Brouk pytlík v hlavě....

Jistě tušíte, že stejně jako teď vy ztrácíte čas čtením kupy písmen, pro které by byla čest být součástí haldy hnoje, i já bych našel aspoň tisíc duchaplnějších činností, kterými bych světu prospěl o mnoho a daleko více méně víc, než tím, co právě dělám. Čelu pelotonu užitečečnějších věcí přitom vévodí spánek - vlastní, nefalšovaný spánek, ve kterém si mohu dělat, co se mému mozku zrovna zamane (v tom je někdy ta krásná potíž, ne totiž vědomé jé, ale nevědomé ono, rozehrává hříčky s mou imaginací - má na to vůbec právo?:)). Krom toho, že se někdy při pohledu do zrcadla dokážu prudce nemít rád a připadám si velmi dokonale odpudivý a disgusting, krom toho, že je to daleko spíš záležitost fyzična - na psychický rozměr svého self si tak jako tak musíte zvyknout, máte-li s ním či s ní (dobře uvědomovanou avšak nikdy ne zcela poznatelnou identitou) nějaký ten pátek vydržet spjati jednou tělesnou schránkou aneb žít together in harmony, vogo. Krom toho a také onoho, krom toho, že jsem na svém imaginárním metru lidství (nejde o metro jako dopravní prostředek, ani o metrum jak v hudebním, tak "poezivním" významu, ale o metr, jako vyjádření jisté velikosti, délky, hloubky, rozpětí atd.) - že jsem tedy na svém imaginárním metru lidství, bereme-li v potaz intervenující proměnnou duševního zážitku, o nějaký ten kousek povyrostl, vytáhl se, chcete - li přibral (avšak na duši, která jak známo váží právě jedenadvacet gramů, to bude přírůstek minimální neřku-li úplně pidiprťavoučkej). Způsobují to lidé a hudba - o nich padla zmínka už minule. Hudba, která mě dokáže dohnat k slzám, a občas se tak přihodí, lidé, kteří dokáží vyzařovat energii, která vás sama o sobě něčím pozmění. Krom toho všeho se tu a tam vyloupne myšlenka na tu a na tu...na sebe, na ní, na ně, na něj a také na něj a taky na všechny kolem. Někdy je z toho všeho člověku smutno a někdy veselo, záleží na akuálním rozložení, rozpoložení, položení, poležení, rozležení. Ostatně, ať je někdy i smutno, jak praví mistři Horníček s Werichem - ať je někdy i smutno, hlavně když je veselo...

Už nejsem tak mlád, jak jsem býval mlád! Pozná se to krom moudrých myšlenek...ehm, chci říct moudrých zubůůů...eh, zubů moudrosti, především tím, že mi (už drahná léta) tvrdne kůže na patách. Zlá to věc. Krom ztráty iluzí a většiny vlasové pokrývky, je to snad třetí (a možná také až třiatřicátá) věc (záleží na hodnotících kritériích a žebříčku toho či onoho renomovaného časopisu), která vám pravidelně připomene, že mládí patří vpřed a oschlé paty by se měly brousit. Od pat ale nyní k životním patům. Nároky, kéž by ty na sebe samotného, které kladu, ač nevědomky, na neexistujícího druhého do páru, mi svazují (znova a o to více) nevědomky ruce, nohy, uši, nosy. Neexistující požadavky se zhmotňují kdesi, kam moje oko, ani to vraní trojlisté, nedohlédne, skrze mlhu není vidět ni zbla. A přesto se tu objevuje něco, co by zkušený džejárovský-psychoterapeut(neplést s rogerovským přístupem, hih) označil jako paradox neexistujících požadavků na imaginárního druhého. Komplex tak nehmatatelný, až se jeho fluidní povaha zhmotňuje v samu podstatu (teď mi to prosím někdo vysvětlete) a nechá svým zcela stranou stojícím tvůrcem onoho neexistujícího lomcovat, lomonosovat, lemon-osovat, lemon-zosnovat, sosat, salomonovat a vůbec dělat psí kejkle, dělat z psů kusy a ze sebe blázna a to před někým jiným, než kritikem nejpovolanějším, sebou samým.
Na závěr se patří odlehčit tento příspěvek do panelové diskuse jedním tradičním, právě vzniknuvším příslovím - kdo jinému bagr, potom ani sousedovic pes chodí bosa. A zvláště bosa nova, z pláště bosá nohá. Dobrou, smyslní nesmyslníci.

I love diveristy!

A přesto, že jsem chtěl psát o něčem jiném, nepsal jsem.

CHCI BÝT TOTIŽ BOHÉM. Nezajímají mě nedůležitosti, chci vstoupit do zahrad rozkoše pod nápisem Carpe Diem, nikdy nevyjít (z úžasu a ze zahrady) a v morku kosti nosit ryzí hudbu, která člověka rozpláče!

Be honest! Be nice! Bee! Beep!

i'm gonna close my eyes and count to ten....i'm gonna close my eyes... and when i open them again...everything will make sense to me then!

Chtěl jsem dnes ulehnout brzo, abych se na první školní den za škamny pořádně vyspal (opět po roce), ale v hlavě to zas nějak bouří. Tak nějak spoustu džem pocitů, které nelze nacpat a utěsnit do nádoby a nechat je stranou v chladu odležet. Asi jsem si svým žitím už dávno nevratně natolik zkurvil karmu, že jakýkoliv duševně-duchovní posun je pro mě vzdálen stejně jako ...a zrovna mě žádný přirovnání nenapadá.

V hlavě se melou bouře. Koráb se nepřevrátí, ale kolíbá se slušně. Já se zuby nehty držím na palubě. Jsem zas jen sám se sebou. Sám se sebou, sebou bez sebe, ale pořád já. Zítra až se vzbudím, budu to zas jenom já, tak bych si na to měl zvyknout, i přes nemile neutěšený stav své pochroumané karmy...(abych znovu neopakoval ten vulgarismus).

Jsem bezohledný? A pokud ano, znamená, že se neohlížím zpět? omyl. že neberu ohledy?možná....
na koho?Na toho či onu?Někdy možná neberu ohledy ani na sebe. Nebo spíš na obraz, kterým bych se rád stal. Je mi pořád tak vzdálen a přitom zdánlivě blízko. A pak jsem někdy tak moc sám s sebou, až se začínám mít rád, a to je asi taky ukazatel zatraceně prohnilýho ega.

Paradoxně se nejvíc cítím sám sebou, když se zbavím všech myšlenek, který mě táhnou k zemi. Zaměstnávají mě úvahami nad tím, co by, kdyby...a ono se tím přece nic nevyřeší. Lidé k sobě nebudou milejší, upřímnější a vůbec. Tak se mi zas v oddělení příjmu zboží kupí stohy hodné ku srovnání. Roztřídit a seřadit! Hodnoty na jednu hromádku, ideály, cíle, pro každou kategorii zvláštní komínek. a pak je tam jedno velké prázdné zaprášené místo, tam by měl ležet úhledně zabalený velký velikananáský balík ovázaný hedvábnou stuhou místo izolepy. Jenže neleží. Kamion se nejspíš někde ztratil.


A nebo za to může moje zkurvená karma!
Dobrou, kéž bych brzo us-nul.

krátce před usnutím aneb surrealistický odkaz

obrovská touha měnit své vlastní neschopnosti v přednosti mě naprosto zavazuje k tomu chovat se jako přízemní idiot se sklony cloumat vlastním svědomím do chvíle, kdy ušima propadnou všechna zásadní doznání a zbavit se tak zbytečných přítěží. od této chvíle jsem pánem svého ega. mám návrh - zkusím(e) to!

???

tohle psala moje ruka, ne já, takže klídek mladej!

Příběh zaprášeného dneška jako bonus


Pán ve světlém kabátu s tmavými skvrnami na lokti se jal rozepínat zbylé dva knoflíčky, které až doposud zakrývaly to, co měly. Odhalil se nám tak v okamžiku pohled do malého království nahoty, v němž si nebylo možno nepovšimnout jedné malé drobnosti, která ale svou přítomností vzbuzovala těžké bouřkové mraky otázek. Na penisu středního věku, délky a šířky, muže středního věku, délky podprůměrné a šířky balónovité, visel malý malilinkatý trpajzlík věku pokročilého. Rukama penis pevně a křečovitě objímal, jeho dlouhé stříbrno-šedé fousky se mu obtáčely kolem údu a konečky jeho plnovousu lechtaly muže na předkožce. Trpajzlík se tvářil blaženě. Mužova tvář byla naopak zkroucena v podivném úšklebku. Co chvíli vyjekl: "buheee, mehehee!" jakoby tím chtěl říct "To je mi ale legrační věc" a nebo úplně něco jiného.
Co s ním? Tedy s trpajzlíkem (pro ty pomalejší z vás). Toť otázka, která probleskla hlavou všem, kterým se naskytl tento bizarní pohled. Těch osob bylo dohromady něco kolem tří. Já, kapitán pejsek a jeho družka, slonice Elly. Kapitán pejsek po chvíli zamyšleného pozorování dospěl k názoru: "Pečlivě jsem zanalyzoval nastalou situaci a usoudil jsem, že je-li třeba muže ve špinavém kabátu zbavit trpajzlíka na pohlavním údu, potom jediná možnost postupu, jak ostatně praví pro tyto okolnosti speciálně zřízené krizové manuály, jest..." na chvilku se odmlčel, "potřít trpajzlíka mastí uvolňující svalové napětí, poté ho stáhnout a vší silou nakopnout holou bosou nohou a osvobodit tak muže od jeho útrap." (jeho francouzský přízvuk jako pozůstatek služby ve francouzské cizincecké legii zněl naléhavě, avšak dosti komicky)

Teď už jen zbývalo vybrat dobrovolníka. "Hlásí se někdo dobrovolně?" zeptala se hyení samice Hugo, která v příbehu dosud nevystoupila. "Kde ses tu vzala,vole?" uklouzne mi překvapeně. "Jak asi, spadla jsem z višně!" Aha, pravdu díš, řekl jsem si v duchu, když jsem při pohledu na hodinky zjistil, že v tuhle dobu hyeny z višně obvykle padají, neb jsou již dostatečně zralé. Pak není o čem mluvit, řekl kapitán pejsek. "Jako odhalený příslušník tajných sborů s nejvyšší šarží jsem pro tento nelehký a dosti odpudivý úkol vybral Tebe, čéče...teda člověče!" Jak já jako, jak to, že já? jak já k tomu přijdu...."Ano, pane, provedu pane!" procedil jsem skrze chrup odevzdaně. Nasadil jsem gumové rukavice, které jsem si umně (finsky taidokkaasti) vytvořil ze dvou igelitových sáčku, do kterých mi maminka pravidlně balívávala svačinky. Neohroženě jsem se pustil vpřed, abych muže zbavil jeho trpazjlíka, když v tom s obrovským tupým hlukem plným dunivých basů roztřásajícím nám půdu pod nohama přiletěla vážka o rozměrech menšího dopravního letadla, pána i s trpajzlíkem sezobla, jako kdyby se nechumelilo, a odletěla pryč, aniž by si všimla, že tím zkazila celý příběh o lidské odvaze a odhodlání překonávat překážky a nelehké životní situace.
A chumelit přesto nezačalo!

A pak se to stalo...

Než vám začnu vyprávět příběh, rád bych jen projevil upřímnou zvědavost nad tím, co autor myslel nadpisem 'a pak se to stalo'. Úplně se děsím, co se tak asi mohlo stát. Trošku zvláštní, že o tom vlastně rozhoduji já...

Seděl jsem na kožené pohovce už dobrou půlhodinu. Zdála se příjemná. Muž, asi tak v kristových létech a v úpletové vestičce podobné doby vzniku, se zdál již značně nervózní. Sedělo se na ní dobře a tak jsem si řekl, vstaň a choď a řekl mu, že si ji vezmu. Mužovi spadl asi kámen ze srdce a nejspíš rovnou na nohu, protože začal podivně poskakovat a úpět, jako kdyby předváděl pradávný obětní tanec mexických indiánů. Dovtípil jsem se, že je to osobitý projev radosti, jelikož, tedy aspoň podle počtu zákazníků v prodejně - byl jsem tam totiž (nepočítaje onu postarší paní v oddělení koupelen, co si jen potřebovala nutně odskočit předstírajíc vážný zájem o francouzský luxusní bidet Leroix) sám, pšenka mu tu moc nekvete. Zaplatil jsem za sedačku takovou sumu, že bych se na ní nejradši hnedle znovu posadil. Během placení se za mnou nenápadně proplížila paní, jejížto zájem o bidet vyprchal stejně tak rychle jako se vyprázdnil její močový měchýř a než pán u pokladny s úpletovou vestičkou, jejíž obyvatelé molové museli pocházet minimálně z mladší doby kamenné, napočítal raz, dva tři tisíce na zpět, žena byla ta tam. Sedačku mi prý přivezou ještě dnes, což je pozitivní zpráva. Sedět před televizí na čtyřech na sobě navršených krabicích od vánočního cukroví, v kterých byly původně boty, už přestávalo bavit mě i mou..pozadí. Živě se mi teď vybavila vzpomínka na loňskou kolekci cukroví - vanilkových rohlíčků zvláště, jejichž aroma a žel i chuť, díky umístění v krabici od mých podzimních bot ze surové usně, velmi silně při každém kousnutí připomínala dětská léta (myšlena teplá období mezi jarem a podzimem dětských let) strávená u vody stavěním budov, postaviček a bůhvíčeho dalšího z kvalitního jílu ze dna, stejně tak jako z onoho plovoucího jílu, co se pravidelně objevoval u kraje vodního břehu, kdykoliv kolem proplul parník. Podobnou vůni jako plovoucí jíl z parníku měly žel i jinak vynikající vanilkové rohlíčky.

a pak se to stalo... a mě by pořád zajímalo co...:-)

Vladislav nikoliv Jagellonský aneb Ať žije volné psaní, moje milá vdaná paní s vnady, jež se těžko zdaní! Ňadra totiž nejsou odepsatelnou po(d)ložkou!

Otevřel okno a zahulákal na partičku čadící pod oknem: "Chuligáni jedni, mazejte do školy!" Ihned okno zase zavřel, takže se k jeho uším nedonesla reakce celého gangu osmiletých detí, jež už druhým rokem koketovaly s myšlenkou přestat kouřit......lehký eLeMka...a přesedlat na Startky, protože ty jsou podle Kápa, co dostal přezdívku podle toho, že mu neustále kape z nosu, "víc hustý". Dá se ale předpokládat, že vzkaz tříštící se o okenní tabuli v prvním patře zněl "Drž hubu, vole, dědku, ty krávo!" či nějak obdobně. Pan Vladislav žil už 15 let sám. Měl jen - za prvé akvárko s dvěma napolo umrlými rybičkami, za druhé psa, co se spíš podobal rohožce - s tím rozdílem, že při kontaktu podrážek bot s jeho srstí vydával tento pes nelibé zvuky podobné kňučení (psa), a za třetí ženu, která kňučela neustále, bez toho, aniž by si o ní kdokdy podrážky otíral. Vladislav byl vášnivým sběratelem netradičních věcí. Sbíral krom nezpracované slonoviny, a to převážně z kapacitních důvodů (více jak dva sloni indičtí by se do malé komory v panelovém domě nevešli a navíc si jistě dokážete představit, jak zapáchá třeba taková mrtvá slepice, natožpak slon indický) snad vše počínaje hubicemi od vysavačů všemožných výrobců; přes vlastnoručně podepsané fotografie regionálních politiků (pan Vladislav všechny fotky zručně a vlastnoručně podepsal) a kožená pouzdra na vábničky převážně určené pro vábení spárkaté zvěře - spíše tedy než o vábničky se jednalo o tzv. chrochtáčky; až k úlomkům - artefaktům, které se panu Vladislavovi podařilo během jeho dlouhé řidičské kariéry ulomit (či jednoduše roztřískat) ze svých vozidel (jen pro příklad - zrcátko vnitřní zpětné (8ks), zrcátka vnější zpětná (po 6 ks na obou stranách), dveře přední na straně řidiče (1ks), světlo brzdové zpětné (3 ks), řadící páka (10ks), volant (14ks) atd. Pan Vladislav za svůj dlouhhý a nudný život velmi trpěl. Trpěl na revma v kolenou, ale trpěl také tím, že měl obrovskou sílu v pažích, kterou nedokázal dost dobře ovládat. Aha, to vysvětluje i ty řadící páky a volanty, pomyslel si autor a pokračoval v psaní. Neměl prostě v pažích dostatečný cit. Tato vada se mu však bohužel roznesla po těle a usídlila se kromě levého ušního lalůčku také v mozku. Vladislav se stal necitelným nelidou, jehož nerozesmálo ani vysílání TVF, cirkusové televize Fonka, ani jiní výborní komici z televizních obrazovek. Jistou důležitost musíme přikládat faktu, že pan Vladislav nikdy nevlastnil žádný televizní přijímač, ale kdyby ho přece jen vlastnil, jsem přesvědčen, že by se nepousmál ani umu pštrossa emu. Byl zatrpklý a životem znecitlivělý natolik, že se nechal myšlenkami unést až tak daleko, že už nenalezl cestu zpět a nadobro se ztratil ze světa.

Takový je pan Vladislav, který k nám přijel až z Příbrami. Rád čte, luští Sudoku a v minulosti pracoval jako umělecký truhlář a nájemný vrah (neméně umělecký). Hip-hap-hop!

PEVNOST BOYARD SE VRACÍ!!!

INDICIE OD OTCE FURA! MÁTE 5 MINUT NEŽ INDICIE SHOŘÍ JAKO PAPÍR (ONA TOTIŽ JE PAPÍROVÁ)!


Soupeření hemisfér

Co je a co není fér...

Co je fajn a co je fuj...

Kuješ hovno, tak ho kuj!

Každý ať si v sobě sám

hledá význam těchto slov

jenom jedno napovím

hovno nerovná se kov...

(Instrukce:)

Zkus vykopat psa

zachraň aspoň kosti...

Objev smysl v nesmyslu

Spas se od blbosti!*

*Vzkaz pro všechny, kteří na tom ještě můzou zapracovat, já už jsem se definitvně v blbosti zabydlel!

_____________________________________________________

KDYBY BYL BAVOROV...

...tam co chovaj kuřata ve velkym...

...pak bych ti oslintal obličej....

...jenže on je za vodou, však to víme všichni až moc dobře...

Mám pocit.... (taky máte pocity? To rád slyším...vlastně neslyším vůbec nic....

HALÓÓÓ???!!
Ne, proboha ne...jen ne ohluchnout...co bych (si) pak počal...?!

Mno tak Halóó..!!!

Možná je ale správně, že neslyším žádné hlasy...vlastně ještě, že tak! UF*

Jinak bych už asi skutečně nedokázal přesvědčit ani sám sebe, že netrpím žádnou psychickou poruchou!

Mám pocit, že

KDYBYCH BYL BLOG (až tak daleko jsem ve svých úvahách došel)

ASI BYCH SE MUSEL NADOBRO SMAZAT!


*O