Těžko můžete napustit vanu, pokud do ní nedáte špunt....
A tak je to se vším!
Rozhodl jsem se dnes jít nespat...nebo snad dnes nejít spát?
Čím dál míň mi to dává smysl
(s přibývajícími hodinami...teď jsou kupříkladu 4 ráno)
(s ubývajícím časem, který by mi zbyl na spánek...jsou pořád 4 ráno, ale stejně bych v půl sedmé vstával)
Čím dál míň mi dává smysl, že jsem zůstal vzhůru.
Ale co, jdu si dát vanu a pak se třeba smysl zjeví...
Cha! Je půl páté a já zjistil, že jít spát teď by byl holý nesmysl. A navíc jsem si něco uvědomil...
ORIGAMNÍ H(O)LOUBÁNÍ
Kouzlo hudby spočívá v každém detailu. Okázalá pompéznost mě u hudby bere čím dál míň (aspoň si to myslím v tuhle chvíli). Detaily, v kterých se skrývá jádro všech citů a pocitů z hudby, jsou to, k čemu se musíme snažit přiblížit. I když víme co...strašně záleží na tom jak. Je milión různých způsobů jak zahrát tentýž tón, jak uchopit akord, jak ho správně položit tam, kde má být, na jeho správné místo. Tvoření hudby je jako stavění domu. Každá cihla má své místo. A přesto je hudba ještě složitější, než architektonický výtvor. O to těžší je skládat hudební "cihlu k cihle" ve skupině lidí. Vyžaduje to jistý druh empatie. Na umění vcítit se, a nemusí jít nutně o schopnost vcítit se do druhého člověka, ale také a spíše do atmosféry konkrétního výtvoru, se lze neustále učit, zlepšovat se, poměřovat. Hledáním společných empato-bodů, střetů, ve kterých se fragmenty do hudby zhomtněných pocitů překříží a vytvoří tak kompaktní dojem, slijí se v univerzum, které pohltí sebe samo a uzavře se do sebe, se můžeme dopracovat skutečné hudby. Takové, která nebude jen zástěrkou. Bude samotným smyslem. Můžeme hledat roky a možná naše snaha bude marná. Každý zvlášť to ale umíme, tak schází jen najít cestu k sobě, k svým hudebním univerzům. Porovnáme-li naše řády světa, potom ne zcela nutně (ale s velkým "snad" vysloveným) musí dojít k souznění. Takové souznění pak bude znít i navenek. Půjde o sou-znění. A v něm se teprve odkryje skutečná hloubka hudby, které jsme schopni. Jsme?
Zobrazují se příspěvky se štítkemMuzikoidní zamyšlení. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemMuzikoidní zamyšlení. Zobrazit všechny příspěvky
Vůbec ne z vlastní hlavy....aneb NEJKRATŠÍ KRITIKA NA SVĚTĚ
Předběhněme pár dní čas.... ....hudební kritika krátká, ale výstižná.
Dne 3.4. 2008 vystoupil ve velkém sále pražské Lucerny Meky Žbirka.
PROČ?
GROOVE nenahradí všechny pro tělo potřebné minerály!
Jen GROOVEM není a nemůže být živ člověk, to snad všichni vědí nebo aspoň tuší.
Jsou kopce a haldy a hory a velehory, celé pohoří a pásy pohoří, celé tektonické desky další muziky, nad kterou by stálo za to strávit celé měsíce a roky či snad prožít několik lidských životů.
Jen ale málokterá muzika v sobě nese celý svůj vlastní svět...taková, která pokrývá celé univerzum, která do sebe s lehkostí vtáhne souhvězdí doposud neobjevená, taková muzika, která vám dovolí cestovat vlastním nitrem stejně tak jako po nekonečných dálkách moří a s albatrosími křídly se vznášet nad hladinou, či snad s hladkou kůží delfína proplouvat v šelfovém moři prosvícené modři jen o něco málo tmavší než odstín na vlajce Ukrajiny.
Jak to napsal Jiří Stivín v předmluvě jedné knížky o jazzu, která se nápaditě jmenuje JAZZ, citujíc přitom moderátora rádia Hlas Ameriky -
"Jazz je jakákoliv hudba, kterou poslouchám, když chci poslouchat jazz."
Jak zatraceně výstižné.
Někdy skutečně platí, že pokud člověk hudbu poslouchá jen ušima, ochudí se o její skutečnou hloubku. Uši je jistě dobré mít nastražené (jen pozor, aby si o vás lidé nemysleli, že je máte umělé...i to se občas stává). Existuje hudba, která se žije..která se nutně musí žít k tomu, aby byla dokonale vstřebána. Sama o sobě žije příběh, do kterého, máte-li chuť a kousek odvahy, můžete vstoupit a nechat se jím unášet kam jen se vám zamane. PAT METHENY (a jeho fenomenální skupina) je jedním z těch géniů, kteří dokáží vměstnat svět do perforovaného lesklého placatého kolečka o průměru hádám cca 7 cenitmetrů. Zkuste ochutnat třeba jeho Still Life (Talking); Speaking Of Now nebo snad The Way Up. Třeba se tenhle svět neslučuje s vašimi představami, třeba se vám v něm nebude líbit - obrovská výhoda tohoto univerza uvnitř cédé placky však spočívá v tom, že ho můžete jednoduše vypnout a schovat do krabičky...třeba na jindy, třeba pro někoho jiného. Pocit zvláštního až mystického prožitku, možnost cestování časem, drsným severem a vlastním vědomím proti proudu myšlenek (bez požití jakéhokoliv množství omamných látek všerůzných tvarů, chutí a složení) - tak nějak může působit hudba norského saxofonisty JANA GARBARKA, pokud do ní vplujete správnou ploutví ve správném čase. Těžko škatulkovatelná tvorba...ale hudební škatulky stejně jen všechno komplikují...Jen pro příklad alba Twelve Moons či Visible World či snad In Praise of Dreams vám našeptají, kudy fouká severský vítr, osloví vás a dost možná, že také vůbec ne...záleží jen na vás, zda se necháte unést do jiného světa, protože on se vám podbízet nebude...
//////////
Před chvíli byl v mé společnosti Billy Joel a jeho krásné písně, teď zase hip-hopový, taneční, pozitivní Will Smith, k večeru cestou z města se mnou kráčel i Tom Waits, byl tu Hiram Bullock se svojí peckou Can't Fight The Funk, Zapěl jsem si s YES, ale i s Vlastou Redlem. Zadupal nad sousedovic hlavami u Micheala Jacksona, obdivoval akordickou skladbu songů Stevieho Wondera, rozproudil jsem se s Tower of Power, kolem se mihli i -123 minut, Elliot Yamin, System Of A Down i TLC. Mobil mi dnes při vyzvánění zapěl, jako ostatně vždy, Jimiho Jamisona a titulní píseň z Baywatch, budík mě při troše štěstí i zítra vzbudí sladkým hitem od Sixpence None The Richer - Kiss me... / S Tracy Chapman a jejím půvabným hlasem (nic na půvabu neubírá ani fakt, že zní jako mužský) vám všem přeju dobrou noc...
A s kým usínáte/snídáte/procházíte se/pracujete/odpočíváte/zpíváte a tancujete vy?
GROOVE neznačí prvopočátek ani konec. Jen bod mezi dvěma konci nekonečné struny...
Jsou kopce a haldy a hory a velehory, celé pohoří a pásy pohoří, celé tektonické desky další muziky, nad kterou by stálo za to strávit celé měsíce a roky či snad prožít několik lidských životů.
Jen ale málokterá muzika v sobě nese celý svůj vlastní svět...taková, která pokrývá celé univerzum, která do sebe s lehkostí vtáhne souhvězdí doposud neobjevená, taková muzika, která vám dovolí cestovat vlastním nitrem stejně tak jako po nekonečných dálkách moří a s albatrosími křídly se vznášet nad hladinou, či snad s hladkou kůží delfína proplouvat v šelfovém moři prosvícené modři jen o něco málo tmavší než odstín na vlajce Ukrajiny.
Jak to napsal Jiří Stivín v předmluvě jedné knížky o jazzu, která se nápaditě jmenuje JAZZ, citujíc přitom moderátora rádia Hlas Ameriky -
"Jazz je jakákoliv hudba, kterou poslouchám, když chci poslouchat jazz."
Jak zatraceně výstižné.
Někdy skutečně platí, že pokud člověk hudbu poslouchá jen ušima, ochudí se o její skutečnou hloubku. Uši je jistě dobré mít nastražené (jen pozor, aby si o vás lidé nemysleli, že je máte umělé...i to se občas stává). Existuje hudba, která se žije..která se nutně musí žít k tomu, aby byla dokonale vstřebána. Sama o sobě žije příběh, do kterého, máte-li chuť a kousek odvahy, můžete vstoupit a nechat se jím unášet kam jen se vám zamane. PAT METHENY (a jeho fenomenální skupina) je jedním z těch géniů, kteří dokáží vměstnat svět do perforovaného lesklého placatého kolečka o průměru hádám cca 7 cenitmetrů. Zkuste ochutnat třeba jeho Still Life (Talking); Speaking Of Now nebo snad The Way Up. Třeba se tenhle svět neslučuje s vašimi představami, třeba se vám v něm nebude líbit - obrovská výhoda tohoto univerza uvnitř cédé placky však spočívá v tom, že ho můžete jednoduše vypnout a schovat do krabičky...třeba na jindy, třeba pro někoho jiného. Pocit zvláštního až mystického prožitku, možnost cestování časem, drsným severem a vlastním vědomím proti proudu myšlenek (bez požití jakéhokoliv množství omamných látek všerůzných tvarů, chutí a složení) - tak nějak může působit hudba norského saxofonisty JANA GARBARKA, pokud do ní vplujete správnou ploutví ve správném čase. Těžko škatulkovatelná tvorba...ale hudební škatulky stejně jen všechno komplikují...Jen pro příklad alba Twelve Moons či Visible World či snad In Praise of Dreams vám našeptají, kudy fouká severský vítr, osloví vás a dost možná, že také vůbec ne...záleží jen na vás, zda se necháte unést do jiného světa, protože on se vám podbízet nebude...
//////////
Před chvíli byl v mé společnosti Billy Joel a jeho krásné písně, teď zase hip-hopový, taneční, pozitivní Will Smith, k večeru cestou z města se mnou kráčel i Tom Waits, byl tu Hiram Bullock se svojí peckou Can't Fight The Funk, Zapěl jsem si s YES, ale i s Vlastou Redlem. Zadupal nad sousedovic hlavami u Micheala Jacksona, obdivoval akordickou skladbu songů Stevieho Wondera, rozproudil jsem se s Tower of Power, kolem se mihli i -123 minut, Elliot Yamin, System Of A Down i TLC. Mobil mi dnes při vyzvánění zapěl, jako ostatně vždy, Jimiho Jamisona a titulní píseň z Baywatch, budík mě při troše štěstí i zítra vzbudí sladkým hitem od Sixpence None The Richer - Kiss me... / S Tracy Chapman a jejím půvabným hlasem (nic na půvabu neubírá ani fakt, že zní jako mužský) vám všem přeju dobrou noc...
A s kým usínáte/snídáte/procházíte se/pracujete/odpočíváte/zpíváte a tancujete vy?
GROOVE neznačí prvopočátek ani konec. Jen bod mezi dvěma konci nekonečné struny...
Groovoidní rytmische hudrání!
Někdo má masivní bok, někdo zas masivní pas!*
Kdo tu ale plní roli pasivních mas?!**
*odpozorováno při tanci lidu
**řečnická otázka...
Kdo tu ale plní roli pasivních mas?!**
*odpozorováno při tanci lidu
**řečnická otázka...
Trpíte také SEAMem?
Slyšeli jste už někdy o fenoménu SEAM?Ja také ne.
Ale pak po dlouhém přemýšlení nad správnou formulací své vědecko-populární teorie usednu před písí a jak se praví v hitu (resp. v Drum'n'Bassovém remixu) příbramské hip-hopové skupiny Public Protest "vyšlu signál z lebky do svý tušššky!", v mém případě klávesnice, a splodím přelomové dílo na poli hudební psychologie.
SEAM čili Syndrom Emocionálně-Auditivní Menstruace je fenomén, jehož symptomy mohou pozorovat lidé se zvýšenou citlivostí (a také se zvýšenými nároky) na konzumaci hudby, bez ohledu na pohlaví, věk, národnost, svou barvu pleti i barvu pleti svého domácího mazlíčka. S fyziologickou menstruací u žen má označení v našem případě naštěstí společného především (a často jen) to, že se odehrává ve víceméně pravidelných cyklech, které jsou však ve své délce a intenzitě vysoce individualizované. Signifikantní pro tento zvláštní úkaz je především fáze, jež se velmi podobá tomu, co jest u ženských měsíčků označováno jako premenstruační syndrom. Pro upřesnění musíme však dodat, že fyzické obtíže, jako zvětšená prsa s bolestivým napětím, nafouknutím břicha s pocitem jeho tíže, otoky postihující většinou víčka, prsty a kotníky, závratě, bolesti hlavy a migrény ale také cyklická bolestivost varixů nebo zhoršení hemoroidálních obtíží, se až na sporé výjimky objevují jen ve vážných případech, kdy syndrom postoupí vlivem nedostatku hudební kulisy do svého pokročilého stádia. Mezi obvyklé příznaky řadíme naopak ty psychické - nejčastější jsou to poruchy nálady, neklid, agresivita, podrážděnost, nesnášenlivost, vyhledávání konfliktů, deprese a zvláště emoční labilita.
V praxi můžeme tento jev rozdělit do několika fází. První fáze je typická pocítěním blíže neurčeného nedostatku. Druhá fáze se vyznačuje uvědoměním a rozpoznáním problému. Zkušený člověk postižený syndromem EAM rozpozná počínající cyklus již po několika málo dnech. Třetí fáze je obyčejně spojena s frustrací, bažením po neidentifikovatelném auditivním uspokojení a obsedantním pocitem, že Vaše sžíravá touha - obyčejně po poslechu hudby, o jejíž charakteristice většinou nemáte bližší představu, ale která jistojistě a dozajista chybí ve vašem Mp3 přehrávači či PC - nemůže být uspokojena. Čtvrtá fáze je potom fází naplnění (objevení něčeho pro Vás neznámého na hudebním poli či zjištění, že Váš oblíbený interpret vydal další desku) nebo naopak fází dočasného zklamání, které v lepším případě (možná jde o zcela ideální řešení) vyústí v upnutí se k "náhraškové" hudbě. Tedy takové hudbě, kterou vlastníte několik měsíců či dokonce let, ale doteď jste neměli čas nebo daleko častěji motivaci si ji poslechnout. Fáze pátá, finální, je potom završením celého cyklu, kdy od uspokojení pomalu mozek uvyká dokola omílanému albu a jeho pozitivní emocionální nabuzenost vůči nedávno objevenému hudebnímu podnětu pomalu uvadá. To časem přeroste v jakousi emocionálně auditivní oploštělost, která předchází fázi jedna....
Minulý týden jsem úspěšně zažehnal SEAM ve čtvrté fázi znovuobjevením báječné a jedinečné kanadské interpretky - JONI MITCHELL! Sláva jí...!!! (Jen GROOVEm nemůže být živ člověk)
A pokud ji ještě neznáte...divím se, že máte v noci klidné spaní....
OU, KOUZELNÁ DŽONI MIČL!
Ale pak po dlouhém přemýšlení nad správnou formulací své vědecko-populární teorie usednu před písí a jak se praví v hitu (resp. v Drum'n'Bassovém remixu) příbramské hip-hopové skupiny Public Protest "vyšlu signál z lebky do svý tušššky!", v mém případě klávesnice, a splodím přelomové dílo na poli hudební psychologie.
SEAM čili Syndrom Emocionálně-Auditivní Menstruace je fenomén, jehož symptomy mohou pozorovat lidé se zvýšenou citlivostí (a také se zvýšenými nároky) na konzumaci hudby, bez ohledu na pohlaví, věk, národnost, svou barvu pleti i barvu pleti svého domácího mazlíčka. S fyziologickou menstruací u žen má označení v našem případě naštěstí společného především (a často jen) to, že se odehrává ve víceméně pravidelných cyklech, které jsou však ve své délce a intenzitě vysoce individualizované. Signifikantní pro tento zvláštní úkaz je především fáze, jež se velmi podobá tomu, co jest u ženských měsíčků označováno jako premenstruační syndrom. Pro upřesnění musíme však dodat, že fyzické obtíže, jako zvětšená prsa s bolestivým napětím, nafouknutím břicha s pocitem jeho tíže, otoky postihující většinou víčka, prsty a kotníky, závratě, bolesti hlavy a migrény ale také cyklická bolestivost varixů nebo zhoršení hemoroidálních obtíží, se až na sporé výjimky objevují jen ve vážných případech, kdy syndrom postoupí vlivem nedostatku hudební kulisy do svého pokročilého stádia. Mezi obvyklé příznaky řadíme naopak ty psychické - nejčastější jsou to poruchy nálady, neklid, agresivita, podrážděnost, nesnášenlivost, vyhledávání konfliktů, deprese a zvláště emoční labilita.
V praxi můžeme tento jev rozdělit do několika fází. První fáze je typická pocítěním blíže neurčeného nedostatku. Druhá fáze se vyznačuje uvědoměním a rozpoznáním problému. Zkušený člověk postižený syndromem EAM rozpozná počínající cyklus již po několika málo dnech. Třetí fáze je obyčejně spojena s frustrací, bažením po neidentifikovatelném auditivním uspokojení a obsedantním pocitem, že Vaše sžíravá touha - obyčejně po poslechu hudby, o jejíž charakteristice většinou nemáte bližší představu, ale která jistojistě a dozajista chybí ve vašem Mp3 přehrávači či PC - nemůže být uspokojena. Čtvrtá fáze je potom fází naplnění (objevení něčeho pro Vás neznámého na hudebním poli či zjištění, že Váš oblíbený interpret vydal další desku) nebo naopak fází dočasného zklamání, které v lepším případě (možná jde o zcela ideální řešení) vyústí v upnutí se k "náhraškové" hudbě. Tedy takové hudbě, kterou vlastníte několik měsíců či dokonce let, ale doteď jste neměli čas nebo daleko častěji motivaci si ji poslechnout. Fáze pátá, finální, je potom završením celého cyklu, kdy od uspokojení pomalu mozek uvyká dokola omílanému albu a jeho pozitivní emocionální nabuzenost vůči nedávno objevenému hudebnímu podnětu pomalu uvadá. To časem přeroste v jakousi emocionálně auditivní oploštělost, která předchází fázi jedna....
Minulý týden jsem úspěšně zažehnal SEAM ve čtvrté fázi znovuobjevením báječné a jedinečné kanadské interpretky - JONI MITCHELL! Sláva jí...!!! (Jen GROOVEm nemůže být živ člověk)
A pokud ji ještě neznáte...divím se, že máte v noci klidné spaní....
OU, KOUZELNÁ DŽONI MIČL!
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
