Brouk pytlík v hlavě....

Jistě tušíte, že stejně jako teď vy ztrácíte čas čtením kupy písmen, pro které by byla čest být součástí haldy hnoje, i já bych našel aspoň tisíc duchaplnějších činností, kterými bych světu prospěl o mnoho a daleko více méně víc, než tím, co právě dělám. Čelu pelotonu užitečečnějších věcí přitom vévodí spánek - vlastní, nefalšovaný spánek, ve kterém si mohu dělat, co se mému mozku zrovna zamane (v tom je někdy ta krásná potíž, ne totiž vědomé jé, ale nevědomé ono, rozehrává hříčky s mou imaginací - má na to vůbec právo?:)). Krom toho, že se někdy při pohledu do zrcadla dokážu prudce nemít rád a připadám si velmi dokonale odpudivý a disgusting, krom toho, že je to daleko spíš záležitost fyzična - na psychický rozměr svého self si tak jako tak musíte zvyknout, máte-li s ním či s ní (dobře uvědomovanou avšak nikdy ne zcela poznatelnou identitou) nějaký ten pátek vydržet spjati jednou tělesnou schránkou aneb žít together in harmony, vogo. Krom toho a také onoho, krom toho, že jsem na svém imaginárním metru lidství (nejde o metro jako dopravní prostředek, ani o metrum jak v hudebním, tak "poezivním" významu, ale o metr, jako vyjádření jisté velikosti, délky, hloubky, rozpětí atd.) - že jsem tedy na svém imaginárním metru lidství, bereme-li v potaz intervenující proměnnou duševního zážitku, o nějaký ten kousek povyrostl, vytáhl se, chcete - li přibral (avšak na duši, která jak známo váží právě jedenadvacet gramů, to bude přírůstek minimální neřku-li úplně pidiprťavoučkej). Způsobují to lidé a hudba - o nich padla zmínka už minule. Hudba, která mě dokáže dohnat k slzám, a občas se tak přihodí, lidé, kteří dokáží vyzařovat energii, která vás sama o sobě něčím pozmění. Krom toho všeho se tu a tam vyloupne myšlenka na tu a na tu...na sebe, na ní, na ně, na něj a také na něj a taky na všechny kolem. Někdy je z toho všeho člověku smutno a někdy veselo, záleží na akuálním rozložení, rozpoložení, položení, poležení, rozležení. Ostatně, ať je někdy i smutno, jak praví mistři Horníček s Werichem - ať je někdy i smutno, hlavně když je veselo...

Už nejsem tak mlád, jak jsem býval mlád! Pozná se to krom moudrých myšlenek...ehm, chci říct moudrých zubůůů...eh, zubů moudrosti, především tím, že mi (už drahná léta) tvrdne kůže na patách. Zlá to věc. Krom ztráty iluzí a většiny vlasové pokrývky, je to snad třetí (a možná také až třiatřicátá) věc (záleží na hodnotících kritériích a žebříčku toho či onoho renomovaného časopisu), která vám pravidelně připomene, že mládí patří vpřed a oschlé paty by se měly brousit. Od pat ale nyní k životním patům. Nároky, kéž by ty na sebe samotného, které kladu, ač nevědomky, na neexistujícího druhého do páru, mi svazují (znova a o to více) nevědomky ruce, nohy, uši, nosy. Neexistující požadavky se zhmotňují kdesi, kam moje oko, ani to vraní trojlisté, nedohlédne, skrze mlhu není vidět ni zbla. A přesto se tu objevuje něco, co by zkušený džejárovský-psychoterapeut(neplést s rogerovským přístupem, hih) označil jako paradox neexistujících požadavků na imaginárního druhého. Komplex tak nehmatatelný, až se jeho fluidní povaha zhmotňuje v samu podstatu (teď mi to prosím někdo vysvětlete) a nechá svým zcela stranou stojícím tvůrcem onoho neexistujícího lomcovat, lomonosovat, lemon-osovat, lemon-zosnovat, sosat, salomonovat a vůbec dělat psí kejkle, dělat z psů kusy a ze sebe blázna a to před někým jiným, než kritikem nejpovolanějším, sebou samým.
Na závěr se patří odlehčit tento příspěvek do panelové diskuse jedním tradičním, právě vzniknuvším příslovím - kdo jinému bagr, potom ani sousedovic pes chodí bosa. A zvláště bosa nova, z pláště bosá nohá. Dobrou, smyslní nesmyslníci.

I love diveristy!

A přesto, že jsem chtěl psát o něčem jiném, nepsal jsem.

CHCI BÝT TOTIŽ BOHÉM. Nezajímají mě nedůležitosti, chci vstoupit do zahrad rozkoše pod nápisem Carpe Diem, nikdy nevyjít (z úžasu a ze zahrady) a v morku kosti nosit ryzí hudbu, která člověka rozpláče!

Be honest! Be nice! Bee! Beep!

krátce před usnutím aneb surrealistický odkaz

obrovská touha měnit své vlastní neschopnosti v přednosti mě naprosto zavazuje k tomu chovat se jako přízemní idiot se sklony cloumat vlastním svědomím do chvíle, kdy ušima propadnou všechna zásadní doznání a zbavit se tak zbytečných přítěží. od této chvíle jsem pánem svého ega. mám návrh - zkusím(e) to!

???

tohle psala moje ruka, ne já, takže klídek mladej!

Příběh zaprášeného dneška jako bonus


Pán ve světlém kabátu s tmavými skvrnami na lokti se jal rozepínat zbylé dva knoflíčky, které až doposud zakrývaly to, co měly. Odhalil se nám tak v okamžiku pohled do malého království nahoty, v němž si nebylo možno nepovšimnout jedné malé drobnosti, která ale svou přítomností vzbuzovala těžké bouřkové mraky otázek. Na penisu středního věku, délky a šířky, muže středního věku, délky podprůměrné a šířky balónovité, visel malý malilinkatý trpajzlík věku pokročilého. Rukama penis pevně a křečovitě objímal, jeho dlouhé stříbrno-šedé fousky se mu obtáčely kolem údu a konečky jeho plnovousu lechtaly muže na předkožce. Trpajzlík se tvářil blaženě. Mužova tvář byla naopak zkroucena v podivném úšklebku. Co chvíli vyjekl: "buheee, mehehee!" jakoby tím chtěl říct "To je mi ale legrační věc" a nebo úplně něco jiného.
Co s ním? Tedy s trpajzlíkem (pro ty pomalejší z vás). Toť otázka, která probleskla hlavou všem, kterým se naskytl tento bizarní pohled. Těch osob bylo dohromady něco kolem tří. Já, kapitán pejsek a jeho družka, slonice Elly. Kapitán pejsek po chvíli zamyšleného pozorování dospěl k názoru: "Pečlivě jsem zanalyzoval nastalou situaci a usoudil jsem, že je-li třeba muže ve špinavém kabátu zbavit trpajzlíka na pohlavním údu, potom jediná možnost postupu, jak ostatně praví pro tyto okolnosti speciálně zřízené krizové manuály, jest..." na chvilku se odmlčel, "potřít trpajzlíka mastí uvolňující svalové napětí, poté ho stáhnout a vší silou nakopnout holou bosou nohou a osvobodit tak muže od jeho útrap." (jeho francouzský přízvuk jako pozůstatek služby ve francouzské cizincecké legii zněl naléhavě, avšak dosti komicky)

Teď už jen zbývalo vybrat dobrovolníka. "Hlásí se někdo dobrovolně?" zeptala se hyení samice Hugo, která v příbehu dosud nevystoupila. "Kde ses tu vzala,vole?" uklouzne mi překvapeně. "Jak asi, spadla jsem z višně!" Aha, pravdu díš, řekl jsem si v duchu, když jsem při pohledu na hodinky zjistil, že v tuhle dobu hyeny z višně obvykle padají, neb jsou již dostatečně zralé. Pak není o čem mluvit, řekl kapitán pejsek. "Jako odhalený příslušník tajných sborů s nejvyšší šarží jsem pro tento nelehký a dosti odpudivý úkol vybral Tebe, čéče...teda člověče!" Jak já jako, jak to, že já? jak já k tomu přijdu...."Ano, pane, provedu pane!" procedil jsem skrze chrup odevzdaně. Nasadil jsem gumové rukavice, které jsem si umně (finsky taidokkaasti) vytvořil ze dvou igelitových sáčku, do kterých mi maminka pravidlně balívávala svačinky. Neohroženě jsem se pustil vpřed, abych muže zbavil jeho trpazjlíka, když v tom s obrovským tupým hlukem plným dunivých basů roztřásajícím nám půdu pod nohama přiletěla vážka o rozměrech menšího dopravního letadla, pána i s trpajzlíkem sezobla, jako kdyby se nechumelilo, a odletěla pryč, aniž by si všimla, že tím zkazila celý příběh o lidské odvaze a odhodlání překonávat překážky a nelehké životní situace.
A chumelit přesto nezačalo!

nejsem ras ni ras-ista - jsem dóza a to doza-jista

Anti-antisemita aneb o kožních potížích

Nemám nic proti Židům
Ba naopak!


Nevadí mi Židé
A to bez výjimek
Třídím lidi do pytlů
Ne odpadních jímek!

Neholím se dohola
Nehulákám: "Na Židy!!"
Nenávidím jenom jedny
A to sice
Nežidy!

A pak se to stalo...

Než vám začnu vyprávět příběh, rád bych jen projevil upřímnou zvědavost nad tím, co autor myslel nadpisem 'a pak se to stalo'. Úplně se děsím, co se tak asi mohlo stát. Trošku zvláštní, že o tom vlastně rozhoduji já...

Seděl jsem na kožené pohovce už dobrou půlhodinu. Zdála se příjemná. Muž, asi tak v kristových létech a v úpletové vestičce podobné doby vzniku, se zdál již značně nervózní. Sedělo se na ní dobře a tak jsem si řekl, vstaň a choď a řekl mu, že si ji vezmu. Mužovi spadl asi kámen ze srdce a nejspíš rovnou na nohu, protože začal podivně poskakovat a úpět, jako kdyby předváděl pradávný obětní tanec mexických indiánů. Dovtípil jsem se, že je to osobitý projev radosti, jelikož, tedy aspoň podle počtu zákazníků v prodejně - byl jsem tam totiž (nepočítaje onu postarší paní v oddělení koupelen, co si jen potřebovala nutně odskočit předstírajíc vážný zájem o francouzský luxusní bidet Leroix) sám, pšenka mu tu moc nekvete. Zaplatil jsem za sedačku takovou sumu, že bych se na ní nejradši hnedle znovu posadil. Během placení se za mnou nenápadně proplížila paní, jejížto zájem o bidet vyprchal stejně tak rychle jako se vyprázdnil její močový měchýř a než pán u pokladny s úpletovou vestičkou, jejíž obyvatelé molové museli pocházet minimálně z mladší doby kamenné, napočítal raz, dva tři tisíce na zpět, žena byla ta tam. Sedačku mi prý přivezou ještě dnes, což je pozitivní zpráva. Sedět před televizí na čtyřech na sobě navršených krabicích od vánočního cukroví, v kterých byly původně boty, už přestávalo bavit mě i mou..pozadí. Živě se mi teď vybavila vzpomínka na loňskou kolekci cukroví - vanilkových rohlíčků zvláště, jejichž aroma a žel i chuť, díky umístění v krabici od mých podzimních bot ze surové usně, velmi silně při každém kousnutí připomínala dětská léta (myšlena teplá období mezi jarem a podzimem dětských let) strávená u vody stavěním budov, postaviček a bůhvíčeho dalšího z kvalitního jílu ze dna, stejně tak jako z onoho plovoucího jílu, co se pravidelně objevoval u kraje vodního břehu, kdykoliv kolem proplul parník. Podobnou vůni jako plovoucí jíl z parníku měly žel i jinak vynikající vanilkové rohlíčky.

a pak se to stalo... a mě by pořád zajímalo co...:-)

Zprávy ze zahraničí

Při sobotním závodu Rally d'Italia Sardegna havaroval vedoucí závodník průběžné klasifikace Mikko Hirvonen.
Utržil několik ran na těle i na duši.
Přesněji na dvou- pravé přední a levé zadní pneumatice.

Pes je vykopán..aneb pokračování story, vole!

Možná je třeba si upřesnit situaci. Pan Novák se pomalu ale jistě sbírá ze země, přičemž mu na kalhotech ulpělo několik kusů špaget v omáčce aglio (Shell) olio (který dokáže minimalizovat hluk motoru). Vrána jest v letu pohybujíc se po trajektorii směr nejbližší benzinová stanice. Páv, jenž ve svém nablýskaném Audi (dáma na) A6 prosvištěl tak rychle, že jsme nebyli s to zachytit jeho další stopy v souřadnicích světa, si ještě před tím, než se nám ztratil z obzoru příběhu nadobro, stihl hlasitě dvakrát říhnout do rytmu písně I Saw God z nového alba Victora Wootena. Pavián skryt za fíkusem v rohu místnosti si z nervozity zapálil cigaretu, čímž na sebe nalákal pozornost pana Nováka, jenž kouření doslova nesnášel, a to od té doby, co mu jeho žena, nyní již nebohá nebožka zakopána na zahradě Novákovy parcely, dva a půl roku zahýbala s přednostou železniční stanice v Kuřimi, aniž by sám elektroinstalatér Novák měl jakkoliv velkého tucha, šajna, ponětí " vo co gou". Pan Novák se vzepjal tak, jak nikdy před tím - naposledy právě oné osudné noci, kdy ženě Novákové při vaření večeře místo toho, aby jí podal pánvičku do ruky, omylem ji dost neohrabaně položil na její hlavu...a to hned několikrát po sobě...
Stál teď v postoji připomínající Ježíše nad Rio de Janeirem - a shromažďoval sílu k útoku proti drzému řidiči paviánu medvědímu čakma.

Vrána mezitím přistála s drobnými manévrovacími potížemi na ranveji benzínové stanice a to zrovinka v místě, kde byla drobná kaluž benzinu. Špička jejího levého křídla se jí na moment v tekutině vyráchala, ale vrána toho příliš nedbala a hopkala dovnitř stejšnu na vytoužené preso. Posilněna dávkou kofeinu vzlétla rychlostí malého osobního letadla Cessna Mustang. Podle informací (ob)sluhy stanice měla namířeno do El Pasa (a já vám mohu prozradit, že účelem návštěvy mělo být vyloupení banky).

Po zhruba dvaceti minutách bezproblémového letu ji však zasáhl nedopalek cigarety značky Velbloud, který krátce před tím ve výšce dvaadvaceti tisíc stop vypadl ze zobáku pelikánu Františku Pilném alias Džoržovi, uznávanému ptačímu pornoherci, který ztvárnil hlavní postavy ve veleúspěšných sériích: Mezi ptáky I, II a III; Džoržo na pláži; Džoržo a jeho sardinky; Na křídlech něhy a Kdepak ty ptáčku hnízdo máš.
Lze jen pochybovat o tom, že by vránu potěšila informace, že nedopalek, který zasáhl právě ono levé křídlo mírně (ale přesto) nasáklé benzínem, pocházel z tak známých úst...Každopádně vrána naprosto per plex vyvedena z míry z toho, že ji vzplanulo křídlo, ztratila náhle rovnováhu a střemhlav rychlostí jestřába začala padat ve směru kolmém k zemskému povrchu.

Než dopadla na místo, kde právě stojím, stihla ve vzduchu udělat několik salt s dvojitým i trojitým vrutem a čtverný tulup v kombinaci se salchovem se jí nepodařil jen z toho poetického důvodu, že si zapomněla nazout brusle, které měla v příručním zavazadle zastrčeném kdesi v paměti.
Pan Novák nakonec paviánovi odpustil i to, že mu zlomil dva listy fíkusu, protože zjistil, že pavián má skvělý smysl pro humor a taky proto, že byl pojištěn proti pohromám, jež se mu za volantem těžkotonážního kolosu převážejícího kostelecké párečky, mohly kdykoliv přihodit. Ve chvíli, kdy mi hořící vrána dopadla do napřažené ruky, do níž jsem se snažil zachytit klíče, jež mi právě házela z pětapadesátého patra našeho dvoupodlažního domu má drahá švagrová, jsem si uvědomil, jaké to je, držet v ruce hořící vránu.
Vrána se na mě podívala pohledem upřeně zlověstným, vzápětí se ale šibalsky usmála, řekla jen "Pardon" a bleskem vylétla za v dáli blyštící se hladinou jezera Titicaca, jež si jeden přebohatý překupník s přeslazeně kýčovitými portréty celebritózních domácích mazlíčků nechal přestěhovat z hranic Bolívie a Peru až na zahradu svého pozemku v Horních Měcholupech. Naneštěstí vyrazila vrána směrem, ve kterém jí stály překážkou právě umyté prosklené vchodové dveře. Vrána se svezla po skle, dopadla (teď již skutečně) na zem a víc o ní žel nevím, protože jsem se rozhodl jít zapít žal, jež mě přepadl z toho, že jsem ztratil nit, myšlenku příběhu a smysl života...Každopádně, kromě vrány to už nikdo nijak extra neschytal. Tedy vyjma desetiletého Pepíčka Máchala, který přišel domů ze školy s poznámkou za to, že řekl, že si myslí, že se paní učitelka vyjádřila velmi nepřesně a že C.G.Jung to myslel se svými archetypy docela jinak a že tudíž, ač velmi nerad, musí říct, že paní učitelka je asi blbá kráva, která analytické psychologii nerozumí ani za nedozrálý mák. Ale o tom možná jindy...

Jen z toho, proboha, nebuďte smutní.

PRD svěží větry!

Veřejně prospěšná společnost Guáno, jež byla založena na podporu rozumného trávení volného času mladistvých osob chystá na nejbližší dny spuštění kampaně s výmluvným názvem Nebuď osel, buď radši GrOOve! Akce si vzala za cíl seznámit teenagery na příbramsku přitažlivou formou s možnostmi trávení volného času bezpečným a ducha povznášejícím způsobem. Do akce bude zapojena i Policie ČR a její speciální jednotky těžkooděnců, které mají nenásilnou formou pomocí obušků a vodních děl - za doprovodného nouzového vysílání (pro dnes vzdělávacího a informačního) rádia Blaník, jež je za tuto službu bohatě odměněno z městského rozpočtu - navíc bez toho, aniž by o jakoukoliv dotaci samo žádalo - čímž je tak zdánlivě vykoupeno černočerné svědomí zastupitelstva, jež hází statisíci lopatou sem tam a zvláště pak na nesprávnou haldu, u níž je zaparkované auto TVF, v němž je snad i zpětné zrcátko investigativnější, než jeho osádka - ukázat mladým, zač je toho loket a proč je vlastně násilí dobré. Ať žije humor...černý humor za bílého dne. Dejme soukromé společnosti na rok fungování 600 000 škeblí. Ano! Ale za takové finance přece můžeme požadovat daleko lepší cirkusové představení, než to, jakého můžeme být svědky dnes a denně. Televize Fonka? Ať si říká kdo chce co chce, pořád zastávám názor, že jde o recesistickou skupinu...A pak nám tedy zastupitelstvo touto cestou dává najevo, že má skutečně vytříbený smysl pro humor...

A proto kašlemež na reg. politiky a začněme si užívat hudby rajské, jež byla pro užívání vytvořena....GROOVE S VÁMI!A pokud ne, stihne vás vodní dělo Gabčíkovo!

Seznamka..aneb co to zase píšu, ježišmarjá panno svatohorská dráha!

Jsem přízemní jako barák, ve kterym bydlim, za to jsem ho postavil vlastní rukou. Tu druhou jsem si musel šetřit, jsem totiž profesionální hráč na jednoruční klavír. Táhne mi na 120...kilo, věkem se ale zatim držim na pětapadesáti. Nohy třiačtyřicítky a nějakou takovou i hledám. Vzdělání nerozhoduje, láska k dětem na obtíž - jedno ale možná i dvě...(pěti)piva denně snesu i u Tebe.
Ozvi se, Karel.

Jmenuji se Gustav, ale přátelé mi říkají Gusta, ten to má rád zhusta. Momentálně nezaměstnaný romantik s duší dítěte hledá červenou karkulku, která by mu v košíku nosila bábovku na Mírov, kde si odpykává trest za vraždu své manželky. Mám sportovní postavu - vypadám jako balón. Rád se zašívám a peru...naposledy jsem sousedovi z cely přerazil čelist, žehlení mi naopak zatim moc nejde. Občas bývám zádumčivý, ale jsem taky pilný...a to mi připomíná, že do bábovky trošku železa patří....

Hledám kluka, co už taky nechce být nikdy víc sám. Já Monika, 28 let....od porodu svého prvního potomka. Mám smysl pro šibeniční humor, ráda se v televizi koukám na akční filmy. Jsem plachá jako laň, ale nohy si holím. Míry jsou ucházející - některá místa bych chtěla přifouknout. Na jiných možná zase ubrat. Trápí mě vysoký cholesterol a vysoký jalovec, který mi překáží na zahradě. Najde se silák, který ho skolí?Napiš, budu čekat...

Ahoj! Jsem Vítek, je mi dvaadvacet, studuju VŠE, ale NIC pořádně. Jsem intelektuál se sklony k dumání a bumbání. Ve volném čase nejradši s někým spím nebo chytám lelky. Hledám dívku, která by ve mně dokázala probudit Sladkou vášeň. Skvěle paroduju Jeana, Clauda i Van Damma. Mám rád muziku, nejvíc mám rád GROOVE YARD party v Junáči. Rád Tě tam někdy vezmu...

Petr, 43, 12, 25, 78, 15, 47, 23 a dodatkové číslo 55 hledá ženu pro společné vycházky. Já je mám každou sobotu od dvou do čtyř. Budu Tě milovat jako blázen! Jinak to ani neumím. Postavu mám krásnou, chodím čistě bíle oblékaný (nejradši ve svěrací kazajce) a pravidelně mě myjí. Pokud se se mnou chceš vypravit na Pluto, zavolej. Telefon nemám, ale určitě Tě uslyším, neboj.

A NEJEN PO RÁNU!

Po ránu jsem na ránu...

Osedlám si osla
Nebo radši vránu
Odletím pak do Osla
Nebo *Teheránu*




*(do Iránu)*

Všechna blbost přijde na zmar!

Na lani na dlani
nad lanem nad lánem
nadraný nad ránem
pod ojem
vodojem?

Vo co mi de?
Vo dojem!

O dolar i o jen...
Oškubán
A podojen!
(a to kvalitně)

.
.
.

Romantika v ceně....

"Můžu Tě zahřát?" slyšel jsem najednou sám sebe říkat a to tak přemrštěně sebejistým a ležérním tónem zároveň (který jsem těžko mohl odposlechnout ani z toho nejpitomějšího hollywoodského romantického thrilleru), že jsem se nad svým počínáním velmi podivil. "Ale musim Tě předem upozornit na to, že tim myslim mnohem víc, než otevřeně říkám!" Zdálo se mi, že se třese. Jestli to bylo zimou nebo zvláštní empatickou rozrušeností - tedy z toho, že ji dělala nervózní má neustálá leč marná snaha být zábavným společníkem - se nedalo s jistotou určit. "Chceš facku teď, nebo až za chvíli," opáčila zdvořile, hlasem sladkým jak hrneček kefíru, ikdyž člověk s vyvinutou iluzorní představivostí v něm dokázal identifikovat aspoň něco málo provokativní vyzývavosti. Zvážil jsem celou situaci a pro sebe jsem rozhodl, že by bylo výhodnější si tu facku odbýt teď hned, abych se pak v klidu mohl soustředit na systematicky rozfázované a stupňované svádění, u kterého si člověk nikdy nemůže být jist, jak dopadne (zda totálním zesměšněním (se) či "vroucným" objetím...a ještě vroucnějšími kopanci do břicha....od některého z mužských přátel objektu svádění....). Nahlas jsem neřekl nic, tedy původně jsem si to tak plánoval - nasadit výraz ukřivděného chudáčka, jemuž se v očích zračí všech deset božích přikázání. Odpoledne jsem ten výraz vydatně trénoval před zrcadlem při vytrhávání ochlupení z nosu, a tak jsem myslel, že tenhle nástroj by mohl být adekvátní vyvstalé situaci, jež vyžadovala bryskní řešení. Tíha situace na mne však dolehla tak těžce, že jsem ze svých plic musel s hlubokým výdechem vypravit i větu, která nutně v chvílemi pohasínajícím osvětlení lampy uprostřed širo širé tmy působila jako zaměřovací reflektor marťanského létajícího talíře: "Co kdybych Tě vzal k nám domů a zahřál Tě tam?" Podívala se na mne vážným - mírně znechuceným pohledem - a já si na zlomek vteřiny připadal pánem vesmíru (minimálně jedné marťanské lodě)- 'tohle dopadne pro domácí stranu příznivě' běželo mi hlavou. S odstupem času musím říct, že to příznivě docela dopadlo...Hůř může být vždycky. Hematom minimálně o velikosti mexické stodolarovky ustupuje, a v místě, kde se její podpatek zabořil do mého chodidla, už začíná znovu pomalu proudit krev. Zlomený nos snad taky nějak přežiju....
...jsem přece CHLAP, ne? Jsem přece chlap...
No právě...jsem chlap,...přece...

Jsem si toho plně vědom...

Dedication:
Pro pár z Vás pamětníků, kteří sledují tento blog po delší čas než jen pár vteřin či několik vykulených sekund do chvíle, než si většina z vás uvědomí, že jste dost pravděpodobně vstoupili do úplně jiných internetových dveří, než jste měli v úmyslu...


Ležel jsem ve vaně (vana, toť první z indikátorů, že půjde o velmi slibovanou velmi špatnou povídku, kterou jsem slíbil již před neustále se zvětšujícím se časovým úsekem). Ne - já seděl ve vaně - protože říct, že jsem v ní ležel, by navádělo k mylné představě, že se do ní vleže vejdu a já se rozhodl být co nejvíce realistický.

Sledoval jsem svá chodidla jak pomalu červenají a myslel jsem přitom na dva humry plovoucí ve vroucí lázni. Pokaždé, když si napustím vanu tak horkou vodou, že mé palce prožívají útok tisíce malých setsakra ostrých jehliček a růžovějí, vytane mi na mysli výtka, že muži by se neměli oddávat lázni příliš horké s ohledem na potenciální zdraví svých (stejně tak potenciálních) budoucích potomků.

Prolítlo mi hlavou, zda mé tělesné vybavení ještě snese teplotu, při níž humři na mých chodidlech přestávají klapat klepety, ale za moment už se nechávám unést myšlenkou jinou.

Čekal jsem až se vana ve svém prostředku roztrhne ve dví a z hlubin podvaní vystříkne gejzír. Místo toho zazvonil mobil. Poslouchal jsem jak někde za dveřmi na stole v předsíni na včerejších novinách vedle poloprázdného hrnku s bílou kávou a okoralou kůrkou chleba vyhrává melodie 'ta ta dů dá dadadadé'! Nechtělo se mi nějak moc vylézat z vany a proto řekněme, že mobil neležel na stole za dveřmi, ale na umyvadle vedle vany (kam bych si ho přirozěně za normálncíh okolností nepoložil).
Tak a veškerá relaličnost je v tahu...!

...tak ještě jeden pokus

Mobil skutečně ležel na stole v předsíni. Mně se ale stejně jako před chvílí nechtělo z vany ani hnout. Ehm...co s tím?

Byl jsem doma sám.

...A proto mě dost překvapilo (a dá se říci, že příjemně), když se dveře koupelny otevřely, vkročil od hlavy až k patě v černém oblečený muž, na rukou černé rukavice z kvalitní kůže a na hlavě slušivou černou kuklu s malými dírkami na oči a s větou "To bude asi Vaše..." mi podal vyzvánějící krabičku. A já cítil, že se jeho rty pod kuklou zakulatily do mírného úsměvu. Nestačil jsem ani říct díky, protože onen neznámý gentleman byl v cuk(r)u letu pryč.

Zmáčkl jsem tlačítko JEZ. Hlas v telefonu zněl povědomě ('Pavel Trávníček,' pomyslel jsem si): "Dobrý den - právě jste byl náhodně vylosován z více jak dvou set tisíc osob, které se ještě nikdy nezapojily do žádné soutěže a máte teď jedinečnou možnost vyhrát hlavní cenu pokud....!" Dál už jsem neposlouchal a odhodil mobil do koše na prádlo. (Aniž bych zmáčkl NOU) Nemám dneska chuť nic vyhrávat.

Kůže na mých prstech začala hrát na varhany, což mě donutilo k úvaze, zda se zvednout a zabalit se v župan dopřejíc si tak pocitu jablka. Tento postup shledal jsem aproprietním a proto jsem nejdřívě palcem u nohy asi dvacet vteřin bojoval s kroužkem na špuntu a snažil se ho neobratnou nohou obratně uchopit a pak jsem ho vzal do ruky a vanu vypustil. Všechna voda zmizela někde v útrobách obrovského panelového dinosaura, mé tělo ztěžklo zjištěním, že Archimédův zákon přestal zase pro dnešek platit a opětovným nabytím pocitu dvaaosmdesáti kilogramů se stal vanovitý příběh tak reálným jako nenalezená inspirace na dně lahve se skotskou...totiž teď už bez ní. Škyt!

TO BE(E) or NOT TO BE
(CONTINUED...)

Příběh koťátka..zplácanina žbleptů v praktickém balení

Je těžké k sobě nezaujmout nějaký hodnotící postoj, když se sebou člověk tráví tolik času...


Porota proto ustoupila od hodnocení za technickou obtížnost a styl provedení životní volné jízdy, jelikož ji shledala k posuzování výkonu na profesionální úrovni naprosto nevhodnou a zesměšňující úlohu vážených rozhodčích a smírčích soudců.

Dovolte mi jedno vúvozvkyzakuklené klišé: "V dnešní uspěchané době nemá nikdo na nic čas" a proto jsem při psaní povídky myslel především na ne nadbytečnou rozvláčnost - Harry byl starý lajdák. Na světě neměl nic tak rád jako pocit, když si ve svých špinavých montérkách a s rukama, kéž by jen od oleje, vytáhl z lednice vychlazenou láhev piva a rozvalil se na kus molitanu před vchodovými dveřmi dvoupodlažního domu s děravou střechou, nefunkční klimatizací a pětaosmdesátiletou Jeremiho matkou, která byla ve skutečnosti matkou Harryho, jehož však zásadně oslovovala Jeremi, jelikož se domnívala, že hovoří se svým vlastním otcem. To ale na jejím duševním stavu bylo to nejpozitivnější. Harry rád chytal ryby, ale od doby, kdy si vyrazil s kamarádem Petem na pstruhy do potoka na okraji města a Jeremiho matka mezitím na zahradě stihla rafinovaně zahrabat všechny příborové lžíce, vidličky a nože - až na jeden, kterým byla navyklá vyšŤourávat zbytky jídla z pod lednice, trávil Harry vedle práce, kterou vykonával v garáži za domem, i veškerý svůj volný čas v dosahu, kdyby snad Jeremiho matka dostala další úžasný nápad a rozhodla se zahrabat třeba sekačku na trávu nebo lednici. Vůbec naposledy se její obětí stal pes Mickey, po kterém zbyl právě ten kus molitanu před dveřmi, na který Harry rád lehával a vzpomínal přitom na svého věrného psího přítele - budiž mu země na zahradě lehká - a také na tu strašnou kopu hranolek, kterou do sebe musel, tehdy dvanáctiletý, stůj co stůj natláskat, aby si tak získal srdce své vysněné Rebeccy, která měla ale stejně radši Joea, protože měl úžasný bazén na zahradě a navíc Rebeccu zahrnoval hektolitry borůvkové zmrzliny, kterou zbožňovala.

O takovou rozvláčnost skutečně nikdo nestojí...chááápu...příběh má jasně začít v čase a místě a v čase a místě skončit- třeba jako...

Narodilo se nám koťátko. Bylo hebké a roztomilé až z něj jednou vyrostla kočka. Pěkná mrcha! Táááák, a je ze mě spisovatel!

Oddej se ódě...

Když inspirace nepřichází, musí se jí nějak pomoci...
Stojím si za názorem, že největší myšlenky dějin vznikly na toaletě. Jistě nejsem první, kdo s touto odvážnou teorií přichází, ale o to více ani poslední.

Díky té Tvé pomazánce, rozetřené na vece

A Bůh je mi svědkem, že je tomu tak...

Odsouzen na doživotí s řití na WC

Vypravuju ze sebe velmi spěšný vlak!

____________________________

Inu občas člověku přeskočí...CVAKY CVAKY!

Zahloubán seděl jsem na dně nákupní tašky a pohrával si s myšlenkami a několika zrnky máku, jež se krátce před tím rozhodly opustit svůj mateřský rohlík a zůstat na vlastní pěst v igelitovém úkrytu. Přemýšlel jsem a došel jsem k závěru, že...

španělská kytara je mi rozhodně bližší než španělská vesnice, která je mi už ze své jazykové podstaty cizí...
španělský ptáček mi voní a chutná více, než bota, která často smrdí a navíc může být španělská a tudíž nechutná...

a španělský kokršpaněl je prostě jen pes a nemůže za to, že se nevyzná v korelačních koeficientech...



stejně jako já...a to na hladině významnosti čisté jako zrcadlo v hotelu Plaza!

SMS paměť je plná...a ta moje zas prázdná!

Občas se to už tak přihodí...
Místo Balady o očích topičových, přichází romance o uších dýdžejových...

Můj mozek má omezenou kapacitu...podobně jako můj mobilní telefon, který uchovává zmražené některé mé vzpomínky ve formátu SMS. Jednou za čas chce ale paměť telefonního přístroje promazat...ta má osobní to dělá samovolně aniž bych sám projevil jakoukoliv intenci.
Procházel jsem se palcem po historii poblikávající na displeji a zpráva, co na mě vybafla, mi zase pro jednou připomněla, kdo jsem (odkud jdu a kam)..nebo spíš nastavila zrcadlo mému egu...nejvíc ale Gesichtu!

Psala mi má spolužačka:

"Kubo (toť jest mé jméno), nemas jeste nahodou ty gumovy usi, cos mel vloni na plese FSS? "


Každoroční plesy naší fakulty (sociálních a tak vůbec studií) se vždy nesou ve znamení maškarády na určité téma. Minulý rok téma znělo "My next life" a já do poslední chvíle nevěděl, jak by měl můj příští život vypadat. Zhodnotil jsem to realisticky a oproti mým kolegům, kteří si přáli být v dalším životě Gottem, tedy Karlem; motýlkem, včeličkou, kytičkou či Jiřím Paroubkem, já jsem popadl u své kamarádky mop na vytírání podlahy, na hlavu narazil zmijiovku a uši, které se do ní nevešly nechal vlát kolem - ve stylu nedbalé elegance. Ve starých teplácích jsem se jal vytírat sál kultůrního zařízení, kde ples probíhal....toť můj úděl pro příští život - není to úplně tak dobrodružné jako být vyděračem, ale já jsem svůj budoucí osud zpečetil - budu vytěrač.

Mnoho nepříjemných zážitků a vzpomínek z dětství se mi podařilo vytlačit z mé děravé paměti...Alespoň jsem o tom byl přesvědčen. Stačila ale jedna jediná věta v SMS, aby se mi vybavila úzkostná vzpomínka z mého útlého a zároveň plnoštíhlého dětství.
Ušoplesku! Tak mi jako malému říkala má drahá setřička...Tááááák! Je to venku...!

Myslel jsem, že ty doby už jsou nenávratně pryč...

včera, dnes, ale i před rokem na plese...
jsem měl jen a jen
svoje uši...!!!!!!

Smutné, že...?!
_______________________________________________________

KDYBY BYL BAVOROV...

...tam co chovaj kuřata ve velkym...

...pak bych ti oslintal obličej....

...jenže on je za vodou, však to víme všichni až moc dobře...

Mám pocit.... (taky máte pocity? To rád slyším...vlastně neslyším vůbec nic....

HALÓÓÓ???!!
Ne, proboha ne...jen ne ohluchnout...co bych (si) pak počal...?!

Mno tak Halóó..!!!

Možná je ale správně, že neslyším žádné hlasy...vlastně ještě, že tak! UF*

Jinak bych už asi skutečně nedokázal přesvědčit ani sám sebe, že netrpím žádnou psychickou poruchou!

Mám pocit, že

KDYBYCH BYL BLOG (až tak daleko jsem ve svých úvahách došel)

ASI BYCH SE MUSEL NADOBRO SMAZAT!


*O

Teploroztažný efekt na ukázce z praxe...

Mám chuť být pro sebe sám sebou, ale zároveň mám tu povinnost být pro ostatní mnou!

Mám chuť (nezlomnou) psát koniny...a tak je píšu!

Mrazivá báseň...

Prvního první aneb na Nový rok! Brrrrr!

Nazí ve fontáně
Zdánlivě spotánně
Mrznem!

Naivně myslel jsem
že si snad konečně*
-
Ale to teď nepřipadá v úvahu!

Moje milá Vlasti,
Smíchem mi moc nepomůžeš

Chceš-li dojít slasti
Stejně s tím teď
... zmůžeš
asi stěží něco...

Kašlu na rým, zlato!
Jak to asi dělaj v Grónsku
pomyslelas na to?
No mě by to vážně zajímalo!


*šťastně a logicky společně
___________________________________________