Přátelé, kamarádi!
Děkuji vřele za to, že jste nebyli líní, zapojili se do hlasování v anketě, dvakrát klikli myší a pomohli mi tak aspoň trošku nahlédnout do motivů vaší návštěvy GROOVE YARDy.
Vězte, že dnes večer se budou hrát písně známé i méně neznámé i ty nejméně neznámé, větrem ošlehané i více čerstvé.
Těším se.....
Cogito Ichtys Ergo Sum Sumec
Hezký večer, ať už ho strávíte kdekoli - a pokud zavítáte na GROOVE....vaše chyba!:-)
Dan dan dali ban, dali mi banááána. Eee, Müssetééé...
Romantika v ceně....
"Můžu Tě zahřát?" slyšel jsem najednou sám sebe říkat a to tak přemrštěně sebejistým a ležérním tónem zároveň (který jsem těžko mohl odposlechnout ani z toho nejpitomějšího hollywoodského romantického thrilleru), že jsem se nad svým počínáním velmi podivil. "Ale musim Tě předem upozornit na to, že tim myslim mnohem víc, než otevřeně říkám!" Zdálo se mi, že se třese. Jestli to bylo zimou nebo zvláštní empatickou rozrušeností - tedy z toho, že ji dělala nervózní má neustálá leč marná snaha být zábavným společníkem - se nedalo s jistotou určit. "Chceš facku teď, nebo až za chvíli," opáčila zdvořile, hlasem sladkým jak hrneček kefíru, ikdyž člověk s vyvinutou iluzorní představivostí v něm dokázal identifikovat aspoň něco málo provokativní vyzývavosti. Zvážil jsem celou situaci a pro sebe jsem rozhodl, že by bylo výhodnější si tu facku odbýt teď hned, abych se pak v klidu mohl soustředit na systematicky rozfázované a stupňované svádění, u kterého si člověk nikdy nemůže být jist, jak dopadne (zda totálním zesměšněním (se) či "vroucným" objetím...a ještě vroucnějšími kopanci do břicha....od některého z mužských přátel objektu svádění....). Nahlas jsem neřekl nic, tedy původně jsem si to tak plánoval - nasadit výraz ukřivděného chudáčka, jemuž se v očích zračí všech deset božích přikázání. Odpoledne jsem ten výraz vydatně trénoval před zrcadlem při vytrhávání ochlupení z nosu, a tak jsem myslel, že tenhle nástroj by mohl být adekvátní vyvstalé situaci, jež vyžadovala bryskní řešení. Tíha situace na mne však dolehla tak těžce, že jsem ze svých plic musel s hlubokým výdechem vypravit i větu, která nutně v chvílemi pohasínajícím osvětlení lampy uprostřed širo širé tmy působila jako zaměřovací reflektor marťanského létajícího talíře: "Co kdybych Tě vzal k nám domů a zahřál Tě tam?" Podívala se na mne vážným - mírně znechuceným pohledem - a já si na zlomek vteřiny připadal pánem vesmíru (minimálně jedné marťanské lodě)- 'tohle dopadne pro domácí stranu příznivě' běželo mi hlavou. S odstupem času musím říct, že to příznivě docela dopadlo...Hůř může být vždycky. Hematom minimálně o velikosti mexické stodolarovky ustupuje, a v místě, kde se její podpatek zabořil do mého chodidla, už začíná znovu pomalu proudit krev. Zlomený nos snad taky nějak přežiju....
...jsem přece CHLAP, ne? Jsem přece chlap...
No právě...jsem chlap,...přece...
...jsem přece CHLAP, ne? Jsem přece chlap...
No právě...jsem chlap,...přece...
Vůbec ne z vlastní hlavy....aneb NEJKRATŠÍ KRITIKA NA SVĚTĚ
Předběhněme pár dní čas.... ....hudební kritika krátká, ale výstižná.
Dne 3.4. 2008 vystoupil ve velkém sále pražské Lucerny Meky Žbirka.
PROČ?
Krom jiného...
Přátelé basového klíče, petrklíče, francouzského klíče a klíče od bytu. Mám tu drzost vás srdečně pozvat na vystoupení kapely JAZZ FACES, jež se uskuteční....
4.4. v Kinokavárně U Pilotů v pražských Vršovicích zhruba od 19:45 do 21:59 (pak nastává noční klid zbraní)
či snad o den později
5.4. v motorbaru Tarantula na Březových horách zhruba od 20:10 (+-autobus) do doby, kdy nebudeme mít co hrát a nalezneme pravdu na dně lahve s džinem (až nyní jsem pochopil onu pohádkovou metaforu....Džin v láhvi)
Budete-li míti času nazbyt, vězte, že kapela v obsazení
Hrnce, lopaty a vidličky - Marek Stark
Struhadlo šestistrunné - Ondra Sobotka
Záchodová mísa a zahnutá záchodová trubka- Trubka Džej Ár
Mísa meruněk a basa piva- Jirka Matys
Černobílé klapky nejen na uši - Viktor Jerman
bude poctěna vaší návštěvou - ať už tam či onde. Na repertoáru naleznete písně z nejplísňovatějších - od improvizace na tón A, po improvizaci na tón B. Přesný harmonogram naleznete, to nemohu říct, jelikož půjde o velmi improvizovaný večer. V pavoučím baru na Březových kop¨cích vystoupí onen večer také kapela COMPANY pod vedením výše zmíněného Viktora Jermana ve složení a doufejme, že i v dobrém rozpoložení :
Vojs - Danuška Sauerová
Bejsová kejtra - Pepik Uzel
Eklektická kejtra - Martin Stejskal
Pajano - Viktor Jerman
Dr(e)ams - Míša Hanuš
Saxo - Sherlock Holmes
4.4. v Kinokavárně U Pilotů v pražských Vršovicích zhruba od 19:45 do 21:59 (pak nastává noční klid zbraní)
či snad o den později
5.4. v motorbaru Tarantula na Březových horách zhruba od 20:10 (+-autobus) do doby, kdy nebudeme mít co hrát a nalezneme pravdu na dně lahve s džinem (až nyní jsem pochopil onu pohádkovou metaforu....Džin v láhvi)
Budete-li míti času nazbyt, vězte, že kapela v obsazení
Hrnce, lopaty a vidličky - Marek Stark
Struhadlo šestistrunné - Ondra Sobotka
Záchodová mísa a zahnutá záchodová trubka- Trubka Džej Ár
Mísa meruněk a basa piva- Jirka Matys
Černobílé klapky nejen na uši - Viktor Jerman
bude poctěna vaší návštěvou - ať už tam či onde. Na repertoáru naleznete písně z nejplísňovatějších - od improvizace na tón A, po improvizaci na tón B. Přesný harmonogram naleznete, to nemohu říct, jelikož půjde o velmi improvizovaný večer. V pavoučím baru na Březových kop¨cích vystoupí onen večer také kapela COMPANY pod vedením výše zmíněného Viktora Jermana ve složení a doufejme, že i v dobrém rozpoložení :
Vojs - Danuška Sauerová
Bejsová kejtra - Pepik Uzel
Eklektická kejtra - Martin Stejskal
Pajano - Viktor Jerman
Dr(e)ams - Míša Hanuš
Saxo - Sherlock Holmes
Z CESTOVATELSKÉHO ZÁPISNÍKU PŘÁNÍ (A STÍŽNOSTÍ)
Láká mě již dlouho Dháká
(Z rozplývajících se snů
Postavím si sněhuláka!)
A tající ideály
(co se týče mého umu)
Setřu hadrem, vyždímu!
(do dvou decek Rumu)*
*promíchat, netřepat!
(Z rozplývajících se snů
Postavím si sněhuláka!)
A tající ideály
(co se týče mého umu)
Setřu hadrem, vyždímu!
(do dvou decek Rumu)*
*promíchat, netřepat!
Hudební zdravice aneb zdraví přijde s hudbou
Přátelé, nemohl jsem si odpustit neumístit zde jeden z hudebních skvostů. Píseň z alba, jež spatřilo světlo světa v roce 1977 a obsahovalo mimo jiné i v roce 1978 hned dvěma soškami GRAMMY oceněnou sklabu Just The Way You Are, kterou možná znáte spíše než od skutečného autora v cover verzi v podání Barryho White či snad Diany Krall.
Nic víc není potřeba dodávat...snad jen
BILLY JOEL - She's Always Woman To Me
Pro milovníky "Karaoke"...jen si zpívněte...text písně např. zde a nebo tady ale rozhodně ne tady
Nic víc není potřeba dodávat...snad jen
BILLY JOEL - She's Always Woman To Me
Pro milovníky "Karaoke"...jen si zpívněte...text písně např. zde a nebo tady ale rozhodně ne tady
UPOUTÁVKA MÁ PŘEDNĚ UPOUTAT!
Seriál o tom, jak být správně GROOVE aneb stopětapadesát rad a klišé jak být OUT a přitom nemuset hubnout...
JIŽ BRZY. JAZYK, NAZÝVAT, RUZYNĚ!
Sledujte BLOG a dozvíte se víc....víc...víc...NEJVÍC!
JIŽ BRZY. JAZYK, NAZÝVAT, RUZYNĚ!
Sledujte BLOG a dozvíte se víc....víc...víc...NEJVÍC!
Vladislav nikoliv Jagellonský aneb Ať žije volné psaní, moje milá vdaná paní s vnady, jež se těžko zdaní! Ňadra totiž nejsou odepsatelnou po(d)ložkou!
Otevřel okno a zahulákal na partičku čadící pod oknem: "Chuligáni jedni, mazejte do školy!" Ihned okno zase zavřel, takže se k jeho uším nedonesla reakce celého gangu osmiletých detí, jež už druhým rokem koketovaly s myšlenkou přestat kouřit......lehký eLeMka...a přesedlat na Startky, protože ty jsou podle Kápa, co dostal přezdívku podle toho, že mu neustále kape z nosu, "víc hustý". Dá se ale předpokládat, že vzkaz tříštící se o okenní tabuli v prvním patře zněl "Drž hubu, vole, dědku, ty krávo!" či nějak obdobně. Pan Vladislav žil už 15 let sám. Měl jen - za prvé akvárko s dvěma napolo umrlými rybičkami, za druhé psa, co se spíš podobal rohožce - s tím rozdílem, že při kontaktu podrážek bot s jeho srstí vydával tento pes nelibé zvuky podobné kňučení (psa), a za třetí ženu, která kňučela neustále, bez toho, aniž by si o ní kdokdy podrážky otíral. Vladislav byl vášnivým sběratelem netradičních věcí. Sbíral krom nezpracované slonoviny, a to převážně z kapacitních důvodů (více jak dva sloni indičtí by se do malé komory v panelovém domě nevešli a navíc si jistě dokážete představit, jak zapáchá třeba taková mrtvá slepice, natožpak slon indický) snad vše počínaje hubicemi od vysavačů všemožných výrobců; přes vlastnoručně podepsané fotografie regionálních politiků (pan Vladislav všechny fotky zručně a vlastnoručně podepsal) a kožená pouzdra na vábničky převážně určené pro vábení spárkaté zvěře - spíše tedy než o vábničky se jednalo o tzv. chrochtáčky; až k úlomkům - artefaktům, které se panu Vladislavovi podařilo během jeho dlouhé řidičské kariéry ulomit (či jednoduše roztřískat) ze svých vozidel (jen pro příklad - zrcátko vnitřní zpětné (8ks), zrcátka vnější zpětná (po 6 ks na obou stranách), dveře přední na straně řidiče (1ks), světlo brzdové zpětné (3 ks), řadící páka (10ks), volant (14ks) atd. Pan Vladislav za svůj dlouhhý a nudný život velmi trpěl. Trpěl na revma v kolenou, ale trpěl také tím, že měl obrovskou sílu v pažích, kterou nedokázal dost dobře ovládat. Aha, to vysvětluje i ty řadící páky a volanty, pomyslel si autor a pokračoval v psaní. Neměl prostě v pažích dostatečný cit. Tato vada se mu však bohužel roznesla po těle a usídlila se kromě levého ušního lalůčku také v mozku. Vladislav se stal necitelným nelidou, jehož nerozesmálo ani vysílání TVF, cirkusové televize Fonka, ani jiní výborní komici z televizních obrazovek. Jistou důležitost musíme přikládat faktu, že pan Vladislav nikdy nevlastnil žádný televizní přijímač, ale kdyby ho přece jen vlastnil, jsem přesvědčen, že by se nepousmál ani umu pštrossa emu. Byl zatrpklý a životem znecitlivělý natolik, že se nechal myšlenkami unést až tak daleko, že už nenalezl cestu zpět a nadobro se ztratil ze světa.
Takový je pan Vladislav, který k nám přijel až z Příbrami. Rád čte, luští Sudoku a v minulosti pracoval jako umělecký truhlář a nájemný vrah (neméně umělecký). Hip-hap-hop!
Takový je pan Vladislav, který k nám přijel až z Příbrami. Rád čte, luští Sudoku a v minulosti pracoval jako umělecký truhlář a nájemný vrah (neméně umělecký). Hip-hap-hop!
O dokonalosti - přirozeně mojí!
Zítra o mě vyjde článek v nově vzniknuvších seriózních ACHJO! novinách. Ponese titulek
Blbej Dýdžej hlásí : "Olízl jsem si loket!"
Naše redakce byla u toho, když muž s iniciály shodnými s jednou z hlavních postav mýdlové opery Dallas J. R. místopřísažně prohlásil, že se mu podařilo olíznout si svůj vlastní loket. Na naši otázku, jak se mu to podařilo, nejdříve zvedl pravé obočí, zakašlal a odplivl si do rohu místnosti, kde byla jakoby náhodou umístěna váza s patnácti rozkvetlými tulipány odstínu krémové žluti, a pak pravil (šlapaje si přitom na jazyk*): "Ehm, inu...so bych pro sssslávu neudělal. Ale jakou prásssi to dalo...zatrasssenou!"
Už dřív jsem se otevřeně přiznal k tomu, že jsem dokonalý. Nechci vás podceňovat, ale jsem daleko dokonalejší, než si všichni myslíte. Došel jsem k závěru, že pokud jsem lidská bytost (uvažujme teď ve zjednodušených kategoriích, aby byl obsah přístupen i těm méně intelektuálně nadaným z vás) - tedy pokud jsem lidská bytost, která je obdařena existencí - tedy BYTÍM, potom lze její existenci nějak odvodit. Těžko někomu můžu dokázat, že skutečně jsem, tudíž občas i myslím a nebo vobráceně, jak už to ostatně řek nějakej strejda přede mnou. Štouralství ve vědě dosáhlo takových rozměrů, že přesto, že se, často nedobrovolně, řídím fyzikálními zákony a biologickými zákony a zákony vůbec, nutně to neznamená, že je moje existence prokazatelná - ikdyž na dotek by se to, hádám, poznat dalo** - my se ale snažíme držet v rovině vědomí - existence mysli, něčeho nezávislého na tvaru a hmotě. Oslími můstky jsem ve svých úvahách došel k tomu, že svou existenci můžu odvozovat pouze a jen od toho, že pokud na jednom místě jsem (rozuměj nehmotné JÁ; já jako substance narozdíl od všehomíra nevšeobjímající, NEprostupující svět ve své celistvosti, ale právě naopak jen jako substance - nejen dosahem - omezená, přičemž přirozeně nelze používat kategorii fyzického prostoru, ta by byla zavádějící, protože, a na to nesmíme zapomenout, bavíme se stále a jen o nehmotné podstatě bytí****) potom moje dokonalost se nejvíce projeví mimu tuto kategorii. Zkráceně - jsem-li právě teď někde, potom je jisté, že na ostatních místech nejsem. A všude tam, kde se nenachází mé bytí, lze práve nejlépe pocítit mou dokonalost v nejčistší formě. Jsem dokonalý právě proto, že tam, kde se bytostně nevyskytuji, není má nepřítomnost nijak pozorována, má absence zapadá do harmonického řádu žití a pořádek věcí tak jest nastolen. Lidé by na to měli častěji myslet a děkovat komu jen chtějí, zvláště pak mně, za to, že nejsem tam, kde oni - v tom spočívá má naprostá a neomezená dokonalost, která je tak málo uvědomována. Nejsem přítomen, tudíž se vyskytuji v ryzí formě trancendentální nadlidskosti.
Blbej Dýdžej hlásí : "Olízl jsem si loket!"
Naše redakce byla u toho, když muž s iniciály shodnými s jednou z hlavních postav mýdlové opery Dallas J. R. místopřísažně prohlásil, že se mu podařilo olíznout si svůj vlastní loket. Na naši otázku, jak se mu to podařilo, nejdříve zvedl pravé obočí, zakašlal a odplivl si do rohu místnosti, kde byla jakoby náhodou umístěna váza s patnácti rozkvetlými tulipány odstínu krémové žluti, a pak pravil (šlapaje si přitom na jazyk*): "Ehm, inu...so bych pro sssslávu neudělal. Ale jakou prásssi to dalo...zatrasssenou!"
Už dřív jsem se otevřeně přiznal k tomu, že jsem dokonalý. Nechci vás podceňovat, ale jsem daleko dokonalejší, než si všichni myslíte. Došel jsem k závěru, že pokud jsem lidská bytost (uvažujme teď ve zjednodušených kategoriích, aby byl obsah přístupen i těm méně intelektuálně nadaným z vás) - tedy pokud jsem lidská bytost, která je obdařena existencí - tedy BYTÍM, potom lze její existenci nějak odvodit. Těžko někomu můžu dokázat, že skutečně jsem, tudíž občas i myslím a nebo vobráceně, jak už to ostatně řek nějakej strejda přede mnou. Štouralství ve vědě dosáhlo takových rozměrů, že přesto, že se, často nedobrovolně, řídím fyzikálními zákony a biologickými zákony a zákony vůbec, nutně to neznamená, že je moje existence prokazatelná - ikdyž na dotek by se to, hádám, poznat dalo** - my se ale snažíme držet v rovině vědomí - existence mysli, něčeho nezávislého na tvaru a hmotě. Oslími můstky jsem ve svých úvahách došel k tomu, že svou existenci můžu odvozovat pouze a jen od toho, že pokud na jednom místě jsem (rozuměj nehmotné JÁ; já jako substance narozdíl od všehomíra nevšeobjímající, NEprostupující svět ve své celistvosti, ale právě naopak jen jako substance - nejen dosahem - omezená, přičemž přirozeně nelze používat kategorii fyzického prostoru, ta by byla zavádějící, protože, a na to nesmíme zapomenout, bavíme se stále a jen o nehmotné podstatě bytí****) potom moje dokonalost se nejvíce projeví mimu tuto kategorii. Zkráceně - jsem-li právě teď někde, potom je jisté, že na ostatních místech nejsem. A všude tam, kde se nenachází mé bytí, lze práve nejlépe pocítit mou dokonalost v nejčistší formě. Jsem dokonalý právě proto, že tam, kde se bytostně nevyskytuji, není má nepřítomnost nijak pozorována, má absence zapadá do harmonického řádu žití a pořádek věcí tak jest nastolen. Lidé by na to měli častěji myslet a děkovat komu jen chtějí, zvláště pak mně, za to, že nejsem tam, kde oni - v tom spočívá má naprostá a neomezená dokonalost, která je tak málo uvědomována. Nejsem přítomen, tudíž se vyskytuji v ryzí formě trancendentální nadlidskosti.
Toliko k dílu - Dokonalost nepřítomnosti...Milujte mne a množte mne....A jezte svíčkovou, burani!
HOWGH!
*Svými značkovými botami Gepard velikosti čtyřiačtyřicet
**I tak ale nevěřící Tomy & (občas i nějaké ty) Jerry nedokážu přesvědčit (pokud přistoupí alespoň hypoteticky na "mou" existenci) o tom, že daná hmota (o kterou žel naštěstí jde až v poslední řadě) - hmota seskupená do tohoto podivného pře-údovaného tvaru jsem jen a jen já a ne třeba moje sousedka.***
***(která nemá ráda, když ji, jak říká, "troubím" nad hlavou - což daleko víc uráží nástroj, na který se snažím hrát, protože se na něj dá "dělat" spoustu věcí, jen ne TROUBIT!).
****velmi převelmi zjednodušeně můžu říci, že zabírám zhruba tolik místa, kam až šahá má pošahaná pamět - lze tedy říct, že v tomto směru jsem velmi skromný
GROOVE nenahradí všechny pro tělo potřebné minerály!
Jen GROOVEM není a nemůže být živ člověk, to snad všichni vědí nebo aspoň tuší.
Jsou kopce a haldy a hory a velehory, celé pohoří a pásy pohoří, celé tektonické desky další muziky, nad kterou by stálo za to strávit celé měsíce a roky či snad prožít několik lidských životů.
Jen ale málokterá muzika v sobě nese celý svůj vlastní svět...taková, která pokrývá celé univerzum, která do sebe s lehkostí vtáhne souhvězdí doposud neobjevená, taková muzika, která vám dovolí cestovat vlastním nitrem stejně tak jako po nekonečných dálkách moří a s albatrosími křídly se vznášet nad hladinou, či snad s hladkou kůží delfína proplouvat v šelfovém moři prosvícené modři jen o něco málo tmavší než odstín na vlajce Ukrajiny.
Jak to napsal Jiří Stivín v předmluvě jedné knížky o jazzu, která se nápaditě jmenuje JAZZ, citujíc přitom moderátora rádia Hlas Ameriky -
"Jazz je jakákoliv hudba, kterou poslouchám, když chci poslouchat jazz."
Jak zatraceně výstižné.
Někdy skutečně platí, že pokud člověk hudbu poslouchá jen ušima, ochudí se o její skutečnou hloubku. Uši je jistě dobré mít nastražené (jen pozor, aby si o vás lidé nemysleli, že je máte umělé...i to se občas stává). Existuje hudba, která se žije..která se nutně musí žít k tomu, aby byla dokonale vstřebána. Sama o sobě žije příběh, do kterého, máte-li chuť a kousek odvahy, můžete vstoupit a nechat se jím unášet kam jen se vám zamane. PAT METHENY (a jeho fenomenální skupina) je jedním z těch géniů, kteří dokáží vměstnat svět do perforovaného lesklého placatého kolečka o průměru hádám cca 7 cenitmetrů. Zkuste ochutnat třeba jeho Still Life (Talking); Speaking Of Now nebo snad The Way Up. Třeba se tenhle svět neslučuje s vašimi představami, třeba se vám v něm nebude líbit - obrovská výhoda tohoto univerza uvnitř cédé placky však spočívá v tom, že ho můžete jednoduše vypnout a schovat do krabičky...třeba na jindy, třeba pro někoho jiného. Pocit zvláštního až mystického prožitku, možnost cestování časem, drsným severem a vlastním vědomím proti proudu myšlenek (bez požití jakéhokoliv množství omamných látek všerůzných tvarů, chutí a složení) - tak nějak může působit hudba norského saxofonisty JANA GARBARKA, pokud do ní vplujete správnou ploutví ve správném čase. Těžko škatulkovatelná tvorba...ale hudební škatulky stejně jen všechno komplikují...Jen pro příklad alba Twelve Moons či Visible World či snad In Praise of Dreams vám našeptají, kudy fouká severský vítr, osloví vás a dost možná, že také vůbec ne...záleží jen na vás, zda se necháte unést do jiného světa, protože on se vám podbízet nebude...
//////////
Před chvíli byl v mé společnosti Billy Joel a jeho krásné písně, teď zase hip-hopový, taneční, pozitivní Will Smith, k večeru cestou z města se mnou kráčel i Tom Waits, byl tu Hiram Bullock se svojí peckou Can't Fight The Funk, Zapěl jsem si s YES, ale i s Vlastou Redlem. Zadupal nad sousedovic hlavami u Micheala Jacksona, obdivoval akordickou skladbu songů Stevieho Wondera, rozproudil jsem se s Tower of Power, kolem se mihli i -123 minut, Elliot Yamin, System Of A Down i TLC. Mobil mi dnes při vyzvánění zapěl, jako ostatně vždy, Jimiho Jamisona a titulní píseň z Baywatch, budík mě při troše štěstí i zítra vzbudí sladkým hitem od Sixpence None The Richer - Kiss me... / S Tracy Chapman a jejím půvabným hlasem (nic na půvabu neubírá ani fakt, že zní jako mužský) vám všem přeju dobrou noc...
A s kým usínáte/snídáte/procházíte se/pracujete/odpočíváte/zpíváte a tancujete vy?
GROOVE neznačí prvopočátek ani konec. Jen bod mezi dvěma konci nekonečné struny...
Jsou kopce a haldy a hory a velehory, celé pohoří a pásy pohoří, celé tektonické desky další muziky, nad kterou by stálo za to strávit celé měsíce a roky či snad prožít několik lidských životů.
Jen ale málokterá muzika v sobě nese celý svůj vlastní svět...taková, která pokrývá celé univerzum, která do sebe s lehkostí vtáhne souhvězdí doposud neobjevená, taková muzika, která vám dovolí cestovat vlastním nitrem stejně tak jako po nekonečných dálkách moří a s albatrosími křídly se vznášet nad hladinou, či snad s hladkou kůží delfína proplouvat v šelfovém moři prosvícené modři jen o něco málo tmavší než odstín na vlajce Ukrajiny.
Jak to napsal Jiří Stivín v předmluvě jedné knížky o jazzu, která se nápaditě jmenuje JAZZ, citujíc přitom moderátora rádia Hlas Ameriky -
"Jazz je jakákoliv hudba, kterou poslouchám, když chci poslouchat jazz."
Jak zatraceně výstižné.
Někdy skutečně platí, že pokud člověk hudbu poslouchá jen ušima, ochudí se o její skutečnou hloubku. Uši je jistě dobré mít nastražené (jen pozor, aby si o vás lidé nemysleli, že je máte umělé...i to se občas stává). Existuje hudba, která se žije..která se nutně musí žít k tomu, aby byla dokonale vstřebána. Sama o sobě žije příběh, do kterého, máte-li chuť a kousek odvahy, můžete vstoupit a nechat se jím unášet kam jen se vám zamane. PAT METHENY (a jeho fenomenální skupina) je jedním z těch géniů, kteří dokáží vměstnat svět do perforovaného lesklého placatého kolečka o průměru hádám cca 7 cenitmetrů. Zkuste ochutnat třeba jeho Still Life (Talking); Speaking Of Now nebo snad The Way Up. Třeba se tenhle svět neslučuje s vašimi představami, třeba se vám v něm nebude líbit - obrovská výhoda tohoto univerza uvnitř cédé placky však spočívá v tom, že ho můžete jednoduše vypnout a schovat do krabičky...třeba na jindy, třeba pro někoho jiného. Pocit zvláštního až mystického prožitku, možnost cestování časem, drsným severem a vlastním vědomím proti proudu myšlenek (bez požití jakéhokoliv množství omamných látek všerůzných tvarů, chutí a složení) - tak nějak může působit hudba norského saxofonisty JANA GARBARKA, pokud do ní vplujete správnou ploutví ve správném čase. Těžko škatulkovatelná tvorba...ale hudební škatulky stejně jen všechno komplikují...Jen pro příklad alba Twelve Moons či Visible World či snad In Praise of Dreams vám našeptají, kudy fouká severský vítr, osloví vás a dost možná, že také vůbec ne...záleží jen na vás, zda se necháte unést do jiného světa, protože on se vám podbízet nebude...
//////////
Před chvíli byl v mé společnosti Billy Joel a jeho krásné písně, teď zase hip-hopový, taneční, pozitivní Will Smith, k večeru cestou z města se mnou kráčel i Tom Waits, byl tu Hiram Bullock se svojí peckou Can't Fight The Funk, Zapěl jsem si s YES, ale i s Vlastou Redlem. Zadupal nad sousedovic hlavami u Micheala Jacksona, obdivoval akordickou skladbu songů Stevieho Wondera, rozproudil jsem se s Tower of Power, kolem se mihli i -123 minut, Elliot Yamin, System Of A Down i TLC. Mobil mi dnes při vyzvánění zapěl, jako ostatně vždy, Jimiho Jamisona a titulní píseň z Baywatch, budík mě při troše štěstí i zítra vzbudí sladkým hitem od Sixpence None The Richer - Kiss me... / S Tracy Chapman a jejím půvabným hlasem (nic na půvabu neubírá ani fakt, že zní jako mužský) vám všem přeju dobrou noc...
A s kým usínáte/snídáte/procházíte se/pracujete/odpočíváte/zpíváte a tancujete vy?
GROOVE neznačí prvopočátek ani konec. Jen bod mezi dvěma konci nekonečné struny...
Dovolte mi se podělit
Jsem si toho plně vědom...
Dedication:
Pro pár z Vás pamětníků, kteří sledují tento blog po delší čas než jen pár vteřin či několik vykulených sekund do chvíle, než si většina z vás uvědomí, že jste dost pravděpodobně vstoupili do úplně jiných internetových dveří, než jste měli v úmyslu...
Ležel jsem ve vaně (vana, toť první z indikátorů, že půjde o velmi slibovanou velmi špatnou povídku, kterou jsem slíbil již před neustále se zvětšujícím se časovým úsekem). Ne - já seděl ve vaně - protože říct, že jsem v ní ležel, by navádělo k mylné představě, že se do ní vleže vejdu a já se rozhodl být co nejvíce realistický.
Sledoval jsem svá chodidla jak pomalu červenají a myslel jsem přitom na dva humry plovoucí ve vroucí lázni. Pokaždé, když si napustím vanu tak horkou vodou, že mé palce prožívají útok tisíce malých setsakra ostrých jehliček a růžovějí, vytane mi na mysli výtka, že muži by se neměli oddávat lázni příliš horké s ohledem na potenciální zdraví svých (stejně tak potenciálních) budoucích potomků.
Prolítlo mi hlavou, zda mé tělesné vybavení ještě snese teplotu, při níž humři na mých chodidlech přestávají klapat klepety, ale za moment už se nechávám unést myšlenkou jinou.
Čekal jsem až se vana ve svém prostředku roztrhne ve dví a z hlubin podvaní vystříkne gejzír. Místo toho zazvonil mobil. Poslouchal jsem jak někde za dveřmi na stole v předsíni na včerejších novinách vedle poloprázdného hrnku s bílou kávou a okoralou kůrkou chleba vyhrává melodie 'ta ta dů dá dadadadé'! Nechtělo se mi nějak moc vylézat z vany a proto řekněme, že mobil neležel na stole za dveřmi, ale na umyvadle vedle vany (kam bych si ho přirozěně za normálncíh okolností nepoložil).
Tak a veškerá relaličnost je v tahu...!
Kůže na mých prstech začala hrát na varhany, což mě donutilo k úvaze, zda se zvednout a zabalit se v župan dopřejíc si tak pocitu jablka. Tento postup shledal jsem aproprietním a proto jsem nejdřívě palcem u nohy asi dvacet vteřin bojoval s kroužkem na špuntu a snažil se ho neobratnou nohou obratně uchopit a pak jsem ho vzal do ruky a vanu vypustil. Všechna voda zmizela někde v útrobách obrovského panelového dinosaura, mé tělo ztěžklo zjištěním, že Archimédův zákon přestal zase pro dnešek platit a opětovným nabytím pocitu dvaaosmdesáti kilogramů se stal vanovitý příběh tak reálným jako nenalezená inspirace na dně lahve se skotskou...totiž teď už bez ní. Škyt!
TO BE(E) or NOT TO BE
(CONTINUED...)
Pro pár z Vás pamětníků, kteří sledují tento blog po delší čas než jen pár vteřin či několik vykulených sekund do chvíle, než si většina z vás uvědomí, že jste dost pravděpodobně vstoupili do úplně jiných internetových dveří, než jste měli v úmyslu...
Ležel jsem ve vaně (vana, toť první z indikátorů, že půjde o velmi slibovanou velmi špatnou povídku, kterou jsem slíbil již před neustále se zvětšujícím se časovým úsekem). Ne - já seděl ve vaně - protože říct, že jsem v ní ležel, by navádělo k mylné představě, že se do ní vleže vejdu a já se rozhodl být co nejvíce realistický.
Sledoval jsem svá chodidla jak pomalu červenají a myslel jsem přitom na dva humry plovoucí ve vroucí lázni. Pokaždé, když si napustím vanu tak horkou vodou, že mé palce prožívají útok tisíce malých setsakra ostrých jehliček a růžovějí, vytane mi na mysli výtka, že muži by se neměli oddávat lázni příliš horké s ohledem na potenciální zdraví svých (stejně tak potenciálních) budoucích potomků.
Prolítlo mi hlavou, zda mé tělesné vybavení ještě snese teplotu, při níž humři na mých chodidlech přestávají klapat klepety, ale za moment už se nechávám unést myšlenkou jinou.
Čekal jsem až se vana ve svém prostředku roztrhne ve dví a z hlubin podvaní vystříkne gejzír. Místo toho zazvonil mobil. Poslouchal jsem jak někde za dveřmi na stole v předsíni na včerejších novinách vedle poloprázdného hrnku s bílou kávou a okoralou kůrkou chleba vyhrává melodie 'ta ta dů dá dadadadé'! Nechtělo se mi nějak moc vylézat z vany a proto řekněme, že mobil neležel na stole za dveřmi, ale na umyvadle vedle vany (kam bych si ho přirozěně za normálncíh okolností nepoložil).
Tak a veškerá relaličnost je v tahu...!
...tak ještě jeden pokus
Mobil skutečně ležel na stole v předsíni. Mně se ale stejně jako před chvílí nechtělo z vany ani hnout. Ehm...co s tím?
Byl jsem doma sám.
...A proto mě dost překvapilo (a dá se říci, že příjemně), když se dveře koupelny otevřely, vkročil od hlavy až k patě v černém oblečený muž, na rukou černé rukavice z kvalitní kůže a na hlavě slušivou černou kuklu s malými dírkami na oči a s větou "To bude asi Vaše..." mi podal vyzvánějící krabičku. A já cítil, že se jeho rty pod kuklou zakulatily do mírného úsměvu. Nestačil jsem ani říct díky, protože onen neznámý gentleman byl v cuk(r)u letu pryč.
Zmáčkl jsem tlačítko JEZ. Hlas v telefonu zněl povědomě ('Pavel Trávníček,' pomyslel jsem si): "Dobrý den - právě jste byl náhodně vylosován z více jak dvou set tisíc osob, které se ještě nikdy nezapojily do žádné soutěže a máte teď jedinečnou možnost vyhrát hlavní cenu pokud....!" Dál už jsem neposlouchal a odhodil mobil do koše na prádlo. (Aniž bych zmáčkl NOU) Nemám dneska chuť nic vyhrávat.
Kůže na mých prstech začala hrát na varhany, což mě donutilo k úvaze, zda se zvednout a zabalit se v župan dopřejíc si tak pocitu jablka. Tento postup shledal jsem aproprietním a proto jsem nejdřívě palcem u nohy asi dvacet vteřin bojoval s kroužkem na špuntu a snažil se ho neobratnou nohou obratně uchopit a pak jsem ho vzal do ruky a vanu vypustil. Všechna voda zmizela někde v útrobách obrovského panelového dinosaura, mé tělo ztěžklo zjištěním, že Archimédův zákon přestal zase pro dnešek platit a opětovným nabytím pocitu dvaaosmdesáti kilogramů se stal vanovitý příběh tak reálným jako nenalezená inspirace na dně lahve se skotskou...totiž teď už bez ní. Škyt!
TO BE(E) or NOT TO BE
(CONTINUED...)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
