Tak nějak....

Znáte taky ten pocit, kdy vás život lechtá pírkem pod lopatkou? Včera jsem seděl před televizní obrazovkou a sledoval slavnostní ceremoniál předávání cenných kovů za závod žen na 200 metrů na OH. Vyhrála Jamajčanka Campbellová-Brownová, hráli jí jamajskou hymnu. A mně se tlačila slza do oka. Nemohl jsem jí (vlastní slze dookasetlačící) vysvětlit, že je to trošku nesmyslné dojímat se na vítězstvím a hymnou země, ve které jsem nikdy nebyl, natož abych se cítil býti Jamajčanem. Svým slzám jde vůbec těžko něco vysvětlovat. Krátce na to následovalo vyhlašování medailových umístění v ženském oštěpu. Bory šumí...Tuhle muziku už jsem dlouho neslyšel tak pěkně instrumentálně....To už se slza v oku nenechala ničím zastavit. Pěkně jsem si poplakal. Řekl bych, že jsem vcelku emocionálně vyrovnaný člověk, tedy až na chvíle, kterým ani já sám nerozumím.
Dnes po ránu, které bylo vlastně polednem, jsem poslouchal desku Pavly Milcové, rodačky z Lázu a nebo taky z Příbrami, která je, zdá se, mezi českým posluchačstvem nepochopitelně velmi nedoceněná. Její poslední deska, na jejímž vzniku se také, stejně jako na deskách předchozích, podílel Pavly dlouholetý spoluhráč, Peter Binder - (chytří vědí) vynikající nejen kytarista (spolupráce s K. Plíhalem, Lenkou Dusilovou a mnoha dalšími), se mi do rukou dostala až téměř dva roky po jejím vydání. Jinému a jiné bych asi neodpustil onen klávesový zvuk kláves...nemám to prostě rád suplovat živé "houslí"nástroje a vůbec jakékoliv jiné tím vždycky aspoň trošku umělým bzukotem sebelepších klapek, ale Milcové s Binderem to rád odpustím. Jen proto, že svou muzikou hladí, proto, že je to muzika veselá, chytrá, hravá, jemná...no minimálně doporučeníhodná. Ale vůbec by nevadilo, kdyby byl poslech Pavly Milcové na předpis proti příznakům nechuti k životu nebo místo kapek proti smuteční rýmě....

Znáte taky ten pocit, kdy vás život lechtá pírkem pod lopatkou?
Poslechněte si Pavlu Milcovou...