Life is like a chocolate...Never know what you gonna get...

S jedenáctou kuličkou hroznového vína, mezi dvěma okamžiky, kdy mi po nose stékala asi desetitisící kapka rýmové rosy a musel jsem si také zpoza horních zubů jazykem vyšťourat pecičky z oné jedenácté vinné kuličky, opět po dlouhé době mi na mysli vytanula myšlenka. Tedy jedna konkrétní (to aby nevypadalo, že se sebeprezentuji jako blb na což mám jako na jednu z mála věcí výborný talent, který hraničí až se sebe-přesvědčením (to jest ta nepřesvědčivější přesvědčivost), že skutečně blb jsem (navíc se zálibou v umísťování závorek uvnitř závorek)). Ta myšlenka se točila na ose kolem mé hlavy až usedla, vyčerpána, na nos, z kterého tak odkápla další slza "rýmičky".
Jaký je smysl tohoto blogu....Dýdžej nejsem (de facto jsem nikdy nebyl) a bůhví (tedy věděl by to, kdybych byl přesvědčen o tom, že aspoň trošku "je", o čemž nejsem ani trošku) jestli někdy budu.
Psát nesmysly umí každý. Já nejsem nikdo víc, než jen ten, který si to troufnul ventilovat veřejně a zahlcovat tím vším svým zhovadilým odpadem naštěstí neomezenou kapacitu internetového univerza.
Tůhle mě napadlo, jakou člověk (v mém případě já:-)) má asi tak cenu. Je nějaký ekvivalent, kterým by se dala vyvážit cena, lépe snad hodnota či daleko spíš prostor, který individuum zabírá?. Jednotek měření se nabízí bezpočet. Od vyzářené energie, po objem spotřebovaného kyslíku za život, přes množství výkalů, které průměrný člověk vyprodukuje. Všechno ale při vyřčení rezne svou zastaralostí. Sám za sebe můžu (velmi střízlivým odhadem - dneska jsem neměl ani deci alkoholu, což neříkám proto, že bych za to byl na sebe nějak extra hrdý...docela bych si dal pivo) můžu říct, že zabírám několik giga bytů dat...Sečteme-li prostor, na kterém se v mezinárodní síti nacházejí všechny data spojená se mnou. Tři mailové schránky plus další data v univerzitním informačním systému, profil na Facebooku a na Last.fm a na dalších pár webů větších či menších marginalit a několik tříd Spolužáků, jeden usmolený Blog, ICQ účet a několik mých sesmolených Position paperů a seminárních prací a esejů a fotek mě a mých přátel...Sečteno a podtrženo, jsem asi datový tlusťoch, nicméně průměrný.

Jediná přijatelná výmluva toho, proč mám blog, je to, že jdu s dobou. Má ho kde kdo. Doba jde kupředu a každý, zdá se, má právo rozprsknout do světa kus své identity, každý má potenciálně co světu říct, záleží jen na něm, jak hlasitě křičí do monitoru a co vyprská na klávesnici.
Procházel jsem před momentem pár blogů lidí, které znám jen jako spolužáky ze stejné střední školy. A překvapilo mě, že ti lidé po přečtení pár písmenek, získávají osobnost hlubší, než jaká je zřejmá na letmý pohled a nenápadné pozdravení. Mají osobnost, jaképak to překvapení. Jsem to ale omezenec. Na svou obhajobu mohu, slavný soude, říct jen tolik, že nikdy pro mě nebylo v zorném poli důležitosti přemýšlet o lidech vzdálenějších, než nějakou pomyslnou sociální vzdálenost, na jejímž okraji stojí vysoký dřevěný plot, skrze který je vidět, jen když se člověk snaží zaměřit na mezírky mezi plaňkami...

Proč to nedělám častěji? Trvá celý život, než člověk pozná sebe sama aspoň natolik, aby sám se sebou zemřel. Kolik životů tedy musí trvat poznat ostatní....Ale jak zajímavé to může být, hm? Nepochybuju o tom!
Řekl bych, že rád poznávám lidi, jen jsem pravděpodobně netrpělivý. Dělám si závěry moc brzo?A kdy vlastně dojde k tomu, že už nic dalšího vědět nepotřebuju? U některých nikdy, u někoho záhy..proč? Klišé o "naladění na rozličné vlny" se hodí...vlastně to není klišé tak docela, něco na tom bude. Hledat cesty poznání člověka se ale dají (když člověk skutečně chce) a je možno je i nacházet, jen to asi dá práci...jsme u trpělivosti. Jsem líný? a chráním tak sám sebe? Nevim, fakt nevim...nevim toho čím dál víc.

Chtěl jsem tentokrát napsat něco o sobě...ne že bych tu o sobě nepsal pořád, ale je to pro jednou můj blog, tak se nemusím nikomu obhajovat. Rád bych viděl ostatním do hlav, rád bych věděl, za koho mě mají a za koho mají sebe. A kroutil bych hlavou, to už vím předem.

Chtěl jsem napsat tentokrát o tom, co se mi honí hlavou. Krom odrbaných věcí, samoty, krom tradičních fňukárniček stylu...nikdo mě nemá rád, lítostí nad přehnanou sebelístostí a tak vůbec.

Inu,

Dnes jsem se vzbudil s šíleně ucpaným nosem. Flek v horním rohu postel od kávy s mlíkem, kterou jsem tam rozlil dva dny před tím, byl pořád na svém místě. Budu muset vyměnit prostěradlo. Vstal jsem cestou na záchod postavil vodu na čaj (dnes si výjimečně neudělám kávu). Zapnu Pc, tak jako každý den, zkouknu mail, zaseknu se ani nevim nad jakym článkem na Lidovkách, sérií kliknutí jsem rázem někde jinde, ale nevím ani kde...ztrácím se sám před sebou. Táák, v děvet začnu pracovat. Jako vždy nedokážu uposlechnout ani vlastní nařízení...Začínám o 15 minut dýl a jde to ztuha. V hlavě mi za den zbylo jen pár odlesků toho, co mi problesklo hlavou. Napsat Terkám, mají dnes svátek...Doteď jsem to neudělal. Jednu mám rád, je to senzační holka - ve stínu předchozího -znám jí? Skoro 15 let--ale neřek bych, že moc...žel. Další slečna s tím jménem...má sousedka, známe se od narození...známe? ? ? Teď mě napadá, nebylo by od věci si u každého člověka nakreslit pavučinu asociací, které vás napadají, když se vysloví jeho jméno. Zkouším to...možná pro dnešek moc náročný úkol...krásný nohy...No to snad nemůžu ani napsat, co to o mně asi tak vypovídá? Aha, nic. Jen to, co si do toho projektují ostatní. A to mi v tuhle chvílí může být fuk, už tak mají o mně bůhnevíjakou představu (jistojistě zkreslenou - nic jako objektivita přece neexistuje). Je to skutečně jediná představa - totiž ony krásné nohy- kterou mám o další slečně se jménem Tereza? No samozřejmě, že ne, jen se zašťourej ve vlastní hlavě. Cítím příchuť malin...trošku sarkasmu, trošku nejistoty schovávané za plachtu sebe-jistoty, milá společnost a trošku mrazení na zátylku, proč?...hm...Terez znám dost, nad každou z nich bych mohl přemýšlet, to bych asi dnes nespal, koukám. A kdo má svátek zítra..snad mě to ani nezajímá.Kam jsem se to zase dostal. Chtěl jsem přece psát o svém dni.

že by zas příště? Víte jak šílené je neumět udržet vlastní já na uzdě???
btw. chyby tady jsou a budou...

Ano ano...

Na travnatém kopci plném sedmikrásek, zvonků a dalšího lučního kvítí, mezi dvěma krásnými jabloněmi, jež každý rok plnily své koruny přešťavnatými plody velikosti medvědí pěsti, pod strmými skalisky, v jejichž spárech prýštila azurově modrá voda a slévala se v jezírko u staré roubenky, žil byl starý moudrý dřevorubec. A protože byl starý, neměl co do huby, protože důchod dřevorubce je zatraceně malej!

Dovolte mi se podělit

...o malé radosti i strasti života!

O milé TUČŇÁKY...třeba pro váš monitor...

A tady o jednu dobrou zprávu pro všechny JEŽKY!

No a navrch o jednu parádní fotku HADICE!