kdo jsme?

Promiň za to, jaký jsem
Promiň za to, jaký nejsem...

Je moc hezké umět říkat, že nad sebou má člověk kontrolu a
je moc těžké ji skutečně mít

Kdo z vás je jednatelem skutečně koherentního ega
Já rozhodně ne, já se sebou jen žiju...protože musím!

Promiň za to, jaký jsem i nejsem
Jen mě nenuť omlouvat se za to, že ty si myslíš, že jsem jiný...

mrazivá

myšlenky mrazí
tvůj dotek studí
duševně nazí
náš život tě nudí?

souznění mizí
kráčíme alejí
budoucnost je vizí
útrpných galejí

dva bezbranní vrazi
snad nejsme na kordy
namísto výčitek
dva smutný akordy

myšlenky mrazí
tvůj pohled studí
byli jsme si drazí
teď jsme si oba chudí

rozmělněn....

má sklenice vína

začlo to zlehka

je čím dál víc líná

Music is my aeroplane......................................////....///:::///:::///

Dnes jsem v hudbě našel něco, co bych v ní chtěl nacházet častěji a více...
Bylo mi tak hezky, protože jsem si během hraní putoval po vlastní zěmekouli, po vlastním kulatém světě ze zmuchlaných papírků se slovy a významy. Čistá svoboda zakoušená formou hudební imaginace a tvořivosti mě přenesla na místo, kde nebylo nic než já, nic než nezpřostředkovaný přístup k vlastnímu bytí a volnost v expresi ze sítě asociací vytahávat ty, které se člověku zrovna namanou a hudebně je ztvárňovat podle nálady, mě pohltila svou čistou hrou. Ve vzduchu lítaly emoce a nechaly se hladit. Několikero dalších já se vznášelo mezi nimi, mezi cinkáním činelu, mezi basičkou a brnkotem kytar...Lítal jsem si po prostoru v neprostoru, chytal příjemné pocity do očních víček a nechával se hřát vším tím nesvázaným pozitivnem okolo a prostě jsem se bavil. Bylo to juhéé a za to dík těm fajn klukům z kapely.....

nejsem ras ni ras-ista - jsem dóza a to doza-jista

Anti-antisemita aneb o kožních potížích

Nemám nic proti Židům
Ba naopak!


Nevadí mi Židé
A to bez výjimek
Třídím lidi do pytlů
Ne odpadních jímek!

Neholím se dohola
Nehulákám: "Na Židy!!"
Nenávidím jenom jedny
A to sice
Nežidy!

hm, hm, to je podivné

zvláštní...ty písničky v zeleném rámečku na pravo jsem rozhodně na svůj blog nedával já...ale tak co, člověk se nemá bránit nové muzice...:)

Rybí salát s jogurtem...aneb maluj zase obrázky

Už skutečně dlouho jsem nepsal. Prožitky přicházejí a zase mizí, nelapím je nikdy v pravou chvíli. Jen dnešní cesta do Brna a zpět by vydala na filmovou adaptaci. V sešitu, kam si krom poznámek k bakalářce píšu třeba i písňové texty a poznámky z anglicky psaných knih, jsem dnes objevil i pár řádek, co jsem si napsal ve chvíli mezi dvěma prázdnými okamžiky jen tak pro nic za nic, pro nikoho a asi vlastně jen proto, abych viděl, jak se papír barví modří klikiháků, čárek a háčků, písmenek, slabik a slov.

I nadále se možnost, do které jsme byli bez vyzvání vrženi, tedy žít, jeví jako přijatelná, uvážíme-li ostatní alternativy, jež si můžeme zdánlivě svobodně zvolit. Ono "zdánlivě" je naprosto esenciální. Žitím svých životů nutně vstupujeme i do životů jiných, nutně jsme jimi ovlivňováni, stejně tak jako i my zpětně působíme na životy druhých.
Problém nastává v okamžiku, kdy si člověk uvědomí, že daleko více žije právě životy druhých (či díky nim), než svůj vlastní. Prožívá ne čistou existenci sama sebe, leč zprostředkované bytí skrze prožitky směřované k ostatním. Únik z těchto vztahů, z tohoto pavučinou spředeného svazku je vždy nutně sobecký. Sebevražda (i v těžkých chvílích syrově pociťované nadbytečnosti, v mrazivých momentech vlastního nenaplnění a nesmyslnosti bytí k něčemu, přičemž nikdo netuší, co to "něco" má být - tedy únik z vlastního bytí transformovaného k bytí upínajícího se k objevení onoho "něco", onoho vyššího smyslu) zůstává východiskem neřešícím nic víc, než jen aktuální prožitek. Princip se tím nevyřeší. Kde tedy hledat klíč ke správnému hledání. Kde hledat a kde nacházet?