S jedenáctou kuličkou hroznového vína, mezi dvěma okamžiky, kdy mi po nose stékala asi desetitisící kapka rýmové rosy a musel jsem si také zpoza horních zubů jazykem vyšťourat pecičky z oné jedenácté vinné kuličky, opět po dlouhé době mi na mysli vytanula myšlenka. Tedy jedna konkrétní (to aby nevypadalo, že se sebeprezentuji jako blb na což mám jako na jednu z mála věcí výborný talent, který hraničí až se sebe-přesvědčením (to jest ta nepřesvědčivější přesvědčivost), že skutečně blb jsem (navíc se zálibou v umísťování závorek uvnitř závorek)). Ta myšlenka se točila na ose kolem mé hlavy až usedla, vyčerpána, na nos, z kterého tak odkápla další slza "rýmičky".
Jaký je smysl tohoto blogu....Dýdžej nejsem (de facto jsem nikdy nebyl) a bůhví (tedy věděl by to, kdybych byl přesvědčen o tom, že aspoň trošku "je", o čemž nejsem ani trošku) jestli někdy budu.
Psát nesmysly umí každý. Já nejsem nikdo víc, než jen ten, který si to troufnul ventilovat veřejně a zahlcovat tím vším svým zhovadilým odpadem naštěstí neomezenou kapacitu internetového univerza.
Tůhle mě napadlo, jakou člověk (v mém případě já:-)) má asi tak cenu. Je nějaký ekvivalent, kterým by se dala vyvážit cena, lépe snad hodnota či daleko spíš prostor, který individuum zabírá?. Jednotek měření se nabízí bezpočet. Od vyzářené energie, po objem spotřebovaného kyslíku za život, přes množství výkalů, které průměrný člověk vyprodukuje. Všechno ale při vyřčení rezne svou zastaralostí. Sám za sebe můžu (velmi střízlivým odhadem - dneska jsem neměl ani deci alkoholu, což neříkám proto, že bych za to byl na sebe nějak extra hrdý...docela bych si dal pivo) můžu říct, že zabírám několik giga bytů dat...Sečteme-li prostor, na kterém se v mezinárodní síti nacházejí všechny data spojená se mnou. Tři mailové schránky plus další data v univerzitním informačním systému, profil na Facebooku a na Last.fm a na dalších pár webů větších či menších marginalit a několik tříd Spolužáků, jeden usmolený Blog, ICQ účet a několik mých sesmolených Position paperů a seminárních prací a esejů a fotek mě a mých přátel...Sečteno a podtrženo, jsem asi datový tlusťoch, nicméně průměrný.
Jediná přijatelná výmluva toho, proč mám blog, je to, že jdu s dobou. Má ho kde kdo. Doba jde kupředu a každý, zdá se, má právo rozprsknout do světa kus své identity, každý má potenciálně co světu říct, záleží jen na něm, jak hlasitě křičí do monitoru a co vyprská na klávesnici.
Procházel jsem před momentem pár blogů lidí, které znám jen jako spolužáky ze stejné střední školy. A překvapilo mě, že ti lidé po přečtení pár písmenek, získávají osobnost hlubší, než jaká je zřejmá na letmý pohled a nenápadné pozdravení. Mají osobnost, jaképak to překvapení. Jsem to ale omezenec. Na svou obhajobu mohu, slavný soude, říct jen tolik, že nikdy pro mě nebylo v zorném poli důležitosti přemýšlet o lidech vzdálenějších, než nějakou pomyslnou sociální vzdálenost, na jejímž okraji stojí vysoký dřevěný plot, skrze který je vidět, jen když se člověk snaží zaměřit na mezírky mezi plaňkami...
Proč to nedělám častěji? Trvá celý život, než člověk pozná sebe sama aspoň natolik, aby sám se sebou zemřel. Kolik životů tedy musí trvat poznat ostatní....Ale jak zajímavé to může být, hm? Nepochybuju o tom!
Řekl bych, že rád poznávám lidi, jen jsem pravděpodobně netrpělivý. Dělám si závěry moc brzo?A kdy vlastně dojde k tomu, že už nic dalšího vědět nepotřebuju? U některých nikdy, u někoho záhy..proč? Klišé o "naladění na rozličné vlny" se hodí...vlastně to není klišé tak docela, něco na tom bude. Hledat cesty poznání člověka se ale dají (když člověk skutečně chce) a je možno je i nacházet, jen to asi dá práci...jsme u trpělivosti. Jsem líný? a chráním tak sám sebe? Nevim, fakt nevim...nevim toho čím dál víc.
Chtěl jsem tentokrát napsat něco o sobě...ne že bych tu o sobě nepsal pořád, ale je to pro jednou můj blog, tak se nemusím nikomu obhajovat. Rád bych viděl ostatním do hlav, rád bych věděl, za koho mě mají a za koho mají sebe. A kroutil bych hlavou, to už vím předem.
Chtěl jsem napsat tentokrát o tom, co se mi honí hlavou. Krom odrbaných věcí, samoty, krom tradičních fňukárniček stylu...nikdo mě nemá rád, lítostí nad přehnanou sebelístostí a tak vůbec.
Inu,
Dnes jsem se vzbudil s šíleně ucpaným nosem. Flek v horním rohu postel od kávy s mlíkem, kterou jsem tam rozlil dva dny před tím, byl pořád na svém místě. Budu muset vyměnit prostěradlo. Vstal jsem cestou na záchod postavil vodu na čaj (dnes si výjimečně neudělám kávu). Zapnu Pc, tak jako každý den, zkouknu mail, zaseknu se ani nevim nad jakym článkem na Lidovkách, sérií kliknutí jsem rázem někde jinde, ale nevím ani kde...ztrácím se sám před sebou. Táák, v děvet začnu pracovat. Jako vždy nedokážu uposlechnout ani vlastní nařízení...Začínám o 15 minut dýl a jde to ztuha. V hlavě mi za den zbylo jen pár odlesků toho, co mi problesklo hlavou. Napsat Terkám, mají dnes svátek...Doteď jsem to neudělal. Jednu mám rád, je to senzační holka - ve stínu předchozího -znám jí? Skoro 15 let--ale neřek bych, že moc...žel. Další slečna s tím jménem...má sousedka, známe se od narození...známe? ? ? Teď mě napadá, nebylo by od věci si u každého člověka nakreslit pavučinu asociací, které vás napadají, když se vysloví jeho jméno. Zkouším to...možná pro dnešek moc náročný úkol...krásný nohy...No to snad nemůžu ani napsat, co to o mně asi tak vypovídá? Aha, nic. Jen to, co si do toho projektují ostatní. A to mi v tuhle chvílí může být fuk, už tak mají o mně bůhnevíjakou představu (jistojistě zkreslenou - nic jako objektivita přece neexistuje). Je to skutečně jediná představa - totiž ony krásné nohy- kterou mám o další slečně se jménem Tereza? No samozřejmě, že ne, jen se zašťourej ve vlastní hlavě. Cítím příchuť malin...trošku sarkasmu, trošku nejistoty schovávané za plachtu sebe-jistoty, milá společnost a trošku mrazení na zátylku, proč?...hm...Terez znám dost, nad každou z nich bych mohl přemýšlet, to bych asi dnes nespal, koukám. A kdo má svátek zítra..snad mě to ani nezajímá.Kam jsem se to zase dostal. Chtěl jsem přece psát o svém dni.
že by zas příště? Víte jak šílené je neumět udržet vlastní já na uzdě???
btw. chyby tady jsou a budou...
Zobrazují se příspěvky se štítkemHm co dodat. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemHm co dodat. Zobrazit všechny příspěvky
Pes je vykopán..aneb pokračování story, vole!
Možná je třeba si upřesnit situaci. Pan Novák se pomalu ale jistě sbírá ze země, přičemž mu na kalhotech ulpělo několik kusů špaget v omáčce aglio (Shell) olio (který dokáže minimalizovat hluk motoru). Vrána jest v letu pohybujíc se po trajektorii směr nejbližší benzinová stanice. Páv, jenž ve svém nablýskaném Audi (dáma na) A6 prosvištěl tak rychle, že jsme nebyli s to zachytit jeho další stopy v souřadnicích světa, si ještě před tím, než se nám ztratil z obzoru příběhu nadobro, stihl hlasitě dvakrát říhnout do rytmu písně I Saw God z nového alba Victora Wootena. Pavián skryt za fíkusem v rohu místnosti si z nervozity zapálil cigaretu, čímž na sebe nalákal pozornost pana Nováka, jenž kouření doslova nesnášel, a to od té doby, co mu jeho žena, nyní již nebohá nebožka zakopána na zahradě Novákovy parcely, dva a půl roku zahýbala s přednostou železniční stanice v Kuřimi, aniž by sám elektroinstalatér Novák měl jakkoliv velkého tucha, šajna, ponětí " vo co gou". Pan Novák se vzepjal tak, jak nikdy před tím - naposledy právě oné osudné noci, kdy ženě Novákové při vaření večeře místo toho, aby jí podal pánvičku do ruky, omylem ji dost neohrabaně položil na její hlavu...a to hned několikrát po sobě...
Stál teď v postoji připomínající Ježíše nad Rio de Janeirem - a shromažďoval sílu k útoku proti drzému řidiči paviánu medvědímu čakma.
Vrána mezitím přistála s drobnými manévrovacími potížemi na ranveji benzínové stanice a to zrovinka v místě, kde byla drobná kaluž benzinu. Špička jejího levého křídla se jí na moment v tekutině vyráchala, ale vrána toho příliš nedbala a hopkala dovnitř stejšnu na vytoužené preso. Posilněna dávkou kofeinu vzlétla rychlostí malého osobního letadla Cessna Mustang. Podle informací (ob)sluhy stanice měla namířeno do El Pasa (a já vám mohu prozradit, že účelem návštěvy mělo být vyloupení banky).
Po zhruba dvaceti minutách bezproblémového letu ji však zasáhl nedopalek cigarety značky Velbloud, který krátce před tím ve výšce dvaadvaceti tisíc stop vypadl ze zobáku pelikánu Františku Pilném alias Džoržovi, uznávanému ptačímu pornoherci, který ztvárnil hlavní postavy ve veleúspěšných sériích: Mezi ptáky I, II a III; Džoržo na pláži; Džoržo a jeho sardinky; Na křídlech něhy a Kdepak ty ptáčku hnízdo máš.
Lze jen pochybovat o tom, že by vránu potěšila informace, že nedopalek, který zasáhl právě ono levé křídlo mírně (ale přesto) nasáklé benzínem, pocházel z tak známých úst...Každopádně vrána naprosto per plex vyvedena z míry z toho, že ji vzplanulo křídlo, ztratila náhle rovnováhu a střemhlav rychlostí jestřába začala padat ve směru kolmém k zemskému povrchu.
Než dopadla na místo, kde právě stojím, stihla ve vzduchu udělat několik salt s dvojitým i trojitým vrutem a čtverný tulup v kombinaci se salchovem se jí nepodařil jen z toho poetického důvodu, že si zapomněla nazout brusle, které měla v příručním zavazadle zastrčeném kdesi v paměti.
Pan Novák nakonec paviánovi odpustil i to, že mu zlomil dva listy fíkusu, protože zjistil, že pavián má skvělý smysl pro humor a taky proto, že byl pojištěn proti pohromám, jež se mu za volantem těžkotonážního kolosu převážejícího kostelecké párečky, mohly kdykoliv přihodit. Ve chvíli, kdy mi hořící vrána dopadla do napřažené ruky, do níž jsem se snažil zachytit klíče, jež mi právě házela z pětapadesátého patra našeho dvoupodlažního domu má drahá švagrová, jsem si uvědomil, jaké to je, držet v ruce hořící vránu.
Vrána se na mě podívala pohledem upřeně zlověstným, vzápětí se ale šibalsky usmála, řekla jen "Pardon" a bleskem vylétla za v dáli blyštící se hladinou jezera Titicaca, jež si jeden přebohatý překupník s přeslazeně kýčovitými portréty celebritózních domácích mazlíčků nechal přestěhovat z hranic Bolívie a Peru až na zahradu svého pozemku v Horních Měcholupech. Naneštěstí vyrazila vrána směrem, ve kterém jí stály překážkou právě umyté prosklené vchodové dveře. Vrána se svezla po skle, dopadla (teď již skutečně) na zem a víc o ní žel nevím, protože jsem se rozhodl jít zapít žal, jež mě přepadl z toho, že jsem ztratil nit, myšlenku příběhu a smysl života...Každopádně, kromě vrány to už nikdo nijak extra neschytal. Tedy vyjma desetiletého Pepíčka Máchala, který přišel domů ze školy s poznámkou za to, že řekl, že si myslí, že se paní učitelka vyjádřila velmi nepřesně a že C.G.Jung to myslel se svými archetypy docela jinak a že tudíž, ač velmi nerad, musí říct, že paní učitelka je asi blbá kráva, která analytické psychologii nerozumí ani za nedozrálý mák. Ale o tom možná jindy...
Jen z toho, proboha, nebuďte smutní.
Stál teď v postoji připomínající Ježíše nad Rio de Janeirem - a shromažďoval sílu k útoku proti drzému řidiči paviánu medvědímu čakma.
Vrána mezitím přistála s drobnými manévrovacími potížemi na ranveji benzínové stanice a to zrovinka v místě, kde byla drobná kaluž benzinu. Špička jejího levého křídla se jí na moment v tekutině vyráchala, ale vrána toho příliš nedbala a hopkala dovnitř stejšnu na vytoužené preso. Posilněna dávkou kofeinu vzlétla rychlostí malého osobního letadla Cessna Mustang. Podle informací (ob)sluhy stanice měla namířeno do El Pasa (a já vám mohu prozradit, že účelem návštěvy mělo být vyloupení banky).
Po zhruba dvaceti minutách bezproblémového letu ji však zasáhl nedopalek cigarety značky Velbloud, který krátce před tím ve výšce dvaadvaceti tisíc stop vypadl ze zobáku pelikánu Františku Pilném alias Džoržovi, uznávanému ptačímu pornoherci, který ztvárnil hlavní postavy ve veleúspěšných sériích: Mezi ptáky I, II a III; Džoržo na pláži; Džoržo a jeho sardinky; Na křídlech něhy a Kdepak ty ptáčku hnízdo máš.
Lze jen pochybovat o tom, že by vránu potěšila informace, že nedopalek, který zasáhl právě ono levé křídlo mírně (ale přesto) nasáklé benzínem, pocházel z tak známých úst...Každopádně vrána naprosto per plex vyvedena z míry z toho, že ji vzplanulo křídlo, ztratila náhle rovnováhu a střemhlav rychlostí jestřába začala padat ve směru kolmém k zemskému povrchu.
Než dopadla na místo, kde právě stojím, stihla ve vzduchu udělat několik salt s dvojitým i trojitým vrutem a čtverný tulup v kombinaci se salchovem se jí nepodařil jen z toho poetického důvodu, že si zapomněla nazout brusle, které měla v příručním zavazadle zastrčeném kdesi v paměti.
Pan Novák nakonec paviánovi odpustil i to, že mu zlomil dva listy fíkusu, protože zjistil, že pavián má skvělý smysl pro humor a taky proto, že byl pojištěn proti pohromám, jež se mu za volantem těžkotonážního kolosu převážejícího kostelecké párečky, mohly kdykoliv přihodit. Ve chvíli, kdy mi hořící vrána dopadla do napřažené ruky, do níž jsem se snažil zachytit klíče, jež mi právě házela z pětapadesátého patra našeho dvoupodlažního domu má drahá švagrová, jsem si uvědomil, jaké to je, držet v ruce hořící vránu.
Vrána se na mě podívala pohledem upřeně zlověstným, vzápětí se ale šibalsky usmála, řekla jen "Pardon" a bleskem vylétla za v dáli blyštící se hladinou jezera Titicaca, jež si jeden přebohatý překupník s přeslazeně kýčovitými portréty celebritózních domácích mazlíčků nechal přestěhovat z hranic Bolívie a Peru až na zahradu svého pozemku v Horních Měcholupech. Naneštěstí vyrazila vrána směrem, ve kterém jí stály překážkou právě umyté prosklené vchodové dveře. Vrána se svezla po skle, dopadla (teď již skutečně) na zem a víc o ní žel nevím, protože jsem se rozhodl jít zapít žal, jež mě přepadl z toho, že jsem ztratil nit, myšlenku příběhu a smysl života...Každopádně, kromě vrány to už nikdo nijak extra neschytal. Tedy vyjma desetiletého Pepíčka Máchala, který přišel domů ze školy s poznámkou za to, že řekl, že si myslí, že se paní učitelka vyjádřila velmi nepřesně a že C.G.Jung to myslel se svými archetypy docela jinak a že tudíž, ač velmi nerad, musí říct, že paní učitelka je asi blbá kráva, která analytické psychologii nerozumí ani za nedozrálý mák. Ale o tom možná jindy...
Jen z toho, proboha, nebuďte smutní.
Neslyyšíííím!
Pravidelně si stěžuji své mamince, že mluví příliš potichu na to, abych jí slyšel, natož rozuměl. Pokud má věta víc jak tři slova, často zachytím jen první dvě, další se ztrácejí v kuchyni někde mezi tekoucí vodou v dřezu , vrčením digestoře či smažící se cibulkou na pánvi. Stál jsem na metr daleko a ptal se záměrně nahlas a záměrně důrazně a záměrně neslušně "CO?", i když vím, že bych měl spíše říci "prosím?". "Neslyšel jsem Tě, " říkal jsem již po několikáté během asi minutového rozhovoru.
Mamka na dřevěném prkýnku krájela porce zítřejšího oběda, ještě v syrovém kouskoidním vepřózním stavu. "To nebylo na Tebe, teď mluvim k masu!" dostalo se mi odpovědi.
Inspirovalo mě to k úvaze, na jejímž konci stálo zásadní zjištění, že
Promlouvat k masům je vždycky jednodušší, než promlouvat k masám!
Pěkný večer, ať už ho trávíte ve společnosti či bez ní. A ráno po probuzení si koukejte uvědomit, jaký máte štěstí, že žijete...Nazdar Zadar a Dubrovník k tomu!
Mamka na dřevěném prkýnku krájela porce zítřejšího oběda, ještě v syrovém kouskoidním vepřózním stavu. "To nebylo na Tebe, teď mluvim k masu!" dostalo se mi odpovědi.
Inspirovalo mě to k úvaze, na jejímž konci stálo zásadní zjištění, že
Promlouvat k masům je vždycky jednodušší, než promlouvat k masám!
Pěkný večer, ať už ho trávíte ve společnosti či bez ní. A ráno po probuzení si koukejte uvědomit, jaký máte štěstí, že žijete...Nazdar Zadar a Dubrovník k tomu!
PRD svěží větry!
Veřejně prospěšná společnost Guáno, jež byla založena na podporu rozumného trávení volného času mladistvých osob chystá na nejbližší dny spuštění kampaně s výmluvným názvem Nebuď osel, buď radši GrOOve! Akce si vzala za cíl seznámit teenagery na příbramsku přitažlivou formou s možnostmi trávení volného času bezpečným a ducha povznášejícím způsobem. Do akce bude zapojena i Policie ČR a její speciální jednotky těžkooděnců, které mají nenásilnou formou pomocí obušků a vodních děl - za doprovodného nouzového vysílání (pro dnes vzdělávacího a informačního) rádia Blaník, jež je za tuto službu bohatě odměněno z městského rozpočtu - navíc bez toho, aniž by o jakoukoliv dotaci samo žádalo - čímž je tak zdánlivě vykoupeno černočerné svědomí zastupitelstva, jež hází statisíci lopatou sem tam a zvláště pak na nesprávnou haldu, u níž je zaparkované auto TVF, v němž je snad i zpětné zrcátko investigativnější, než jeho osádka - ukázat mladým, zač je toho loket a proč je vlastně násilí dobré. Ať žije humor...černý humor za bílého dne. Dejme soukromé společnosti na rok fungování 600 000 škeblí. Ano! Ale za takové finance přece můžeme požadovat daleko lepší cirkusové představení, než to, jakého můžeme být svědky dnes a denně. Televize Fonka? Ať si říká kdo chce co chce, pořád zastávám názor, že jde o recesistickou skupinu...A pak nám tedy zastupitelstvo touto cestou dává najevo, že má skutečně vytříbený smysl pro humor...
A proto kašlemež na reg. politiky a začněme si užívat hudby rajské, jež byla pro užívání vytvořena....GROOVE S VÁMI!A pokud ne, stihne vás vodní dělo Gabčíkovo!
A proto kašlemež na reg. politiky a začněme si užívat hudby rajské, jež byla pro užívání vytvořena....GROOVE S VÁMI!A pokud ne, stihne vás vodní dělo Gabčíkovo!
Seznamka..aneb co to zase píšu, ježišmarjá panno svatohorská dráha!
Jsem přízemní jako barák, ve kterym bydlim, za to jsem ho postavil vlastní rukou. Tu druhou jsem si musel šetřit, jsem totiž profesionální hráč na jednoruční klavír. Táhne mi na 120...kilo, věkem se ale zatim držim na pětapadesáti. Nohy třiačtyřicítky a nějakou takovou i hledám. Vzdělání nerozhoduje, láska k dětem na obtíž - jedno ale možná i dvě...(pěti)piva denně snesu i u Tebe.
Ozvi se, Karel.
Jmenuji se Gustav, ale přátelé mi říkají Gusta, ten to má rád zhusta. Momentálně nezaměstnaný romantik s duší dítěte hledá červenou karkulku, která by mu v košíku nosila bábovku na Mírov, kde si odpykává trest za vraždu své manželky. Mám sportovní postavu - vypadám jako balón. Rád se zašívám a peru...naposledy jsem sousedovi z cely přerazil čelist, žehlení mi naopak zatim moc nejde. Občas bývám zádumčivý, ale jsem taky pilný...a to mi připomíná, že do bábovky trošku železa patří....
Hledám kluka, co už taky nechce být nikdy víc sám. Já Monika, 28 let....od porodu svého prvního potomka. Mám smysl pro šibeniční humor, ráda se v televizi koukám na akční filmy. Jsem plachá jako laň, ale nohy si holím. Míry jsou ucházející - některá místa bych chtěla přifouknout. Na jiných možná zase ubrat. Trápí mě vysoký cholesterol a vysoký jalovec, který mi překáží na zahradě. Najde se silák, který ho skolí?Napiš, budu čekat...
Ahoj! Jsem Vítek, je mi dvaadvacet, studuju VŠE, ale NIC pořádně. Jsem intelektuál se sklony k dumání a bumbání. Ve volném čase nejradši s někým spím nebo chytám lelky. Hledám dívku, která by ve mně dokázala probudit Sladkou vášeň. Skvěle paroduju Jeana, Clauda i Van Damma. Mám rád muziku, nejvíc mám rád GROOVE YARD party v Junáči. Rád Tě tam někdy vezmu...
Petr, 43, 12, 25, 78, 15, 47, 23 a dodatkové číslo 55 hledá ženu pro společné vycházky. Já je mám každou sobotu od dvou do čtyř. Budu Tě milovat jako blázen! Jinak to ani neumím. Postavu mám krásnou, chodím čistě bíle oblékaný (nejradši ve svěrací kazajce) a pravidelně mě myjí. Pokud se se mnou chceš vypravit na Pluto, zavolej. Telefon nemám, ale určitě Tě uslyším, neboj.
Ozvi se, Karel.
Jmenuji se Gustav, ale přátelé mi říkají Gusta, ten to má rád zhusta. Momentálně nezaměstnaný romantik s duší dítěte hledá červenou karkulku, která by mu v košíku nosila bábovku na Mírov, kde si odpykává trest za vraždu své manželky. Mám sportovní postavu - vypadám jako balón. Rád se zašívám a peru...naposledy jsem sousedovi z cely přerazil čelist, žehlení mi naopak zatim moc nejde. Občas bývám zádumčivý, ale jsem taky pilný...a to mi připomíná, že do bábovky trošku železa patří....
Hledám kluka, co už taky nechce být nikdy víc sám. Já Monika, 28 let....od porodu svého prvního potomka. Mám smysl pro šibeniční humor, ráda se v televizi koukám na akční filmy. Jsem plachá jako laň, ale nohy si holím. Míry jsou ucházející - některá místa bych chtěla přifouknout. Na jiných možná zase ubrat. Trápí mě vysoký cholesterol a vysoký jalovec, který mi překáží na zahradě. Najde se silák, který ho skolí?Napiš, budu čekat...
Ahoj! Jsem Vítek, je mi dvaadvacet, studuju VŠE, ale NIC pořádně. Jsem intelektuál se sklony k dumání a bumbání. Ve volném čase nejradši s někým spím nebo chytám lelky. Hledám dívku, která by ve mně dokázala probudit Sladkou vášeň. Skvěle paroduju Jeana, Clauda i Van Damma. Mám rád muziku, nejvíc mám rád GROOVE YARD party v Junáči. Rád Tě tam někdy vezmu...
Petr, 43, 12, 25, 78, 15, 47, 23 a dodatkové číslo 55 hledá ženu pro společné vycházky. Já je mám každou sobotu od dvou do čtyř. Budu Tě milovat jako blázen! Jinak to ani neumím. Postavu mám krásnou, chodím čistě bíle oblékaný (nejradši ve svěrací kazajce) a pravidelně mě myjí. Pokud se se mnou chceš vypravit na Pluto, zavolej. Telefon nemám, ale určitě Tě uslyším, neboj.
Opět ze světa SMS
Před pár dny krátce před desátou dopolední cestou městem, kterou mi, jako téměř bezvýhradně vždy, zpříjemňovala muzika z ajpodí krabičky, jež se pro mne stala nepostradatelnou záležitostí, jsem obdržel smsku od své drahé bývalé gymploidní spolužačky. Už po druhé za sebou jsem si v tu chvíli pouštěl písničku od skupiny TOTO Rosanna a těšil se na ten nádherný hadí výjezd dechů se stopem před refrénem...vychutnával si její houpavý rytmus, pozitivní atmosféru...Rouzenáá jééé...! V sms stálo:
Na verejnosti nebubnuj, vypadas pak jak blazen ;-)
No jo...Dělám to. Občas si za pochodu zkouším part basy, občas zvoním paličkami na činely bicích, když je nejhůř (a mě nejlíp) docela nahlas a rád si na ulici i zpívám. Uvědomuju si plně, že to může vyzerat skutečně weird - bláznivě - trošku mad a trošku freaky, malinko crazy a možná i funny. Jsem rád, že se přitom nemusím pozorovat. Dokážu si představit, co bych si asi tak sám o sobě v té chvíli (na straně nestranného pozorovatele) myslel. Na druhou stranu to vše činím zcela vědomě. Možná víc než o pozůstatek z dob, kdy jsem musel být za každou cenu středem pozornosti, jde o jakousi neartikulovanou snahu činit okolní svět vyváženým, stavět do protikladu "normální" chování (tedy odvozené od všeobecných norem - proto normální) - a normální je, se na veřejnosti neprojevovat, skrývat svou osobnost, být davem nebo být při nejlepším nikým - doufám, že mi v tomto dáte za pravdu. Snažím se ustavit jisté ekvilibrium rozpolceného světa takzvaných "normálních" individuí a lidí, kteří se chovají podivně - podivíni, blázni, šašci...Odchylky byly ve světě vždy...a musíme je brát jako přirozenou věc. Lidé se, mám ten dojem, díky standardizaci všeho od kartáčku na zuby po kartáček na zuby a nebo třeba myšlení, oblečení, názorů, dojmů, pojmů a všeho v prostoru mezi Merkurem a Cháronem, stávají čím dál víc vyhraněnější vůči odchylkám. Je to z nezvyku? Je to z překvapení, že se lze stále setkat s něčím nestejným?
Možná jsem tím, kdo se chce odlišovat...a ne proto, abych na sebe upozornil, ale proto, abych upozornil na daleko obecnější tendenci ve společnosti skrývat se za normami a konvencemi (ať už jsou ty či ony, tak či onak přínosné). Já ctím konvence a nectím-li je, pak o nich vím, a to mi stačí. Na ulici s oblibou předstírám hru na bicí. Jsem deviací od průměru (který jest často spojován s šedou barvou) - z toho, prosím, nesnažte se, prosím po druhé, vytahovat jakýkoliv projev elitářství, tak jsem to ani v nejmenším nemyslel a myslet nemohl. Konám službu společnosti - jsem jejím zrcadlem. Jen jsem. Rouzééénááá jééé!
(Občas i ) Sám sebou.
Na verejnosti nebubnuj, vypadas pak jak blazen ;-)
No jo...Dělám to. Občas si za pochodu zkouším part basy, občas zvoním paličkami na činely bicích, když je nejhůř (a mě nejlíp) docela nahlas a rád si na ulici i zpívám. Uvědomuju si plně, že to může vyzerat skutečně weird - bláznivě - trošku mad a trošku freaky, malinko crazy a možná i funny. Jsem rád, že se přitom nemusím pozorovat. Dokážu si představit, co bych si asi tak sám o sobě v té chvíli (na straně nestranného pozorovatele) myslel. Na druhou stranu to vše činím zcela vědomě. Možná víc než o pozůstatek z dob, kdy jsem musel být za každou cenu středem pozornosti, jde o jakousi neartikulovanou snahu činit okolní svět vyváženým, stavět do protikladu "normální" chování (tedy odvozené od všeobecných norem - proto normální) - a normální je, se na veřejnosti neprojevovat, skrývat svou osobnost, být davem nebo být při nejlepším nikým - doufám, že mi v tomto dáte za pravdu. Snažím se ustavit jisté ekvilibrium rozpolceného světa takzvaných "normálních" individuí a lidí, kteří se chovají podivně - podivíni, blázni, šašci...Odchylky byly ve světě vždy...a musíme je brát jako přirozenou věc. Lidé se, mám ten dojem, díky standardizaci všeho od kartáčku na zuby po kartáček na zuby a nebo třeba myšlení, oblečení, názorů, dojmů, pojmů a všeho v prostoru mezi Merkurem a Cháronem, stávají čím dál víc vyhraněnější vůči odchylkám. Je to z nezvyku? Je to z překvapení, že se lze stále setkat s něčím nestejným?
Možná jsem tím, kdo se chce odlišovat...a ne proto, abych na sebe upozornil, ale proto, abych upozornil na daleko obecnější tendenci ve společnosti skrývat se za normami a konvencemi (ať už jsou ty či ony, tak či onak přínosné). Já ctím konvence a nectím-li je, pak o nich vím, a to mi stačí. Na ulici s oblibou předstírám hru na bicí. Jsem deviací od průměru (který jest často spojován s šedou barvou) - z toho, prosím, nesnažte se, prosím po druhé, vytahovat jakýkoliv projev elitářství, tak jsem to ani v nejmenším nemyslel a myslet nemohl. Konám službu společnosti - jsem jejím zrcadlem. Jen jsem. Rouzééénááá jééé!
(Občas i ) Sám sebou.
KASPAROV HADR!
Romantika v ceně....
"Můžu Tě zahřát?" slyšel jsem najednou sám sebe říkat a to tak přemrštěně sebejistým a ležérním tónem zároveň (který jsem těžko mohl odposlechnout ani z toho nejpitomějšího hollywoodského romantického thrilleru), že jsem se nad svým počínáním velmi podivil. "Ale musim Tě předem upozornit na to, že tim myslim mnohem víc, než otevřeně říkám!" Zdálo se mi, že se třese. Jestli to bylo zimou nebo zvláštní empatickou rozrušeností - tedy z toho, že ji dělala nervózní má neustálá leč marná snaha být zábavným společníkem - se nedalo s jistotou určit. "Chceš facku teď, nebo až za chvíli," opáčila zdvořile, hlasem sladkým jak hrneček kefíru, ikdyž člověk s vyvinutou iluzorní představivostí v něm dokázal identifikovat aspoň něco málo provokativní vyzývavosti. Zvážil jsem celou situaci a pro sebe jsem rozhodl, že by bylo výhodnější si tu facku odbýt teď hned, abych se pak v klidu mohl soustředit na systematicky rozfázované a stupňované svádění, u kterého si člověk nikdy nemůže být jist, jak dopadne (zda totálním zesměšněním (se) či "vroucným" objetím...a ještě vroucnějšími kopanci do břicha....od některého z mužských přátel objektu svádění....). Nahlas jsem neřekl nic, tedy původně jsem si to tak plánoval - nasadit výraz ukřivděného chudáčka, jemuž se v očích zračí všech deset božích přikázání. Odpoledne jsem ten výraz vydatně trénoval před zrcadlem při vytrhávání ochlupení z nosu, a tak jsem myslel, že tenhle nástroj by mohl být adekvátní vyvstalé situaci, jež vyžadovala bryskní řešení. Tíha situace na mne však dolehla tak těžce, že jsem ze svých plic musel s hlubokým výdechem vypravit i větu, která nutně v chvílemi pohasínajícím osvětlení lampy uprostřed širo širé tmy působila jako zaměřovací reflektor marťanského létajícího talíře: "Co kdybych Tě vzal k nám domů a zahřál Tě tam?" Podívala se na mne vážným - mírně znechuceným pohledem - a já si na zlomek vteřiny připadal pánem vesmíru (minimálně jedné marťanské lodě)- 'tohle dopadne pro domácí stranu příznivě' běželo mi hlavou. S odstupem času musím říct, že to příznivě docela dopadlo...Hůř může být vždycky. Hematom minimálně o velikosti mexické stodolarovky ustupuje, a v místě, kde se její podpatek zabořil do mého chodidla, už začíná znovu pomalu proudit krev. Zlomený nos snad taky nějak přežiju....
...jsem přece CHLAP, ne? Jsem přece chlap...
No právě...jsem chlap,...přece...
...jsem přece CHLAP, ne? Jsem přece chlap...
No právě...jsem chlap,...přece...
Vůbec ne z vlastní hlavy....aneb NEJKRATŠÍ KRITIKA NA SVĚTĚ
Předběhněme pár dní čas.... ....hudební kritika krátká, ale výstižná.
Dne 3.4. 2008 vystoupil ve velkém sále pražské Lucerny Meky Žbirka.
PROČ?
Krom jiného...
Přátelé basového klíče, petrklíče, francouzského klíče a klíče od bytu. Mám tu drzost vás srdečně pozvat na vystoupení kapely JAZZ FACES, jež se uskuteční....
4.4. v Kinokavárně U Pilotů v pražských Vršovicích zhruba od 19:45 do 21:59 (pak nastává noční klid zbraní)
či snad o den později
5.4. v motorbaru Tarantula na Březových horách zhruba od 20:10 (+-autobus) do doby, kdy nebudeme mít co hrát a nalezneme pravdu na dně lahve s džinem (až nyní jsem pochopil onu pohádkovou metaforu....Džin v láhvi)
Budete-li míti času nazbyt, vězte, že kapela v obsazení
Hrnce, lopaty a vidličky - Marek Stark
Struhadlo šestistrunné - Ondra Sobotka
Záchodová mísa a zahnutá záchodová trubka- Trubka Džej Ár
Mísa meruněk a basa piva- Jirka Matys
Černobílé klapky nejen na uši - Viktor Jerman
bude poctěna vaší návštěvou - ať už tam či onde. Na repertoáru naleznete písně z nejplísňovatějších - od improvizace na tón A, po improvizaci na tón B. Přesný harmonogram naleznete, to nemohu říct, jelikož půjde o velmi improvizovaný večer. V pavoučím baru na Březových kop¨cích vystoupí onen večer také kapela COMPANY pod vedením výše zmíněného Viktora Jermana ve složení a doufejme, že i v dobrém rozpoložení :
Vojs - Danuška Sauerová
Bejsová kejtra - Pepik Uzel
Eklektická kejtra - Martin Stejskal
Pajano - Viktor Jerman
Dr(e)ams - Míša Hanuš
Saxo - Sherlock Holmes
4.4. v Kinokavárně U Pilotů v pražských Vršovicích zhruba od 19:45 do 21:59 (pak nastává noční klid zbraní)
či snad o den později
5.4. v motorbaru Tarantula na Březových horách zhruba od 20:10 (+-autobus) do doby, kdy nebudeme mít co hrát a nalezneme pravdu na dně lahve s džinem (až nyní jsem pochopil onu pohádkovou metaforu....Džin v láhvi)
Budete-li míti času nazbyt, vězte, že kapela v obsazení
Hrnce, lopaty a vidličky - Marek Stark
Struhadlo šestistrunné - Ondra Sobotka
Záchodová mísa a zahnutá záchodová trubka- Trubka Džej Ár
Mísa meruněk a basa piva- Jirka Matys
Černobílé klapky nejen na uši - Viktor Jerman
bude poctěna vaší návštěvou - ať už tam či onde. Na repertoáru naleznete písně z nejplísňovatějších - od improvizace na tón A, po improvizaci na tón B. Přesný harmonogram naleznete, to nemohu říct, jelikož půjde o velmi improvizovaný večer. V pavoučím baru na Březových kop¨cích vystoupí onen večer také kapela COMPANY pod vedením výše zmíněného Viktora Jermana ve složení a doufejme, že i v dobrém rozpoložení :
Vojs - Danuška Sauerová
Bejsová kejtra - Pepik Uzel
Eklektická kejtra - Martin Stejskal
Pajano - Viktor Jerman
Dr(e)ams - Míša Hanuš
Saxo - Sherlock Holmes
O dokonalosti - přirozeně mojí!
Zítra o mě vyjde článek v nově vzniknuvších seriózních ACHJO! novinách. Ponese titulek
Blbej Dýdžej hlásí : "Olízl jsem si loket!"
Naše redakce byla u toho, když muž s iniciály shodnými s jednou z hlavních postav mýdlové opery Dallas J. R. místopřísažně prohlásil, že se mu podařilo olíznout si svůj vlastní loket. Na naši otázku, jak se mu to podařilo, nejdříve zvedl pravé obočí, zakašlal a odplivl si do rohu místnosti, kde byla jakoby náhodou umístěna váza s patnácti rozkvetlými tulipány odstínu krémové žluti, a pak pravil (šlapaje si přitom na jazyk*): "Ehm, inu...so bych pro sssslávu neudělal. Ale jakou prásssi to dalo...zatrasssenou!"
Už dřív jsem se otevřeně přiznal k tomu, že jsem dokonalý. Nechci vás podceňovat, ale jsem daleko dokonalejší, než si všichni myslíte. Došel jsem k závěru, že pokud jsem lidská bytost (uvažujme teď ve zjednodušených kategoriích, aby byl obsah přístupen i těm méně intelektuálně nadaným z vás) - tedy pokud jsem lidská bytost, která je obdařena existencí - tedy BYTÍM, potom lze její existenci nějak odvodit. Těžko někomu můžu dokázat, že skutečně jsem, tudíž občas i myslím a nebo vobráceně, jak už to ostatně řek nějakej strejda přede mnou. Štouralství ve vědě dosáhlo takových rozměrů, že přesto, že se, často nedobrovolně, řídím fyzikálními zákony a biologickými zákony a zákony vůbec, nutně to neznamená, že je moje existence prokazatelná - ikdyž na dotek by se to, hádám, poznat dalo** - my se ale snažíme držet v rovině vědomí - existence mysli, něčeho nezávislého na tvaru a hmotě. Oslími můstky jsem ve svých úvahách došel k tomu, že svou existenci můžu odvozovat pouze a jen od toho, že pokud na jednom místě jsem (rozuměj nehmotné JÁ; já jako substance narozdíl od všehomíra nevšeobjímající, NEprostupující svět ve své celistvosti, ale právě naopak jen jako substance - nejen dosahem - omezená, přičemž přirozeně nelze používat kategorii fyzického prostoru, ta by byla zavádějící, protože, a na to nesmíme zapomenout, bavíme se stále a jen o nehmotné podstatě bytí****) potom moje dokonalost se nejvíce projeví mimu tuto kategorii. Zkráceně - jsem-li právě teď někde, potom je jisté, že na ostatních místech nejsem. A všude tam, kde se nenachází mé bytí, lze práve nejlépe pocítit mou dokonalost v nejčistší formě. Jsem dokonalý právě proto, že tam, kde se bytostně nevyskytuji, není má nepřítomnost nijak pozorována, má absence zapadá do harmonického řádu žití a pořádek věcí tak jest nastolen. Lidé by na to měli častěji myslet a děkovat komu jen chtějí, zvláště pak mně, za to, že nejsem tam, kde oni - v tom spočívá má naprostá a neomezená dokonalost, která je tak málo uvědomována. Nejsem přítomen, tudíž se vyskytuji v ryzí formě trancendentální nadlidskosti.
Blbej Dýdžej hlásí : "Olízl jsem si loket!"
Naše redakce byla u toho, když muž s iniciály shodnými s jednou z hlavních postav mýdlové opery Dallas J. R. místopřísažně prohlásil, že se mu podařilo olíznout si svůj vlastní loket. Na naši otázku, jak se mu to podařilo, nejdříve zvedl pravé obočí, zakašlal a odplivl si do rohu místnosti, kde byla jakoby náhodou umístěna váza s patnácti rozkvetlými tulipány odstínu krémové žluti, a pak pravil (šlapaje si přitom na jazyk*): "Ehm, inu...so bych pro sssslávu neudělal. Ale jakou prásssi to dalo...zatrasssenou!"
Už dřív jsem se otevřeně přiznal k tomu, že jsem dokonalý. Nechci vás podceňovat, ale jsem daleko dokonalejší, než si všichni myslíte. Došel jsem k závěru, že pokud jsem lidská bytost (uvažujme teď ve zjednodušených kategoriích, aby byl obsah přístupen i těm méně intelektuálně nadaným z vás) - tedy pokud jsem lidská bytost, která je obdařena existencí - tedy BYTÍM, potom lze její existenci nějak odvodit. Těžko někomu můžu dokázat, že skutečně jsem, tudíž občas i myslím a nebo vobráceně, jak už to ostatně řek nějakej strejda přede mnou. Štouralství ve vědě dosáhlo takových rozměrů, že přesto, že se, často nedobrovolně, řídím fyzikálními zákony a biologickými zákony a zákony vůbec, nutně to neznamená, že je moje existence prokazatelná - ikdyž na dotek by se to, hádám, poznat dalo** - my se ale snažíme držet v rovině vědomí - existence mysli, něčeho nezávislého na tvaru a hmotě. Oslími můstky jsem ve svých úvahách došel k tomu, že svou existenci můžu odvozovat pouze a jen od toho, že pokud na jednom místě jsem (rozuměj nehmotné JÁ; já jako substance narozdíl od všehomíra nevšeobjímající, NEprostupující svět ve své celistvosti, ale právě naopak jen jako substance - nejen dosahem - omezená, přičemž přirozeně nelze používat kategorii fyzického prostoru, ta by byla zavádějící, protože, a na to nesmíme zapomenout, bavíme se stále a jen o nehmotné podstatě bytí****) potom moje dokonalost se nejvíce projeví mimu tuto kategorii. Zkráceně - jsem-li právě teď někde, potom je jisté, že na ostatních místech nejsem. A všude tam, kde se nenachází mé bytí, lze práve nejlépe pocítit mou dokonalost v nejčistší formě. Jsem dokonalý právě proto, že tam, kde se bytostně nevyskytuji, není má nepřítomnost nijak pozorována, má absence zapadá do harmonického řádu žití a pořádek věcí tak jest nastolen. Lidé by na to měli častěji myslet a děkovat komu jen chtějí, zvláště pak mně, za to, že nejsem tam, kde oni - v tom spočívá má naprostá a neomezená dokonalost, která je tak málo uvědomována. Nejsem přítomen, tudíž se vyskytuji v ryzí formě trancendentální nadlidskosti.
Toliko k dílu - Dokonalost nepřítomnosti...Milujte mne a množte mne....A jezte svíčkovou, burani!
HOWGH!
*Svými značkovými botami Gepard velikosti čtyřiačtyřicet
**I tak ale nevěřící Tomy & (občas i nějaké ty) Jerry nedokážu přesvědčit (pokud přistoupí alespoň hypoteticky na "mou" existenci) o tom, že daná hmota (o kterou žel naštěstí jde až v poslední řadě) - hmota seskupená do tohoto podivného pře-údovaného tvaru jsem jen a jen já a ne třeba moje sousedka.***
***(která nemá ráda, když ji, jak říká, "troubím" nad hlavou - což daleko víc uráží nástroj, na který se snažím hrát, protože se na něj dá "dělat" spoustu věcí, jen ne TROUBIT!).
****velmi převelmi zjednodušeně můžu říci, že zabírám zhruba tolik místa, kam až šahá má pošahaná pamět - lze tedy říct, že v tomto směru jsem velmi skromný
Jsem si toho plně vědom...
Dedication:
Pro pár z Vás pamětníků, kteří sledují tento blog po delší čas než jen pár vteřin či několik vykulených sekund do chvíle, než si většina z vás uvědomí, že jste dost pravděpodobně vstoupili do úplně jiných internetových dveří, než jste měli v úmyslu...
Ležel jsem ve vaně (vana, toť první z indikátorů, že půjde o velmi slibovanou velmi špatnou povídku, kterou jsem slíbil již před neustále se zvětšujícím se časovým úsekem). Ne - já seděl ve vaně - protože říct, že jsem v ní ležel, by navádělo k mylné představě, že se do ní vleže vejdu a já se rozhodl být co nejvíce realistický.
Sledoval jsem svá chodidla jak pomalu červenají a myslel jsem přitom na dva humry plovoucí ve vroucí lázni. Pokaždé, když si napustím vanu tak horkou vodou, že mé palce prožívají útok tisíce malých setsakra ostrých jehliček a růžovějí, vytane mi na mysli výtka, že muži by se neměli oddávat lázni příliš horké s ohledem na potenciální zdraví svých (stejně tak potenciálních) budoucích potomků.
Prolítlo mi hlavou, zda mé tělesné vybavení ještě snese teplotu, při níž humři na mých chodidlech přestávají klapat klepety, ale za moment už se nechávám unést myšlenkou jinou.
Čekal jsem až se vana ve svém prostředku roztrhne ve dví a z hlubin podvaní vystříkne gejzír. Místo toho zazvonil mobil. Poslouchal jsem jak někde za dveřmi na stole v předsíni na včerejších novinách vedle poloprázdného hrnku s bílou kávou a okoralou kůrkou chleba vyhrává melodie 'ta ta dů dá dadadadé'! Nechtělo se mi nějak moc vylézat z vany a proto řekněme, že mobil neležel na stole za dveřmi, ale na umyvadle vedle vany (kam bych si ho přirozěně za normálncíh okolností nepoložil).
Tak a veškerá relaličnost je v tahu...!
Kůže na mých prstech začala hrát na varhany, což mě donutilo k úvaze, zda se zvednout a zabalit se v župan dopřejíc si tak pocitu jablka. Tento postup shledal jsem aproprietním a proto jsem nejdřívě palcem u nohy asi dvacet vteřin bojoval s kroužkem na špuntu a snažil se ho neobratnou nohou obratně uchopit a pak jsem ho vzal do ruky a vanu vypustil. Všechna voda zmizela někde v útrobách obrovského panelového dinosaura, mé tělo ztěžklo zjištěním, že Archimédův zákon přestal zase pro dnešek platit a opětovným nabytím pocitu dvaaosmdesáti kilogramů se stal vanovitý příběh tak reálným jako nenalezená inspirace na dně lahve se skotskou...totiž teď už bez ní. Škyt!
TO BE(E) or NOT TO BE
(CONTINUED...)
Pro pár z Vás pamětníků, kteří sledují tento blog po delší čas než jen pár vteřin či několik vykulených sekund do chvíle, než si většina z vás uvědomí, že jste dost pravděpodobně vstoupili do úplně jiných internetových dveří, než jste měli v úmyslu...
Ležel jsem ve vaně (vana, toť první z indikátorů, že půjde o velmi slibovanou velmi špatnou povídku, kterou jsem slíbil již před neustále se zvětšujícím se časovým úsekem). Ne - já seděl ve vaně - protože říct, že jsem v ní ležel, by navádělo k mylné představě, že se do ní vleže vejdu a já se rozhodl být co nejvíce realistický.
Sledoval jsem svá chodidla jak pomalu červenají a myslel jsem přitom na dva humry plovoucí ve vroucí lázni. Pokaždé, když si napustím vanu tak horkou vodou, že mé palce prožívají útok tisíce malých setsakra ostrých jehliček a růžovějí, vytane mi na mysli výtka, že muži by se neměli oddávat lázni příliš horké s ohledem na potenciální zdraví svých (stejně tak potenciálních) budoucích potomků.
Prolítlo mi hlavou, zda mé tělesné vybavení ještě snese teplotu, při níž humři na mých chodidlech přestávají klapat klepety, ale za moment už se nechávám unést myšlenkou jinou.
Čekal jsem až se vana ve svém prostředku roztrhne ve dví a z hlubin podvaní vystříkne gejzír. Místo toho zazvonil mobil. Poslouchal jsem jak někde za dveřmi na stole v předsíni na včerejších novinách vedle poloprázdného hrnku s bílou kávou a okoralou kůrkou chleba vyhrává melodie 'ta ta dů dá dadadadé'! Nechtělo se mi nějak moc vylézat z vany a proto řekněme, že mobil neležel na stole za dveřmi, ale na umyvadle vedle vany (kam bych si ho přirozěně za normálncíh okolností nepoložil).
Tak a veškerá relaličnost je v tahu...!
...tak ještě jeden pokus
Mobil skutečně ležel na stole v předsíni. Mně se ale stejně jako před chvílí nechtělo z vany ani hnout. Ehm...co s tím?
Byl jsem doma sám.
...A proto mě dost překvapilo (a dá se říci, že příjemně), když se dveře koupelny otevřely, vkročil od hlavy až k patě v černém oblečený muž, na rukou černé rukavice z kvalitní kůže a na hlavě slušivou černou kuklu s malými dírkami na oči a s větou "To bude asi Vaše..." mi podal vyzvánějící krabičku. A já cítil, že se jeho rty pod kuklou zakulatily do mírného úsměvu. Nestačil jsem ani říct díky, protože onen neznámý gentleman byl v cuk(r)u letu pryč.
Zmáčkl jsem tlačítko JEZ. Hlas v telefonu zněl povědomě ('Pavel Trávníček,' pomyslel jsem si): "Dobrý den - právě jste byl náhodně vylosován z více jak dvou set tisíc osob, které se ještě nikdy nezapojily do žádné soutěže a máte teď jedinečnou možnost vyhrát hlavní cenu pokud....!" Dál už jsem neposlouchal a odhodil mobil do koše na prádlo. (Aniž bych zmáčkl NOU) Nemám dneska chuť nic vyhrávat.
Kůže na mých prstech začala hrát na varhany, což mě donutilo k úvaze, zda se zvednout a zabalit se v župan dopřejíc si tak pocitu jablka. Tento postup shledal jsem aproprietním a proto jsem nejdřívě palcem u nohy asi dvacet vteřin bojoval s kroužkem na špuntu a snažil se ho neobratnou nohou obratně uchopit a pak jsem ho vzal do ruky a vanu vypustil. Všechna voda zmizela někde v útrobách obrovského panelového dinosaura, mé tělo ztěžklo zjištěním, že Archimédův zákon přestal zase pro dnešek platit a opětovným nabytím pocitu dvaaosmdesáti kilogramů se stal vanovitý příběh tak reálným jako nenalezená inspirace na dně lahve se skotskou...totiž teď už bez ní. Škyt!
TO BE(E) or NOT TO BE
(CONTINUED...)
Otvírám si živnost...
Kupte Kupte kupte....
Nenabízím utěšené odpovědi
Prodávám otázky...
Mám doma tašku nezodpovězených PROČů
kufr JAKů různých kategorií
hromádku neroztříděných JAK TO-ů
a dvě poličky KDYů
Dále nabízím speciální sadu otázek řečnických
s balíčkem rozličných (?! ?! ?! ?! ?! )
Pro fajnšmekry máme i podpultové a podploutvové zboží v podobě otázek nedokončených,
ověnčených tečkami, zpravidla třemi (... ... ...)
Nenabízím utěšené odpovědi
Prodávám otázky...
Mám doma tašku nezodpovězených PROČů
kufr JAKů různých kategorií
hromádku neroztříděných JAK TO-ů
a dvě poličky KDYů
Dále nabízím speciální sadu otázek řečnických
s balíčkem rozličných (?! ?! ?! ?! ?! )
Pro fajnšmekry máme i podpultové a podploutvové zboží v podobě otázek nedokončených,
ověnčených tečkami, zpravidla třemi (... ... ...)
Nestačím se divit...
Veškerá má výmluvnost se vytratila...
Nemám (už) žádné argumenty, jak omluvit svou neschopnost!
Nejsem už dítě - nechci, aby mi někdo mluvil do života
A přece...
Nejsem natolik dospělý, abych dokázal přijmout sám za sebe zodpovědnost!
Tak prosím mluvte mi do života! A řiďte ho!
Ale jen trošku...
Chci být zodpovědným dítětem a sám sobě dětinským dospělým!
Nechci nic víc a přece tak strašně moc!
Utíkám z bitev, abych hledal větrné mlýny, s kterými bych se utkal...
zatímco mě válcují skutečné tanky!
Svádím bitvy, které nejsou a ty skutečné s maskou klauna ignoruju!
Ale i make-up se jednou smyje!
Výmluvností se z života vymluvit nejde...jde se vymluvit jen na něj!
Tak rád bych se teď opil zodpovědností, vůlí a odhodláním
...až do stavu blaženosti nad sebou samým!
________________
Tohle je ale pozitivní:
Život prý začíná až po třicítce, tak se pokusím ještě několik let moc nežít, abych si to pak o to víc užil....
Nemám (už) žádné argumenty, jak omluvit svou neschopnost!
Nejsem už dítě - nechci, aby mi někdo mluvil do života
A přece...
Nejsem natolik dospělý, abych dokázal přijmout sám za sebe zodpovědnost!
Tak prosím mluvte mi do života! A řiďte ho!
Ale jen trošku...
Chci být zodpovědným dítětem a sám sobě dětinským dospělým!
Nechci nic víc a přece tak strašně moc!
Utíkám z bitev, abych hledal větrné mlýny, s kterými bych se utkal...
zatímco mě válcují skutečné tanky!
Svádím bitvy, které nejsou a ty skutečné s maskou klauna ignoruju!
Ale i make-up se jednou smyje!
Výmluvností se z života vymluvit nejde...jde se vymluvit jen na něj!
Tak rád bych se teď opil zodpovědností, vůlí a odhodláním
...až do stavu blaženosti nad sebou samým!
________________
Tohle je ale pozitivní:
Život prý začíná až po třicítce, tak se pokusím ještě několik let moc nežít, abych si to pak o to víc užil....
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
