I used to rule the world...to nemohu říct

Cestičky temnými zákoutími vlastní mysli mě zase jednou přivedly na křižovatku dvou slepých cest. Chci. Je chtíč legitimní pocit? Chci toho tak moc?Chci toho od sebe tak moc? Měl jsem být a nejsem... Chtěl jsem mít a nemám. Chci toho tak moc. Chtěl jsem být...



...šťastný. A chvílemi

...nejsem.

A k tomu je tady zase podzim...

Už víme, že svět...ehm, totiž svět...

Žijeme v mediálně saturovaném světě, ve kterém se není před masovými médii možno ani na víc než dva momenty schovat, natož před nimi uniknout. Co víc, masová média kolem nás spřádají sítě intertextuality, tedy vzájemné provázanosti a odkazujíc jedno (médium) na druhé a druhé na třetí a třetí na...šijí sítnici oka našeho, skrze kterou vnímáme sociální prostor zvaný svět. To, že realitě je vlastní absurdita a že základy našeho světa se smíchem otřásají v základech, dokládá i fakt, že váš celebritózní status se měří či lépe násobně stoupne, pokud se vaše postava objeví v animovaném seriálu žlutých přihlouplých postaviček, které však oplývají tou výsadou komentovat vtipně a neotřele svět, který se jim směje pod nohama. The Simpsons jsou fenoménem dnešní doby...

Glen Hansard a Markéta Irglová jsou živými bytostmi, muzikanty, lidmi. A víte co, taky si zahrají v Simpsonových...

Mám tedy radu pro všechny, kdo se chtějí stát slavnými či svou slávu vystřelit okny Vesmíru dokořán...Staňte se kreslenými postavičkami!

***************

Schááázííííí mi GROOVE....nemám ho s kým sdílet a to je největší trest....
Však se jednou GROOVE YARD vrátíííí....pevně tomu věřím

U poslechu Joni Mitchell...

Svět je vážně legrační...někdy až k breku :-)
Taky si při psaní přes ICQ za každým smajlíkem, který vám pošle člověk na druhém konci, vybavíte jeho obličej a představujete si, jak se asi tváří ve skutečnosti? Řehtá se doopravdy tak, jako ten odporný obličejík v konverzačním okénku? Nebo se za monitorem tváří jak plesnivý brambor, ale dvoutečku, pomlčku, velké dé mačká naprosto automaticky za každou větou, ač sebeméně vtipnou a nadnesenou?

Přemýšleli jste o tom, jak směšné (dovolím si to ztvárnit :-D ) je konzervovat lidské emoce do klávesových znaků? Jak se smích skrze prsty přenese na obrazovku pomocí několika málo ťuknutí? Oploštěn, oškrábán, oddělen od jakéhokoliv projevu emocionální hloubky a lidskosti....

briliant v kapse

Výherní automat právě důrazným poblikáváním dával najevo, že poslední naděje vhozená malou škvírku, jíž se jen stěží protáhne ocásek středně velké myši polní, byla vsazena a prohrána a tak Radek sbalil svých pět švestek, tři banány, dvě brambory a odešel starými rozvrzanými dveřmi sklepního baru vstříc tmě, která ho pohltila jako hladový vězeň svůj denní příděl plesnivého okrajku chleba.
Byl podzimní večer, zdaleka ne první máj a o jeho pocitech už ani nemluvě. Na srdci se mu usazoval podobný pocit jako v seschlých ústech po tom, co si dal svou obvyklou středeční dýmku. Na cestě nepotkal nikoho, koho by potkat chtěl, jen šustění javorového listí, kterým se brodil ke svému srubu, mu připomínalo blížící se konec jeho začátku, i když o něm v tu chvíli mohl jen stěží něco tušit.
Zvony na míle vzdáleného kostela na kopci u jezera byly při dobrém větru slyšet tak zřetelně jako obvykle tlukot jeho srdce na hrudníku, když se při výstupu po prudce se svažující kamenité stezce, která vedla od srubu k potoku vytékajícího právě z onoho jezera, zadýchal.
Byl tu podzim a s ním, jak tráva světlala až zhnědla, vtíravé svědění za pravým uchem.

Proč? To nikdo neví. Prostě ho na podzim svědilo ucho...

Óda na radost aneb Beethoven, Sobeňák, Buřty, pálka a černokněžník, co trčí jak...!

Těžko říct proč, ale mám je rád. Je to tisíc okem nespatřitelných detailů v jejich hlase, jsou to ony neslyšné záhyby vrásek na tváři při jejich úsměvech, je to vědomí, že za jejich slovy se skrývá víc než jen shluk písmen. Známe se dlouho, ale ne tak dlouze, abychom se poznali. Baví nás vědět nebo aspoň tušit, co řekne ten druhý. Baví nás nechávat se překvapit tím, že ten druhý řekne naopak něco neočekávaného. Kouzlo je v tom, že se dokážeme překvapovat v tom, jak dobře nám je, že víme, co je kdo zač. Známe se léta a přesto nejde říct, že jsme se poznali. Pokud člověk totiž nepozná dokonale sám sebe, ostatní mu zůstanou nanejvýš tak blízcí, jako je on sám sobě. Zůstanou mu tak neznámí, jak je neznámý on sám sobě, i kdyby tisíckrát tvrdil opak. Smějeme se společně stejným nesmyslným věcem. A v našem smíchu je cítit spřízněnost - nejde o to, jak velký nesmysl rozproudí naše veselí, ale ten smích často hřeje víc, než rozpálená kamna. Sdílíme...sebe sama navzájem. Svět, pokud nejzákladnější jednotka světa je život a vědomí vlastního bytí jeho bezpodmínečnou součastí, by nebyl nic bez sdílení.

Sdílím rád - pocit "že jsem" - onen pocit, který je mi skrze toto sdílení dáván a zároveň ho propůjčuji ostatním. Pohledem, úsměvem, dotykem, gestem....
Mám vás rád, přátelé moji, Vždyť se známe už aspoň 50 let... Dost málo na to, abychom se přitom začali nudit, hm?

hm...

Na dně sklenice piva nebyl, mezi dýmem z cigarety ani ve světle lampy před naším domem nebyl. Ani pod jednou z mnoha lamp nebyl. Ani v tom vzdáleném smíchu, který nebyl určen mně. Je zvláštní, že nejniternější pocit sám ze sebe může člověk mít a vůbec si ho přitom nevážit. Odhodil by ho daleko jak jen by to bylo možné, do druhé ruky chytil nahozený prut s návnadou a přitáhl si k sobě háček s velkým úlovkem. Ryba rak, ryba rak...úlovek ve tvaru konzervy s paštikou, jen obsah by byl mnohem méně paštikový. Koncentrát ze stoprocentního štěstí s dužinou a dávkou spokojenosti pro další všední dny.

člověk marně nahazuje vlasec dál, blíž, tam, sem, občas zasekne, utrhne háček o pařez a začíná od znova. čeká, ale nemá dost trpělivosti na to, aby si počkal na to, až přijde záběr. Jak pošetilý boj, když se na břehu plácá jedna ryba vedle druhé....