Dnes jsem obědval v půl dvanácté. Na tom není nic zajímavého. V bufetu na rohu dvou ulic přímo naproti hlavní poště a vlakovému nádraží jsem si dal sekanou s bramborem, jedním rohlíkem a k tomu třídecovým kelímkem coly. Také nic neobvyklého...jídlo nebylo nijak extra, ale tyhle chvíle si docela užívám...Do bufetu "na stojáka" chodí zajímaví lidé.
Už jsem skoro dojídal, když k pultu, u kterého jsem stál, přišla možná už padesátiletá žena a chystala se do své držkové (správně samozřejmě dršťkové) polévky. Její obličej byl pomlácený, pod jejím levým okem byl ještě dost čitelný fialový koláč krevní sraženiny. Na nose hojící se šrám a v puse vedle kusu dršťky a rohlíku i otázka, zda bych ji nemohl nechat kousek toho masa. Nechtěl jsem jí zneklidnit zpětnou otázkou, zda doopravdy trvá na tom, že ta sekaná má něco společného s masem. Chovala se ke mně slušně - řekla dokonce, že je jí to trapné, ale jestli mě může poprosit... A mě jí v tu chvíli bylo moc líto. Nechtěl jsem si v hlavě nechat rozjet kolotoč asociací splétající asi milióny možností příběhu jejího života, který bych stejně nedokázal uhodnout. "Já vám kousek nechám!" vypadlo ze mě. Nechal jsem obdélníček sekané na talíři a odcházel jsem, koutkem oka jsem postřehl, že paní v zástěře, co to má v popisu práce (tedy být v zástěře, ale zjevně také sbírat talíře) přišla k pultu, popadla tác i s talířem a zbytkem sekané a odnesla ho pryč. Pomlácená žena neřekla ani slovo. Já si pomyslel, jak je svět zvláštně zařízený a občas smutný...
žádný hepyjend se nekonal...
Tak nashle zas někdy v bufetu...
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
2 komentáře:
aloha :-)
téédáá to je tak smutné...
Dát si k obědu colu... :-)
Ahoja děvče:-)
Je vidět, jak jsi citlivě odhalila nejsmutnější část celého rádobypříběhu :-)
Příště zvolím uvážlivěji...
...co sem napíšu
Okomentovat