i'm gonna close my eyes and count to ten....i'm gonna close my eyes... and when i open them again...everything will make sense to me then!

Chtěl jsem dnes ulehnout brzo, abych se na první školní den za škamny pořádně vyspal (opět po roce), ale v hlavě to zas nějak bouří. Tak nějak spoustu džem pocitů, které nelze nacpat a utěsnit do nádoby a nechat je stranou v chladu odležet. Asi jsem si svým žitím už dávno nevratně natolik zkurvil karmu, že jakýkoliv duševně-duchovní posun je pro mě vzdálen stejně jako ...a zrovna mě žádný přirovnání nenapadá.

V hlavě se melou bouře. Koráb se nepřevrátí, ale kolíbá se slušně. Já se zuby nehty držím na palubě. Jsem zas jen sám se sebou. Sám se sebou, sebou bez sebe, ale pořád já. Zítra až se vzbudím, budu to zas jenom já, tak bych si na to měl zvyknout, i přes nemile neutěšený stav své pochroumané karmy...(abych znovu neopakoval ten vulgarismus).

Jsem bezohledný? A pokud ano, znamená, že se neohlížím zpět? omyl. že neberu ohledy?možná....
na koho?Na toho či onu?Někdy možná neberu ohledy ani na sebe. Nebo spíš na obraz, kterým bych se rád stal. Je mi pořád tak vzdálen a přitom zdánlivě blízko. A pak jsem někdy tak moc sám s sebou, až se začínám mít rád, a to je asi taky ukazatel zatraceně prohnilýho ega.

Paradoxně se nejvíc cítím sám sebou, když se zbavím všech myšlenek, který mě táhnou k zemi. Zaměstnávají mě úvahami nad tím, co by, kdyby...a ono se tím přece nic nevyřeší. Lidé k sobě nebudou milejší, upřímnější a vůbec. Tak se mi zas v oddělení příjmu zboží kupí stohy hodné ku srovnání. Roztřídit a seřadit! Hodnoty na jednu hromádku, ideály, cíle, pro každou kategorii zvláštní komínek. a pak je tam jedno velké prázdné zaprášené místo, tam by měl ležet úhledně zabalený velký velikananáský balík ovázaný hedvábnou stuhou místo izolepy. Jenže neleží. Kamion se nejspíš někde ztratil.


A nebo za to může moje zkurvená karma!
Dobrou, kéž bych brzo us-nul.

It's you who reach the peak....

Měl jsem dnes chuť trošku si pobrečet. Záměrně říkám chuť. To, že někteří vnímají pláč jako projev slabosti, a to zvláště u mužů - ti přece emoce nemají - mě nijak zvlášť netíží, ostatně, ať si každý myslí, co chce. Já pláč považuju za moc užitečný způsob, jak z Papinova hrnce emocí upustit kondenzovaný přetlak. Říkal jsem si pro sebe už kolikrát, že jsem se vším dostatečně vyrovnaný a dokážu si k jistým věcem vytvořit vztah lhostejnosti. Pokud jde ale o takovou záležitost, jako je vztah k vlastnímu otci, může si člověk snažit namlouvat sebevíc o tom, jak je vnitřně vyrovnaný se vším tím, co o svém tátovi ví a daleko spíše také neví, ale dosažení alespoň částečné lhostejnosti, co se jistých oblastí života týče, se jeví jako dost komplikované a jistě mírně utopické.
Včera jsem po nějaké době tohle téma otevřel (jen moc doufám, že jsem tím té čisté duši neublížil). Povídal jsem a jen pevně doufám, že jediná sebelítost, kterou šlo v tom zvláštním příběhu vyčíst, byla ta, co jsem cítil jen jako mírný tlak na oční bulvy já a nikdo jiný.
Když máte ve svých představách pod kolonkou s označením táta tak trochu mlhavou představu o tom, co taková role obnáší...
Když víte, že toho člověka asi máte aspoň trochu rádi, protože to prostě je váš rodič...
A přesto přemýšlíte, že tohle docela dost zásadní místo ve vašem životě nebylo a už nikdy nebude vyplněné...
Nezbývá nic, jen existovat dál.

Může mi být líto spoustu věcí, ale lítost vůbec nic nevyřeší. Nevyřeší to, že role táty jako člověka, kterého si synové můžou brát za vzor, mají ke komu vzhlížet, identifikovat se s některými rysy jeho osobnosti a nenápadně se od něj učit a přebírat ustavené vzorce chování a přemýšlení nad věcmi a sdílet s ním, když už ne společnou domácnost, pak aspoň radost z toho, že vy, dva lidé v bezprostředním příbuzenském vztahu, jste občas spolu. Na cestě života jsou prázdná místa, která nejdou nijak zacelit, nedají se vyzdít, vydláždit, znovu napojit. Zůstanou prázdná a nezbývá, než se s tím smířit, jen to stojí občas dost úsilí.
Dnes se mi, a je dost zřetelné, že se tak dělo v návaznosti na můj včerejší výlev o vztahu otce a syna, zdálo o dědovi. Víte, když dlouhá léta přemýšlíte a hledáte něco, za co si (ve stínu věcí, které jste se spolu s přibývajícími léty dozvídali a na něž si spíš trpce, než sladce přicházeli) můžete svého vlastního táty vážit a zároveň byste si dost rádi jednou sami před sebou řekli, že ten vtíravý pocit, že se mu musíte nějak zavděčit, že mu chcete mermomocí dokázat, že existuje aspoň jeden důvod, proč by na vás mohl a snad i měl být pyšný, je pryč, protože dosáhnete stavu smíření s tím, že největší pochvalou, které se vám může dostat, je a bude paradoxně vaše vlastní spokojenost s životem a s tím, že se nemusíte bát ohlídnout ve svém životě zpátky. Podvědomí vás tlačí do boje o překonání sama sebe proto, aby "někdo" (kdo spíš nejeví zájem a upřímně mu je skutečný život jeho vlastních dětí, zdá se, docela volný) dokázal výsledek této snahy ocenit. Život je plný paradoxů....
Každopádně tu se zjevuje na scéně děda, který přichází ve snu. Až teď si uvědomuju, jak dost stojí tyhle dvě postavy v protikladu. Chtělo se mi plakat i ze snu, jak jsem byl rád, že dědu, už osm let zesnulého, vidím. Občas se ve snech potkáme a jsem za to moc rád. Ten člověk je pro mě skutečná ikona, ztělesnění nejvyšších morálních standardů a jestli se k někomu má upínat moje svědomí, které zpětně posuzuje to, jak jsem se kdy zachoval, pak k němu. Tím tu nechci záměrně dehonestovat svého otce a nedělám to. Snažím se v explicitních soudech o něm držet co nejvíc zpátky. Znám dobře jen fakta. Kéž by se má znalost vztahovala i na něj. Nejsem soudce.
Občas se tak cítím více, někdy méně, ale vím jen to, že, navzdory všem okolnostem, které jsem nikdy nebyl a nejsem s to ovlivnit a bez ohledu na obsah toho slova a na to, jak silně to cítí on,
já jsem...a budu...jeho syn.

Je právě tolik kolik je...protože váš zavrženíhodný blog vysílá seriál Jednou budem dál aneb tmavorůžový kabátek pana Kvé!

Necháte se unášet melodií sóla Pata Methenyho a za uchem vás svědí pocit, že zase marníte čas. Ta neskutečně nenáviděná a zároveň dost hýčkaná sebelítost (to je pro důkaz, že svět je plný nesmyslných a občas smyslných kontradikcí), která vám vlezla do hlavy nosní dírkou, získává zase navrch nad zdravým uvažováním. Máš přece všechno, co chceš...Mám? Máš všechno, co potřebuješ...mám? Bezpředmětná debata, která nemá své účastníky. A v melodii jeho hlasu, milého pana Richarda Bony, se najednou zrcadlí víc, než "jen" melodie. Je půl jedné a před září obrazovky sedí půl jednoho.

Zase jsem se dnes snažil být zábavný. Upovídaný jako vždy, energický, chvílemi rozkřičený...chvílemi přirozeně i trapný. Ať už byl výsledek jakýkoliv, já uspěl. Byl jsem sám sebou. Jak se tenhle pojem může stát z ničeho nic tak rozpitý, mlhavý...třepotá se tu přede mnou, ztrácí kontury...Sám sebou? Samo sebou. Autentické já - cha, to jistě. Jak říká Erving Gofmann, všichni hrajeme divadlo...Já se na jevištích všedních dní cítím vesměs dobře, někdy sebejistěji, než ten blázen uvnitř mě. V zákulisí rád stírám těžká líčidla, v zákulisí v odrazu zrcadla si konečně pohlédnu do očí, kterými se občas protřpytne něco i pro mě nečitelného.
Jsem člověk, jsem vesměs šťastný, jen se tak nedokážu cítit. Někdy.
Prožívám, což doufám znamená, že žiju. A někdy aspoň chci...prožívat, což by to předchozí mělo jen potvrzovat, je to tak Honzíku?!
A přece je kolem tolik krásy.
Chtěl bych jí sbírat.
Chtěl bych se to naučit.
Sběratel, co svou sbírku nikdy a za nic neprodá...

Chtěl bych někdy víc být...

Víte, jak říká kocour Garfield a nedá se s ním než souhlasit:
život je jako pítko pro ptáky - je betonové a plné vody...

SMS paměť je plná...a ta moje zas prázdná!

Občas se to už tak přihodí...
Místo Balady o očích topičových, přichází romance o uších dýdžejových...

Můj mozek má omezenou kapacitu...podobně jako můj mobilní telefon, který uchovává zmražené některé mé vzpomínky ve formátu SMS. Jednou za čas chce ale paměť telefonního přístroje promazat...ta má osobní to dělá samovolně aniž bych sám projevil jakoukoliv intenci.
Procházel jsem se palcem po historii poblikávající na displeji a zpráva, co na mě vybafla, mi zase pro jednou připomněla, kdo jsem (odkud jdu a kam)..nebo spíš nastavila zrcadlo mému egu...nejvíc ale Gesichtu!

Psala mi má spolužačka:

"Kubo (toť jest mé jméno), nemas jeste nahodou ty gumovy usi, cos mel vloni na plese FSS? "


Každoroční plesy naší fakulty (sociálních a tak vůbec studií) se vždy nesou ve znamení maškarády na určité téma. Minulý rok téma znělo "My next life" a já do poslední chvíle nevěděl, jak by měl můj příští život vypadat. Zhodnotil jsem to realisticky a oproti mým kolegům, kteří si přáli být v dalším životě Gottem, tedy Karlem; motýlkem, včeličkou, kytičkou či Jiřím Paroubkem, já jsem popadl u své kamarádky mop na vytírání podlahy, na hlavu narazil zmijiovku a uši, které se do ní nevešly nechal vlát kolem - ve stylu nedbalé elegance. Ve starých teplácích jsem se jal vytírat sál kultůrního zařízení, kde ples probíhal....toť můj úděl pro příští život - není to úplně tak dobrodružné jako být vyděračem, ale já jsem svůj budoucí osud zpečetil - budu vytěrač.

Mnoho nepříjemných zážitků a vzpomínek z dětství se mi podařilo vytlačit z mé děravé paměti...Alespoň jsem o tom byl přesvědčen. Stačila ale jedna jediná věta v SMS, aby se mi vybavila úzkostná vzpomínka z mého útlého a zároveň plnoštíhlého dětství.
Ušoplesku! Tak mi jako malému říkala má drahá setřička...Tááááák! Je to venku...!

Myslel jsem, že ty doby už jsou nenávratně pryč...

včera, dnes, ale i před rokem na plese...
jsem měl jen a jen
svoje uši...!!!!!!

Smutné, že...?!
_______________________________________________________