Zvláštní.
Zvláštní, jak se člověk, ač obklopen tolika, a z drtivé většiny velmi milými, lidmi, cítí zvláštně sám. Podivné stavy schizofrenika, jehož jedna část se diví, co ta druhá cítí...aniž by k tomu či onomu byl nějaký důvod. Bloudím.
A občas nacházím. Hřejivé pocity skryté v jednom úsměvu, v jednom nepatrném gestu, v pohlazení, kterými lidé příliš šetří, v pohlazení slovy, v humoru, ve smíchu, ve společně prožívaném bytí. Je toho spoustu, co tu je. Je toho spoustu, co by mohlo být a není.
Možná, že někdy rozstříhání vlastního trička může být pro duši dost očisťující akt. Nesmysl, který se stává v okamžiku smyslem nejniternějšího pocitu žití. Zase je tu pár momentů existencionalistického plácání o plácání se mezi "realitou" a "skutečností". Obě jsou stejné a přesto každá tak jiná. Jedna navenek, druhá uvnitř. Ta ve mně křičí a zalyká se. Proč?
Zaobírání se ostatními stejně vždycky vede k sobě samému. Cesta vžívání se do druhých vždy nutně ústí v rozvahu nad sebou samým. Dávám si ještě šanci zjistit, jaký jsem. A dík za ty, co mi dávají šanci skrze poznání jich samých poznat sebe a naopak.
Celý svět je inverzí toho, co by se mohlo zdát jako pevně stanovené. Nic takového není. Stanovené je jen to, co si lidé za takové určí.
Je čas na segedín.
Zobrazují se příspěvky se štítkemSenti-mentální (ne)smysly. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemSenti-mentální (ne)smysly. Zobrazit všechny příspěvky
Procitnutí před usnutím....a jako bonus taky filosofie svobody v teplákách!
V konečníku silné pnutí
Naléhavý cit mě nutí
V mžiku oka
v okamžiku
K bezcitnému procitnutí!
z bezesného spánku
či bdělého snění...?
Prchám ze snového zámku
Pln střevního jmění!
SVOBODA
Svoboda, aspoň tak, jak to vnímám já, spočívá v tom, že když se člověk rozhodne jít spát v teplákách a teplých ponožkách, tak prostě spí v teplákách a teplých ponožkách, i když předem ví, že mu bude vedro a v noci ze sebe bude, jak tepláky tak ponožky, pracně svlíkat. Ale co, sundám si je hned. Tomu já říkám svoboda.
Svoboda se opírá a staví na možnosti se rozhodnout, nic už ale neříká o správnosti oněch rozhodnutí.
Ze mě jednou něco bude... (a vím už i co)
Země!
Naléhavý cit mě nutí
V mžiku oka
v okamžiku
K bezcitnému procitnutí!
z bezesného spánku
či bdělého snění...?
Prchám ze snového zámku
Pln střevního jmění!
SVOBODA
Svoboda, aspoň tak, jak to vnímám já, spočívá v tom, že když se člověk rozhodne jít spát v teplákách a teplých ponožkách, tak prostě spí v teplákách a teplých ponožkách, i když předem ví, že mu bude vedro a v noci ze sebe bude, jak tepláky tak ponožky, pracně svlíkat. Ale co, sundám si je hned. Tomu já říkám svoboda.
Svoboda se opírá a staví na možnosti se rozhodnout, nic už ale neříká o správnosti oněch rozhodnutí.
Ze mě jednou něco bude... (a vím už i co)
Země!
Je právě tolik kolik je...protože váš zavrženíhodný blog vysílá seriál Jednou budem dál aneb tmavorůžový kabátek pana Kvé!
Necháte se unášet melodií sóla Pata Methenyho a za uchem vás svědí pocit, že zase marníte čas. Ta neskutečně nenáviděná a zároveň dost hýčkaná sebelítost (to je pro důkaz, že svět je plný nesmyslných a občas smyslných kontradikcí), která vám vlezla do hlavy nosní dírkou, získává zase navrch nad zdravým uvažováním. Máš přece všechno, co chceš...Mám? Máš všechno, co potřebuješ...mám? Bezpředmětná debata, která nemá své účastníky. A v melodii jeho hlasu, milého pana Richarda Bony, se najednou zrcadlí víc, než "jen" melodie. Je půl jedné a před září obrazovky sedí půl jednoho.
Zase jsem se dnes snažil být zábavný. Upovídaný jako vždy, energický, chvílemi rozkřičený...chvílemi přirozeně i trapný. Ať už byl výsledek jakýkoliv, já uspěl. Byl jsem sám sebou. Jak se tenhle pojem může stát z ničeho nic tak rozpitý, mlhavý...třepotá se tu přede mnou, ztrácí kontury...Sám sebou? Samo sebou. Autentické já - cha, to jistě. Jak říká Erving Gofmann, všichni hrajeme divadlo...Já se na jevištích všedních dní cítím vesměs dobře, někdy sebejistěji, než ten blázen uvnitř mě. V zákulisí rád stírám těžká líčidla, v zákulisí v odrazu zrcadla si konečně pohlédnu do očí, kterými se občas protřpytne něco i pro mě nečitelného.
Jsem člověk, jsem vesměs šťastný, jen se tak nedokážu cítit. Někdy.
Prožívám, což doufám znamená, že žiju. A někdy aspoň chci...prožívat, což by to předchozí mělo jen potvrzovat, je to tak Honzíku?!
A přece je kolem tolik krásy.
Chtěl bych jí sbírat.
Chtěl bych se to naučit.
Sběratel, co svou sbírku nikdy a za nic neprodá...
Chtěl bych někdy víc být...
Víte, jak říká kocour Garfield a nedá se s ním než souhlasit:
život je jako pítko pro ptáky - je betonové a plné vody...
Zase jsem se dnes snažil být zábavný. Upovídaný jako vždy, energický, chvílemi rozkřičený...chvílemi přirozeně i trapný. Ať už byl výsledek jakýkoliv, já uspěl. Byl jsem sám sebou. Jak se tenhle pojem může stát z ničeho nic tak rozpitý, mlhavý...třepotá se tu přede mnou, ztrácí kontury...Sám sebou? Samo sebou. Autentické já - cha, to jistě. Jak říká Erving Gofmann, všichni hrajeme divadlo...Já se na jevištích všedních dní cítím vesměs dobře, někdy sebejistěji, než ten blázen uvnitř mě. V zákulisí rád stírám těžká líčidla, v zákulisí v odrazu zrcadla si konečně pohlédnu do očí, kterými se občas protřpytne něco i pro mě nečitelného.
Jsem člověk, jsem vesměs šťastný, jen se tak nedokážu cítit. Někdy.
Prožívám, což doufám znamená, že žiju. A někdy aspoň chci...prožívat, což by to předchozí mělo jen potvrzovat, je to tak Honzíku?!
A přece je kolem tolik krásy.
Chtěl bych jí sbírat.
Chtěl bych se to naučit.
Sběratel, co svou sbírku nikdy a za nic neprodá...
Chtěl bych někdy víc být...
Víte, jak říká kocour Garfield a nedá se s ním než souhlasit:
život je jako pítko pro ptáky - je betonové a plné vody...
Life is like a chocolate...Never know what you gonna get...
S jedenáctou kuličkou hroznového vína, mezi dvěma okamžiky, kdy mi po nose stékala asi desetitisící kapka rýmové rosy a musel jsem si také zpoza horních zubů jazykem vyšťourat pecičky z oné jedenácté vinné kuličky, opět po dlouhé době mi na mysli vytanula myšlenka. Tedy jedna konkrétní (to aby nevypadalo, že se sebeprezentuji jako blb na což mám jako na jednu z mála věcí výborný talent, který hraničí až se sebe-přesvědčením (to jest ta nepřesvědčivější přesvědčivost), že skutečně blb jsem (navíc se zálibou v umísťování závorek uvnitř závorek)). Ta myšlenka se točila na ose kolem mé hlavy až usedla, vyčerpána, na nos, z kterého tak odkápla další slza "rýmičky".
Jaký je smysl tohoto blogu....Dýdžej nejsem (de facto jsem nikdy nebyl) a bůhví (tedy věděl by to, kdybych byl přesvědčen o tom, že aspoň trošku "je", o čemž nejsem ani trošku) jestli někdy budu.
Psát nesmysly umí každý. Já nejsem nikdo víc, než jen ten, který si to troufnul ventilovat veřejně a zahlcovat tím vším svým zhovadilým odpadem naštěstí neomezenou kapacitu internetového univerza.
Tůhle mě napadlo, jakou člověk (v mém případě já:-)) má asi tak cenu. Je nějaký ekvivalent, kterým by se dala vyvážit cena, lépe snad hodnota či daleko spíš prostor, který individuum zabírá?. Jednotek měření se nabízí bezpočet. Od vyzářené energie, po objem spotřebovaného kyslíku za život, přes množství výkalů, které průměrný člověk vyprodukuje. Všechno ale při vyřčení rezne svou zastaralostí. Sám za sebe můžu (velmi střízlivým odhadem - dneska jsem neměl ani deci alkoholu, což neříkám proto, že bych za to byl na sebe nějak extra hrdý...docela bych si dal pivo) můžu říct, že zabírám několik giga bytů dat...Sečteme-li prostor, na kterém se v mezinárodní síti nacházejí všechny data spojená se mnou. Tři mailové schránky plus další data v univerzitním informačním systému, profil na Facebooku a na Last.fm a na dalších pár webů větších či menších marginalit a několik tříd Spolužáků, jeden usmolený Blog, ICQ účet a několik mých sesmolených Position paperů a seminárních prací a esejů a fotek mě a mých přátel...Sečteno a podtrženo, jsem asi datový tlusťoch, nicméně průměrný.
Jediná přijatelná výmluva toho, proč mám blog, je to, že jdu s dobou. Má ho kde kdo. Doba jde kupředu a každý, zdá se, má právo rozprsknout do světa kus své identity, každý má potenciálně co světu říct, záleží jen na něm, jak hlasitě křičí do monitoru a co vyprská na klávesnici.
Procházel jsem před momentem pár blogů lidí, které znám jen jako spolužáky ze stejné střední školy. A překvapilo mě, že ti lidé po přečtení pár písmenek, získávají osobnost hlubší, než jaká je zřejmá na letmý pohled a nenápadné pozdravení. Mají osobnost, jaképak to překvapení. Jsem to ale omezenec. Na svou obhajobu mohu, slavný soude, říct jen tolik, že nikdy pro mě nebylo v zorném poli důležitosti přemýšlet o lidech vzdálenějších, než nějakou pomyslnou sociální vzdálenost, na jejímž okraji stojí vysoký dřevěný plot, skrze který je vidět, jen když se člověk snaží zaměřit na mezírky mezi plaňkami...
Proč to nedělám častěji? Trvá celý život, než člověk pozná sebe sama aspoň natolik, aby sám se sebou zemřel. Kolik životů tedy musí trvat poznat ostatní....Ale jak zajímavé to může být, hm? Nepochybuju o tom!
Řekl bych, že rád poznávám lidi, jen jsem pravděpodobně netrpělivý. Dělám si závěry moc brzo?A kdy vlastně dojde k tomu, že už nic dalšího vědět nepotřebuju? U některých nikdy, u někoho záhy..proč? Klišé o "naladění na rozličné vlny" se hodí...vlastně to není klišé tak docela, něco na tom bude. Hledat cesty poznání člověka se ale dají (když člověk skutečně chce) a je možno je i nacházet, jen to asi dá práci...jsme u trpělivosti. Jsem líný? a chráním tak sám sebe? Nevim, fakt nevim...nevim toho čím dál víc.
Chtěl jsem tentokrát napsat něco o sobě...ne že bych tu o sobě nepsal pořád, ale je to pro jednou můj blog, tak se nemusím nikomu obhajovat. Rád bych viděl ostatním do hlav, rád bych věděl, za koho mě mají a za koho mají sebe. A kroutil bych hlavou, to už vím předem.
Chtěl jsem napsat tentokrát o tom, co se mi honí hlavou. Krom odrbaných věcí, samoty, krom tradičních fňukárniček stylu...nikdo mě nemá rád, lítostí nad přehnanou sebelístostí a tak vůbec.
Inu,
Dnes jsem se vzbudil s šíleně ucpaným nosem. Flek v horním rohu postel od kávy s mlíkem, kterou jsem tam rozlil dva dny před tím, byl pořád na svém místě. Budu muset vyměnit prostěradlo. Vstal jsem cestou na záchod postavil vodu na čaj (dnes si výjimečně neudělám kávu). Zapnu Pc, tak jako každý den, zkouknu mail, zaseknu se ani nevim nad jakym článkem na Lidovkách, sérií kliknutí jsem rázem někde jinde, ale nevím ani kde...ztrácím se sám před sebou. Táák, v děvet začnu pracovat. Jako vždy nedokážu uposlechnout ani vlastní nařízení...Začínám o 15 minut dýl a jde to ztuha. V hlavě mi za den zbylo jen pár odlesků toho, co mi problesklo hlavou. Napsat Terkám, mají dnes svátek...Doteď jsem to neudělal. Jednu mám rád, je to senzační holka - ve stínu předchozího -znám jí? Skoro 15 let--ale neřek bych, že moc...žel. Další slečna s tím jménem...má sousedka, známe se od narození...známe? ? ? Teď mě napadá, nebylo by od věci si u každého člověka nakreslit pavučinu asociací, které vás napadají, když se vysloví jeho jméno. Zkouším to...možná pro dnešek moc náročný úkol...krásný nohy...No to snad nemůžu ani napsat, co to o mně asi tak vypovídá? Aha, nic. Jen to, co si do toho projektují ostatní. A to mi v tuhle chvílí může být fuk, už tak mají o mně bůhnevíjakou představu (jistojistě zkreslenou - nic jako objektivita přece neexistuje). Je to skutečně jediná představa - totiž ony krásné nohy- kterou mám o další slečně se jménem Tereza? No samozřejmě, že ne, jen se zašťourej ve vlastní hlavě. Cítím příchuť malin...trošku sarkasmu, trošku nejistoty schovávané za plachtu sebe-jistoty, milá společnost a trošku mrazení na zátylku, proč?...hm...Terez znám dost, nad každou z nich bych mohl přemýšlet, to bych asi dnes nespal, koukám. A kdo má svátek zítra..snad mě to ani nezajímá.Kam jsem se to zase dostal. Chtěl jsem přece psát o svém dni.
že by zas příště? Víte jak šílené je neumět udržet vlastní já na uzdě???
btw. chyby tady jsou a budou...
Jaký je smysl tohoto blogu....Dýdžej nejsem (de facto jsem nikdy nebyl) a bůhví (tedy věděl by to, kdybych byl přesvědčen o tom, že aspoň trošku "je", o čemž nejsem ani trošku) jestli někdy budu.
Psát nesmysly umí každý. Já nejsem nikdo víc, než jen ten, který si to troufnul ventilovat veřejně a zahlcovat tím vším svým zhovadilým odpadem naštěstí neomezenou kapacitu internetového univerza.
Tůhle mě napadlo, jakou člověk (v mém případě já:-)) má asi tak cenu. Je nějaký ekvivalent, kterým by se dala vyvážit cena, lépe snad hodnota či daleko spíš prostor, který individuum zabírá?. Jednotek měření se nabízí bezpočet. Od vyzářené energie, po objem spotřebovaného kyslíku za život, přes množství výkalů, které průměrný člověk vyprodukuje. Všechno ale při vyřčení rezne svou zastaralostí. Sám za sebe můžu (velmi střízlivým odhadem - dneska jsem neměl ani deci alkoholu, což neříkám proto, že bych za to byl na sebe nějak extra hrdý...docela bych si dal pivo) můžu říct, že zabírám několik giga bytů dat...Sečteme-li prostor, na kterém se v mezinárodní síti nacházejí všechny data spojená se mnou. Tři mailové schránky plus další data v univerzitním informačním systému, profil na Facebooku a na Last.fm a na dalších pár webů větších či menších marginalit a několik tříd Spolužáků, jeden usmolený Blog, ICQ účet a několik mých sesmolených Position paperů a seminárních prací a esejů a fotek mě a mých přátel...Sečteno a podtrženo, jsem asi datový tlusťoch, nicméně průměrný.
Jediná přijatelná výmluva toho, proč mám blog, je to, že jdu s dobou. Má ho kde kdo. Doba jde kupředu a každý, zdá se, má právo rozprsknout do světa kus své identity, každý má potenciálně co světu říct, záleží jen na něm, jak hlasitě křičí do monitoru a co vyprská na klávesnici.
Procházel jsem před momentem pár blogů lidí, které znám jen jako spolužáky ze stejné střední školy. A překvapilo mě, že ti lidé po přečtení pár písmenek, získávají osobnost hlubší, než jaká je zřejmá na letmý pohled a nenápadné pozdravení. Mají osobnost, jaképak to překvapení. Jsem to ale omezenec. Na svou obhajobu mohu, slavný soude, říct jen tolik, že nikdy pro mě nebylo v zorném poli důležitosti přemýšlet o lidech vzdálenějších, než nějakou pomyslnou sociální vzdálenost, na jejímž okraji stojí vysoký dřevěný plot, skrze který je vidět, jen když se člověk snaží zaměřit na mezírky mezi plaňkami...
Proč to nedělám častěji? Trvá celý život, než člověk pozná sebe sama aspoň natolik, aby sám se sebou zemřel. Kolik životů tedy musí trvat poznat ostatní....Ale jak zajímavé to může být, hm? Nepochybuju o tom!
Řekl bych, že rád poznávám lidi, jen jsem pravděpodobně netrpělivý. Dělám si závěry moc brzo?A kdy vlastně dojde k tomu, že už nic dalšího vědět nepotřebuju? U některých nikdy, u někoho záhy..proč? Klišé o "naladění na rozličné vlny" se hodí...vlastně to není klišé tak docela, něco na tom bude. Hledat cesty poznání člověka se ale dají (když člověk skutečně chce) a je možno je i nacházet, jen to asi dá práci...jsme u trpělivosti. Jsem líný? a chráním tak sám sebe? Nevim, fakt nevim...nevim toho čím dál víc.
Chtěl jsem tentokrát napsat něco o sobě...ne že bych tu o sobě nepsal pořád, ale je to pro jednou můj blog, tak se nemusím nikomu obhajovat. Rád bych viděl ostatním do hlav, rád bych věděl, za koho mě mají a za koho mají sebe. A kroutil bych hlavou, to už vím předem.
Chtěl jsem napsat tentokrát o tom, co se mi honí hlavou. Krom odrbaných věcí, samoty, krom tradičních fňukárniček stylu...nikdo mě nemá rád, lítostí nad přehnanou sebelístostí a tak vůbec.
Inu,
Dnes jsem se vzbudil s šíleně ucpaným nosem. Flek v horním rohu postel od kávy s mlíkem, kterou jsem tam rozlil dva dny před tím, byl pořád na svém místě. Budu muset vyměnit prostěradlo. Vstal jsem cestou na záchod postavil vodu na čaj (dnes si výjimečně neudělám kávu). Zapnu Pc, tak jako každý den, zkouknu mail, zaseknu se ani nevim nad jakym článkem na Lidovkách, sérií kliknutí jsem rázem někde jinde, ale nevím ani kde...ztrácím se sám před sebou. Táák, v děvet začnu pracovat. Jako vždy nedokážu uposlechnout ani vlastní nařízení...Začínám o 15 minut dýl a jde to ztuha. V hlavě mi za den zbylo jen pár odlesků toho, co mi problesklo hlavou. Napsat Terkám, mají dnes svátek...Doteď jsem to neudělal. Jednu mám rád, je to senzační holka - ve stínu předchozího -znám jí? Skoro 15 let--ale neřek bych, že moc...žel. Další slečna s tím jménem...má sousedka, známe se od narození...známe? ? ? Teď mě napadá, nebylo by od věci si u každého člověka nakreslit pavučinu asociací, které vás napadají, když se vysloví jeho jméno. Zkouším to...možná pro dnešek moc náročný úkol...krásný nohy...No to snad nemůžu ani napsat, co to o mně asi tak vypovídá? Aha, nic. Jen to, co si do toho projektují ostatní. A to mi v tuhle chvílí může být fuk, už tak mají o mně bůhnevíjakou představu (jistojistě zkreslenou - nic jako objektivita přece neexistuje). Je to skutečně jediná představa - totiž ony krásné nohy- kterou mám o další slečně se jménem Tereza? No samozřejmě, že ne, jen se zašťourej ve vlastní hlavě. Cítím příchuť malin...trošku sarkasmu, trošku nejistoty schovávané za plachtu sebe-jistoty, milá společnost a trošku mrazení na zátylku, proč?...hm...Terez znám dost, nad každou z nich bych mohl přemýšlet, to bych asi dnes nespal, koukám. A kdo má svátek zítra..snad mě to ani nezajímá.Kam jsem se to zase dostal. Chtěl jsem přece psát o svém dni.
že by zas příště? Víte jak šílené je neumět udržet vlastní já na uzdě???
btw. chyby tady jsou a budou...
briliant v kapse
Výherní automat právě důrazným poblikáváním dával najevo, že poslední naděje vhozená malou škvírku, jíž se jen stěží protáhne ocásek středně velké myši polní, byla vsazena a prohrána a tak Radek sbalil svých pět švestek, tři banány, dvě brambory a odešel starými rozvrzanými dveřmi sklepního baru vstříc tmě, která ho pohltila jako hladový vězeň svůj denní příděl plesnivého okrajku chleba.
Byl podzimní večer, zdaleka ne první máj a o jeho pocitech už ani nemluvě. Na srdci se mu usazoval podobný pocit jako v seschlých ústech po tom, co si dal svou obvyklou středeční dýmku. Na cestě nepotkal nikoho, koho by potkat chtěl, jen šustění javorového listí, kterým se brodil ke svému srubu, mu připomínalo blížící se konec jeho začátku, i když o něm v tu chvíli mohl jen stěží něco tušit.
Zvony na míle vzdáleného kostela na kopci u jezera byly při dobrém větru slyšet tak zřetelně jako obvykle tlukot jeho srdce na hrudníku, když se při výstupu po prudce se svažující kamenité stezce, která vedla od srubu k potoku vytékajícího právě z onoho jezera, zadýchal.
Byl tu podzim a s ním, jak tráva světlala až zhnědla, vtíravé svědění za pravým uchem.
Proč? To nikdo neví. Prostě ho na podzim svědilo ucho...
Byl podzimní večer, zdaleka ne první máj a o jeho pocitech už ani nemluvě. Na srdci se mu usazoval podobný pocit jako v seschlých ústech po tom, co si dal svou obvyklou středeční dýmku. Na cestě nepotkal nikoho, koho by potkat chtěl, jen šustění javorového listí, kterým se brodil ke svému srubu, mu připomínalo blížící se konec jeho začátku, i když o něm v tu chvíli mohl jen stěží něco tušit.
Zvony na míle vzdáleného kostela na kopci u jezera byly při dobrém větru slyšet tak zřetelně jako obvykle tlukot jeho srdce na hrudníku, když se při výstupu po prudce se svažující kamenité stezce, která vedla od srubu k potoku vytékajícího právě z onoho jezera, zadýchal.
Byl tu podzim a s ním, jak tráva světlala až zhnědla, vtíravé svědění za pravým uchem.
Proč? To nikdo neví. Prostě ho na podzim svědilo ucho...
Óda na radost aneb Beethoven, Sobeňák, Buřty, pálka a černokněžník, co trčí jak...!
Těžko říct proč, ale mám je rád. Je to tisíc okem nespatřitelných detailů v jejich hlase, jsou to ony neslyšné záhyby vrásek na tváři při jejich úsměvech, je to vědomí, že za jejich slovy se skrývá víc než jen shluk písmen. Známe se dlouho, ale ne tak dlouze, abychom se poznali. Baví nás vědět nebo aspoň tušit, co řekne ten druhý. Baví nás nechávat se překvapit tím, že ten druhý řekne naopak něco neočekávaného. Kouzlo je v tom, že se dokážeme překvapovat v tom, jak dobře nám je, že víme, co je kdo zač. Známe se léta a přesto nejde říct, že jsme se poznali. Pokud člověk totiž nepozná dokonale sám sebe, ostatní mu zůstanou nanejvýš tak blízcí, jako je on sám sobě. Zůstanou mu tak neznámí, jak je neznámý on sám sobě, i kdyby tisíckrát tvrdil opak. Smějeme se společně stejným nesmyslným věcem. A v našem smíchu je cítit spřízněnost - nejde o to, jak velký nesmysl rozproudí naše veselí, ale ten smích často hřeje víc, než rozpálená kamna. Sdílíme...sebe sama navzájem. Svět, pokud nejzákladnější jednotka světa je život a vědomí vlastního bytí jeho bezpodmínečnou součastí, by nebyl nic bez sdílení.
Sdílím rád - pocit "že jsem" - onen pocit, který je mi skrze toto sdílení dáván a zároveň ho propůjčuji ostatním. Pohledem, úsměvem, dotykem, gestem....
Mám vás rád, přátelé moji, Vždyť se známe už aspoň 50 let... Dost málo na to, abychom se přitom začali nudit, hm?
Sdílím rád - pocit "že jsem" - onen pocit, který je mi skrze toto sdílení dáván a zároveň ho propůjčuji ostatním. Pohledem, úsměvem, dotykem, gestem....
Mám vás rád, přátelé moji, Vždyť se známe už aspoň 50 let... Dost málo na to, abychom se přitom začali nudit, hm?
Každý den tak trochu přemýšlím o tom, jestli jsem dobrý člověk, jestli si před sebou samým dokážu obhájit všechno, co dělám, všechny ty drobné a větší prohřešky proti vlastnímu přesvědčení, proti vlastním bariérám morálky, proti dobrým mravům či bůhvíčemu. Zoufale bych chtěl cítit něco jako uspokojení z toho, čím jsem v životě byl a čím jsem, a to nejen, dá-li osud na který nejspíš nevěřím, za 60 let, ale i právě teď a taky zítra ráno, až se probudím.
Potají si přeju, aby, až zemřu, lidé na mém pohřbu plakali. Udělalo by mi to upřímnou radost - tedy pokud se člověk může radovat z vlastní smrti (a toho, že ji ostatní oplakávají). Ale ano, bral bych slzy jako vyjádření toho, že jsem měl na tomhle světě místo, že smysl života, po kterém se budu pídit po zbytek svých dnů až do okamžiku smíření s tím, že mi zůstane navždy ukryt, byl zachycen v odlesku slz mých přátel. Ale kdoví, třeba ho najdu a třeba mě překvapí tím, jak zdánlivě banální věcí (jako zástupný symbol pro smysl bytí) se může takový smysl života jevit.
Mám chuť plakat. Plakat nad tím, že mám přátelé, kteří mě mají rádi a já můžu mít rád je, rozplakat se nad jejich nedokonalostmi a propuknout v brek nad nedokonalostmi svými. Jak rád bych jen byl, bez toho, aniž bych byl denně vystaven soudům nad sebou samým. Mám se asi rád. Nemám se ale o nic víc rád, než mám rád lidi mně blízké. Tohle si před sebou dokážu obhájit.
Jak zoufale ubohý by byl život, pokud by o něčem takovém mohla být vůbec řeč, kdyby jsme neměli city, hm? Rozhořčení, smutek, radost, naděje, vztek, uspokojení, nervozita, nejistota, spřízněnost, chtíč, láska, láska, láska...
Jak moc by se mnohorozměrovost našeho světa smrskla v nekonečnost ničeho. Mám chuť plakat a přesto jsem šťastný. Právě proto, že jsem schopný cítit. Proto, že si cením okamžiků.
Všichni Ti, které tak rád vídám si zaslouží můj pláč. Ač to zní sebevíc uměle a každopádně přehnaně pateticky.
Jako onehdá. Cestoval jsem vlakem. Vykloněný z okýnka jsem sledoval okolí tratě. Slunce na obzoru se barvilo do tak nezvyklého odstínu rudo-růžové, že jsem si na moment pomyslel, že zapadá vůbec naposled. Bylo mi to líto...
Potají si přeju, aby, až zemřu, lidé na mém pohřbu plakali. Udělalo by mi to upřímnou radost - tedy pokud se člověk může radovat z vlastní smrti (a toho, že ji ostatní oplakávají). Ale ano, bral bych slzy jako vyjádření toho, že jsem měl na tomhle světě místo, že smysl života, po kterém se budu pídit po zbytek svých dnů až do okamžiku smíření s tím, že mi zůstane navždy ukryt, byl zachycen v odlesku slz mých přátel. Ale kdoví, třeba ho najdu a třeba mě překvapí tím, jak zdánlivě banální věcí (jako zástupný symbol pro smysl bytí) se může takový smysl života jevit.
Mám chuť plakat. Plakat nad tím, že mám přátelé, kteří mě mají rádi a já můžu mít rád je, rozplakat se nad jejich nedokonalostmi a propuknout v brek nad nedokonalostmi svými. Jak rád bych jen byl, bez toho, aniž bych byl denně vystaven soudům nad sebou samým. Mám se asi rád. Nemám se ale o nic víc rád, než mám rád lidi mně blízké. Tohle si před sebou dokážu obhájit.
Jak zoufale ubohý by byl život, pokud by o něčem takovém mohla být vůbec řeč, kdyby jsme neměli city, hm? Rozhořčení, smutek, radost, naděje, vztek, uspokojení, nervozita, nejistota, spřízněnost, chtíč, láska, láska, láska...
Jak moc by se mnohorozměrovost našeho světa smrskla v nekonečnost ničeho. Mám chuť plakat a přesto jsem šťastný. Právě proto, že jsem schopný cítit. Proto, že si cením okamžiků.
Všichni Ti, které tak rád vídám si zaslouží můj pláč. Ač to zní sebevíc uměle a každopádně přehnaně pateticky.
Jako onehdá. Cestoval jsem vlakem. Vykloněný z okýnka jsem sledoval okolí tratě. Slunce na obzoru se barvilo do tak nezvyklého odstínu rudo-růžové, že jsem si na moment pomyslel, že zapadá vůbec naposled. Bylo mi to líto...
že bych zase začal psát?
upřímně - rád bych....
snad se k tomu v brzku dostanu...
Napadlo mě (jen tak) ((jak už se tak myšlenky občas zjevují)), při přejezdu stopětapadesátéhotisícíhodvoustéhotřináctého až stopětapadesátéhotisíhotřístéhočtvrtého železničního pražce na trase Brha - Prano...
Kolik prstů na ruce potřebujete k tomu, abyste spočítali lidi, na kterých vám v životě DOOPRAVDY záleží...?
snad se k tomu v brzku dostanu...
Napadlo mě (jen tak) ((jak už se tak myšlenky občas zjevují)), při přejezdu stopětapadesátéhotisícíhodvoustéhotřináctého až stopětapadesátéhotisíhotřístéhočtvrtého železničního pražce na trase Brha - Prano...
Kolik prstů na ruce potřebujete k tomu, abyste spočítali lidi, na kterých vám v životě DOOPRAVDY záleží...?
Nedostatek přísunu kravin do mozku...aneb mozek zahálí a žaludek kručí!
Ne, že bych snad již světu neměl co povědět....tahle skutečnost (že i člověk, který vůbec nemá co říct klidně mele a mele) je známa již od okamžiku spuštění tohoto blo-blo-glo-glo-blogu. Tahle věc mě teď ale napadla, když jsem se zabýval tak důstojnou věcí jakou je tschuching do stropu.
říká se, že láska prochází žaludkem.
(a nemusí to být nutně jen láska k vepřovému masu)
ale co se stane, když se taková jedna láska ve střevech zasekne?
(inu zkuste si to sami, nacpat ji do žaludku)
z toho může taky vzniknout pěkná zácpa, hm?
ale o to větší pecka to pak je, když to praskne!
A všechna se jedním mohutným prdnutím dostane ven!
A rozletí se do široširého světa!
Rozhodl jsem se šířit lááásku...
a to nejsem ani ničí Svědek
říká se, že láska prochází žaludkem.
(a nemusí to být nutně jen láska k vepřovému masu)
ale co se stane, když se taková jedna láska ve střevech zasekne?
(inu zkuste si to sami, nacpat ji do žaludku)
z toho může taky vzniknout pěkná zácpa, hm?
ale o to větší pecka to pak je, když to praskne!
A všechna se jedním mohutným prdnutím dostane ven!
A rozletí se do široširého světa!
Rozhodl jsem se šířit lááásku...
a to nejsem ani ničí Svědek
Za oponou...
Někdy až v hluku vřavy svých přátel si člověk v paradoxu uvědomí hluboce zakořeněnou samotu a nevědomky ji nechá vyvřít na povrch proudem tak silným, že mu div nepodemele půdu pod nohama a nesrazí ho na kolena. Probudiv v sobě člověka, jež stále občas dokáže překvapit sám sebe, tupě zírám do monitoru a přemýšlím, jaké by to bylo, kdyby...
Občas, přesto, že na počátku nemusí stát logicky odůvodnitelná příčina, dostávají tklivé písně nádech ještě tklivější. Vyvěrá pak z nich druhá rovina hudby - ona žitá - hudba v textu a nebo ještě daleko za ním. Rovina zákulisní, kdy každý tón znamená daleko víc, než jen úder paličky do činelu, hrábnutí ruky do strun kytar, rozeznění hlasivek či úder kladívka do struny klavíru...
Přijdou pak ke slovu tací jako JONI MITCHELL se svou River, mistr PETER GABRIEL - I Grieve a nabízejí svůj svět za hudební oponou. Je jich tu ale mnohem více:
Travis a song Dear Diary nebo snad Vlastík Rédl a na příklad Čarodějoa píseň? A co třeba Glen Hansard s Markétou Irglovou a jejich When Your Mind's Made Up nebo Lies. Nebo je tu nádherná balada Niny Simone - Little Girl Blue nebo něco od šeptajících Colorfactory, něco ze sametové Alison Krauss; Zuzana Navarová a Andělská pošta a nakonec i třeba Phil Collins se svým I've forgotten everything. Jen pár příkladů...
Máte jedinečnou možnost nahlédnout za oponu hudby, jež se ani tak neotvírá ona vám, jako spíše vy jí...jedinečnou možnost nahlédnout za oponu svého vlastního představení...
Občas, přesto, že na počátku nemusí stát logicky odůvodnitelná příčina, dostávají tklivé písně nádech ještě tklivější. Vyvěrá pak z nich druhá rovina hudby - ona žitá - hudba v textu a nebo ještě daleko za ním. Rovina zákulisní, kdy každý tón znamená daleko víc, než jen úder paličky do činelu, hrábnutí ruky do strun kytar, rozeznění hlasivek či úder kladívka do struny klavíru...
Přijdou pak ke slovu tací jako JONI MITCHELL se svou River, mistr PETER GABRIEL - I Grieve a nabízejí svůj svět za hudební oponou. Je jich tu ale mnohem více:
Travis a song Dear Diary nebo snad Vlastík Rédl a na příklad Čarodějoa píseň? A co třeba Glen Hansard s Markétou Irglovou a jejich When Your Mind's Made Up nebo Lies. Nebo je tu nádherná balada Niny Simone - Little Girl Blue nebo něco od šeptajících Colorfactory, něco ze sametové Alison Krauss; Zuzana Navarová a Andělská pošta a nakonec i třeba Phil Collins se svým I've forgotten everything. Jen pár příkladů...
Máte jedinečnou možnost nahlédnout za oponu hudby, jež se ani tak neotvírá ona vám, jako spíše vy jí...jedinečnou možnost nahlédnout za oponu svého vlastního představení...
Otvírám si živnost...
Kupte Kupte kupte....
Nenabízím utěšené odpovědi
Prodávám otázky...
Mám doma tašku nezodpovězených PROČů
kufr JAKů různých kategorií
hromádku neroztříděných JAK TO-ů
a dvě poličky KDYů
Dále nabízím speciální sadu otázek řečnických
s balíčkem rozličných (?! ?! ?! ?! ?! )
Pro fajnšmekry máme i podpultové a podploutvové zboží v podobě otázek nedokončených,
ověnčených tečkami, zpravidla třemi (... ... ...)
Nenabízím utěšené odpovědi
Prodávám otázky...
Mám doma tašku nezodpovězených PROČů
kufr JAKů různých kategorií
hromádku neroztříděných JAK TO-ů
a dvě poličky KDYů
Dále nabízím speciální sadu otázek řečnických
s balíčkem rozličných (?! ?! ?! ?! ?! )
Pro fajnšmekry máme i podpultové a podploutvové zboží v podobě otázek nedokončených,
ověnčených tečkami, zpravidla třemi (... ... ...)
Nestačím se divit...
Veškerá má výmluvnost se vytratila...
Nemám (už) žádné argumenty, jak omluvit svou neschopnost!
Nejsem už dítě - nechci, aby mi někdo mluvil do života
A přece...
Nejsem natolik dospělý, abych dokázal přijmout sám za sebe zodpovědnost!
Tak prosím mluvte mi do života! A řiďte ho!
Ale jen trošku...
Chci být zodpovědným dítětem a sám sobě dětinským dospělým!
Nechci nic víc a přece tak strašně moc!
Utíkám z bitev, abych hledal větrné mlýny, s kterými bych se utkal...
zatímco mě válcují skutečné tanky!
Svádím bitvy, které nejsou a ty skutečné s maskou klauna ignoruju!
Ale i make-up se jednou smyje!
Výmluvností se z života vymluvit nejde...jde se vymluvit jen na něj!
Tak rád bych se teď opil zodpovědností, vůlí a odhodláním
...až do stavu blaženosti nad sebou samým!
________________
Tohle je ale pozitivní:
Život prý začíná až po třicítce, tak se pokusím ještě několik let moc nežít, abych si to pak o to víc užil....
Nemám (už) žádné argumenty, jak omluvit svou neschopnost!
Nejsem už dítě - nechci, aby mi někdo mluvil do života
A přece...
Nejsem natolik dospělý, abych dokázal přijmout sám za sebe zodpovědnost!
Tak prosím mluvte mi do života! A řiďte ho!
Ale jen trošku...
Chci být zodpovědným dítětem a sám sobě dětinským dospělým!
Nechci nic víc a přece tak strašně moc!
Utíkám z bitev, abych hledal větrné mlýny, s kterými bych se utkal...
zatímco mě válcují skutečné tanky!
Svádím bitvy, které nejsou a ty skutečné s maskou klauna ignoruju!
Ale i make-up se jednou smyje!
Výmluvností se z života vymluvit nejde...jde se vymluvit jen na něj!
Tak rád bych se teď opil zodpovědností, vůlí a odhodláním
...až do stavu blaženosti nad sebou samým!
________________
Tohle je ale pozitivní:
Život prý začíná až po třicítce, tak se pokusím ještě několik let moc nežít, abych si to pak o to víc užil....
Snad ten váš svět dává větší smysl....
Na hlavě starého velblouda stál přinejmenším stejně starý kostelík z ebenového dřeva a na špičce jeho kostelní věže balancoval na chobotu slon, jemuž právě do levé chobotní dírky vlétla moucha v domnění, že ztratila zrak na všech svých patnácti tisících šesti stech čtyřiapadesáti očích zároveň.
Slon pocítil nutkavou touhu podrbat se za uchem, protože ho něco svrbělo v chobotu, ale na něm se podrbat nemohl, jelikož by ztratil rovnováhu a jistojistě by pád z vysoké kostelní věže na velbloudí hlavu nepřežil, nebo by svou vahou velbloudovi způsobil při nejmenším těžká poranění dutiny lebeční.
Ve chvíli - kdy se jelen, o kterém tu doteď nebyla řeč, rozhodl přeskočit jelení příkop, který nesl svůj název podle toho, že jeho dno bylo poseto desítkami jeleních těl, která ještě za živa nedokázala odhadnout střízlivě své možnosti - došlo na druhé straně velblouda, tedy na části, kde končí...celý velbloud... a přechází pozvolna v prostor za ním, k zásadnímu zvratu v celém dosavadním tajuplném dění, jež zatím ani nestihlo pořádně vykouknout z dlouhé velbloudí srsti. Na onom místě se totiž neodehrálo víc než to, co nutně dříve či později muselo. Vrána, která usedla hned vedle prasádka olizujícího zbytky tvarohového nanuku na klacku, pronesla do tichého mlaskání prasádkova zdánlivě banální větu, jež zbytek osazenstva zamrazila v zádech jako zaskřípání nehtu na školní tabuli: "Neříkám, že ženy nemají charakter, spíš mají každý den jiný!" V tom Prasádko uskočilo od vrány, stáhlo si z hlavy umělohmotnou masku, pod kterou se skrýval náš starý známý komisař Magrait, odkašlalo a uplivlo si do hustého velbloudího porostu.
Než zazněl výstřel z komisařova revolveru, než kulka sithla opusit hlaveň, než stihla ve vzduchu urazit sotva pár centimetrů, než si vrána stihla uvědomit, že její život se během momentu završí krátkým ukráknutím,...
...moucha našla cestu ven ze sloního chobotu a znovu spatřila světlo světa!
Můj dobrý kamarád Choski dodal (příběhu patřičnou dávku (pomerančové) šťávy, čímž celý příběh zcela rozlousknul a završil):
...znovu spatřila světlo světa a akcelorávana sloním kýchnutím, když zavadila o chobotkové chloupky letěla nadsvětelnou rychlostí směrem k černošedé skrvně v dáli. Sotva však v té rozmazané abstraktní malbě rozeznala děsivě roztažená křídla vrány a svěšený kostým prasádka, zasáhla ji kolem letící vosa.moucha, patřičně rozladěná z narušení své létové trasy, vztekle do vosy kopla a tak kulku z vraního terče odklonila!
(stalo se tak 21. prosince 2007 9:52)
Slon pocítil nutkavou touhu podrbat se za uchem, protože ho něco svrbělo v chobotu, ale na něm se podrbat nemohl, jelikož by ztratil rovnováhu a jistojistě by pád z vysoké kostelní věže na velbloudí hlavu nepřežil, nebo by svou vahou velbloudovi způsobil při nejmenším těžká poranění dutiny lebeční.
Ve chvíli - kdy se jelen, o kterém tu doteď nebyla řeč, rozhodl přeskočit jelení příkop, který nesl svůj název podle toho, že jeho dno bylo poseto desítkami jeleních těl, která ještě za živa nedokázala odhadnout střízlivě své možnosti - došlo na druhé straně velblouda, tedy na části, kde končí...celý velbloud... a přechází pozvolna v prostor za ním, k zásadnímu zvratu v celém dosavadním tajuplném dění, jež zatím ani nestihlo pořádně vykouknout z dlouhé velbloudí srsti. Na onom místě se totiž neodehrálo víc než to, co nutně dříve či později muselo. Vrána, která usedla hned vedle prasádka olizujícího zbytky tvarohového nanuku na klacku, pronesla do tichého mlaskání prasádkova zdánlivě banální větu, jež zbytek osazenstva zamrazila v zádech jako zaskřípání nehtu na školní tabuli: "Neříkám, že ženy nemají charakter, spíš mají každý den jiný!" V tom Prasádko uskočilo od vrány, stáhlo si z hlavy umělohmotnou masku, pod kterou se skrýval náš starý známý komisař Magrait, odkašlalo a uplivlo si do hustého velbloudího porostu.
Než zazněl výstřel z komisařova revolveru, než kulka sithla opusit hlaveň, než stihla ve vzduchu urazit sotva pár centimetrů, než si vrána stihla uvědomit, že její život se během momentu završí krátkým ukráknutím,...
...moucha našla cestu ven ze sloního chobotu a znovu spatřila světlo světa!
Můj dobrý kamarád Choski dodal (příběhu patřičnou dávku (pomerančové) šťávy, čímž celý příběh zcela rozlousknul a završil):
...znovu spatřila světlo světa a akcelorávana sloním kýchnutím, když zavadila o chobotkové chloupky letěla nadsvětelnou rychlostí směrem k černošedé skrvně v dáli. Sotva však v té rozmazané abstraktní malbě rozeznala děsivě roztažená křídla vrány a svěšený kostým prasádka, zasáhla ji kolem letící vosa.moucha, patřičně rozladěná z narušení své létové trasy, vztekle do vosy kopla a tak kulku z vraního terče odklonila!
(stalo se tak 21. prosince 2007 9:52)
Další ze série smutných povídek o vjecech všenemožných...
Celý svůj ubohý a krátký život promrhal tím, že nedělal nic jiného, než se snažil přijít na jeho smysl…
Carpe Diem, dokud žijem...vole!
Toť poučení, které vyplivuje z dané povídky...
Carpe Diem, dokud žijem...vole!
Toť poučení, které vyplivuje z dané povídky...
Nebojte se svých vnitřních hlasů...poslouchejte je..ale ne radši zásaditě a vždy
Můžu se na něco zeptat?
No, jistě, že můžu...nikdo mi stejně neodpoví...tomu se řiká řečnická otázka, vole, víš?...joaha..vlastně!A tomu, že tady popisuješ svý myšlenkový pochody a vnitřní bezcukrulogy se pro změnu řiká vyšinutím smyslů způsobená zhovadilost!Hm...
Kdy jste naposledy řekli svým rodičům, že je máte rádi a jak moc pro vás znamenají?
Kdy naposledy jste to řekli svému partnerovi a dali si na onom sdělení skutečně
No, jistě, že můžu...nikdo mi stejně neodpoví...tomu se řiká řečnická otázka, vole, víš?...joaha..vlastně!A tomu, že tady popisuješ svý myšlenkový pochody a vnitřní bezcukrulogy se pro změnu řiká vyšinutím smyslů způsobená zhovadilost!Hm...
Kdy jste naposledy řekli svým rodičům, že je máte rádi a jak moc pro vás znamenají?
Kdy naposledy jste to řekli svému partnerovi a dali si na onom sdělení skutečně
záležet?
Kdy jste naposledy řekli "mám vás rád" svým přátelům?
Svým babičkám a dědečkům…?
Kdy jste naposledy řekli "mám vás rád" svým přátelům?
Svým babičkám a dědečkům…?
Jsem senti-mentální(a stále víc a víc platí druhá polovina slova)...co si asi pomyslí lidi?mě je to přece fuk - si hraješ na tvrďáka, viď, ty ubožáku?! Hele přece se tady nebudu dohadovat sám se sebou a sám sebe přesvědčovat ...to je fakt praštěný. Pro jednou si snad za tim stojim - lidi spolu prostě moc málo sdílej...pocity...dojmy...!
Hudba, třeba i ve spojení s tancem, je (vlastně) jedním z vynikajících prostředků ke sdílení emocí...štěstí, smutku, radosti, vášně...bolesti (třeba ušních bubínků - -vole, zase to zlehčuješ - to si ale musíš vybrat přece předem, jestli chceš bejt vážnej a pokládat ty žvásty aspoň s citem..a nebo si ze všeho dělat prču. Fakt ujetej, tenhle floutek dýdžejskej!)
Inu, poselství je....PŘIJĎTE SI (ZAS) ZASDÍLET...LÁSKU K HUDBĚ...NEBO PROSTĚ RADOST Z TOHO, ŽE JSTE NAŠLI ODVAHU A LIDEM, KTERÝM TO NE PRÁVĚ ČASTO ŘÍKÁTE, ŘEKLI 'MÁM TĚ RÁD'...a nevyprskli u toho smíchy, či se nemuseli dívat do země - zas to tvý pitomý rejpání. Nech ty lidi radši na pokoji. Oukej, nechám - a svoje ego povznesu do výšin tichým: mám se rád.../vůl jsem, tak je to...buď někdy vážnej!Až až se zvážim, budu třeba i VÁŽENEJ!A to bych jako jednou i rád...A dost! Končim s Tebou, hele!No já s Tebou skončil už dávno!
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
