Přál bych si, abyste při návštěvě Grůvového dvorku nemuseli myslet na nic kromě:
- řetězce sociálních vztahů, do kterých jsme každý z nás začlěněni a kterými se do jisté míry zcela záměrně obklopujeme (ať již v podobě přítele, který vám opilý a zpocený visí na krku a oznamuje anglickým dialektem liverpoolského fotablového fanouška, že bude "nejzpíž zuaracet") - nebo snad uplétáte nové řetězce třeba tím, že se nenápadně boky otřete o slečnu/chlapce, který prochází právě kolem vás a v očích se vám leskne omluva, že bohužel nebylo kam uhnout, když je tu tak plno...přestože na parketu je pětadvacekrát více dlaždiček než lidí a barman musí nalévat sám sobě, aby jeho práce dávala nějaký smysl. Jak krásné je spojit si silné citové zážitky s hudbou..ať je Vám tedy groove nápomocen k uvědomění si citů..k sobě, k blízkým i vzdáleným..
- na to, že je tu hudba, která aspoň na moment odnáší vaše starosti za ty velké dřevěné dveře, kde na vás možná čekají...ale je tu i naděje, že venku v té zimě umrznou a vy je s rozběhem, třeba s pomocí někoho blízkého, nakopnete a roztříštíte na milion malých kousíčků. Problémy tu neexistují - groovový dvorek by měl být zónou smíru, zónou společně sdíleného požitku z hudby, společného tanečního potu, úsměvu a uvolněných duší, jež se vznášejí jako balónky u stropu s nápisem "pohoda, groove".
- Jednou, až si přečtu po sobě všechno, co jsem zcela bezmyšlenkovitě, tedy bez promýšlení - jen arytmickým ťukáním do různě vzhlížejících kláves mé černé klavesnice - zplodil, zhrozím se, zavřu se na WC a budu tam tak dlouho, dokud nezplodím něco doopravdy velkého, hodnotného, takového, aby to stálo za to ukázat celičkému světu, či alespoň neurčité komunitě pozorovatelů, která snad ze soucitu k labilnímu autorovi čte tento (nene) blog a vytváří si tak o něm jediný a správný úsudek - ano, přátelé, přiznávám se, jsem blázen. A jako blázen si zasloužím zvláštní zacházení. Chci postel v podkroví starého patrového domu. Velmi starého!
Ano, to bych rád. Masivní dubové trámy by křížily můj obrovský obývací pokoj a stará parketová podlaha by si se mnou denně povídala. Oknem do ulice bych hleděl na protější dům a před ním pozoroval šedovousého staříka zametajícího prach a listí před svým nádherným květinářstvím. Stařík by měl velký narudlý nos, tak jak ho staří lidé mívají, a dvě obrovské uši s protáhlými boltci, tak jak to staří lidé mívají. Co chvíli by se musel zastavit, opřít se koště a ukazováčkem pravé ruky popostrčit své obrovské oválné brýle po nose, aby mu z něj úplně nesklouzly. Někdy by na mě vzhlédl, mile se usmál a pokynul mi do okna tím hřejivým a elegantním způsobem, jak to můžou umět jen staří květináři…
Od okna na severovýchodní straně bych prošel napříč obývacím pokojem a velkými skleněnými dveřmi bych vklouzl na terasu s výhledem do parku. Sedl bych si ke stolku a připálil si dýmku. Pozoroval bych lidi na kolech mihotající se v aleji žloutnoucích a napůl zoranžověných javorů v dáli.
Němel bych si dělat úsudky o ostatních lidech, když si netroufnu to samé ani u sebe...
Dobrou noc, milí surrealisté!žasnu na svým vlastním smyslem pro nesmysl...asi potřebuju zresetovat...zkusím to inu..už brzy za pultem...a vy budete
VÍTÁNI HLASITÝM NAZDÁÁÁR!
Žádné komentáře:
Okomentovat