypovídá? Aha, nic. Jen to, co si do toho projektují ostatní. A to mi v tuhle chvílí může být fuk, už tak mají o mně bůhnevíjakou představu (jistojistě zkreslenou - nic jako objektivita přece neexistuje). Je to skutečně jediná představa - totiž ony krásné nohy- kterou mám o další slečně se jménem Tereza? No samozřejmě, že ne, jen se zašťourej ve vlastní hlavě. Cítím příchuť malin...trošku sarkasmu, trošku nejistoty schovávané za plachtu sebe-jistoty, milá společnost a trošku mrazení na zátylku, proč?...hm...Terez znám dost, nad každou z nich bych mohl přemýšlet, to bych asi dnes nespal, koukám. A kdo má svátek zítra..snad mě to ani nezajímá.Kam jsem se to zase dostal. Chtěl jsem přece psát o svém dni.

že by zas příště? Víte jak šílené je neumět udržet vlastní já na uzdě???
btw. chyby tady jsou a budou...

I used to rule the world...to nemohu říct

2008-10-11T10:21:00.003+02:00

Cestičky temnými zákoutími vlastní mysli mě zase jednou přivedly na křižovatku dvou slepých cest. Chci. Je chtíč legitimní pocit? Chci toho tak moc?Chci toho od sebe tak moc? Měl jsem být a nejsem... Chtěl jsem mít a nemám. Chci toho tak moc. Chtěl jsem být...

...šťastný. A chvílemi

...nejsem.

A k tomu je tady zase podzim...

Už víme, že svět...ehm, totiž svět...

2008-10-08T19:20:00.003+02:00

Žijeme v mediálně saturovaném světě, ve kterém se není před masovými médii možno ani na víc než dva momenty schovat, natož před nimi uniknout. Co víc, masová média kolem nás spřádají sítě intertextuality, tedy vzájemné provázanosti a odkazujíc jedno (médium) na druhé a druhé na třetí a třetí na...šijí sítnici oka našeho, skrze kterou vnímáme sociální prostor zvaný svět. To, že realitě je vlastní absurdita a že základy našeho světa se smíchem otřásají v základech, dokládá i fakt, že váš celebritózní status se měří či lépe násobně stoupne, pokud se vaše postava objeví v animovaném seriálu žlutých přihlouplých postaviček, které však oplývají tou výsadou komentovat vtipně a neotřele svět, který se jim směje pod nohama. The Simpsons jsou fenoménem dnešní doby...

Glen Hansard a Markéta Irglová jsou živými bytostmi, muzikanty, lidmi. A víte co, taky si zahrají v Simpsonových...

Mám tedy radu pro všechny, kdo se chtějí stát slavnými či svou slávu vystřelit okny Vesmíru dokořán...Staňte se kreslenými postavičkami!

***************

2008-10-03T11:05:00.001+02:00

Schááázííííí mi GROOVE....nemám ho s kým sdílet a to je největší trest....
Však se jednou GROOVE YARD vrátíííí....pevně tomu věřím

U poslechu Joni Mitchell...

2008-09-28T13:27:00.004+02:00

Svět je vážně legrační...někdy až k breku :-)
Taky si při psaní přes ICQ za každým smajlíkem, který vám pošle člověk na druhém konci, vybavíte jeho obličej a představujete si, jak se asi tváří ve skutečnosti? Řehtá se doopravdy tak, jako ten odporný obličejík v konverzačním okénku? Nebo se za monitorem tváří jak plesnivý brambor, ale dvoutečku, pomlčku, velké dé mačká naprosto automaticky za každou větou, ač sebeméně vtipnou a nadnesenou?

Přemýšleli jste o tom, jak směšné (dovolím si to ztvárnit :-D ) je konzervovat lidské emoce do klávesových znaků? Jak se smích skrze prsty přenese na obrazovku pomocí několika málo ťuknutí? Oploštěn, oškrábán, oddělen od jakéhokoliv projevu emocionální hloubky a lidskosti....

briliant v kapse

2008-09-23T18:59:00.004+02:00

Výherní automat právě důrazným poblikáváním dával najevo, že poslední naděje vhozená malou škvírku, jíž se jen stěží protáhne ocásek středně velké myši polní, byla vsazena a prohrána a tak Radek sbalil svých pět švestek, tři banány, dvě brambory a odešel starými rozvrzanými dveřmi sklepního baru vstříc tmě, která ho pohltila jako hladový vězeň svůj denní příděl plesnivého okrajku chleba.
Byl podzimní večer, zdaleka ne první máj a o jeho pocitech už ani nemluvě. Na srdci se mu usazoval podobný pocit jako v seschlých ústech po tom, co si dal svou obvyklou středeční dýmku. Na cestě nepotkal nikoho, koho by potkat chtěl, jen šustění javorového listí, kterým se brodil ke svému srubu, mu připomínalo blížící se konec jeho začátku, i když o něm v tu chvíli mohl jen stěží něco tušit.
Zvony na míle vzdáleného kostela na kopci u jezera byly při dobrém větru slyšet tak zřetelně jako obvykle tlukot jeho srdce na hrudníku, když se při výstupu po prudce se svažující kamenité stezce, která vedla od srubu k potoku vytékajícího právě z onoho jezera, zadýchal.
Byl tu podzim a s ním, jak tráva světlala až zhnědla, vtíravé svědění za pravým uchem.

Proč? To nikdo neví. Prostě ho na podzim svědilo ucho...

Óda na radost aneb Beethoven, Sobeňák, Buřty, pálka a černokněžník, co trčí jak...!

2008-09-21T11:27:00.003+02:00

Těžko říct proč, ale mám je rád. Je to tisíc okem nespatřitelných detailů v jejich hlase, jsou to ony neslyšné záhyby vrásek na tváři při jejich úsměvech, je to vědomí, že za jejich slovy se skrývá víc než jen shluk písmen. Známe se dlouho, ale ne tak dlouze, abychom se poznali. Baví nás vědět nebo aspoň tušit, co řekne ten druhý. Baví nás nechávat se překvapit tím, že ten druhý řekne naopak něco neočekávaného. Kouzlo je v tom, že se dokážeme překvapovat v tom, jak dobře nám je, že víme, co je kdo zač. Známe se léta a přesto nejde říct, že jsme se poznali. Pokud člověk totiž nepozná dokonale sám sebe, ostatní mu zůstanou nanejvýš tak blízcí, jako je on sám sobě. Zůstanou mu tak neznámí, jak je neznámý on sám sobě, i kdyby tisíckrát tvrdil opak. Smějeme se společně stejným nesmyslným věcem. A v našem smíchu je cítit spřízněnost - nejde o to, jak velký nesmysl rozproudí naše veselí, ale ten smích často hřeje víc, než rozpálená kamna. Sdílíme...sebe sama navzájem. Svět, pokud nejzákladnější jednotka světa je život a vědomí vlastního bytí jeho bezpodmínečnou součastí, by nebyl nic bez sdílení.

Sdílím rád - pocit "že jsem" - onen pocit, který je mi skrze toto sdílení dáván a zároveň ho propůjčuji ostatním. Pohledem, úsměvem, dotykem, gestem....
Mám vás rád, přátelé moji, Vždyť se známe už aspoň 50 let... Dost málo na to, abychom se přitom začali nudit, hm?

hm...

2008-09-06T22:24:00.002+02:00

Na dně sklenice piva nebyl, mezi dýmem z cigarety ani ve světle lampy před naším domem nebyl. Ani pod jednou z mnoha lamp nebyl. Ani v tom vzdáleném smíchu, který nebyl určen mně. Je zvláštní, že nejniternější pocit sám ze sebe může člověk mít a vůbec si ho přitom nevážit. Odhodil by ho daleko jak jen by to bylo možné, do druhé ruky chytil nahozený prut s návnadou a přitáhl si k sobě háček s velkým úlovkem. Ryba rak, ryba rak...úlovek ve tvaru konzervy s paštikou, jen obsah by byl mnohem méně paštikový. Koncentrát ze stoprocentního štěstí s dužinou a dávkou spokojenosti pro další všední dny.

člověk marně nahazuje vlasec dál, blíž, tam, sem, občas zasekne, utrhne háček o pařez a začíná od znova. čeká, ale nemá dost trpělivosti na to, aby si počkal na to, až přijde záběr. Jak pošetilý boj, když se na břehu plácá jedna ryba vedle druhé....

A proč by ne?!

2008-09-03T21:08:00.002+02:00

Tenhle blog pozbyl svého významu ve chíli, kdy na něj byl vložen první příspěvek mou vlastní rukou, respektive její extenzí v podobě klávesy enter. Měla tu být všude hudba. A není. Groove-Yard, alespoň do té doby, než si našetřím 300 000 na investice do hudebního vydřiduchprůmyslu, se také odmlčí. Název tedy zcela vyšuměl někde mezi toaletami v Junioru a nejjasnější hvězdou na východě, ať už je to Sirius, Polárka nebo Severka nebo bůhnevíco. Když se to nějak aspoň trošku podaří, bude zanedlouho aspoň malá kapitolka tohoto blogu vedena pod názvem Katalánsko, aneb kouzelný kraj, zelené olivy, černé olivy, víno a chorizo v lahodné kombinaci. Cestovatelský zápisník zachycený nejlépe (minimálně) čtyřma očima (tedy dvěma hnědýma a dvěma modrýma), dvěma hlavami, dvaceti prsty, i když tady bych si se svou datlovštinou tříprsťákovatou raději moc nevyskakoval..no prostě zkrátka. Zprostředkované zážítky z výletu pana K. a pana L. již brzy v nezničitelném vydání na virtuálním papíře, shánějte marně u svých oblíbených knihkupců. Již teď se chystá příběh: Jak L. zabloudil do Koridy a K. ho musel nahánět červeným ubrusem. Jak K. snědl dvě kila oliv a zezelenal. Jak L. v restauraci při pojídání typického pokrmu Paela otevřel slávku tak nešikovně, že strefila právě procházející ženštinu o váze dvou metrickcýh centů přímo do bradavice na jejím obřím nose atd. Máte se na co těšit. A my dva taky...:-) A taky, že se těšíme!

Tak nějak....

2008-08-22T12:32:00.006+02:00

Znáte taky ten pocit, kdy vás život lechtá pírkem pod lopatkou? Včera jsem seděl před televizní obrazovkou a sledoval slavnostní ceremoniál předávání cenných kovů za závod žen na 200 metrů na OH. Vyhrála Jamajčanka Campbellová-Brownová, hráli jí jamajskou hymnu. A mně se tlačila slza do oka. Nemohl jsem jí (vlastní slze dookasetlačící) vysvětlit, že je to trošku nesmyslné dojímat se na vítězstvím a hymnou země, ve které jsem nikdy nebyl, natož abych se cítil býti Jamajčanem. Svým slzám jde vůbec těžko něco vysvětlovat. Krátce na to následovalo vyhlašování medailových umístění v ženském oštěpu. Bory šumí...Tuhle muziku už jsem dlouho neslyšel tak pěkně instrumentálně....To už se slza v oku nenechala ničím zastavit. Pěkně jsem si poplakal. Řekl bych, že jsem vcelku emocionálně vyrovnaný člověk, tedy až na chvíle, kterým ani já sám nerozumím.
Dnes po ránu, které bylo vlastně polednem, jsem poslouchal desku Pavly Milcové, rodačky z Lázu a nebo taky z Příbrami, která je, zdá se, mezi českým posluchačstvem nepochopitelně velmi nedoceněná. Její poslední deska, na jejímž vzniku se také, stejně jako na deskách předchozích, podílel Pavly dlouholetý spoluhráč, Peter Binder - (chytří vědí) vynikající nejen kytarista (spolupráce s K. Plíhalem, Lenkou Dusilovou a mnoha dalšími), se mi do rukou dostala až téměř dva roky po jejím vydání. Jinému a jiné bych asi neodpustil onen klávesový zvuk kláves...nemám to prostě rád suplovat živé "houslí"nástroje a vůbec jakékoliv jiné tím vždycky aspoň trošku umělým bzukotem sebelepších klapek, ale Milcové s Binderem to rád odpustím. Jen proto, že svou muzikou hladí, proto, že je to muzika veselá, chytrá, hravá, jemná...no minimálně doporučeníhodná. Ale vůbec by nevadilo, kdyby byl poslech Pavly Milcové na předpis proti příznakům nechuti k životu nebo místo kapek proti smuteční rýmě....

Znáte taky ten pocit, kdy vás život lechtá pírkem pod lopatkou?
Poslechněte si Pavlu Milcovou...

Why "Y"

2008-08-19T14:53:00.001+02:00

Útržky večera aneb včera za barovým pultem

2008-08-19T12:06:00.002+02:00

"No čoveče, a tam Ti maji takovej krásnej kulatej bazén. Tak asi...mno tak padesát metrů na padesát..."

Dnes v posteli u smažených vajíček ve dvanáct třicet v neopakovatelném dabingu Václava Vydry

2008-08-14T12:33:00.003+02:00

Koukal jsem na film...hádejte jakej?
Tohle mě pobavilo....

A:"A jak dál v pátrání po Butchovi?"

M.W.: "Vobrátíte zeměkouli kvůli tomu parchantovi. Když odjede do Indočíny, v míse s rejží bude čekat skovanej negr, kterej ho sejme!"

A:"Postarám se o to"

Když...

2008-08-06T10:59:00.002+02:00

Když…

Když vám mužík za barem pokládá poťouchlé otázky

Když vám zaplatí útratu a za pět minut chce platit znovu…

Když z čisté oblohy začnou padat kapky…

Když dokážete odolat pokušení…

Když něco v životě chcete dokázat a hledáte směr jak...

Když on jí stále miluje a ona jeho nejspíš ne

Když nevíte, co si myslí

Když si zpětně uvědomíte, jak naivní hru jste hráli

Když necháte hru rozehranou tak dlouho, až vítr odvane figurky a není s čím a kam táhnout

Když spolu s ní sedíte nad bezedným kamenným lomem plným vody a přitom se topíte v jejích hlubokých očích…

Když žijete až do svého nejhlubšího nitra!

Na zídce staré zahrady uprostřed ticha a noci

2008-08-05T23:20:00.000+02:00

Na zídce staré zahrady uprostřed ticha a noci

Dívala se upřeně

Kamkoli jinam, jen ne na mě

Došlo na lámání chleba

Místo chleba ale

Posloužilo srdce…

život je džungle...

2008-07-30T12:07:00.001+02:00

Zemřel Hiram Bullock....
KURVA!!!

více např. zde

romantické tečky uprostřed noci

2008-07-29T23:56:00.004+02:00

............................................................................................
............................................................................................
............................................................................................
............................................................................................
................................................konečky prstů ještě v duchu pohladím její obočí a pak už snad jen usnout...a nesnít!

Krátká sukně, krátký rozum

2008-07-29T23:55:00.000+02:00

Až já budu velká, bude ze mě selka!
Přijďte k nám, já vám dám...

Kecy!

Až já budu velká, bude ze mě sekretářka!
A o sekretářkách se řikají se různé věci...

Někdy i kecy!

(zase jsem se po nějaké době nepochopil:-))

Zamyšlení nad bůhví čím

2008-07-29T23:32:00.004+02:00

BŮHVÍ, JESTLI BŮH EXISTUJE. BOHUŽEL TO VÍ JEN ON. A Pokud to neví, pak je to jen důkaz jeho neexistence!

2008-07-08T23:17:00.006+02:00

Každý den tak trochu přemýšlím o tom, jestli jsem dobrý člověk, jestli si před sebou samým dokážu obhájit všechno, co dělám, všechny ty drobné a větší prohřešky proti vlastnímu přesvědčení, proti vlastním bariérám morálky, proti dobrým mravům či bůhvíčemu. Zoufale bych chtěl cítit něco jako uspokojení z toho, čím jsem v životě byl a čím jsem, a to nejen, dá-li osud na který nejspíš nevěřím, za 60 let, ale i právě teď a taky zítra ráno, až se probudím.
Potají si přeju, aby, až zemřu, lidé na mém pohřbu plakali. Udělalo by mi to upřímnou radost - tedy pokud se člověk může radovat z vlastní smrti (a toho, že ji ostatní oplakávají). Ale ano, bral bych slzy jako vyjádření toho, že jsem měl na tomhle světě místo, že smysl života, po kterém se budu pídit po zbytek svých dnů až do okamžiku smíření s tím, že mi zůstane navždy ukryt, byl zachycen v odlesku slz mých přátel. Ale kdoví, třeba ho najdu a třeba mě překvapí tím, jak zdánlivě banální věcí (jako zástupný symbol pro smysl bytí) se může takový smysl života jevit.
Mám chuť plakat. Plakat nad tím, že mám přátelé, kteří mě mají rádi a já můžu mít rád je, rozplakat se nad jejich nedokonalostmi a propuknout v brek nad nedokonalostmi svými. Jak rád bych jen byl, bez toho, aniž bych byl denně vystaven soudům nad sebou samým. Mám se asi rád. Nemám se ale o nic víc rád, než mám rád lidi mně blízké. Tohle si před sebou dokážu obhájit.
Jak zoufale ubohý by byl život, pokud by o něčem takovém mohla být vůbec řeč, kdyby jsme neměli city, hm? Rozhořčení, smutek, radost, naděje, vztek, uspokojení, nervozita, nejistota, spřízněnost, chtíč, láska, láska, láska...
Jak moc by se mnohorozměrovost našeho světa smrskla v nekonečnost ničeho. Mám chuť plakat a přesto jsem šťastný. Právě proto, že jsem schopný cítit. Proto, že si cením okamžiků.
Všichni Ti, které tak rád vídám si zaslouží můj pláč. Ač to zní sebevíc uměle a každopádně přehnaně pateticky.

Jako onehdá. Cestoval jsem vlakem. Vykloněný z okýnka jsem sledoval okolí tratě. Slunce na obzoru se barvilo do tak nezvyklého odstínu rudo-růžové, že jsem si na moment pomyslel, že zapadá vůbec naposled. Bylo mi to líto...

Každý občas...

2008-07-04T15:55:00.003+02:00

Každý si občas rád pohladí své vlastní ego. Stačí ho vrátky vypustit z kotce...ale pozor, je plaché. Je lepší ho přivázat na vodítko a postupným zkracováním ho přitahovat k sobě. To pak zkřehne a začne být přítulné...To může dojít až k tomu, že se takové ego stane nebezpečné. Každým pohlazením trošku povyroste. Nejdřív se zdá, že jen ježí chlupy, pak ale nakyne rychleji, než stihnete postřehnout. Pohladíte ho jednou a oběma vám je příjemně, ego se začne tulit. Po druhé je to příjemnější, než byste čekali, ale roste vám před očima takovým způsobem, až to nahání člověku i trošku hrůzy pod kůži. Když nad vámi začne mít navrch, je těžké něco podniknout...

Hladil jsem své ego poslední dobou až moc často...
Hladil a hladil...až do úplného vyhlazení

Vysvětlení...aneb kdo je bez viny, hoď po mně haldou groovu!

2008-06-24T09:36:00.006+02:00

V komentáři k předchozímu článku se objevil anonymní vzkaz. Škoda, že anonymní, protože bych moc rád odpověděl konkrétnímu člověku. Inu nevadí. Myslím, že komentář potřebuje komentář, respektive vysvětlení, jež je záhodno umístiti jinam, než jen do komentářů ;-)

kdy se z paradni groove party stala tradicni diskoteka na prani? :-(

Původní pohnutka, která mě vedla k tomu, že jsem po dohodě s vedením Junioru, pln očekávání, mylných představ a vůbec jakýchkoliv představ, uspořádal svou první GROOVE YARD party, bylo mé neskrývané nadšení z opojné hudby, jež nemá v našich končinách přílišného zastání v produkci hudebních klubů, natožpak v Příbrami, která oplývá hudebním klubem pouze jediným (nepočítám-li, a také že ne, několik míst, kde se sice hraje k tanci...ale rozhodně ne k poslechu*). Vzpomněl jsem si přitom na pááárty FUNKYDELIC, kteréžto kdysi pořádal člověk, který mě de facto k hudbě GROOVOVITÉHO ražení nenápadně přivedl.

Ať už to může znít jakkoliv nabubřele sebevědomě, jsem přesvědčen o tom, že mám alespoň o chlup (kočky PETERBALD) lepší hudební vkus, než většina populace. Slyším už teď "to je ale vůl namyšlenej!" nebo "Tssss..." nebo snad "eh?!" Není, kam se schovat. Stojím si za tím. Je to tak. Většinová populace je masa...a masa poslouchá komerční rádia typu Evropy 2. Já ne. Nejsem tím lepší člověk, prostě to jen nedělám.

Ponecháme-li teď stranou označení tradiční diskotéka...které autora/ku komentáře samo zahání do rohu, jelikož obsahuje dvě zásadní slova - a to "tradiční" a "diskotéka":-), kterážto odkazují ke stylu DISCO a to vskutku jest dosti blízko žánru hudby, jež jsem měl v (Schlieffenově) plánu pouštět do repro-beden v rámu a rámci Groove Yardy. Vím ale, či raději tuším - to abych nezněl troufale - kam autor/ka pravděpodobně mířil/a. Dovolte mi tedy, abych vše uvedl na (alespoň částečně) pravého Míru.

Po několika Groove Yardech jsem si uvědomil, že má snaha "pozvednout masy k poslechu ušlechtilého Groovu" se často míjí účinkem a to z několika důvodů. Je třeba si uvědomit, že mechanismy průmyslu populární hudby nepracují s hudebními skladbami jako s estetickými objekty, ale jako s komoditami, které se předně mají dobře prodávat. Nijak teď nechci urážet nikoho z návštěvníků mé party (za každého z nich zvlášť jsem rád a potěšen), ale je dostatečně průkazně vidět, jak jsme všichni do jisté míry semleti průmyslem, který nám předkládá efektní prefabrikáty, jež si ani nehrají na umělecky hodnotné skvosty, ale co je důležité, přitahují pozornost mas a vydělávají money. Bylo by pošetilé zakrývat fakt, že významnou ba přímo ústřední roli v celém procesu produkce, percepce atd., hrají masová média. To (velmi mnoho) málo, co vím o psychologii hudby, říká, že "hit" nedělají často (můžeme střízlivě říci, že tomu tak je velmi zřídkakdy) hudební kvality, ale síla mašinérie, která stojí za hudebním počinem, teď už komoditou (právě průmyslu pop music). Oblíbenost toho či onoho songu mezi masou (jak to slovo zvláštně hořce chutná, že?! - Nikdo z nás si nechce připustit, že jí skutečně jsme) totiž úzce souvisí s frekvencí, s kterou se daná píseň objeví v rádiu. Po dosažení bodu nasycenosti - tedy určitého počtu repríz, který vyposlechne konkrétní posluchač, je skladba nastřelena- prd prd- a -bum bum- je z ní megahit.
Do procesu samozřejmě zasahuje mnoho dalších faktorů, ale abych se vůbec díky svému vlastnímu talentu unikat od myšlenky hlavní a zásadní dostal k podstatě věci - i Groove party potvrdila, že nejvíce lidi baví písně, které znají - rozhodně vyžadují daleko méně kognitivního úsilí, méně námahy k jejich percepci a uspokojivému zpracování, kde do hry jistě vstupuje i akt hodnocení (líbí?-nelíbí? -co nám to ten blbej dýdžej cpe?) .
Inu proto vím, že jisté písně jsou osvědčené - fungují jako spouštěcí mechanismus, kdy oblíbená skladba zvyšuje i oblíbenost dýdžeje;-) Důležité je přitom, že oblíbenost těchto skladeb je sdílena intersubjektivně. Na druhé straně jsou tu skladby, které chtějí jednotlivci, protože a poněvadž a vůbec - důvodů se najde tisíc a jedna - ale tím nejklasičtějším je snad ten, že se tomu či onomu daná skladba "prostě líbí". Je potom na dýdžejovi - v konkrétním případě mně - aby zahrál či nezahrál (pokud danou skladbou skutečně disponuje). Jelikož žijeme v podmínkách trhu, kde vládnou zákony nabídky a poptávky - rozuměj, že na Groove Yard party by měla být nabídka (z mé strany) alespoň částečně (ale spíše z větší části) tvořena poptávkou (ze strany lidí). Mám rád mnoho a mnoho muziky, kterou myslím, "masa" (skutečně bez urážky) neocení (minimálně ne na první poslech). A jaká by to pak byla taneční party, kdyby postrádala tanečníky?

Sám jsem si často pokládal otázku, jak daleko můžu a mám při rozšiřování mantinelů pro to, co je ještě pro mě únosné pustit a co již je za hranicemi mé shovívavosti k prznění hudby, kterou mám tak rád, zajít. Domnívám se, že mé hranice jsou nastaveny velmi liberálně. Pro ty, kteří přicházejí za muzikou vybranou (dejme tomu "nerádiovou") to může být zklamání a já vše chápu. Pochopte ale mé dilema - kam až ve své vášni v pouštění svých oblíbených a pro mě "zaposlechvelmimocstojících" písní můžu zajít , pokud většinu nezajímá kvalita, ale známost (respektive obeznámenost)??!!
Další problém tkví v tom, že GROOVE je náchylný na hudební cítění. Mnoho lidí "neuznává" groove proto, že jim v lepším případě přijde jako hudební vyjádření určené k pohupování, ale ne k tanci. Pro mě se v groovu skrývá nezkrotná energie a zároveň bezbřehá volnost v expressi, kterou tak miluju na Jazzu. Někteří lidé potřebují a také vyžadují rytmus jasný, co nejjednodušší. Je mi líto, že taneční hudba musí tak být často nutně podpírána bicí linkou zdůrazňující každou dobu (aneb "tuc tuc tuc tuc"). Jak mi ale dala za pravdu vlastní zkušenost z GROOVE party, jedná se o skladby, na které tančí nejvíce lidí a to i v případě, že daná skladba třeba není z těch masově nejznámějších.

Tento text pravděpodobně nemá nijak hluboký smysl a vzniká pouhým kupením písmenek, které možná někdy dávají dohromady slova, které po sobě ale odmítám znovu číst.
Jedna zásadní informace, která ale z článku měla vyplynout je to, že bohužel se Groove nikdy nemůže zavděčit všem. Jsem v tomto směru sobec, přál jsem si, aby se Groove zavděčil především mně. Realita mě poučila, nicméně jsem si v sobě zachoval alespoň nadšené jádro, které mě drželo nad hladinou ve vodách hudby více či méně sračkoidní.

Hudba je pro mě nadále hlavní zdroj životního optimismu, energie, zábavy, emocí a inspirace.
Jisté důvody mě však nutí k uzavření kapitoly, která nesla název GROOVE YARD. Poslední párty tedy nesla dost pravděpodobně datum 21. června 2008.

Šou mast gou on!

Díky.

*aneb tancovat na to možná někdo svede...ale poslouchat se to nedá

tento text vznikl za přispění hudby Michaela Jacksona z jeho alba Off The Wall z roku 1979

BRZY, JAZYK, NAZÝVAT, PRAŽSKÉ LĚTIŠTĚ...

2008-06-15T13:24:00.004+02:00

Že by se zase GROOVOVALO?

Inu ano.

SOBOTA 21. Wormna
Účast přislíbil Mr. Stevie W., pan Michael J., George M., Standa Hložek i Eva s Vaškem.
Přijďte a přesvědčte se na vlastní sluchadla, že GROOVE je dobrá a řekl bych výživná opravdu nejspíš nejvíc nadpozemská úplně věc!

Každý dvoustý pátý návštěvník obdrží s láskou připravenou svačinku zabalenou v tom nejjemnějším ubrousku. Chlebík s máslíčkem, šunčičkou, sýrkem, papričkou a špetkou toho či tamtoho může být jen váš..aneb Hami jako od mámy*

Navíc POZOR! Od 21:00 do 22:40 se můžete těšit na HAPPY HOURS!
Pozvěte v tento čas blbýho dýdžeje na drink a bude vám v plné míře (stejnou měrou - měrou vrchovatou) oplacen vzápěstí!A možná i vícekrát...
A to se vyplatí.....!!!
(při nejmenším zdánlivě vůbec)

*groove je naše máma!

že bych zase začal psát?

2008-06-12T16:26:00.002+02:00

upřímně - rád bych....
snad se k tomu v brzku dostanu...

Napadlo mě (jen tak) ((jak už se tak myšlenky občas zjevují)), při přejezdu stopětapadesátéhotisícíhodvoustéhotřináctého až stopětapadesátéhotisíhotřístéhočtvrtého železničního pražce na trase Brha - Prano...

Kolik prstů na ruce potřebujete k tomu, abyste spočítali lidi, na kterých vám v životě DOOPRAVDY záleží...?

Nedostatek přísunu kravin do mozku...aneb mozek zahálí a žaludek kručí!

2008-06-03T20:40:00.003+02:00

Ne, že bych snad již světu neměl co povědět....tahle skutečnost (že i člověk, který vůbec nemá co říct klidně mele a mele) je známa již od okamžiku spuštění tohoto blo-blo-glo-glo-blogu. Tahle věc mě teď ale napadla, když jsem se zabýval tak důstojnou věcí jakou je tschuching do stropu.

říká se, že láska prochází žaludkem.
(a nemusí to být nutně jen láska k vepřovému masu)
ale co se stane, když se taková jedna láska ve střevech zasekne?
(inu zkuste si to sami, nacpat ji do žaludku)
z toho může taky vzniknout pěkná zácpa, hm?
ale o to větší pecka to pak je, když to praskne!

A všechna se jedním mohutným prdnutím dostane ven!
A rozletí se do široširého světa!

Rozhodl jsem se šířit lááásku...
a to nejsem ani ničí Svědek

OUAGADOUGOU aneb krátká košule!

2008-05-22T23:45:00.006+02:00

V závětří vypitého půllitru až po okraj naplněného touhou toho druhého, který nepřišel, odevzdaně civěla na blikající číslíčka automatu, který zásadně nikdy nic nikomu nevydal zadarmo, ostatně jak tomu u samozvaných výherních automatů bývá. Mel Gibson si usazen na barové židli o výšce menšího mrakodrapu vyhnal ze své hluboké vrásky na čele deci potu, opřel se loktem o pult a s lehkostí do sebe kopl panďuláka ginu. Kudu velký, který poskakoval před barem, snažíc se vyhnout černým dlaždičkám na šachovnicové černobílé podlaze, vypadal velmi zábavně, ale jako jedinci s obsedantně-kompulzivní poruchou mu nebylo pomoci. Zebra u karetního stolu se tak (nejen, že příšerně nahlas) urputně kuduovi smála, až ji z tlamy vypadla oboučelistní zubní protéza, od zeleného plátna na stole se odrazila a zakousla se do nosu překvapenému pásovci.

Šimpanz za barem se z doutníkem v koutku pokoušel velmi efektním způsobem namíchat nápoj Green Monkey, dupajíc v silné vrstvě střepů z nevydařených pokusů (respektive skleniček, které se mu zatracená práce nepodařilo chytit včas). Co chvíli si usrkl z piva přímo z pípy, aby nemusel špinit sklenice. Pán, co právě vyšel na ulici z bytu své milenky na rohu 62. ulice a páté Avenue se na zlomek vteřiny zamyslel.

Nebudete tomu věřit, ale fakt si u ní zapomněl ponožky.
Nevracel se, neměl totiž kam.
kam se totiž vytratilo spolu se všemi proč a zbylo jen tiché - aha.
To tak občas bývá. A pak už ani to aha nezbyde a člověk se jen může tiše modlit k Bohu, ve kterého nevěří a důležitě koulet očima, aby dal najevo, že něco není v pořádku. Naplní se tak princip světa shrnutý v premisu ORDER IN DISORDER.

Jestli teď pátráte po nějaké stopě, jež by vás zavedla zpět k logice věci a nemůžete najít onu správnou nitku za kterou zatáhnout, cítíte se zmatení, prázdní a přitom plní, šťastní a přitom v jádru rozpolcení šílenstvím chytrého hlupáka, šaška a komedianta, pokud tohle jste a nebo nejste nic z toho, pak vězte, že to znám. Ale jedno je jisté - Ona se dnes nedočkala.

Z první ruky aneb dva litry vody

2008-05-22T12:55:00.000+02:00

Včera bylo včera a dnes je dnes ačkoliv se to možná zdá neuvěřitelné...

A zítra, předpokládejme, bude za určitých okolností zítra, protože jinak by z toho byl pěknej chaos!

Zprávy ze zahraničí

2008-05-16T16:08:00.003+02:00

Při sobotním závodu Rally d'Italia Sardegna havaroval vedoucí závodník průběžné klasifikace Mikko Hirvonen.
Utržil několik ran na těle i na duši.
Přesněji na dvou- pravé přední a levé zadní pneumatice.

GROOVE YARD 24. rozpukna

2008-05-14T15:40:00.000+02:00

Přátelé přijde den, kdy se Juniorem rozezní hudba grůvoidní, fankoidní, ejsiddžezoidní, souloidní, solidní, občas árenbíčkovatá a snadnáladupovznášející a hlavně taneční.

Přijďte
... bavit se s přáteli
...bavit se s neznaými i známými
...počítat dlaždičky na parketě
...smát se
...neslyšet se
...zadovádět si
...zakřepčit si
...zatancovat si
..nezatancovat si
...nechat se unést rytmem
...nechat se unést melodií
...nechat se unést harmonií
...nechat se unést harmonií ducha
...nechat se unést harmonií ukrytou na dně sedmého půllitru
...na baru nechat nějaké ty drobné...a to bez front
...zanadávat si na svět
...zanadávat si na blbýho dýdžeje
...radovat se
....ze života
...z muziky
...z radosti
...u piva...

TO JE PÍSEŇ, PANE!!!! Blame it on the boogie...

2008-05-11T12:16:00.001+02:00

Valim BULVY....

2008-05-06T22:28:00.007+02:00

Přátelé!

V z našich kulturou jen při přízni větrů ovanutých končin ne tak vzdálené Vídni, se bude od 27. června do 17. července konat JAZZ FEST WIEN, na kterém vystoupí skutečné master-blaster super hyper mega muzikanti....

Victor Wooten, Mike Stern, Tower of Power, Incognito, Yellowjackets, Bobby McFerrin, Ledisi, Sinéad O'Connor, James Carter, Curtis Stigers ....a další mnozí...

Některé koncíky za lidovou cenu jednoho dvojitého cheeseburgera...( Little Feat | Tower of Power | Horny Funk Brothers za celé 2EURA), některé dokonce zdarma (např. diva Ledisi s dvěma nominacemi na Grammy 2008 za Best New Artist a Best R'n'B album)

Myslím, že PA.RÁ. DA.

No inu mrkněte sami....JAZZ FEST WIEN

POJEĎTE...
...se mnou...

Juhůůůůůůůůůůůůů.....

Ano ano...

2008-05-05T22:49:00.002+02:00

Na travnatém kopci plném sedmikrásek, zvonků a dalšího lučního kvítí, mezi dvěma krásnými jabloněmi, jež každý rok plnily své koruny přešťavnatými plody velikosti medvědí pěsti, pod strmými skalisky, v jejichž spárech prýštila azurově modrá voda a slévala se v jezírko u staré roubenky, žil byl starý moudrý dřevorubec. A protože byl starý, neměl co do huby, protože důchod dřevorubce je zatraceně malej!

Pes je vykopán..aneb pokračování story, vole!

2008-05-02T01:25:00.004+02:00

Možná je třeba si upřesnit situaci. Pan Novák se pomalu ale jistě sbírá ze země, přičemž mu na kalhotech ulpělo několik kusů špaget v omáčce aglio (Shell) olio (který dokáže minimalizovat hluk motoru). Vrána jest v letu pohybujíc se po trajektorii směr nejbližší benzinová stanice. Páv, jenž ve svém nablýskaném Audi (dáma na) A6 prosvištěl tak rychle, že jsme nebyli s to zachytit jeho další stopy v souřadnicích světa, si ještě před tím, než se nám ztratil z obzoru příběhu nadobro, stihl hlasitě dvakrát říhnout do rytmu písně I Saw God z nového alba Victora Wootena. Pavián skryt za fíkusem v rohu místnosti si z nervozity zapálil cigaretu, čímž na sebe nalákal pozornost pana Nováka, jenž kouření doslova nesnášel, a to od té doby, co mu jeho žena, nyní již nebohá nebožka zakopána na zahradě Novákovy parcely, dva a půl roku zahýbala s přednostou železniční stanice v Kuřimi, aniž by sám elektroinstalatér Novák měl jakkoliv velkého tucha, šajna, ponětí " vo co gou". Pan Novák se vzepjal tak, jak nikdy před tím - naposledy právě oné osudné noci, kdy ženě Novákové při vaření večeře místo toho, aby jí podal pánvičku do ruky, omylem ji dost neohrabaně položil na její hlavu...a to hned několikrát po sobě...
Stál teď v postoji připomínající Ježíše nad Rio de Janeirem - a shromažďoval sílu k útoku proti drzému řidiči paviánu medvědímu čakma.

Vrána mezitím přistála s drobnými manévrovacími potížemi na ranveji benzínové stanice a to zrovinka v místě, kde byla drobná kaluž benzinu. Špička jejího levého křídla se jí na moment v tekutině vyráchala, ale vrána toho příliš nedbala a hopkala dovnitř stejšnu na vytoužené preso. Posilněna dávkou kofeinu vzlétla rychlostí malého osobního letadla Cessna Mustang. Podle informací (ob)sluhy stanice měla namířeno do El Pasa (a já vám mohu prozradit, že účelem návštěvy mělo být vyloupení banky).

Po zhruba dvaceti minutách bezproblémového letu ji však zasáhl nedopalek cigarety značky Velbloud, který krátce před tím ve výšce dvaadvaceti tisíc stop vypadl ze zobáku pelikánu Františku Pilném alias Džoržovi, uznávanému ptačímu pornoherci, který ztvárnil hlavní postavy ve veleúspěšných sériích: Mezi ptáky I, II a III; Džoržo na pláži; Džoržo a jeho sardinky; Na křídlech něhy a Kdepak ty ptáčku hnízdo máš.
Lze jen pochybovat o tom, že by vránu potěšila informace, že nedopalek, který zasáhl právě ono levé křídlo mírně (ale přesto) nasáklé benzínem, pocházel z tak známých úst...Každopádně vrána naprosto per plex vyvedena z míry z toho, že ji vzplanulo křídlo, ztratila náhle rovnováhu a střemhlav rychlostí jestřába začala padat ve směru kolmém k zemskému povrchu.

Než dopadla na místo, kde právě stojím, stihla ve vzduchu udělat několik salt s dvojitým i trojitým vrutem a čtverný tulup v kombinaci se salchovem se jí nepodařil jen z toho poetického důvodu, že si zapomněla nazout brusle, které měla v příručním zavazadle zastrčeném kdesi v paměti.
Pan Novák nakonec paviánovi odpustil i to, že mu zlomil dva listy fíkusu, protože zjistil, že pavián má skvělý smysl pro humor a taky proto, že byl pojištěn proti pohromám, jež se mu za volantem těžkotonážního kolosu převážejícího kostelecké párečky, mohly kdykoliv přihodit. Ve chvíli, kdy mi hořící vrána dopadla do napřažené ruky, do níž jsem se snažil zachytit klíče, jež mi právě házela z pětapadesátého patra našeho dvoupodlažního domu má drahá švagrová, jsem si uvědomil, jaké to je, držet v ruce hořící vránu.
Vrána se na mě podívala pohledem upřeně zlověstným, vzápětí se ale šibalsky usmála, řekla jen "Pardon" a bleskem vylétla za v dáli blyštící se hladinou jezera Titicaca, jež si jeden přebohatý překupník s přeslazeně kýčovitými portréty celebritózních domácích mazlíčků nechal přestěhovat z hranic Bolívie a Peru až na zahradu svého pozemku v Horních Měcholupech. Naneštěstí vyrazila vrána směrem, ve kterém jí stály překážkou právě umyté prosklené vchodové dveře. Vrána se svezla po skle, dopadla (teď již skutečně) na zem a víc o ní žel nevím, protože jsem se rozhodl jít zapít žal, jež mě přepadl z toho, že jsem ztratil nit, myšlenku příběhu a smysl života...Každopádně, kromě vrány to už nikdo nijak extra neschytal. Tedy vyjma desetiletého Pepíčka Máchala, který přišel domů ze školy s poznámkou za to, že řekl, že si myslí, že se paní učitelka vyjádřila velmi nepřesně a že C.G.Jung to myslel se svými archetypy docela jinak a že tudíž, ač velmi nerad, musí říct, že paní učitelka je asi blbá kráva, která analytické psychologii nerozumí ani za nedozrálý mák. Ale o tom možná jindy...

Jen z toho, proboha, nebuďte smutní.

Neslyyšíííím!

2008-04-26T19:14:00.005+02:00

Pravidelně si stěžuji své mamince, že mluví příliš potichu na to, abych jí slyšel, natož rozuměl. Pokud má věta víc jak tři slova, často zachytím jen první dvě, další se ztrácejí v kuchyni někde mezi tekoucí vodou v dřezu , vrčením digestoře či smažící se cibulkou na pánvi. Stál jsem na metr daleko a ptal se záměrně nahlas a záměrně důrazně a záměrně neslušně "CO?", i když vím, že bych měl spíše říci "prosím?". "Neslyšel jsem Tě, " říkal jsem již po několikáté během asi minutového rozhovoru.
Mamka na dřevěném prkýnku krájela porce zítřejšího oběda, ještě v syrovém kouskoidním vepřózním stavu. "To nebylo na Tebe, teď mluvim k masu!" dostalo se mi odpovědi.

Inspirovalo mě to k úvaze, na jejímž konci stálo zásadní zjištění, že

Promlouvat k masům je vždycky jednodušší, než promlouvat k masám!

Pěkný večer, ať už ho trávíte ve společnosti či bez ní. A ráno po probuzení si koukejte uvědomit, jaký máte štěstí, že žijete...Nazdar Zadar a Dubrovník k tomu!

PRD svěží větry!

2008-04-22T08:35:00.008+02:00

Veřejně prospěšná společnost Guáno, jež byla založena na podporu rozumného trávení volného času mladistvých osob chystá na nejbližší dny spuštění kampaně s výmluvným názvem Nebuď osel, buď radši GrOOve! Akce si vzala za cíl seznámit teenagery na příbramsku přitažlivou formou s možnostmi trávení volného času bezpečným a ducha povznášejícím způsobem. Do akce bude zapojena i Policie ČR a její speciální jednotky těžkooděnců, které mají nenásilnou formou pomocí obušků a vodních děl - za doprovodného nouzového vysílání (pro dnes vzdělávacího a informačního) rádia Blaník, jež je za tuto službu bohatě odměněno z městského rozpočtu - navíc bez toho, aniž by o jakoukoliv dotaci samo žádalo - čímž je tak zdánlivě vykoupeno černočerné svědomí zastupitelstva, jež hází statisíci lopatou sem tam a zvláště pak na nesprávnou haldu, u níž je zaparkované auto TVF, v němž je snad i zpětné zrcátko investigativnější, než jeho osádka - ukázat mladým, zač je toho loket a proč je vlastně násilí dobré. Ať žije humor...černý humor za bílého dne. Dejme soukromé společnosti na rok fungování 600 000 škeblí. Ano! Ale za takové finance přece můžeme požadovat daleko lepší cirkusové představení, než to, jakého můžeme být svědky dnes a denně. Televize Fonka? Ať si říká kdo chce co chce, pořád zastávám názor, že jde o recesistickou skupinu...A pak nám tedy zastupitelstvo touto cestou dává najevo, že má skutečně vytříbený smysl pro humor...

A proto kašlemež na reg. politiky a začněme si užívat hudby rajské, jež byla pro užívání vytvořena....GROOVE S VÁMI!A pokud ne, stihne vás vodní dělo Gabčíkovo!

Seznamka..aneb co to zase píšu, ježišmarjá panno svatohorská dráha!

2008-04-21T21:20:00.006+02:00

Jsem přízemní jako barák, ve kterym bydlim, za to jsem ho postavil vlastní rukou. Tu druhou jsem si musel šetřit, jsem totiž profesionální hráč na jednoruční klavír. Táhne mi na 120...kilo, věkem se ale zatim držim na pětapadesáti. Nohy třiačtyřicítky a nějakou takovou i hledám. Vzdělání nerozhoduje, láska k dětem na obtíž - jedno ale možná i dvě...(pěti)piva denně snesu i u Tebe.
Ozvi se, Karel.

Jmenuji se Gustav, ale přátelé mi říkají Gusta, ten to má rád zhusta. Momentálně nezaměstnaný romantik s duší dítěte hledá červenou karkulku, která by mu v košíku nosila bábovku na Mírov, kde si odpykává trest za vraždu své manželky. Mám sportovní postavu - vypadám jako balón. Rád se zašívám a peru...naposledy jsem sousedovi z cely přerazil čelist, žehlení mi naopak zatim moc nejde. Občas bývám zádumčivý, ale jsem taky pilný...a to mi připomíná, že do bábovky trošku železa patří....

Hledám kluka, co už taky nechce být nikdy víc sám. Já Monika, 28 let....od porodu svého prvního potomka. Mám smysl pro šibeniční humor, ráda se v televizi koukám na akční filmy. Jsem plachá jako laň, ale nohy si holím. Míry jsou ucházející - některá místa bych chtěla přifouknout. Na jiných možná zase ubrat. Trápí mě vysoký cholesterol a vysoký jalovec, který mi překáží na zahradě. Najde se silák, který ho skolí?Napiš, budu čekat...

Ahoj! Jsem Vítek, je mi dvaadvacet, studuju VŠE, ale NIC pořádně. Jsem intelektuál se sklony k dumání a bumbání. Ve volném čase nejradši s někým spím nebo chytám lelky. Hledám dívku, která by ve mně dokázala probudit Sladkou vášeň. Skvěle paroduju Jeana, Clauda i Van Damma. Mám rád muziku, nejvíc mám rád GROOVE YARD party v Junáči. Rád Tě tam někdy vezmu...

Petr, 43, 12, 25, 78, 15, 47, 23 a dodatkové číslo 55 hledá ženu pro společné vycházky. Já je mám každou sobotu od dvou do čtyř. Budu Tě milovat jako blázen! Jinak to ani neumím. Postavu mám krásnou, chodím čistě bíle oblékaný (nejradši ve svěrací kazajce) a pravidelně mě myjí. Pokud se se mnou chceš vypravit na Pluto, zavolej. Telefon nemám, ale určitě Tě uslyším, neboj.