Přátelé!
Tento zatraceníhodný blog dosáhl desáté tisící návštěvy. Díky Vám za tak hezky kulaté číslo...
Poslední dobou, rok, možná déle...:) nelze nepozorovat jeho klesající úroveň, měl-li někdy vůbec nějakou. Možná přišel ten pravý čas, aby groove-yard žil dál svým životem. Od počátku byl zamýšlen k jinému úkolu, než od začátku, po dobu více jak dvou let, plnil. I proto bude nanejvýš vhodné přemístit své snažení jinam, na místa k tomu lépe stvořená. Budete vítáni na nové stránce, kam odchází stejný Kjůba, ale v jiném hávu a doufá ve změny k lepšímu, které to s sebou přinese!
Zde máte možnost návštěvy...všechny já mého já vás uvítají na návštěve! Jen nezapomeňte, že...
život je džungle...
:)
Xindl XYZ, slova chvály lezou ven a já je beru zpět (možná a možná taky ne)
Jak napsal Choskatý pán, je třeba učinit několik poznámek úvodem:
následující příspěvek je shlukem myšlenek k písni dysgrafik a stejnojmennému videoklipu, který ji doprovází po obrazovkách televizorů. skromná recenze vznikla z prostého hecu s Choskáčkem (byl to ostatně jeho nápad, kdy jsme si oba slíbili, že sepíšeme své poznámky. Jeho výtvor si můžete přčíst zde
Rozpaky, které u mě tenhle mladý muž budil od samého počátku jsem nebyl a možná stále nejsem schopen přesně artikulovat. Nutno říct, že po poslechu celého debutového alba člověka, který si říká Xindl X (ano, je to uhozené, na první kontakt lehce trapné, ale člověk si na to zvykne. Nakonec je to dobře zamapatovatelná vizitka a brand, na kterém se dá stavět. A pop-music se o značky= brandy opírá, není-liž pravda), jsem musel uznat, že tento počin nelze jen tak smést ze stolu s jednoduchým a výmluvným "Tspche!". Je v tom skutečně něco víc, než jen docela úhledně jednoduchá forma přebíjející obsah.
Ponecháme-li stranou pár pěveckých nešvarů (i když specielně nedokonalost v artikulaci a typické ploché jakoby rozpláclé ý místo í apod. je nemilé) a občasné upínání se k vlastnímu vykrádání (časté či přinejmenším několikeré omílání týchž rytmicko-melodických figur), které lze ale pod jistým úhlem pohledu, abychom se vyhnuli užití termínu "nedostatek invence", nazvat puncem osobitosti a dobře rozpoznatelného rukopisu (jako sofistikovanější příklad se nabízejí na příklad Chinaski, které se však k odkazům na svou tvorbu jakoby hlásí a nezakrývají svůj relativně omezený repertoár hudebních prostředků a navíc "z nich leze" stále ne(zcela)stejný produkt), můžeme říct, že Xindlův výtvor má i svou výpovědní hodnotu. Zaměříme-li se konkrétně na píseň Dysgrafik a jeho audiovizuální provedení, je třeba říct, že jde o povedený kousek. Nápaditý klip, ve kterém, ač učinkuje lehce vyčpělá "celebrita" (má vyznít v její prospěch) v podobě Martina Dejdara, klip není postaven na jeho přítomnosti (sám jsem ho napoprvé vůbec nerozpoznal). Nad textovou výpovědí stále přemýšlím. Jde jen o hraní se slovíčky nebo je za nimi i skutečná výpověď přebíjející zvukomalebnost použitých slov? Některá místa skutečně naznačují, že se Xindlovi občas podaří trefit hřebíček na hlavičku a říct jednou větou zásadní poselství (to kulminuje hezky v samotném závěru písně). Otázkou zůstává, zda hledat nějaké poselství v textu je ospraveditelným činem, jelikož není jisté, že tento o něco jako přesah mimo svou písničkovou formu vůbec usiluje. Slova jsou to jinak k sobě poslepovaná umně a líbivě. Nohavicova kouzla jednoduchosti a zároveň hlubší výpovědi Xindl nedosahuje, neotvírají se před námi vykreslené příběhy nabádající k imaginaci, ale spíš linie, která příliš imaginace nepožaduje a ani nezamýšlí. Ať je to jakkoliv, člověk si může plkat cokoliv, na skutečné pravdě (existuje-li vůbec nějaká), nezáleží...ani trochu!
Zpět ale ke klipu. Vtipně zpracovaný, zábavný, s vtipnými zpestřeními, které nepůsobí prvoplánovitě (až na v originálním znění nepřítomném rýmu "stolní tenis- nevyslovený penis"), jinak jde o hezky vytvořenou nápaditou ukázku toho, že klip nemusí nutně obsahovat polonahou slečnu (to by ostatně ve spojení s Xindlem vypadalo poněkud tragikomicky) či jiná klišé. V českých luzích a hájích jde o klip, který mě po dlouhé době skutečně potěšil (nutno ale říct, že si nepamatuju, jaký jiný český klip jsem viděl naposled).
O tomhle pánovi ještě žřejmě uslyšíme, jelikož to vypadá, že ambice malé nemá. A až se možná trošku zamyslím, doplním o něm něco skutečně trefného a hlavně k věci...
:)
následující příspěvek je shlukem myšlenek k písni dysgrafik a stejnojmennému videoklipu, který ji doprovází po obrazovkách televizorů. skromná recenze vznikla z prostého hecu s Choskáčkem (byl to ostatně jeho nápad, kdy jsme si oba slíbili, že sepíšeme své poznámky. Jeho výtvor si můžete přčíst zde
Rozpaky, které u mě tenhle mladý muž budil od samého počátku jsem nebyl a možná stále nejsem schopen přesně artikulovat. Nutno říct, že po poslechu celého debutového alba člověka, který si říká Xindl X (ano, je to uhozené, na první kontakt lehce trapné, ale člověk si na to zvykne. Nakonec je to dobře zamapatovatelná vizitka a brand, na kterém se dá stavět. A pop-music se o značky= brandy opírá, není-liž pravda), jsem musel uznat, že tento počin nelze jen tak smést ze stolu s jednoduchým a výmluvným "Tspche!". Je v tom skutečně něco víc, než jen docela úhledně jednoduchá forma přebíjející obsah.
Ponecháme-li stranou pár pěveckých nešvarů (i když specielně nedokonalost v artikulaci a typické ploché jakoby rozpláclé ý místo í apod. je nemilé) a občasné upínání se k vlastnímu vykrádání (časté či přinejmenším několikeré omílání týchž rytmicko-melodických figur), které lze ale pod jistým úhlem pohledu, abychom se vyhnuli užití termínu "nedostatek invence", nazvat puncem osobitosti a dobře rozpoznatelného rukopisu (jako sofistikovanější příklad se nabízejí na příklad Chinaski, které se však k odkazům na svou tvorbu jakoby hlásí a nezakrývají svůj relativně omezený repertoár hudebních prostředků a navíc "z nich leze" stále ne(zcela)stejný produkt), můžeme říct, že Xindlův výtvor má i svou výpovědní hodnotu. Zaměříme-li se konkrétně na píseň Dysgrafik a jeho audiovizuální provedení, je třeba říct, že jde o povedený kousek. Nápaditý klip, ve kterém, ač učinkuje lehce vyčpělá "celebrita" (má vyznít v její prospěch) v podobě Martina Dejdara, klip není postaven na jeho přítomnosti (sám jsem ho napoprvé vůbec nerozpoznal). Nad textovou výpovědí stále přemýšlím. Jde jen o hraní se slovíčky nebo je za nimi i skutečná výpověď přebíjející zvukomalebnost použitých slov? Některá místa skutečně naznačují, že se Xindlovi občas podaří trefit hřebíček na hlavičku a říct jednou větou zásadní poselství (to kulminuje hezky v samotném závěru písně). Otázkou zůstává, zda hledat nějaké poselství v textu je ospraveditelným činem, jelikož není jisté, že tento o něco jako přesah mimo svou písničkovou formu vůbec usiluje. Slova jsou to jinak k sobě poslepovaná umně a líbivě. Nohavicova kouzla jednoduchosti a zároveň hlubší výpovědi Xindl nedosahuje, neotvírají se před námi vykreslené příběhy nabádající k imaginaci, ale spíš linie, která příliš imaginace nepožaduje a ani nezamýšlí. Ať je to jakkoliv, člověk si může plkat cokoliv, na skutečné pravdě (existuje-li vůbec nějaká), nezáleží...ani trochu!
Zpět ale ke klipu. Vtipně zpracovaný, zábavný, s vtipnými zpestřeními, které nepůsobí prvoplánovitě (až na v originálním znění nepřítomném rýmu "stolní tenis- nevyslovený penis"), jinak jde o hezky vytvořenou nápaditou ukázku toho, že klip nemusí nutně obsahovat polonahou slečnu (to by ostatně ve spojení s Xindlem vypadalo poněkud tragikomicky) či jiná klišé. V českých luzích a hájích jde o klip, který mě po dlouhé době skutečně potěšil (nutno ale říct, že si nepamatuju, jaký jiný český klip jsem viděl naposled).
O tomhle pánovi ještě žřejmě uslyšíme, jelikož to vypadá, že ambice malé nemá. A až se možná trošku zamyslím, doplním o něm něco skutečně trefného a hlavně k věci...
:)
Když jsem šééééél.....z Hradišťáááááá
Život je plný paradoxů!
Hleď!
Paradox I - Vypnul jsem komjůtr a šel se osprchovat, abych mohl dnes brzo ulehnout a vyspat se (doznívající nemoc mi způsobuje značnou únavu a postel i tak je jedna z mých nejoblíbenějších společkyň -he, patvar- oke, tak tedy společnic). Jen co jsem se osušil, oručníkoval, zabalil v župan a vzápěstí zas přebalil do pyžama, kompjůtr už zas běží. Zapnul jsem ho. Tak to už u mě chodí, často neposlouchám ani sám sebe a dělám si naschvály. Neposlouchám se, ale sám sobě nedokážu poručit!
Paradox II - Jen, co začnu psát, už zas nevím, co jsem přesně chtěl. Mlhavě tuším něco o paradoxech. Kéž by ve správných chvílích mozkové aktivity s jasnými formulacemi toku myšlenek stačilo zmáčknout na spánkové kosti tlačítko "upload" a chomáč myšlenek by se přenesl v mžiku oka na virtuální papír.
Paradox III - Facebook je žrout času. Čas, který na něm trávím, je ve většině případů promrhaný a nic nepřinášející. Gotta get rid of that! Mnoho lidí už žije víc odrazem reality, kterou kolem sebe vytváří na Facebooku. Nejde o to, co je nebo není reálné v životě, který lidé žijí mimo virtuální králíkárnu, ale právě sociálno, které na Facebooku vytvářejí "k obrazu svému". Ouch! Od toho ruce pryč!
Paradox IV - Měl jsem dobrou náladu (10 minutes ago). Now I'm regularly pissed off (slightly).
Paradox V - Jsem člověk společenský. Musím se neustále obklopovat lidmi, abych tak zahlazoval stopy po jinak neustále se podbízející společnici, jež má talent lézt lidem do duše a dělat tam neplechu, samotě. Obklopováním se množstvím lidí kolem sebe prý nevědomky stavím zdi, které mě do samoty ve finále tak jako tak uvrhávají. (prý je to tak - ale mám to z více zdrojů, minimálně dvou nezávislých - pravidla zdrojování neporušuji).
Paradox VI - je dalších mnoho paradoxů, které mě potkávají dnes a denně a jeden z nich je, že si teď, když zrovna chci, žádný nevybavím
Paradox VII - chtěl bych toho říct světu tolik a nemám co! :D
Já snad radši...dobrou
(tohle už přestává být legrace, takováhle stupidita)
brum
Hleď!
Paradox I - Vypnul jsem komjůtr a šel se osprchovat, abych mohl dnes brzo ulehnout a vyspat se (doznívající nemoc mi způsobuje značnou únavu a postel i tak je jedna z mých nejoblíbenějších společkyň -he, patvar- oke, tak tedy společnic). Jen co jsem se osušil, oručníkoval, zabalil v župan a vzápěstí zas přebalil do pyžama, kompjůtr už zas běží. Zapnul jsem ho. Tak to už u mě chodí, často neposlouchám ani sám sebe a dělám si naschvály. Neposlouchám se, ale sám sobě nedokážu poručit!
Paradox II - Jen, co začnu psát, už zas nevím, co jsem přesně chtěl. Mlhavě tuším něco o paradoxech. Kéž by ve správných chvílích mozkové aktivity s jasnými formulacemi toku myšlenek stačilo zmáčknout na spánkové kosti tlačítko "upload" a chomáč myšlenek by se přenesl v mžiku oka na virtuální papír.
Paradox III - Facebook je žrout času. Čas, který na něm trávím, je ve většině případů promrhaný a nic nepřinášející. Gotta get rid of that! Mnoho lidí už žije víc odrazem reality, kterou kolem sebe vytváří na Facebooku. Nejde o to, co je nebo není reálné v životě, který lidé žijí mimo virtuální králíkárnu, ale právě sociálno, které na Facebooku vytvářejí "k obrazu svému". Ouch! Od toho ruce pryč!
Paradox IV - Měl jsem dobrou náladu (10 minutes ago). Now I'm regularly pissed off (slightly).
Paradox V - Jsem člověk společenský. Musím se neustále obklopovat lidmi, abych tak zahlazoval stopy po jinak neustále se podbízející společnici, jež má talent lézt lidem do duše a dělat tam neplechu, samotě. Obklopováním se množstvím lidí kolem sebe prý nevědomky stavím zdi, které mě do samoty ve finále tak jako tak uvrhávají. (prý je to tak - ale mám to z více zdrojů, minimálně dvou nezávislých - pravidla zdrojování neporušuji).
Paradox VI - je dalších mnoho paradoxů, které mě potkávají dnes a denně a jeden z nich je, že si teď, když zrovna chci, žádný nevybavím
Paradox VII - chtěl bych toho říct světu tolik a nemám co! :D
Já snad radši...dobrou
(tohle už přestává být legrace, takováhle stupidita)
brum
Brouk pytlík v hlavě....
Jistě tušíte, že stejně jako teď vy ztrácíte čas čtením kupy písmen, pro které by byla čest být součástí haldy hnoje, i já bych našel aspoň tisíc duchaplnějších činností, kterými bych světu prospěl o mnoho a daleko více méně víc, než tím, co právě dělám. Čelu pelotonu užitečečnějších věcí přitom vévodí spánek - vlastní, nefalšovaný spánek, ve kterém si mohu dělat, co se mému mozku zrovna zamane (v tom je někdy ta krásná potíž, ne totiž vědomé jé, ale nevědomé ono, rozehrává hříčky s mou imaginací - má na to vůbec právo?:)). Krom toho, že se někdy při pohledu do zrcadla dokážu prudce nemít rád a připadám si velmi dokonale odpudivý a disgusting, krom toho, že je to daleko spíš záležitost fyzična - na psychický rozměr svého self si tak jako tak musíte zvyknout, máte-li s ním či s ní (dobře uvědomovanou avšak nikdy ne zcela poznatelnou identitou) nějaký ten pátek vydržet spjati jednou tělesnou schránkou aneb žít together in harmony, vogo. Krom toho a také onoho, krom toho, že jsem na svém imaginárním metru lidství (nejde o metro jako dopravní prostředek, ani o metrum jak v hudebním, tak "poezivním" významu, ale o metr, jako vyjádření jisté velikosti, délky, hloubky, rozpětí atd.) - že jsem tedy na svém imaginárním metru lidství, bereme-li v potaz intervenující proměnnou duševního zážitku, o nějaký ten kousek povyrostl, vytáhl se, chcete - li přibral (avšak na duši, která jak známo váží právě jedenadvacet gramů, to bude přírůstek minimální neřku-li úplně pidiprťavoučkej). Způsobují to lidé a hudba - o nich padla zmínka už minule. Hudba, která mě dokáže dohnat k slzám, a občas se tak přihodí, lidé, kteří dokáží vyzařovat energii, která vás sama o sobě něčím pozmění. Krom toho všeho se tu a tam vyloupne myšlenka na tu a na tu...na sebe, na ní, na ně, na něj a také na něj a taky na všechny kolem. Někdy je z toho všeho člověku smutno a někdy veselo, záleží na akuálním rozložení, rozpoložení, položení, poležení, rozležení. Ostatně, ať je někdy i smutno, jak praví mistři Horníček s Werichem - ať je někdy i smutno, hlavně když je veselo...
Už nejsem tak mlád, jak jsem býval mlád! Pozná se to krom moudrých myšlenek...ehm, chci říct moudrých zubůůů...eh, zubů moudrosti, především tím, že mi (už drahná léta) tvrdne kůže na patách. Zlá to věc. Krom ztráty iluzí a většiny vlasové pokrývky, je to snad třetí (a možná také až třiatřicátá) věc (záleží na hodnotících kritériích a žebříčku toho či onoho renomovaného časopisu), která vám pravidelně připomene, že mládí patří vpřed a oschlé paty by se měly brousit. Od pat ale nyní k životním patům. Nároky, kéž by ty na sebe samotného, které kladu, ač nevědomky, na neexistujícího druhého do páru, mi svazují (znova a o to více) nevědomky ruce, nohy, uši, nosy. Neexistující požadavky se zhmotňují kdesi, kam moje oko, ani to vraní trojlisté, nedohlédne, skrze mlhu není vidět ni zbla. A přesto se tu objevuje něco, co by zkušený džejárovský-psychoterapeut(neplést s rogerovským přístupem, hih) označil jako paradox neexistujících požadavků na imaginárního druhého. Komplex tak nehmatatelný, až se jeho fluidní povaha zhmotňuje v samu podstatu (teď mi to prosím někdo vysvětlete) a nechá svým zcela stranou stojícím tvůrcem onoho neexistujícího lomcovat, lomonosovat, lemon-osovat, lemon-zosnovat, sosat, salomonovat a vůbec dělat psí kejkle, dělat z psů kusy a ze sebe blázna a to před někým jiným, než kritikem nejpovolanějším, sebou samým.
Na závěr se patří odlehčit tento příspěvek do panelové diskuse jedním tradičním, právě vzniknuvším příslovím - kdo jinému bagr, potom ani sousedovic pes chodí bosa. A zvláště bosa nova, z pláště bosá nohá. Dobrou, smyslní nesmyslníci.
I love diveristy!
A přesto, že jsem chtěl psát o něčem jiném, nepsal jsem.
CHCI BÝT TOTIŽ BOHÉM. Nezajímají mě nedůležitosti, chci vstoupit do zahrad rozkoše pod nápisem Carpe Diem, nikdy nevyjít (z úžasu a ze zahrady) a v morku kosti nosit ryzí hudbu, která člověka rozpláče!
Be honest! Be nice! Bee! Beep!
Už nejsem tak mlád, jak jsem býval mlád! Pozná se to krom moudrých myšlenek...ehm, chci říct moudrých zubůůů...eh, zubů moudrosti, především tím, že mi (už drahná léta) tvrdne kůže na patách. Zlá to věc. Krom ztráty iluzí a většiny vlasové pokrývky, je to snad třetí (a možná také až třiatřicátá) věc (záleží na hodnotících kritériích a žebříčku toho či onoho renomovaného časopisu), která vám pravidelně připomene, že mládí patří vpřed a oschlé paty by se měly brousit. Od pat ale nyní k životním patům. Nároky, kéž by ty na sebe samotného, které kladu, ač nevědomky, na neexistujícího druhého do páru, mi svazují (znova a o to více) nevědomky ruce, nohy, uši, nosy. Neexistující požadavky se zhmotňují kdesi, kam moje oko, ani to vraní trojlisté, nedohlédne, skrze mlhu není vidět ni zbla. A přesto se tu objevuje něco, co by zkušený džejárovský-psychoterapeut(neplést s rogerovským přístupem, hih) označil jako paradox neexistujících požadavků na imaginárního druhého. Komplex tak nehmatatelný, až se jeho fluidní povaha zhmotňuje v samu podstatu (teď mi to prosím někdo vysvětlete) a nechá svým zcela stranou stojícím tvůrcem onoho neexistujícího lomcovat, lomonosovat, lemon-osovat, lemon-zosnovat, sosat, salomonovat a vůbec dělat psí kejkle, dělat z psů kusy a ze sebe blázna a to před někým jiným, než kritikem nejpovolanějším, sebou samým.
Na závěr se patří odlehčit tento příspěvek do panelové diskuse jedním tradičním, právě vzniknuvším příslovím - kdo jinému bagr, potom ani sousedovic pes chodí bosa. A zvláště bosa nova, z pláště bosá nohá. Dobrou, smyslní nesmyslníci.
I love diveristy!
A přesto, že jsem chtěl psát o něčem jiném, nepsal jsem.
CHCI BÝT TOTIŽ BOHÉM. Nezajímají mě nedůležitosti, chci vstoupit do zahrad rozkoše pod nápisem Carpe Diem, nikdy nevyjít (z úžasu a ze zahrady) a v morku kosti nosit ryzí hudbu, která člověka rozpláče!
Be honest! Be nice! Bee! Beep!
Melody Makers aneb Cogito Ergo Sum, tak co s tím uděláme?!
Zvláštní, jak někdy i naprosto obyčejné chvíle jsou prodchnuty paprskem, který je činí neopakovatelnými. Všechno to kouzlo tkví ve vnímání, v hloubce niternosti, do které je daný okamžik prožit. Pak i takové roztírání másla na krajíc chleba může být něčím neskutečně neobvyklým, něčím, co v sobě skrývá kouzlo života, kouzlo okamžiku.
Kladu si zas před sebe otázky a hlavně cíle. Vdycky jsem skončil u jejich sumírování. Změní se to někdy? (ach jak je to moje frkání monotematické). Předsevzetí, vůle, sny, sebelítost...jedna dva tři...a všechno znovu dokola...
It's the high time to get rid of that! It's THE time!
Seznam věcí, který si sem tam napíšu na malý papírek, abych nezapomněl, cože to vlastně chci...a pak ho někde založím, zapluje do vln nepořádku, kterým jsem obklopen, a občas se vynoří. Přečtu, co všechno bych chtěl, odsouhlasím bod po bodu a povzdychnu si sám nad sebou. Time to change! Yes, we can....but can I? V množném čísle se skrývá tolik anonymity, tolik možnosti přesunout vlastní zodpovědnost na někoho jiného, zbavit se pocitu, že něco visí jen na mě. But I? Jedno písmeno, na kterém si každý z nás buduje svět, staví ho vedle těch ostatních I a spojuje je dohromady.
Je kouzelné, jak jsme my lidé tak jiní a přitom všichni stejní. Jestli mě na životě něco baví, pak je to melodie každého z nás. Nekonečný proud tónů, který můžeme slyšet, pokud skutečně nastražíme uši. Baví mě stražit uši a skládat si z lidí melodie, baví mě roz-poznávat a přitom nevědět, co přijde za moment...kam se melodie uchýlí...a někdy zas tušit, vědět, být si jistý...bavíte mě, přátelé a kamarádi.
brum
brum
brum
brum...
čas vyrazit...někam
Kladu si zas před sebe otázky a hlavně cíle. Vdycky jsem skončil u jejich sumírování. Změní se to někdy? (ach jak je to moje frkání monotematické). Předsevzetí, vůle, sny, sebelítost...jedna dva tři...a všechno znovu dokola...
It's the high time to get rid of that! It's THE time!
Seznam věcí, který si sem tam napíšu na malý papírek, abych nezapomněl, cože to vlastně chci...a pak ho někde založím, zapluje do vln nepořádku, kterým jsem obklopen, a občas se vynoří. Přečtu, co všechno bych chtěl, odsouhlasím bod po bodu a povzdychnu si sám nad sebou. Time to change! Yes, we can....but can I? V množném čísle se skrývá tolik anonymity, tolik možnosti přesunout vlastní zodpovědnost na někoho jiného, zbavit se pocitu, že něco visí jen na mě. But I? Jedno písmeno, na kterém si každý z nás buduje svět, staví ho vedle těch ostatních I a spojuje je dohromady.
Je kouzelné, jak jsme my lidé tak jiní a přitom všichni stejní. Jestli mě na životě něco baví, pak je to melodie každého z nás. Nekonečný proud tónů, který můžeme slyšet, pokud skutečně nastražíme uši. Baví mě stražit uši a skládat si z lidí melodie, baví mě roz-poznávat a přitom nevědět, co přijde za moment...kam se melodie uchýlí...a někdy zas tušit, vědět, být si jistý...bavíte mě, přátelé a kamarádi.
brum
brum
brum
brum...
čas vyrazit...někam
Brekeke! Dobré ráno, Marjáno
Těžko můžete napustit vanu, pokud do ní nedáte špunt....
A tak je to se vším!
Rozhodl jsem se dnes jít nespat...nebo snad dnes nejít spát?
Čím dál míň mi to dává smysl
(s přibývajícími hodinami...teď jsou kupříkladu 4 ráno)
(s ubývajícím časem, který by mi zbyl na spánek...jsou pořád 4 ráno, ale stejně bych v půl sedmé vstával)
Čím dál míň mi dává smysl, že jsem zůstal vzhůru.
Ale co, jdu si dát vanu a pak se třeba smysl zjeví...
Cha! Je půl páté a já zjistil, že jít spát teď by byl holý nesmysl. A navíc jsem si něco uvědomil...
ORIGAMNÍ H(O)LOUBÁNÍ
Kouzlo hudby spočívá v každém detailu. Okázalá pompéznost mě u hudby bere čím dál míň (aspoň si to myslím v tuhle chvíli). Detaily, v kterých se skrývá jádro všech citů a pocitů z hudby, jsou to, k čemu se musíme snažit přiblížit. I když víme co...strašně záleží na tom jak. Je milión různých způsobů jak zahrát tentýž tón, jak uchopit akord, jak ho správně položit tam, kde má být, na jeho správné místo. Tvoření hudby je jako stavění domu. Každá cihla má své místo. A přesto je hudba ještě složitější, než architektonický výtvor. O to těžší je skládat hudební "cihlu k cihle" ve skupině lidí. Vyžaduje to jistý druh empatie. Na umění vcítit se, a nemusí jít nutně o schopnost vcítit se do druhého člověka, ale také a spíše do atmosféry konkrétního výtvoru, se lze neustále učit, zlepšovat se, poměřovat. Hledáním společných empato-bodů, střetů, ve kterých se fragmenty do hudby zhomtněných pocitů překříží a vytvoří tak kompaktní dojem, slijí se v univerzum, které pohltí sebe samo a uzavře se do sebe, se můžeme dopracovat skutečné hudby. Takové, která nebude jen zástěrkou. Bude samotným smyslem. Můžeme hledat roky a možná naše snaha bude marná. Každý zvlášť to ale umíme, tak schází jen najít cestu k sobě, k svým hudebním univerzům. Porovnáme-li naše řády světa, potom ne zcela nutně (ale s velkým "snad" vysloveným) musí dojít k souznění. Takové souznění pak bude znít i navenek. Půjde o sou-znění. A v něm se teprve odkryje skutečná hloubka hudby, které jsme schopni. Jsme?
A tak je to se vším!
Rozhodl jsem se dnes jít nespat...nebo snad dnes nejít spát?
Čím dál míň mi to dává smysl
(s přibývajícími hodinami...teď jsou kupříkladu 4 ráno)
(s ubývajícím časem, který by mi zbyl na spánek...jsou pořád 4 ráno, ale stejně bych v půl sedmé vstával)
Čím dál míň mi dává smysl, že jsem zůstal vzhůru.
Ale co, jdu si dát vanu a pak se třeba smysl zjeví...
Cha! Je půl páté a já zjistil, že jít spát teď by byl holý nesmysl. A navíc jsem si něco uvědomil...
ORIGAMNÍ H(O)LOUBÁNÍ
Kouzlo hudby spočívá v každém detailu. Okázalá pompéznost mě u hudby bere čím dál míň (aspoň si to myslím v tuhle chvíli). Detaily, v kterých se skrývá jádro všech citů a pocitů z hudby, jsou to, k čemu se musíme snažit přiblížit. I když víme co...strašně záleží na tom jak. Je milión různých způsobů jak zahrát tentýž tón, jak uchopit akord, jak ho správně položit tam, kde má být, na jeho správné místo. Tvoření hudby je jako stavění domu. Každá cihla má své místo. A přesto je hudba ještě složitější, než architektonický výtvor. O to těžší je skládat hudební "cihlu k cihle" ve skupině lidí. Vyžaduje to jistý druh empatie. Na umění vcítit se, a nemusí jít nutně o schopnost vcítit se do druhého člověka, ale také a spíše do atmosféry konkrétního výtvoru, se lze neustále učit, zlepšovat se, poměřovat. Hledáním společných empato-bodů, střetů, ve kterých se fragmenty do hudby zhomtněných pocitů překříží a vytvoří tak kompaktní dojem, slijí se v univerzum, které pohltí sebe samo a uzavře se do sebe, se můžeme dopracovat skutečné hudby. Takové, která nebude jen zástěrkou. Bude samotným smyslem. Můžeme hledat roky a možná naše snaha bude marná. Každý zvlášť to ale umíme, tak schází jen najít cestu k sobě, k svým hudebním univerzům. Porovnáme-li naše řády světa, potom ne zcela nutně (ale s velkým "snad" vysloveným) musí dojít k souznění. Takové souznění pak bude znít i navenek. Půjde o sou-znění. A v něm se teprve odkryje skutečná hloubka hudby, které jsme schopni. Jsme?
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
