tátovi kluci....

Kdyby měl život smysl jasnější
i já bych byl trochu šťastnější!


tata bojs...

Nejsem člověk, co by měl v oblibě dávat si předsevzetí, o to méně ta novoroční. Je to především z toho poetického důvodu, že se mi je zásadně nedaří dodržovat a plnit. Prapříčinou a hlavním a zároveň jediným viníkem, který za to všechno může, je WILL - německy der WILLE - česky pak by tvar podle z němčiny přebraného mužského rodu byl VŮL, i když spíše dáváme přednost ženskému VŮLE. Konkrétně pak její naprostý nedostatek zapříčiňuje spoustu negativních důsledků -ku-ku-ru-ku-ků....
Jedním z nich je i ten, že i jeden pitomý v závorce tento příspěvek nedokážu napsat najednou...a to jsem toho chtěl tolik říct...

Uf, jsem tu po několika hodinách zpět.
Zásadní ba nejzásadnější předsevzetí letošního roku, jež na sebe sama hodlám uvalit, je: naučit se překonávat strach. Rád bych se přitom zaměřil především na překonání strachu z téměř prázdných krabic s mlékem. Tak nerad si do ranní kávy leju zbytky mléka "povalující se" v tenké vrstvě na dně krabice. Mám strach, že mléko bude zkažené a zkazí mi kafe potažmo ráno. Mléko, kterého je v krabici jen málo, stojí nutně v lednici už dlouho otevřené a tudíž je náchylné ke zkažení...huééé....strach!

pokračování třeba za chvíli

Smutná zpráva :-/

Jak to říct...
Dnes ráno naposledy...
už to nebude nikdy jako dřív...
Odešel, aniž by se rozloučil...
Nic už nevrátí ty společně strávené chvíle...
A že jich bylo požehnaně...
Byl tu pro mě v malých i velkých chvílích...
Byl mou útěchou...
Poskytoval mi nekonečnou úlevu...
Nezklamal ani ve chvílích, kdy mi bylo opravdu zle...
...jojo...
Bylo mu už dost, ale přesto...
Jeho odchod mě bude mrzet...
Byli jsme si blízcí...
Měl jsem ho rád!





Dnes dopoledne jsme měnili záchod.

svět esemes-esemes svět

Včera jsem si před usnutím pročítal zprávy v mobilu, jež se kupí na pomyslnou hromádku a je jich v té malé krabičce čím dál víc...Vzpomínal jsem kdo, jak a proč mi posílal právě tohle a tamto a pak jsem si řekl, že by z toho byla docela zajímavá koláž...můj svět skrytý za písmenky na displeji.
(SMS zprávy jsou tu vloženy v časové posloupnosti, avšak beze jmen autorů a ek. Vybral jsem doufám zprávy, jejichž zveřejněním nikoho nepoškodím, maximálně sebe sama...

Střípky ze života posledních několik měsíců s nálepkou Přijaté:

Zkus to/Fakt ze jo/Ahoj tak jaka je situace v baru?Bude nekdo znamy?/Nerikali jsme ji skoro nic, jen ze se ti libila, a ona, ze nezarucuje, ze odepise, tak to prosim te fakt nepokaz. A Kuba vzkazuje: Chces si psat s nami nebo s ni idiote/Jasny hever! To se ozvi, od soboty do pondělka (včetně) jsem pryč, jinak pořád v Praze/Jo a diky za milou zpravu:-)39-40;-)/Hochu z tvého kdyz na blogu, mam vetsi husi kuzi nez z coldplayu. Peeeknyyy. Cetl jsem to az ted./Tak jak si dopad romeo/Ahoj stale plati nabidka obeda?/v tomto tydnu by slo vecer nahravat/Tak nam tady postav chodnik, kdyz jsi tak chytrej :-D/Jasne, ale stejne jeste musim na Brezaky, tak jestli sem vylozene nemiris, tak ti je muzu nechat u Indu./Ahoj pane, kolik myslíš že bude třeba mít s sebou těch euro? A kolik pak budeme platit kartou? Díky/Cau séfe. Jdes na pitomou oldies, bejku?Ja asi musim... Dej vedet, muzeme sjednotit sily./Peta c. jde. Kluci z fotbalu. Robca a spol. Je to zrejme me polsedni oldies. Pak jdu do prace./Ahoj, nespis? Nechce se mnou Kubik dat megapohar zmrzliny?/Ahoj Kubo...Už jsme s tim počítali a uzávěrka je ve 4...Nestihl bys to nějak?/Tak to je pekna blbost-mam zakazano jezdit vic jak 130-to zere vic-ale to je fuk:-)Jinak ted jsem v praci:-)/Mor na Tebe xichte, to jsem nemusel jet busem/Dnes v 15:30.cesky rozhlas region-reportaz z nasi slavne vcerejsi akce!*k/No kemo tak na to prdkame ale pres tyden mame normalni cas tak se ozvynkuj/Cau kuci, je cas to rozjet na plny kule. Vzdyt uz na zimu je planovanej nas prvni konzik:-)Napiste mi dny a hodiny, kdy ma cas na 2 pravidelny zkousky/Stan máme. Jen mě trošku děsí, že se mnou nekomunikuješ. Eh?/Sedime s holkama, tak nechces zajit?/Ty dobytku/Papal startku ty jsi s/Je mi moooooc zle/Pane, co kdybychom jeli bez stanu?Zvládnem to?/Rozplaclej? Tebe rozplacnu,az te uvidim=O Tak se mej vytrzniku/Kde jsi? Uz jsem doma./Kubi mamka ma o tebe strach. lukasovi rodice taky plasej. hned jak zapnete mobil,volejte.mys/Ahoj kubo, promin ze rusim, ale jste uz v cechach?lukas se mi totiz vubec neozyva.../Uz jdu spinkat..dobrou kubi../Tak si to uzij a budeme se tesit na tvoje trapne vtipky:-*papa/ve vrchnim supleti mrazaku mas dve krabice s nasem a omackou, v prostrednin krabici se zemlovkou.ahoj mam./Ahoj roko. Sorry. Ze jsem se nestavil. Nebylo mnoho casu. Snad to vyjde priste. Mam te rad protoze mas moc pekny brejlicky a hezky lizes ousko./Ahoj, zacatek semestru je treba preventivne osetrit ethanolem!Hromada dezinfekce MED zacne ve stredu v pul osmy pred FSS. Dorazis?/Asi to soustame/Ahoj panacku, nebudes tomu verit, ale nemam. Vytahnes me nekam?/Faktem je, ze nechodis kolem horke kase:-D jsem zvedava jak to pujde za strizliva:-D/Kubo,tak ja bych asi jela. Potrebujes nekoho kdo Te nauci lyzovat:-)/Sleduj hlavkove zeli. Muck muck milaskuju te/Po ceste kup cibuli/A vypni si tu hlasovku, ta vysla z mody roku 1892:-)/:-( To ani nemuzes myslet vazne!/byl jsi dneskem zhnusen, co?/Diky vy lolove/Zdar!Jaks dokazal nechat tu svetr a capku?:-)

India.Arie...Private party (pro K.)

Private Party - India.Arie

Blob? Jo jo jo...

Včera jsem byl v Praze. Mimo jiné proto, abych opožděně vrátil tři knížky do Národní knihovny. Plížil jsem se do haly služeb opatrně a pátravě se rozhlížel po okolních květináčích se vzrostlými zeleninami...v očekávání zrady, která musí nutně přijít a možná se skrývá právě za jedním z velkých zelených listů. Útok ochranky, želízka, pár kopanců, slovní ponižování a vynesení v zubech vzteklého rotvajlera (či rozzuřeného sekuriťáka) nebo aspoň obrovské penále, které rozstřelí mou peněženku v prach. Pak jsem došel k pultu, chvílí šmátral v batohu, vytáhl tři knihy, zaplatil devět korun a spokojeně, a dokonce po svých, odešel. Měl jsem už pořádný hlad a tak jsem se stavil v knihovním bufetu, cestou tam i zpět prohlížel už po mnoholikáté Kaplického návrhy nové budovy, které jsou ve formátu A3 pověšeny na stěnách v hlavní chodbě. Je tu umístěn i velký trojrozměrný model Blobu. Pokud jsem donedávna nebyl zcela s to vyjádřit jasné stanovisko k tomu, zda se mi líbí knihovna tak jak vypadá a tam, kde by měla stát, pak od včerejška vím. Kaplického návrh nové budovy Národní knihovny je (Bí-í-ej-jů-difl) geniální! A osazenstvo pražské radnice je dost možná pravým opakem předchozího adjektiva. Chtěl jsem jen říct, a to právě v den, kdy definitvně pošlou radní města Prahy dost pravděpodobně Kaplického i s jeho návrhem ne k ledu, ale přímo k šípku, že je to velkááá, velkáááá chyba. Pokud je knihovna skutečně národní, proč se o tom nerozhoduje v referendu...?

Šílenec je zpět, akvárium vrací úder aneb čím více příspěvků za jeden večer, tím více adidas!

Na čelo si klepu zrytmizovanou melodii americké hymny, kteroužto jsem úspěšně performoval v létě před několikačlenným lehce pobaveným a těžce unaveným publikem na hýždě kamaráda Matta z Iowy u nás doma zhruba ve čtyři ráno. Tím dosáhla moje umělecká kariéra pravděpodobného vrcholu, avšak ani toto vědomí mi nezabrání tvořit.
Tvořit slova, skládat je za sebe a vytvářet z nich celky, co málokomu dávají smysl, ale za to se většina může shodnout na tom, že dávají nesmysl. A pokud přispívám aspoň k tomu, aby se většina na něčem shodla, no považte, pak mé konání není bezúčelné...Většina se málokdy na něčem shodne. Může jít o datum třídního srazu, jméno potomka, nebo způsob provedení sebvražedného útoku.

Doufám, že se shodnete, vy většino i na tom, že život je Džungle, ale i tak stojí za to touhle džunglí procházet...
Jej, jak já bych si teď zaplácal americkou hymnu někomu na zadek...

A pak se to stalo...

Než vám začnu vyprávět příběh, rád bych jen projevil upřímnou zvědavost nad tím, co autor myslel nadpisem 'a pak se to stalo'. Úplně se děsím, co se tak asi mohlo stát. Trošku zvláštní, že o tom vlastně rozhoduji já...

Seděl jsem na kožené pohovce už dobrou půlhodinu. Zdála se příjemná. Muž, asi tak v kristových létech a v úpletové vestičce podobné doby vzniku, se zdál již značně nervózní. Sedělo se na ní dobře a tak jsem si řekl, vstaň a choď a řekl mu, že si ji vezmu. Mužovi spadl asi kámen ze srdce a nejspíš rovnou na nohu, protože začal podivně poskakovat a úpět, jako kdyby předváděl pradávný obětní tanec mexických indiánů. Dovtípil jsem se, že je to osobitý projev radosti, jelikož, tedy aspoň podle počtu zákazníků v prodejně - byl jsem tam totiž (nepočítaje onu postarší paní v oddělení koupelen, co si jen potřebovala nutně odskočit předstírajíc vážný zájem o francouzský luxusní bidet Leroix) sám, pšenka mu tu moc nekvete. Zaplatil jsem za sedačku takovou sumu, že bych se na ní nejradši hnedle znovu posadil. Během placení se za mnou nenápadně proplížila paní, jejížto zájem o bidet vyprchal stejně tak rychle jako se vyprázdnil její močový měchýř a než pán u pokladny s úpletovou vestičkou, jejíž obyvatelé molové museli pocházet minimálně z mladší doby kamenné, napočítal raz, dva tři tisíce na zpět, žena byla ta tam. Sedačku mi prý přivezou ještě dnes, což je pozitivní zpráva. Sedět před televizí na čtyřech na sobě navršených krabicích od vánočního cukroví, v kterých byly původně boty, už přestávalo bavit mě i mou..pozadí. Živě se mi teď vybavila vzpomínka na loňskou kolekci cukroví - vanilkových rohlíčků zvláště, jejichž aroma a žel i chuť, díky umístění v krabici od mých podzimních bot ze surové usně, velmi silně při každém kousnutí připomínala dětská léta (myšlena teplá období mezi jarem a podzimem dětských let) strávená u vody stavěním budov, postaviček a bůhvíčeho dalšího z kvalitního jílu ze dna, stejně tak jako z onoho plovoucího jílu, co se pravidelně objevoval u kraje vodního břehu, kdykoliv kolem proplul parník. Podobnou vůni jako plovoucí jíl z parníku měly žel i jinak vynikající vanilkové rohlíčky.

a pak se to stalo... a mě by pořád zajímalo co...:-)

Budliky budliky...ble ble ble

Poslední dobou si připadám jak rozšlapanej obal od čokolády, kterou nejim, protože mi její slaďounlinké kousíčky zalézají do odhalených krčků zubů a způsobují otřesně šílenou bolest. Nejsem žel Garfield, abych dokázal shrnout život pod výstižnější a především vtipnější pojem (život už není ani jako pítko pro ptáky a už vůbec ne mísa špaget). Metafory mi, zdá se, vůbec nejdou, protože se sám zamotávám v tom, co jsem jimi chtěl vlastně vyjádřit. Jádrem významu první věty zůstává 'rozšlapanej obal'. Stala se ze mě, k překvapení mě samotného, chodící forma bez obsahu. Obal, který sám pro sebe postrádá vnitřek. Kéž bych aspoň dokázal odpoutat své já od schránky svého bytí a pozorovat se zpovzdálí spojen s fyzickou podstatou jen zlatou nití. Meditací to prý jde dosáhnout, tedy někteří (nejen) budhističtí učni to prý umí. Vnořil jsem se do alfa stavu zvláštního bezesného bdělého spánku, kdy mozková aktivita neprokazuje téměř pražádnou činnost, rozhodně ne takovou, jež by stála za povšimnutí, a každodenní žití se pomalu a jistě smršťuje do výkonu základních fyzických potřeb a bezduchého upínání se do světa simulace. Nechápu Baudrillarda a to bych měl o něm psát v bakalářce, ale pomalu přicházím na chuť všem těm jeho hezkým označením...simulace, hyperrealita, simulakrum...Začínám si to všechno vykládat po svém a dal bych svý roztrhaný tenisky za to, že chybně. Ale přijde mi, že teď zrovna žiju ve světě, který s realitou, tedy aspoň tou realitou, kterou bych považoval za přijatelnou ke spokojenému životu, má jen pramálo společného. Jasně, že si za všechno, nebo aspoň valnou část z toho(to aby mi zbýval určitý manévrovací prostor), můžu sám, ale propadám se bahnem hlouběji a hlouběji, aniž bych věděl, jak ven.
Jsem chodící schránka. Potřeboval bych se prodrat do svého nitra a tam si dát pár facek a nebo kvalitní masáž srdce...hihi...potřeboval bych cítit až do své niternosti to, že se má cenu za něčím skutečně hnát a honit a že je to tak správně. Ale je? Kolik konců (říkejme raději začátků, abychom nebyli nařknuti ze zbytečného pesimismu) nabízí život k uchopení? Huhaaa...mno?

Kdy už konečně budu schopen vyplodit něco jiného, než rajčatový protlak, co se mi vychrlil nosem z hlavy...?:-)

Nohy začínají studit

čtyři kostky ledu, půl litr koly, bosé nohy, pootevřené balkónové dveře a průvan rozeznívající své symfonie ve škvírkách mezi dveřmi do předsíně a jejich zárubněmi, dvě zapálené svíčky a jinak vcelku tma, jen myš mění co chvíli svou barvu z modré na fialovou, tu hned na červenou a zelenou a zas modrou a oranžovo-růžovou a tak znova dokola. Monitor svítí trošku příliš ostře do očí. Dnes asi není vhodné, abych něco psal. Musel bych se na sebe jen zlobit. Zlobit, že jsem, jaký jsem a nejsem takový, jaký by občas bylo fajn být.

Potřebuju se někam pohnout, splnit si sen nebo si aspoň nějaký, za kterým mi bude stát za to jít, vytvořit. Dávám si své sny postupně do přihrádky někde mezi hudební nápady, zakonzervované intenzivní emoce vzniknuvší v okamžiku a k tomu jednomu konkrétnímu navždy přivázané, mezi nevyslovená slova něhy a vyslovená slova všeho ostatního. Teď jdu radši spát..u plápolající svíčky a hudby Jana Garbarka.

Z čeho pramení lidská spokojenost? Začíná se tato u tělesné schránky a smíření s tím, čím byl či nebyl člověk obdařen, nebo má být prvotně zakotvena v něčem hlubším, co ono fyzické naprosto převyšuje? A jak se projevuje lidská svoboda, kterou jsme nadáni, jak ji člověk může pocítit, pokud vůbec něco takového existuje?

It's you who reach the peak....

Měl jsem dnes chuť trošku si pobrečet. Záměrně říkám chuť. To, že někteří vnímají pláč jako projev slabosti, a to zvláště u mužů - ti přece emoce nemají - mě nijak zvlášť netíží, ostatně, ať si každý myslí, co chce. Já pláč považuju za moc užitečný způsob, jak z Papinova hrnce emocí upustit kondenzovaný přetlak. Říkal jsem si pro sebe už kolikrát, že jsem se vším dostatečně vyrovnaný a dokážu si k jistým věcem vytvořit vztah lhostejnosti. Pokud jde ale o takovou záležitost, jako je vztah k vlastnímu otci, může si člověk snažit namlouvat sebevíc o tom, jak je vnitřně vyrovnaný se vším tím, co o svém tátovi ví a daleko spíše také neví, ale dosažení alespoň částečné lhostejnosti, co se jistých oblastí života týče, se jeví jako dost komplikované a jistě mírně utopické.
Včera jsem po nějaké době tohle téma otevřel (jen moc doufám, že jsem tím té čisté duši neublížil). Povídal jsem a jen pevně doufám, že jediná sebelítost, kterou šlo v tom zvláštním příběhu vyčíst, byla ta, co jsem cítil jen jako mírný tlak na oční bulvy já a nikdo jiný.
Když máte ve svých představách pod kolonkou s označením táta tak trochu mlhavou představu o tom, co taková role obnáší...
Když víte, že toho člověka asi máte aspoň trochu rádi, protože to prostě je váš rodič...
A přesto přemýšlíte, že tohle docela dost zásadní místo ve vašem životě nebylo a už nikdy nebude vyplněné...
Nezbývá nic, jen existovat dál.

Může mi být líto spoustu věcí, ale lítost vůbec nic nevyřeší. Nevyřeší to, že role táty jako člověka, kterého si synové můžou brát za vzor, mají ke komu vzhlížet, identifikovat se s některými rysy jeho osobnosti a nenápadně se od něj učit a přebírat ustavené vzorce chování a přemýšlení nad věcmi a sdílet s ním, když už ne společnou domácnost, pak aspoň radost z toho, že vy, dva lidé v bezprostředním příbuzenském vztahu, jste občas spolu. Na cestě života jsou prázdná místa, která nejdou nijak zacelit, nedají se vyzdít, vydláždit, znovu napojit. Zůstanou prázdná a nezbývá, než se s tím smířit, jen to stojí občas dost úsilí.
Dnes se mi, a je dost zřetelné, že se tak dělo v návaznosti na můj včerejší výlev o vztahu otce a syna, zdálo o dědovi. Víte, když dlouhá léta přemýšlíte a hledáte něco, za co si (ve stínu věcí, které jste se spolu s přibývajícími léty dozvídali a na něž si spíš trpce, než sladce přicházeli) můžete svého vlastního táty vážit a zároveň byste si dost rádi jednou sami před sebou řekli, že ten vtíravý pocit, že se mu musíte nějak zavděčit, že mu chcete mermomocí dokázat, že existuje aspoň jeden důvod, proč by na vás mohl a snad i měl být pyšný, je pryč, protože dosáhnete stavu smíření s tím, že největší pochvalou, které se vám může dostat, je a bude paradoxně vaše vlastní spokojenost s životem a s tím, že se nemusíte bát ohlídnout ve svém životě zpátky. Podvědomí vás tlačí do boje o překonání sama sebe proto, aby "někdo" (kdo spíš nejeví zájem a upřímně mu je skutečný život jeho vlastních dětí, zdá se, docela volný) dokázal výsledek této snahy ocenit. Život je plný paradoxů....
Každopádně tu se zjevuje na scéně děda, který přichází ve snu. Až teď si uvědomuju, jak dost stojí tyhle dvě postavy v protikladu. Chtělo se mi plakat i ze snu, jak jsem byl rád, že dědu, už osm let zesnulého, vidím. Občas se ve snech potkáme a jsem za to moc rád. Ten člověk je pro mě skutečná ikona, ztělesnění nejvyšších morálních standardů a jestli se k někomu má upínat moje svědomí, které zpětně posuzuje to, jak jsem se kdy zachoval, pak k němu. Tím tu nechci záměrně dehonestovat svého otce a nedělám to. Snažím se v explicitních soudech o něm držet co nejvíc zpátky. Znám dobře jen fakta. Kéž by se má znalost vztahovala i na něj. Nejsem soudce.
Občas se tak cítím více, někdy méně, ale vím jen to, že, navzdory všem okolnostem, které jsem nikdy nebyl a nejsem s to ovlivnit a bez ohledu na obsah toho slova a na to, jak silně to cítí on,
já jsem...a budu...jeho syn.

Cože? No ano, není to tak.

Co se to se mnou kurňa děje? Vždyť já jsem se i občas sám se sebou docela dobře bavil. Ale zdá se, že usychám, někdo mě asi zapomněl zalít. Kam se poděla všechna rádoby sranda a trapné narážky a nesmyslná slovní spojení? Grrrrrrrrrrrrr....vraťte mi mé já zpět! Nebo se neznám.

...No, asi se ještě pořádně neznám. Teda minimálně pro tuhle chvíli se nějak nepoznávám.

Otřel zpocené čelo do růžku jinak kompletně posmrkaného kapesníku a pustil se do vyprávění. Nikdo ho ale neposlouchal a tak se brzy zvedl a vydal se k obchodu. Kdekdo by čekal, že se vydá k odchodu, jenže to se člověku najednou připlete do cesty písmenko b a nic s tím už nejde dělat. Místo toho, aby hlavní postava zamířila domů a dala si sprchu po náročném dvouhodinovém běhu, musela se teď vinou tiskařského šotka vydat do obchodu, jenž byl z lavičky na návsi, kde muž seděl v oklopení vysmátých bezzubých starců pokuřujících marihuanové jointy s výmluvou, že si tak léčí revma, dobrých sedmset metrů. Jen co se dobelhal do obchodu jediného v dosahu krátkovlné vojenské vysílačky a zjistil, že byl sortiment rozšířen o dvě položky na celých deset a krom rohlíků, sádla, oleje do koupele a do spalovacích motorů, játrové paštiky, houbiček na mytí nádobí a houbiček na navození halucinogenních stavů, hrubé mouky, sekané a cibule, mají také fazolky v tomatové omáčce a pribináčka, uvědomil si, že vzhledem k tomu, že do obchodu vůbec původně neměl namířeno, spisovatel ho přirozeně předem nevybavil ani penězmi a také si uvědomil to, že ve skutečnosti byla nabídka obchůdku na peripetii vsi, jež možná měla být původně periferií, jen ji někdo omylem označil jinak, jednáctipoložková, ale kdo by se divil, tenhle příběh je plný nepřesností. Chvíli se prohrabával kapsami plnými hlíny (kde se tam vzala, ví jen on sám), až nahmatal menšího krtka (proč to byl krtek menší ví jen on sám), kterého šikovným chvatem položil na lopatky, které krtek nechal neomaleně umístěny v bezprostředním dosahu mužovy ruky. Krtek se chtěl bránit (pravděpodobně s pomocí oněch lopatek), nicméně denní světlo ho oslepilo natolik, že když se vymrštil, aby svému protivníku dal co proto, po třech rychlých úskocích vpřed byl zákeřně sražen k zemi lampou pouličního osvětlení, která se mu postavila do cesty. Krtek tak nejen oslepen ale zcela paralyzován nárazem do lampy uznal, že jeho role v tomto příběhu je zcela nešťastná a proto by snad bylo lepší se z něj vypařit. A jak řekl, tak udělal. Lusknutím prstu se rozplynul. Muž nevěřícně civěl na flek na zemi, na kterém ještě před chvíli ležel menší krtek. Pak se podrbal na hlavě téměř lysé, dvěma zdatně provedenými přemety a jedním saltem vzad s půlvrutem se přemístil na okraj vozovky, z které se ubírala vestička kamsi. Stoupl si na onu vestičku, ruku zatnul v pěstičku, na hlavu umístil černou destičku a zkameněl. Stal se z něj solární kolektor.

No a jestli tomuhle někdo rozumí, tak jsem z toho Jelen Sika.

Things just go....

Nějak se sám zahrabávám v nedokončených či dokonce nerozepsaných článcích....
Ale tohle jsem si nemohl odpustit..protože mi to nějak mluví z mé podhuštěné duše:

JAMIE CULLUM - Twentysomething

After years of expensive education
A car full of books and anticipation
I'm an expert on Shakespeare and that's a hell of a lot
But the world don't need scholars as much as I thought
Maybe I'll go traveling for a year
Finding myself, or start a career
Could work the poor, though I'm hungry for fame
We all seem so different but we're just the same
Maybe I'll go to the gym, so I don't get fat
Aren't things more easy, with a tight six pack
Who knows the answers, who do you trust
I can't even separate love from lust
Maybe I'll move back home and pay off my loans
Working nine to five, answering phones
But don't make me live for Friday nights
Drinking eight pints and getting in fights
Maybe I'll just fall in love
That could solve it all
Philosophers say that that's enough
There surely must be more
Love ain't the answer, nor is work
The truth eludes me so much it hurts
But I'm still having fun and I guess that's the key
I'm a twentysomething and I'll keep being me

....

Pozvánka...

Zajímavá akce, která stojí za povšimnutí...a to nejen kvůli té hezké oranžové barvě...
více info. ZDE a tady a taky tu a taky blebleble a možná i kukumuku!

Skvělé.....

DOST bezduché(mu) plkání!!!

Na autobusovém nádraží seděl muž v ošuntělé péřové bundě a přikryt několika vydáními Mladého světa z let 1982 až 4 na lavičce před nástupištěm číslo tři pravidelně pochrupoval. Za jeho zády se odehrával dech beroucí výstup dvou holubů domácích, kteří se zuřivě přetahovali o kus staré housky, přičemž jeden na druhého...

Na to teď nemám fakt čas.
Je ráno, volby vyhrál Barackuda, což je možná fajn, ale jogurt mi bude chutnat pořád stejně. Kafe mi stydne, obličej nateklý, mozek zřejmě taky, v žaludku horská dráha, Brooke Fraser dozpívala. Musim si dát sprchu, sbalit nejnutnější. Jet do Brna a tam něco sdělit a pak zase cestovat zpátky...znám lepší způsob trávení času.
Gerrard všera tu penaltu kopat neměl a já měl dělat něco užitečnějšího..to už ostatně platí delší dobu.

Jdu.

Je právě tolik kolik je...protože váš zavrženíhodný blog vysílá seriál Jednou budem dál aneb tmavorůžový kabátek pana Kvé!

Necháte se unášet melodií sóla Pata Methenyho a za uchem vás svědí pocit, že zase marníte čas. Ta neskutečně nenáviděná a zároveň dost hýčkaná sebelítost (to je pro důkaz, že svět je plný nesmyslných a občas smyslných kontradikcí), která vám vlezla do hlavy nosní dírkou, získává zase navrch nad zdravým uvažováním. Máš přece všechno, co chceš...Mám? Máš všechno, co potřebuješ...mám? Bezpředmětná debata, která nemá své účastníky. A v melodii jeho hlasu, milého pana Richarda Bony, se najednou zrcadlí víc, než "jen" melodie. Je půl jedné a před září obrazovky sedí půl jednoho.

Zase jsem se dnes snažil být zábavný. Upovídaný jako vždy, energický, chvílemi rozkřičený...chvílemi přirozeně i trapný. Ať už byl výsledek jakýkoliv, já uspěl. Byl jsem sám sebou. Jak se tenhle pojem může stát z ničeho nic tak rozpitý, mlhavý...třepotá se tu přede mnou, ztrácí kontury...Sám sebou? Samo sebou. Autentické já - cha, to jistě. Jak říká Erving Gofmann, všichni hrajeme divadlo...Já se na jevištích všedních dní cítím vesměs dobře, někdy sebejistěji, než ten blázen uvnitř mě. V zákulisí rád stírám těžká líčidla, v zákulisí v odrazu zrcadla si konečně pohlédnu do očí, kterými se občas protřpytne něco i pro mě nečitelného.
Jsem člověk, jsem vesměs šťastný, jen se tak nedokážu cítit. Někdy.
Prožívám, což doufám znamená, že žiju. A někdy aspoň chci...prožívat, což by to předchozí mělo jen potvrzovat, je to tak Honzíku?!
A přece je kolem tolik krásy.
Chtěl bych jí sbírat.
Chtěl bych se to naučit.
Sběratel, co svou sbírku nikdy a za nic neprodá...

Chtěl bych někdy víc být...

Víte, jak říká kocour Garfield a nedá se s ním než souhlasit:
život je jako pítko pro ptáky - je betonové a plné vody...

anglická slanina...aneb pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí!

Není většího lichotníka, než jakým je člověk sám sobě, a není lepšího léku proti tomuto lichocení, než upřímnost přítele.

Francis Bacon....

...měl pravdu

Hudební alldays...

Vložka pro vás všechny, co ctíte groove. Víte co mají tyto dva kousky společného? Oba jsou ze Slovenska..Peter Lipa, onoho času byl hodnocen jako jeden z nejlepších evropských jazzových zpěváků a Misha, nadaná to ženština s velmi svěžím a ne zcela po vzoru amerických rádoby mjůzikantů laciným projevem. S vkusem urobené árenbíčko, čo má niečo do seba...Klobúk dolú...
ENJOY!

Nový ka(r)b(an)átek...

Chtělo to změnu...
Vítejte na groove-yard blogu v novém hávu....

Není žádné groove, není žádné yard, je jen blog...nechť se vám tu líbí, holoto...

Nevím, jestli je to dostetečně zřejmé...ale chtěl bych vám tímto poděkovat za to, že přesto, že tu není nic, co je nutné vědět k tomu, aby člověk existoval, najdete si tu chvilku a zastavíte se na mém dvorku, i když nesrší groovem...dík, mí milí návštěvníci. A za komentáře desetkráte tolik. Skutečně neskutečné díky vám ...

A když budete chtít, zachovej (nám hopso dýně) věrnost!
Váš Džej Ár

Camille....

obrázek klavírní židle...proč? Proto!

Life is like a chocolate...Never know what you gonna get...

S jedenáctou kuličkou hroznového vína, mezi dvěma okamžiky, kdy mi po nose stékala asi desetitisící kapka rýmové rosy a musel jsem si také zpoza horních zubů jazykem vyšťourat pecičky z oné jedenácté vinné kuličky, opět po dlouhé době mi na mysli vytanula myšlenka. Tedy jedna konkrétní (to aby nevypadalo, že se sebeprezentuji jako blb na což mám jako na jednu z mála věcí výborný talent, který hraničí až se sebe-přesvědčením (to jest ta nepřesvědčivější přesvědčivost), že skutečně blb jsem (navíc se zálibou v umísťování závorek uvnitř závorek)). Ta myšlenka se točila na ose kolem mé hlavy až usedla, vyčerpána, na nos, z kterého tak odkápla další slza "rýmičky".
Jaký je smysl tohoto blogu....Dýdžej nejsem (de facto jsem nikdy nebyl) a bůhví (tedy věděl by to, kdybych byl přesvědčen o tom, že aspoň trošku "je", o čemž nejsem ani trošku) jestli někdy budu.
Psát nesmysly umí každý. Já nejsem nikdo víc, než jen ten, který si to troufnul ventilovat veřejně a zahlcovat tím vším svým zhovadilým odpadem naštěstí neomezenou kapacitu internetového univerza.
Tůhle mě napadlo, jakou člověk (v mém případě já:-)) má asi tak cenu. Je nějaký ekvivalent, kterým by se dala vyvážit cena, lépe snad hodnota či daleko spíš prostor, který individuum zabírá?. Jednotek měření se nabízí bezpočet. Od vyzářené energie, po objem spotřebovaného kyslíku za život, přes množství výkalů, které průměrný člověk vyprodukuje. Všechno ale při vyřčení rezne svou zastaralostí. Sám za sebe můžu (velmi střízlivým odhadem - dneska jsem neměl ani deci alkoholu, což neříkám proto, že bych za to byl na sebe nějak extra hrdý...docela bych si dal pivo) můžu říct, že zabírám několik giga bytů dat...Sečteme-li prostor, na kterém se v mezinárodní síti nacházejí všechny data spojená se mnou. Tři mailové schránky plus další data v univerzitním informačním systému, profil na Facebooku a na Last.fm a na dalších pár webů větších či menších marginalit a několik tříd Spolužáků, jeden usmolený Blog, ICQ účet a několik mých sesmolených Position paperů a seminárních prací a esejů a fotek mě a mých přátel...Sečteno a podtrženo, jsem asi datový tlusťoch, nicméně průměrný.

Jediná přijatelná výmluva toho, proč mám blog, je to, že jdu s dobou. Má ho kde kdo. Doba jde kupředu a každý, zdá se, má právo rozprsknout do světa kus své identity, každý má potenciálně co světu říct, záleží jen na něm, jak hlasitě křičí do monitoru a co vyprská na klávesnici.
Procházel jsem před momentem pár blogů lidí, které znám jen jako spolužáky ze stejné střední školy. A překvapilo mě, že ti lidé po přečtení pár písmenek, získávají osobnost hlubší, než jaká je zřejmá na letmý pohled a nenápadné pozdravení. Mají osobnost, jaképak to překvapení. Jsem to ale omezenec. Na svou obhajobu mohu, slavný soude, říct jen tolik, že nikdy pro mě nebylo v zorném poli důležitosti přemýšlet o lidech vzdálenějších, než nějakou pomyslnou sociální vzdálenost, na jejímž okraji stojí vysoký dřevěný plot, skrze který je vidět, jen když se člověk snaží zaměřit na mezírky mezi plaňkami...

Proč to nedělám častěji? Trvá celý život, než člověk pozná sebe sama aspoň natolik, aby sám se sebou zemřel. Kolik životů tedy musí trvat poznat ostatní....Ale jak zajímavé to může být, hm? Nepochybuju o tom!
Řekl bych, že rád poznávám lidi, jen jsem pravděpodobně netrpělivý. Dělám si závěry moc brzo?A kdy vlastně dojde k tomu, že už nic dalšího vědět nepotřebuju? U některých nikdy, u někoho záhy..proč? Klišé o "naladění na rozličné vlny" se hodí...vlastně to není klišé tak docela, něco na tom bude. Hledat cesty poznání člověka se ale dají (když člověk skutečně chce) a je možno je i nacházet, jen to asi dá práci...jsme u trpělivosti. Jsem líný? a chráním tak sám sebe? Nevim, fakt nevim...nevim toho čím dál víc.

Chtěl jsem tentokrát napsat něco o sobě...ne že bych tu o sobě nepsal pořád, ale je to pro jednou můj blog, tak se nemusím nikomu obhajovat. Rád bych viděl ostatním do hlav, rád bych věděl, za koho mě mají a za koho mají sebe. A kroutil bych hlavou, to už vím předem.

Chtěl jsem napsat tentokrát o tom, co se mi honí hlavou. Krom odrbaných věcí, samoty, krom tradičních fňukárniček stylu...nikdo mě nemá rád, lítostí nad přehnanou sebelístostí a tak vůbec.

Inu,

Dnes jsem se vzbudil s šíleně ucpaným nosem. Flek v horním rohu postel od kávy s mlíkem, kterou jsem tam rozlil dva dny před tím, byl pořád na svém místě. Budu muset vyměnit prostěradlo. Vstal jsem cestou na záchod postavil vodu na čaj (dnes si výjimečně neudělám kávu). Zapnu Pc, tak jako každý den, zkouknu mail, zaseknu se ani nevim nad jakym článkem na Lidovkách, sérií kliknutí jsem rázem někde jinde, ale nevím ani kde...ztrácím se sám před sebou. Táák, v děvet začnu pracovat. Jako vždy nedokážu uposlechnout ani vlastní nařízení...Začínám o 15 minut dýl a jde to ztuha. V hlavě mi za den zbylo jen pár odlesků toho, co mi problesklo hlavou. Napsat Terkám, mají dnes svátek...Doteď jsem to neudělal. Jednu mám rád, je to senzační holka - ve stínu předchozího -znám jí? Skoro 15 let--ale neřek bych, že moc...žel. Další slečna s tím jménem...má sousedka, známe se od narození...známe? ? ? Teď mě napadá, nebylo by od věci si u každého člověka nakreslit pavučinu asociací, které vás napadají, když se vysloví jeho jméno. Zkouším to...možná pro dnešek moc náročný úkol...krásný nohy...No to snad nemůžu ani napsat, co to o mně asi tak vypovídá? Aha, nic. Jen to, co si do toho projektují ostatní. A to mi v tuhle chvílí může být fuk, už tak mají o mně bůhnevíjakou představu (jistojistě zkreslenou - nic jako objektivita přece neexistuje). Je to skutečně jediná představa - totiž ony krásné nohy- kterou mám o další slečně se jménem Tereza? No samozřejmě, že ne, jen se zašťourej ve vlastní hlavě. Cítím příchuť malin...trošku sarkasmu, trošku nejistoty schovávané za plachtu sebe-jistoty, milá společnost a trošku mrazení na zátylku, proč?...hm...Terez znám dost, nad každou z nich bych mohl přemýšlet, to bych asi dnes nespal, koukám. A kdo má svátek zítra..snad mě to ani nezajímá.Kam jsem se to zase dostal. Chtěl jsem přece psát o svém dni.

že by zas příště? Víte jak šílené je neumět udržet vlastní já na uzdě???
btw. chyby tady jsou a budou...

I used to rule the world...to nemohu říct

Cestičky temnými zákoutími vlastní mysli mě zase jednou přivedly na křižovatku dvou slepých cest. Chci. Je chtíč legitimní pocit? Chci toho tak moc?Chci toho od sebe tak moc? Měl jsem být a nejsem... Chtěl jsem mít a nemám. Chci toho tak moc. Chtěl jsem být...



...šťastný. A chvílemi

...nejsem.

A k tomu je tady zase podzim...

Už víme, že svět...ehm, totiž svět...

Žijeme v mediálně saturovaném světě, ve kterém se není před masovými médii možno ani na víc než dva momenty schovat, natož před nimi uniknout. Co víc, masová média kolem nás spřádají sítě intertextuality, tedy vzájemné provázanosti a odkazujíc jedno (médium) na druhé a druhé na třetí a třetí na...šijí sítnici oka našeho, skrze kterou vnímáme sociální prostor zvaný svět. To, že realitě je vlastní absurdita a že základy našeho světa se smíchem otřásají v základech, dokládá i fakt, že váš celebritózní status se měří či lépe násobně stoupne, pokud se vaše postava objeví v animovaném seriálu žlutých přihlouplých postaviček, které však oplývají tou výsadou komentovat vtipně a neotřele svět, který se jim směje pod nohama. The Simpsons jsou fenoménem dnešní doby...

Glen Hansard a Markéta Irglová jsou živými bytostmi, muzikanty, lidmi. A víte co, taky si zahrají v Simpsonových...

Mám tedy radu pro všechny, kdo se chtějí stát slavnými či svou slávu vystřelit okny Vesmíru dokořán...Staňte se kreslenými postavičkami!

***************

Schááázííííí mi GROOVE....nemám ho s kým sdílet a to je největší trest....
Však se jednou GROOVE YARD vrátíííí....pevně tomu věřím

U poslechu Joni Mitchell...

Svět je vážně legrační...někdy až k breku :-)
Taky si při psaní přes ICQ za každým smajlíkem, který vám pošle člověk na druhém konci, vybavíte jeho obličej a představujete si, jak se asi tváří ve skutečnosti? Řehtá se doopravdy tak, jako ten odporný obličejík v konverzačním okénku? Nebo se za monitorem tváří jak plesnivý brambor, ale dvoutečku, pomlčku, velké dé mačká naprosto automaticky za každou větou, ač sebeméně vtipnou a nadnesenou?

Přemýšleli jste o tom, jak směšné (dovolím si to ztvárnit :-D ) je konzervovat lidské emoce do klávesových znaků? Jak se smích skrze prsty přenese na obrazovku pomocí několika málo ťuknutí? Oploštěn, oškrábán, oddělen od jakéhokoliv projevu emocionální hloubky a lidskosti....

briliant v kapse

Výherní automat právě důrazným poblikáváním dával najevo, že poslední naděje vhozená malou škvírku, jíž se jen stěží protáhne ocásek středně velké myši polní, byla vsazena a prohrána a tak Radek sbalil svých pět švestek, tři banány, dvě brambory a odešel starými rozvrzanými dveřmi sklepního baru vstříc tmě, která ho pohltila jako hladový vězeň svůj denní příděl plesnivého okrajku chleba.
Byl podzimní večer, zdaleka ne první máj a o jeho pocitech už ani nemluvě. Na srdci se mu usazoval podobný pocit jako v seschlých ústech po tom, co si dal svou obvyklou středeční dýmku. Na cestě nepotkal nikoho, koho by potkat chtěl, jen šustění javorového listí, kterým se brodil ke svému srubu, mu připomínalo blížící se konec jeho začátku, i když o něm v tu chvíli mohl jen stěží něco tušit.
Zvony na míle vzdáleného kostela na kopci u jezera byly při dobrém větru slyšet tak zřetelně jako obvykle tlukot jeho srdce na hrudníku, když se při výstupu po prudce se svažující kamenité stezce, která vedla od srubu k potoku vytékajícího právě z onoho jezera, zadýchal.
Byl tu podzim a s ním, jak tráva světlala až zhnědla, vtíravé svědění za pravým uchem.

Proč? To nikdo neví. Prostě ho na podzim svědilo ucho...

Óda na radost aneb Beethoven, Sobeňák, Buřty, pálka a černokněžník, co trčí jak...!

Těžko říct proč, ale mám je rád. Je to tisíc okem nespatřitelných detailů v jejich hlase, jsou to ony neslyšné záhyby vrásek na tváři při jejich úsměvech, je to vědomí, že za jejich slovy se skrývá víc než jen shluk písmen. Známe se dlouho, ale ne tak dlouze, abychom se poznali. Baví nás vědět nebo aspoň tušit, co řekne ten druhý. Baví nás nechávat se překvapit tím, že ten druhý řekne naopak něco neočekávaného. Kouzlo je v tom, že se dokážeme překvapovat v tom, jak dobře nám je, že víme, co je kdo zač. Známe se léta a přesto nejde říct, že jsme se poznali. Pokud člověk totiž nepozná dokonale sám sebe, ostatní mu zůstanou nanejvýš tak blízcí, jako je on sám sobě. Zůstanou mu tak neznámí, jak je neznámý on sám sobě, i kdyby tisíckrát tvrdil opak. Smějeme se společně stejným nesmyslným věcem. A v našem smíchu je cítit spřízněnost - nejde o to, jak velký nesmysl rozproudí naše veselí, ale ten smích často hřeje víc, než rozpálená kamna. Sdílíme...sebe sama navzájem. Svět, pokud nejzákladnější jednotka světa je život a vědomí vlastního bytí jeho bezpodmínečnou součastí, by nebyl nic bez sdílení.

Sdílím rád - pocit "že jsem" - onen pocit, který je mi skrze toto sdílení dáván a zároveň ho propůjčuji ostatním. Pohledem, úsměvem, dotykem, gestem....
Mám vás rád, přátelé moji, Vždyť se známe už aspoň 50 let... Dost málo na to, abychom se přitom začali nudit, hm?

hm...

Na dně sklenice piva nebyl, mezi dýmem z cigarety ani ve světle lampy před naším domem nebyl. Ani pod jednou z mnoha lamp nebyl. Ani v tom vzdáleném smíchu, který nebyl určen mně. Je zvláštní, že nejniternější pocit sám ze sebe může člověk mít a vůbec si ho přitom nevážit. Odhodil by ho daleko jak jen by to bylo možné, do druhé ruky chytil nahozený prut s návnadou a přitáhl si k sobě háček s velkým úlovkem. Ryba rak, ryba rak...úlovek ve tvaru konzervy s paštikou, jen obsah by byl mnohem méně paštikový. Koncentrát ze stoprocentního štěstí s dužinou a dávkou spokojenosti pro další všední dny.

člověk marně nahazuje vlasec dál, blíž, tam, sem, občas zasekne, utrhne háček o pařez a začíná od znova. čeká, ale nemá dost trpělivosti na to, aby si počkal na to, až přijde záběr. Jak pošetilý boj, když se na břehu plácá jedna ryba vedle druhé....

A proč by ne?!

Tenhle blog pozbyl svého významu ve chíli, kdy na něj byl vložen první příspěvek mou vlastní rukou, respektive její extenzí v podobě klávesy enter. Měla tu být všude hudba. A není. Groove-Yard, alespoň do té doby, než si našetřím 300 000 na investice do hudebního vydřiduchprůmyslu, se také odmlčí. Název tedy zcela vyšuměl někde mezi toaletami v Junioru a nejjasnější hvězdou na východě, ať už je to Sirius, Polárka nebo Severka nebo bůhnevíco. Když se to nějak aspoň trošku podaří, bude zanedlouho aspoň malá kapitolka tohoto blogu vedena pod názvem Katalánsko, aneb kouzelný kraj, zelené olivy, černé olivy, víno a chorizo v lahodné kombinaci. Cestovatelský zápisník zachycený nejlépe (minimálně) čtyřma očima (tedy dvěma hnědýma a dvěma modrýma), dvěma hlavami, dvaceti prsty, i když tady bych si se svou datlovštinou tříprsťákovatou raději moc nevyskakoval..no prostě zkrátka. Zprostředkované zážítky z výletu pana K. a pana L. již brzy v nezničitelném vydání na virtuálním papíře, shánějte marně u svých oblíbených knihkupců. Již teď se chystá příběh: Jak L. zabloudil do Koridy a K. ho musel nahánět červeným ubrusem. Jak K. snědl dvě kila oliv a zezelenal. Jak L. v restauraci při pojídání typického pokrmu Paela otevřel slávku tak nešikovně, že strefila právě procházející ženštinu o váze dvou metrickcýh centů přímo do bradavice na jejím obřím nose atd. Máte se na co těšit. A my dva taky...:-) A taky, že se těšíme!

Tak nějak....

Znáte taky ten pocit, kdy vás život lechtá pírkem pod lopatkou? Včera jsem seděl před televizní obrazovkou a sledoval slavnostní ceremoniál předávání cenných kovů za závod žen na 200 metrů na OH. Vyhrála Jamajčanka Campbellová-Brownová, hráli jí jamajskou hymnu. A mně se tlačila slza do oka. Nemohl jsem jí (vlastní slze dookasetlačící) vysvětlit, že je to trošku nesmyslné dojímat se na vítězstvím a hymnou země, ve které jsem nikdy nebyl, natož abych se cítil býti Jamajčanem. Svým slzám jde vůbec těžko něco vysvětlovat. Krátce na to následovalo vyhlašování medailových umístění v ženském oštěpu. Bory šumí...Tuhle muziku už jsem dlouho neslyšel tak pěkně instrumentálně....To už se slza v oku nenechala ničím zastavit. Pěkně jsem si poplakal. Řekl bych, že jsem vcelku emocionálně vyrovnaný člověk, tedy až na chvíle, kterým ani já sám nerozumím.
Dnes po ránu, které bylo vlastně polednem, jsem poslouchal desku Pavly Milcové, rodačky z Lázu a nebo taky z Příbrami, která je, zdá se, mezi českým posluchačstvem nepochopitelně velmi nedoceněná. Její poslední deska, na jejímž vzniku se také, stejně jako na deskách předchozích, podílel Pavly dlouholetý spoluhráč, Peter Binder - (chytří vědí) vynikající nejen kytarista (spolupráce s K. Plíhalem, Lenkou Dusilovou a mnoha dalšími), se mi do rukou dostala až téměř dva roky po jejím vydání. Jinému a jiné bych asi neodpustil onen klávesový zvuk kláves...nemám to prostě rád suplovat živé "houslí"nástroje a vůbec jakékoliv jiné tím vždycky aspoň trošku umělým bzukotem sebelepších klapek, ale Milcové s Binderem to rád odpustím. Jen proto, že svou muzikou hladí, proto, že je to muzika veselá, chytrá, hravá, jemná...no minimálně doporučeníhodná. Ale vůbec by nevadilo, kdyby byl poslech Pavly Milcové na předpis proti příznakům nechuti k životu nebo místo kapek proti smuteční rýmě....

Znáte taky ten pocit, kdy vás život lechtá pírkem pod lopatkou?
Poslechněte si Pavlu Milcovou...

Why "Y"

Útržky večera aneb včera za barovým pultem

"No čoveče, a tam Ti maji takovej krásnej kulatej bazén. Tak asi...mno tak padesát metrů na padesát..."

Dnes v posteli u smažených vajíček ve dvanáct třicet v neopakovatelném dabingu Václava Vydry

Koukal jsem na film...hádejte jakej?
Tohle mě pobavilo....

A:"A jak dál v pátrání po Butchovi?"

M.W.: "Vobrátíte zeměkouli kvůli tomu parchantovi. Když odjede do Indočíny, v míse s rejží bude čekat skovanej negr, kterej ho sejme!"

A:"Postarám se o to"

Když...

Když…

Když vám mužík za barem pokládá poťouchlé otázky

Když vám zaplatí útratu a za pět minut chce platit znovu…

Když z čisté oblohy začnou padat kapky…

Když dokážete odolat pokušení…

Když něco v životě chcete dokázat a hledáte směr jak...

Když on jí stále miluje a ona jeho nejspíš ne

Když nevíte, co si myslí

Když si zpětně uvědomíte, jak naivní hru jste hráli

Když necháte hru rozehranou tak dlouho, až vítr odvane figurky a není s čím a kam táhnout

Když spolu s ní sedíte nad bezedným kamenným lomem plným vody a přitom se topíte v jejích hlubokých očích…

Když žijete až do svého nejhlubšího nitra!

Na zídce staré zahrady uprostřed ticha a noci

Na zídce staré zahrady uprostřed ticha a noci

Dívala se upřeně

-

Kamkoli jinam, jen ne na mě

Došlo na lámání chleba

Místo chleba ale

Posloužilo srdce…

život je džungle...

Zemřel Hiram Bullock....
KURVA!!!

více např. zde

romantické tečky uprostřed noci

............................................................................................
............................................................................................
............................................................................................
............................................................................................
................................................konečky prstů ještě v duchu pohladím její obočí a pak už snad jen usnout...a nesnít!

Krátká sukně, krátký rozum

Až já budu velká, bude ze mě selka!
Přijďte k nám, já vám dám...

Kecy!

Až já budu velká, bude ze mě sekretářka!
A o sekretářkách se řikají se různé věci...

Někdy i kecy!


(zase jsem se po nějaké době nepochopil:-))

Zamyšlení nad bůhví čím

BŮHVÍ, JESTLI BŮH EXISTUJE. BOHUŽEL TO VÍ JEN ON. A Pokud to neví, pak je to jen důkaz jeho neexistence!

Každý den tak trochu přemýšlím o tom, jestli jsem dobrý člověk, jestli si před sebou samým dokážu obhájit všechno, co dělám, všechny ty drobné a větší prohřešky proti vlastnímu přesvědčení, proti vlastním bariérám morálky, proti dobrým mravům či bůhvíčemu. Zoufale bych chtěl cítit něco jako uspokojení z toho, čím jsem v životě byl a čím jsem, a to nejen, dá-li osud na který nejspíš nevěřím, za 60 let, ale i právě teď a taky zítra ráno, až se probudím.
Potají si přeju, aby, až zemřu, lidé na mém pohřbu plakali. Udělalo by mi to upřímnou radost - tedy pokud se člověk může radovat z vlastní smrti (a toho, že ji ostatní oplakávají). Ale ano, bral bych slzy jako vyjádření toho, že jsem měl na tomhle světě místo, že smysl života, po kterém se budu pídit po zbytek svých dnů až do okamžiku smíření s tím, že mi zůstane navždy ukryt, byl zachycen v odlesku slz mých přátel. Ale kdoví, třeba ho najdu a třeba mě překvapí tím, jak zdánlivě banální věcí (jako zástupný symbol pro smysl bytí) se může takový smysl života jevit.
Mám chuť plakat. Plakat nad tím, že mám přátelé, kteří mě mají rádi a já můžu mít rád je, rozplakat se nad jejich nedokonalostmi a propuknout v brek nad nedokonalostmi svými. Jak rád bych jen byl, bez toho, aniž bych byl denně vystaven soudům nad sebou samým. Mám se asi rád. Nemám se ale o nic víc rád, než mám rád lidi mně blízké. Tohle si před sebou dokážu obhájit.
Jak zoufale ubohý by byl život, pokud by o něčem takovém mohla být vůbec řeč, kdyby jsme neměli city, hm? Rozhořčení, smutek, radost, naděje, vztek, uspokojení, nervozita, nejistota, spřízněnost, chtíč, láska, láska, láska...
Jak moc by se mnohorozměrovost našeho světa smrskla v nekonečnost ničeho. Mám chuť plakat a přesto jsem šťastný. Právě proto, že jsem schopný cítit. Proto, že si cením okamžiků.
Všichni Ti, které tak rád vídám si zaslouží můj pláč. Ač to zní sebevíc uměle a každopádně přehnaně pateticky.

Jako onehdá. Cestoval jsem vlakem. Vykloněný z okýnka jsem sledoval okolí tratě. Slunce na obzoru se barvilo do tak nezvyklého odstínu rudo-růžové, že jsem si na moment pomyslel, že zapadá vůbec naposled. Bylo mi to líto...

Každý občas...

Každý si občas rád pohladí své vlastní ego. Stačí ho vrátky vypustit z kotce...ale pozor, je plaché. Je lepší ho přivázat na vodítko a postupným zkracováním ho přitahovat k sobě. To pak zkřehne a začne být přítulné...To může dojít až k tomu, že se takové ego stane nebezpečné. Každým pohlazením trošku povyroste. Nejdřív se zdá, že jen ježí chlupy, pak ale nakyne rychleji, než stihnete postřehnout. Pohladíte ho jednou a oběma vám je příjemně, ego se začne tulit. Po druhé je to příjemnější, než byste čekali, ale roste vám před očima takovým způsobem, až to nahání člověku i trošku hrůzy pod kůži. Když nad vámi začne mít navrch, je těžké něco podniknout...

Hladil jsem své ego poslední dobou až moc často...
Hladil a hladil...až do úplného vyhlazení

Vysvětlení...aneb kdo je bez viny, hoď po mně haldou groovu!

V komentáři k předchozímu článku se objevil anonymní vzkaz. Škoda, že anonymní, protože bych moc rád odpověděl konkrétnímu člověku. Inu nevadí. Myslím, že komentář potřebuje komentář, respektive vysvětlení, jež je záhodno umístiti jinam, než jen do komentářů ;-)

kdy se z paradni groove party stala tradicni diskoteka na prani? :-(

Původní pohnutka, která mě vedla k tomu, že jsem po dohodě s vedením Junioru, pln očekávání, mylných představ a vůbec jakýchkoliv představ, uspořádal svou první GROOVE YARD party, bylo mé neskrývané nadšení z opojné hudby, jež nemá v našich končinách přílišného zastání v produkci hudebních klubů, natožpak v Příbrami, která oplývá hudebním klubem pouze jediným (nepočítám-li, a také že ne, několik míst, kde se sice hraje k tanci...ale rozhodně ne k poslechu*). Vzpomněl jsem si přitom na pááárty FUNKYDELIC, kteréžto kdysi pořádal člověk, který mě de facto k hudbě GROOVOVITÉHO ražení nenápadně přivedl.

Ať už to může znít jakkoliv nabubřele sebevědomě, jsem přesvědčen o tom, že mám alespoň o chlup (kočky PETERBALD) lepší hudební vkus, než většina populace. Slyším už teď "to je ale vůl namyšlenej!" nebo "Tssss..." nebo snad "eh?!" Není, kam se schovat. Stojím si za tím. Je to tak. Většinová populace je masa...a masa poslouchá komerční rádia typu Evropy 2. Já ne. Nejsem tím lepší člověk, prostě to jen nedělám.

Ponecháme-li teď stranou označení tradiční diskotéka...které autora/ku komentáře samo zahání do rohu, jelikož obsahuje dvě zásadní slova - a to "tradiční" a "diskotéka":-), kterážto odkazují ke stylu DISCO a to vskutku jest dosti blízko žánru hudby, jež jsem měl v (Schlieffenově) plánu pouštět do repro-beden v rámu a rámci Groove Yardy. Vím ale, či raději tuším - to abych nezněl troufale - kam autor/ka pravděpodobně mířil/a. Dovolte mi tedy, abych vše uvedl na (alespoň částečně) pravého Míru.

Po několika Groove Yardech jsem si uvědomil, že má snaha "pozvednout masy k poslechu ušlechtilého Groovu" se často míjí účinkem a to z několika důvodů. Je třeba si uvědomit, že mechanismy průmyslu populární hudby nepracují s hudebními skladbami jako s estetickými objekty, ale jako s komoditami, které se předně mají dobře prodávat. Nijak teď nechci urážet nikoho z návštěvníků mé party (za každého z nich zvlášť jsem rád a potěšen), ale je dostatečně průkazně vidět, jak jsme všichni do jisté míry semleti průmyslem, který nám předkládá efektní prefabrikáty, jež si ani nehrají na umělecky hodnotné skvosty, ale co je důležité, přitahují pozornost mas a vydělávají money. Bylo by pošetilé zakrývat fakt, že významnou ba přímo ústřední roli v celém procesu produkce, percepce atd., hrají masová média. To (velmi mnoho) málo, co vím o psychologii hudby, říká, že "hit" nedělají často (můžeme střízlivě říci, že tomu tak je velmi zřídkakdy) hudební kvality, ale síla mašinérie, která stojí za hudebním počinem, teď už komoditou (právě průmyslu pop music). Oblíbenost toho či onoho songu mezi masou (jak to slovo zvláštně hořce chutná, že?! - Nikdo z nás si nechce připustit, že jí skutečně jsme) totiž úzce souvisí s frekvencí, s kterou se daná píseň objeví v rádiu. Po dosažení bodu nasycenosti - tedy určitého počtu repríz, který vyposlechne konkrétní posluchač, je skladba nastřelena- prd prd- a -bum bum- je z ní megahit.
Do procesu samozřejmě zasahuje mnoho dalších faktorů, ale abych se vůbec díky svému vlastnímu talentu unikat od myšlenky hlavní a zásadní dostal k podstatě věci - i Groove party potvrdila, že nejvíce lidi baví písně, které znají - rozhodně vyžadují daleko méně kognitivního úsilí, méně námahy k jejich percepci a uspokojivému zpracování, kde do hry jistě vstupuje i akt hodnocení (líbí?-nelíbí? -co nám to ten blbej dýdžej cpe?) .
Inu proto vím, že jisté písně jsou osvědčené - fungují jako spouštěcí mechanismus, kdy oblíbená skladba zvyšuje i oblíbenost dýdžeje;-) Důležité je přitom, že oblíbenost těchto skladeb je sdílena intersubjektivně. Na druhé straně jsou tu skladby, které chtějí jednotlivci, protože a poněvadž a vůbec - důvodů se najde tisíc a jedna - ale tím nejklasičtějším je snad ten, že se tomu či onomu daná skladba "prostě líbí". Je potom na dýdžejovi - v konkrétním případě mně - aby zahrál či nezahrál (pokud danou skladbou skutečně disponuje). Jelikož žijeme v podmínkách trhu, kde vládnou zákony nabídky a poptávky - rozuměj, že na Groove Yard party by měla být nabídka (z mé strany) alespoň částečně (ale spíše z větší části) tvořena poptávkou (ze strany lidí). Mám rád mnoho a mnoho muziky, kterou myslím, "masa" (skutečně bez urážky) neocení (minimálně ne na první poslech). A jaká by to pak byla taneční party, kdyby postrádala tanečníky?

Sám jsem si často pokládal otázku, jak daleko můžu a mám při rozšiřování mantinelů pro to, co je ještě pro mě únosné pustit a co již je za hranicemi mé shovívavosti k prznění hudby, kterou mám tak rád, zajít. Domnívám se, že mé hranice jsou nastaveny velmi liberálně. Pro ty, kteří přicházejí za muzikou vybranou (dejme tomu "nerádiovou") to může být zklamání a já vše chápu. Pochopte ale mé dilema - kam až ve své vášni v pouštění svých oblíbených a pro mě "zaposlechvelmimocstojících" písní můžu zajít , pokud většinu nezajímá kvalita, ale známost (respektive obeznámenost)??!!
Další problém tkví v tom, že GROOVE je náchylný na hudební cítění. Mnoho lidí "neuznává" groove proto, že jim v lepším případě přijde jako hudební vyjádření určené k pohupování, ale ne k tanci. Pro mě se v groovu skrývá nezkrotná energie a zároveň bezbřehá volnost v expressi, kterou tak miluju na Jazzu. Někteří lidé potřebují a také vyžadují rytmus jasný, co nejjednodušší. Je mi líto, že taneční hudba musí tak být často nutně podpírána bicí linkou zdůrazňující každou dobu (aneb "tuc tuc tuc tuc"). Jak mi ale dala za pravdu vlastní zkušenost z GROOVE party, jedná se o skladby, na které tančí nejvíce lidí a to i v případě, že daná skladba třeba není z těch masově nejznámějších.

Tento text pravděpodobně nemá nijak hluboký smysl a vzniká pouhým kupením písmenek, které možná někdy dávají dohromady slova, které po sobě ale odmítám znovu číst.
Jedna zásadní informace, která ale z článku měla vyplynout je to, že bohužel se Groove nikdy nemůže zavděčit všem. Jsem v tomto směru sobec, přál jsem si, aby se Groove zavděčil především mně. Realita mě poučila, nicméně jsem si v sobě zachoval alespoň nadšené jádro, které mě drželo nad hladinou ve vodách hudby více či méně sračkoidní.

Hudba je pro mě nadále hlavní zdroj životního optimismu, energie, zábavy, emocí a inspirace.
Jisté důvody mě však nutí k uzavření kapitoly, která nesla název GROOVE YARD. Poslední párty tedy nesla dost pravděpodobně datum 21. června 2008.

Šou mast gou on!

Díky.




*aneb tancovat na to možná někdo svede...ale poslouchat se to nedá


tento text vznikl za přispění hudby Michaela Jacksona z jeho alba Off The Wall z roku 1979

BRZY, JAZYK, NAZÝVAT, PRAŽSKÉ LĚTIŠTĚ...

Že by se zase GROOVOVALO?

Inu ano.

SOBOTA 21. Wormna
Účast přislíbil Mr. Stevie W., pan Michael J., George M., Standa Hložek i Eva s Vaškem.
Přijďte a přesvědčte se na vlastní sluchadla, že GROOVE je dobrá a řekl bych výživná opravdu nejspíš nejvíc nadpozemská úplně věc!

Každý dvoustý pátý návštěvník obdrží s láskou připravenou svačinku zabalenou v tom nejjemnějším ubrousku. Chlebík s máslíčkem, šunčičkou, sýrkem, papričkou a špetkou toho či tamtoho může být jen váš..aneb Hami jako od mámy*

Navíc POZOR! Od 21:00 do 22:40 se můžete těšit na HAPPY HOURS!
Pozvěte v tento čas blbýho dýdžeje na drink a bude vám v plné míře (stejnou měrou - měrou vrchovatou) oplacen vzápěstí!A možná i vícekrát...
A to se vyplatí.....!!!
(při nejmenším zdánlivě vůbec)

*groove je naše máma!

že bych zase začal psát?

upřímně - rád bych....
snad se k tomu v brzku dostanu...

Napadlo mě (jen tak) ((jak už se tak myšlenky občas zjevují)), při přejezdu stopětapadesátéhotisícíhodvoustéhotřináctého až stopětapadesátéhotisíhotřístéhočtvrtého železničního pražce na trase Brha - Prano...

Kolik prstů na ruce potřebujete k tomu, abyste spočítali lidi, na kterých vám v životě DOOPRAVDY záleží...?

Nedostatek přísunu kravin do mozku...aneb mozek zahálí a žaludek kručí!

Ne, že bych snad již světu neměl co povědět....tahle skutečnost (že i člověk, který vůbec nemá co říct klidně mele a mele) je známa již od okamžiku spuštění tohoto blo-blo-glo-glo-blogu. Tahle věc mě teď ale napadla, když jsem se zabýval tak důstojnou věcí jakou je tschuching do stropu.

říká se, že láska prochází žaludkem.
(a nemusí to být nutně jen láska k vepřovému masu)
ale co se stane, když se taková jedna láska ve střevech zasekne?
(inu zkuste si to sami, nacpat ji do žaludku)
z toho může taky vzniknout pěkná zácpa, hm?
ale o to větší pecka to pak je, když to praskne!

A všechna se jedním mohutným prdnutím dostane ven!
A rozletí se do široširého světa!

Rozhodl jsem se šířit lááásku...
a to nejsem ani ničí Svědek

OUAGADOUGOU aneb krátká košule!

V závětří vypitého půllitru až po okraj naplněného touhou toho druhého, který nepřišel, odevzdaně civěla na blikající číslíčka automatu, který zásadně nikdy nic nikomu nevydal zadarmo, ostatně jak tomu u samozvaných výherních automatů bývá. Mel Gibson si usazen na barové židli o výšce menšího mrakodrapu vyhnal ze své hluboké vrásky na čele deci potu, opřel se loktem o pult a s lehkostí do sebe kopl panďuláka ginu. Kudu velký, který poskakoval před barem, snažíc se vyhnout černým dlaždičkám na šachovnicové černobílé podlaze, vypadal velmi zábavně, ale jako jedinci s obsedantně-kompulzivní poruchou mu nebylo pomoci. Zebra u karetního stolu se tak (nejen, že příšerně nahlas) urputně kuduovi smála, až ji z tlamy vypadla oboučelistní zubní protéza, od zeleného plátna na stole se odrazila a zakousla se do nosu překvapenému pásovci.

Šimpanz za barem se z doutníkem v koutku pokoušel velmi efektním způsobem namíchat nápoj Green Monkey, dupajíc v silné vrstvě střepů z nevydařených pokusů (respektive skleniček, které se mu zatracená práce nepodařilo chytit včas). Co chvíli si usrkl z piva přímo z pípy, aby nemusel špinit sklenice. Pán, co právě vyšel na ulici z bytu své milenky na rohu 62. ulice a páté Avenue se na zlomek vteřiny zamyslel.

Nebudete tomu věřit, ale fakt si u ní zapomněl ponožky.
Nevracel se, neměl totiž kam.
kam se totiž vytratilo spolu se všemi proč a zbylo jen tiché - aha.
To tak občas bývá. A pak už ani to aha nezbyde a člověk se jen může tiše modlit k Bohu, ve kterého nevěří a důležitě koulet očima, aby dal najevo, že něco není v pořádku. Naplní se tak princip světa shrnutý v premisu ORDER IN DISORDER.

Jestli teď pátráte po nějaké stopě, jež by vás zavedla zpět k logice věci a nemůžete najít onu správnou nitku za kterou zatáhnout, cítíte se zmatení, prázdní a přitom plní, šťastní a přitom v jádru rozpolcení šílenstvím chytrého hlupáka, šaška a komedianta, pokud tohle jste a nebo nejste nic z toho, pak vězte, že to znám. Ale jedno je jisté - Ona se dnes nedočkala.

Z první ruky aneb dva litry vody

Včera bylo včera a dnes je dnes ačkoliv se to možná zdá neuvěřitelné...

A zítra, předpokládejme, bude za určitých okolností zítra, protože jinak by z toho byl pěknej chaos!

Zprávy ze zahraničí

Při sobotním závodu Rally d'Italia Sardegna havaroval vedoucí závodník průběžné klasifikace Mikko Hirvonen.
Utržil několik ran na těle i na duši.
Přesněji na dvou- pravé přední a levé zadní pneumatice.

GROOVE YARD 24. rozpukna

Přátelé přijde den, kdy se Juniorem rozezní hudba grůvoidní, fankoidní, ejsiddžezoidní, souloidní, solidní, občas árenbíčkovatá a snadnáladupovznášející a hlavně taneční.

Přijďte
... bavit se s přáteli
...bavit se s neznaými i známými
...počítat dlaždičky na parketě
...smát se
...neslyšet se
...zadovádět si
...zakřepčit si
...zatancovat si
..nezatancovat si
...nechat se unést rytmem
...nechat se unést melodií
...nechat se unést harmonií
...nechat se unést harmonií ducha
...nechat se unést harmonií ukrytou na dně sedmého půllitru
...na baru nechat nějaké ty drobné...a to bez front
...zanadávat si na svět
...zanadávat si na blbýho dýdžeje
...radovat se
....ze života
...z muziky
...z radosti
...u piva...

TO JE PÍSEŇ, PANE!!!! Blame it on the boogie...

Valim BULVY....

Přátelé!

V z našich kulturou jen při přízni větrů ovanutých končin ne tak vzdálené Vídni, se bude od 27. června do 17. července konat JAZZ FEST WIEN, na kterém vystoupí skutečné master-blaster super hyper mega muzikanti....

Victor Wooten, Mike Stern, Tower of Power, Incognito, Yellowjackets, Bobby McFerrin, Ledisi, Sinéad O'Connor, James Carter, Curtis Stigers ....a další mnozí...

Některé koncíky za lidovou cenu jednoho dvojitého cheeseburgera...( Little Feat | Tower of Power | Horny Funk Brothers za celé 2EURA), některé dokonce zdarma (např. diva Ledisi s dvěma nominacemi na Grammy 2008 za Best New Artist a Best R'n'B album)

Myslím, že PA.RÁ. DA.

No inu mrkněte sami....JAZZ FEST WIEN

POJEĎTE...
...se mnou...

Juhůůůůůůůůůůůůů.....

Ano ano...

Na travnatém kopci plném sedmikrásek, zvonků a dalšího lučního kvítí, mezi dvěma krásnými jabloněmi, jež každý rok plnily své koruny přešťavnatými plody velikosti medvědí pěsti, pod strmými skalisky, v jejichž spárech prýštila azurově modrá voda a slévala se v jezírko u staré roubenky, žil byl starý moudrý dřevorubec. A protože byl starý, neměl co do huby, protože důchod dřevorubce je zatraceně malej!

Pes je vykopán..aneb pokračování story, vole!

Možná je třeba si upřesnit situaci. Pan Novák se pomalu ale jistě sbírá ze země, přičemž mu na kalhotech ulpělo několik kusů špaget v omáčce aglio (Shell) olio (který dokáže minimalizovat hluk motoru). Vrána jest v letu pohybujíc se po trajektorii směr nejbližší benzinová stanice. Páv, jenž ve svém nablýskaném Audi (dáma na) A6 prosvištěl tak rychle, že jsme nebyli s to zachytit jeho další stopy v souřadnicích světa, si ještě před tím, než se nám ztratil z obzoru příběhu nadobro, stihl hlasitě dvakrát říhnout do rytmu písně I Saw God z nového alba Victora Wootena. Pavián skryt za fíkusem v rohu místnosti si z nervozity zapálil cigaretu, čímž na sebe nalákal pozornost pana Nováka, jenž kouření doslova nesnášel, a to od té doby, co mu jeho žena, nyní již nebohá nebožka zakopána na zahradě Novákovy parcely, dva a půl roku zahýbala s přednostou železniční stanice v Kuřimi, aniž by sám elektroinstalatér Novák měl jakkoliv velkého tucha, šajna, ponětí " vo co gou". Pan Novák se vzepjal tak, jak nikdy před tím - naposledy právě oné osudné noci, kdy ženě Novákové při vaření večeře místo toho, aby jí podal pánvičku do ruky, omylem ji dost neohrabaně položil na její hlavu...a to hned několikrát po sobě...
Stál teď v postoji připomínající Ježíše nad Rio de Janeirem - a shromažďoval sílu k útoku proti drzému řidiči paviánu medvědímu čakma.

Vrána mezitím přistála s drobnými manévrovacími potížemi na ranveji benzínové stanice a to zrovinka v místě, kde byla drobná kaluž benzinu. Špička jejího levého křídla se jí na moment v tekutině vyráchala, ale vrána toho příliš nedbala a hopkala dovnitř stejšnu na vytoužené preso. Posilněna dávkou kofeinu vzlétla rychlostí malého osobního letadla Cessna Mustang. Podle informací (ob)sluhy stanice měla namířeno do El Pasa (a já vám mohu prozradit, že účelem návštěvy mělo být vyloupení banky).

Po zhruba dvaceti minutách bezproblémového letu ji však zasáhl nedopalek cigarety značky Velbloud, který krátce před tím ve výšce dvaadvaceti tisíc stop vypadl ze zobáku pelikánu Františku Pilném alias Džoržovi, uznávanému ptačímu pornoherci, který ztvárnil hlavní postavy ve veleúspěšných sériích: Mezi ptáky I, II a III; Džoržo na pláži; Džoržo a jeho sardinky; Na křídlech něhy a Kdepak ty ptáčku hnízdo máš.
Lze jen pochybovat o tom, že by vránu potěšila informace, že nedopalek, který zasáhl právě ono levé křídlo mírně (ale přesto) nasáklé benzínem, pocházel z tak známých úst...Každopádně vrána naprosto per plex vyvedena z míry z toho, že ji vzplanulo křídlo, ztratila náhle rovnováhu a střemhlav rychlostí jestřába začala padat ve směru kolmém k zemskému povrchu.

Než dopadla na místo, kde právě stojím, stihla ve vzduchu udělat několik salt s dvojitým i trojitým vrutem a čtverný tulup v kombinaci se salchovem se jí nepodařil jen z toho poetického důvodu, že si zapomněla nazout brusle, které měla v příručním zavazadle zastrčeném kdesi v paměti.
Pan Novák nakonec paviánovi odpustil i to, že mu zlomil dva listy fíkusu, protože zjistil, že pavián má skvělý smysl pro humor a taky proto, že byl pojištěn proti pohromám, jež se mu za volantem těžkotonážního kolosu převážejícího kostelecké párečky, mohly kdykoliv přihodit. Ve chvíli, kdy mi hořící vrána dopadla do napřažené ruky, do níž jsem se snažil zachytit klíče, jež mi právě házela z pětapadesátého patra našeho dvoupodlažního domu má drahá švagrová, jsem si uvědomil, jaké to je, držet v ruce hořící vránu.
Vrána se na mě podívala pohledem upřeně zlověstným, vzápětí se ale šibalsky usmála, řekla jen "Pardon" a bleskem vylétla za v dáli blyštící se hladinou jezera Titicaca, jež si jeden přebohatý překupník s přeslazeně kýčovitými portréty celebritózních domácích mazlíčků nechal přestěhovat z hranic Bolívie a Peru až na zahradu svého pozemku v Horních Měcholupech. Naneštěstí vyrazila vrána směrem, ve kterém jí stály překážkou právě umyté prosklené vchodové dveře. Vrána se svezla po skle, dopadla (teď již skutečně) na zem a víc o ní žel nevím, protože jsem se rozhodl jít zapít žal, jež mě přepadl z toho, že jsem ztratil nit, myšlenku příběhu a smysl života...Každopádně, kromě vrány to už nikdo nijak extra neschytal. Tedy vyjma desetiletého Pepíčka Máchala, který přišel domů ze školy s poznámkou za to, že řekl, že si myslí, že se paní učitelka vyjádřila velmi nepřesně a že C.G.Jung to myslel se svými archetypy docela jinak a že tudíž, ač velmi nerad, musí říct, že paní učitelka je asi blbá kráva, která analytické psychologii nerozumí ani za nedozrálý mák. Ale o tom možná jindy...

Jen z toho, proboha, nebuďte smutní.

Neslyyšíííím!

Pravidelně si stěžuji své mamince, že mluví příliš potichu na to, abych jí slyšel, natož rozuměl. Pokud má věta víc jak tři slova, často zachytím jen první dvě, další se ztrácejí v kuchyni někde mezi tekoucí vodou v dřezu , vrčením digestoře či smažící se cibulkou na pánvi. Stál jsem na metr daleko a ptal se záměrně nahlas a záměrně důrazně a záměrně neslušně "CO?", i když vím, že bych měl spíše říci "prosím?". "Neslyšel jsem Tě, " říkal jsem již po několikáté během asi minutového rozhovoru.
Mamka na dřevěném prkýnku krájela porce zítřejšího oběda, ještě v syrovém kouskoidním vepřózním stavu. "To nebylo na Tebe, teď mluvim k masu!" dostalo se mi odpovědi.

Inspirovalo mě to k úvaze, na jejímž konci stálo zásadní zjištění, že

Promlouvat k masům je vždycky jednodušší, než promlouvat k masám!

Pěkný večer, ať už ho trávíte ve společnosti či bez ní. A ráno po probuzení si koukejte uvědomit, jaký máte štěstí, že žijete...Nazdar Zadar a Dubrovník k tomu!

PRD svěží větry!

Veřejně prospěšná společnost Guáno, jež byla založena na podporu rozumného trávení volného času mladistvých osob chystá na nejbližší dny spuštění kampaně s výmluvným názvem Nebuď osel, buď radši GrOOve! Akce si vzala za cíl seznámit teenagery na příbramsku přitažlivou formou s možnostmi trávení volného času bezpečným a ducha povznášejícím způsobem. Do akce bude zapojena i Policie ČR a její speciální jednotky těžkooděnců, které mají nenásilnou formou pomocí obušků a vodních děl - za doprovodného nouzového vysílání (pro dnes vzdělávacího a informačního) rádia Blaník, jež je za tuto službu bohatě odměněno z městského rozpočtu - navíc bez toho, aniž by o jakoukoliv dotaci samo žádalo - čímž je tak zdánlivě vykoupeno černočerné svědomí zastupitelstva, jež hází statisíci lopatou sem tam a zvláště pak na nesprávnou haldu, u níž je zaparkované auto TVF, v němž je snad i zpětné zrcátko investigativnější, než jeho osádka - ukázat mladým, zač je toho loket a proč je vlastně násilí dobré. Ať žije humor...černý humor za bílého dne. Dejme soukromé společnosti na rok fungování 600 000 škeblí. Ano! Ale za takové finance přece můžeme požadovat daleko lepší cirkusové představení, než to, jakého můžeme být svědky dnes a denně. Televize Fonka? Ať si říká kdo chce co chce, pořád zastávám názor, že jde o recesistickou skupinu...A pak nám tedy zastupitelstvo touto cestou dává najevo, že má skutečně vytříbený smysl pro humor...

A proto kašlemež na reg. politiky a začněme si užívat hudby rajské, jež byla pro užívání vytvořena....GROOVE S VÁMI!A pokud ne, stihne vás vodní dělo Gabčíkovo!

Seznamka..aneb co to zase píšu, ježišmarjá panno svatohorská dráha!

Jsem přízemní jako barák, ve kterym bydlim, za to jsem ho postavil vlastní rukou. Tu druhou jsem si musel šetřit, jsem totiž profesionální hráč na jednoruční klavír. Táhne mi na 120...kilo, věkem se ale zatim držim na pětapadesáti. Nohy třiačtyřicítky a nějakou takovou i hledám. Vzdělání nerozhoduje, láska k dětem na obtíž - jedno ale možná i dvě...(pěti)piva denně snesu i u Tebe.
Ozvi se, Karel.

Jmenuji se Gustav, ale přátelé mi říkají Gusta, ten to má rád zhusta. Momentálně nezaměstnaný romantik s duší dítěte hledá červenou karkulku, která by mu v košíku nosila bábovku na Mírov, kde si odpykává trest za vraždu své manželky. Mám sportovní postavu - vypadám jako balón. Rád se zašívám a peru...naposledy jsem sousedovi z cely přerazil čelist, žehlení mi naopak zatim moc nejde. Občas bývám zádumčivý, ale jsem taky pilný...a to mi připomíná, že do bábovky trošku železa patří....

Hledám kluka, co už taky nechce být nikdy víc sám. Já Monika, 28 let....od porodu svého prvního potomka. Mám smysl pro šibeniční humor, ráda se v televizi koukám na akční filmy. Jsem plachá jako laň, ale nohy si holím. Míry jsou ucházející - některá místa bych chtěla přifouknout. Na jiných možná zase ubrat. Trápí mě vysoký cholesterol a vysoký jalovec, který mi překáží na zahradě. Najde se silák, který ho skolí?Napiš, budu čekat...

Ahoj! Jsem Vítek, je mi dvaadvacet, studuju VŠE, ale NIC pořádně. Jsem intelektuál se sklony k dumání a bumbání. Ve volném čase nejradši s někým spím nebo chytám lelky. Hledám dívku, která by ve mně dokázala probudit Sladkou vášeň. Skvěle paroduju Jeana, Clauda i Van Damma. Mám rád muziku, nejvíc mám rád GROOVE YARD party v Junáči. Rád Tě tam někdy vezmu...

Petr, 43, 12, 25, 78, 15, 47, 23 a dodatkové číslo 55 hledá ženu pro společné vycházky. Já je mám každou sobotu od dvou do čtyř. Budu Tě milovat jako blázen! Jinak to ani neumím. Postavu mám krásnou, chodím čistě bíle oblékaný (nejradši ve svěrací kazajce) a pravidelně mě myjí. Pokud se se mnou chceš vypravit na Pluto, zavolej. Telefon nemám, ale určitě Tě uslyším, neboj.

Za oponou...

Někdy až v hluku vřavy svých přátel si člověk v paradoxu uvědomí hluboce zakořeněnou samotu a nevědomky ji nechá vyvřít na povrch proudem tak silným, že mu div nepodemele půdu pod nohama a nesrazí ho na kolena. Probudiv v sobě člověka, jež stále občas dokáže překvapit sám sebe, tupě zírám do monitoru a přemýšlím, jaké by to bylo, kdyby...

Občas, přesto, že na počátku nemusí stát logicky odůvodnitelná příčina, dostávají tklivé písně nádech ještě tklivější. Vyvěrá pak z nich druhá rovina hudby - ona žitá - hudba v textu a nebo ještě daleko za ním. Rovina zákulisní, kdy každý tón znamená daleko víc, než jen úder paličky do činelu, hrábnutí ruky do strun kytar, rozeznění hlasivek či úder kladívka do struny klavíru...

Přijdou pak ke slovu tací jako JONI MITCHELL se svou River, mistr PETER GABRIEL - I Grieve a nabízejí svůj svět za hudební oponou. Je jich tu ale mnohem více:
Travis a song Dear Diary nebo snad Vlastík Rédl a na příklad Čarodějoa píseň? A co třeba Glen Hansard s Markétou Irglovou a jejich When Your Mind's Made Up nebo Lies. Nebo je tu nádherná balada Niny Simone - Little Girl Blue nebo něco od šeptajících Colorfactory, něco ze sametové Alison Krauss; Zuzana Navarová a Andělská pošta a nakonec i třeba Phil Collins se svým I've forgotten everything. Jen pár příkladů...

Máte jedinečnou možnost nahlédnout za oponu hudby, jež se ani tak neotvírá ona vám, jako spíše vy jí...jedinečnou možnost nahlédnout za oponu svého vlastního představení...

Housličky v mezičase aneb okurková sezóna rules....aneb když je hlava prázdná...

Opět ze světa SMS

Před pár dny krátce před desátou dopolední cestou městem, kterou mi, jako téměř bezvýhradně vždy, zpříjemňovala muzika z ajpodí krabičky, jež se pro mne stala nepostradatelnou záležitostí, jsem obdržel smsku od své drahé bývalé gymploidní spolužačky. Už po druhé za sebou jsem si v tu chvíli pouštěl písničku od skupiny TOTO Rosanna a těšil se na ten nádherný hadí výjezd dechů se stopem před refrénem...vychutnával si její houpavý rytmus, pozitivní atmosféru...Rouzenáá jééé...! V sms stálo:

Na verejnosti nebubnuj, vypadas pak jak blazen ;-)

No jo...Dělám to. Občas si za pochodu zkouším part basy, občas zvoním paličkami na činely bicích, když je nejhůř (a mě nejlíp) docela nahlas a rád si na ulici i zpívám. Uvědomuju si plně, že to může vyzerat skutečně weird - bláznivě - trošku mad a trošku freaky, malinko crazy a možná i funny. Jsem rád, že se přitom nemusím pozorovat. Dokážu si představit, co bych si asi tak sám o sobě v té chvíli (na straně nestranného pozorovatele) myslel. Na druhou stranu to vše činím zcela vědomě. Možná víc než o pozůstatek z dob, kdy jsem musel být za každou cenu středem pozornosti, jde o jakousi neartikulovanou snahu činit okolní svět vyváženým, stavět do protikladu "normální" chování (tedy odvozené od všeobecných norem - proto normální) - a normální je, se na veřejnosti neprojevovat, skrývat svou osobnost, být davem nebo být při nejlepším nikým - doufám, že mi v tomto dáte za pravdu. Snažím se ustavit jisté ekvilibrium rozpolceného světa takzvaných "normálních" individuí a lidí, kteří se chovají podivně - podivíni, blázni, šašci...Odchylky byly ve světě vždy...a musíme je brát jako přirozenou věc. Lidé se, mám ten dojem, díky standardizaci všeho od kartáčku na zuby po kartáček na zuby a nebo třeba myšlení, oblečení, názorů, dojmů, pojmů a všeho v prostoru mezi Merkurem a Cháronem, stávají čím dál víc vyhraněnější vůči odchylkám. Je to z nezvyku? Je to z překvapení, že se lze stále setkat s něčím nestejným?
Možná jsem tím, kdo se chce odlišovat...a ne proto, abych na sebe upozornil, ale proto, abych upozornil na daleko obecnější tendenci ve společnosti skrývat se za normami a konvencemi (ať už jsou ty či ony, tak či onak přínosné). Já ctím konvence a nectím-li je, pak o nich vím, a to mi stačí. Na ulici s oblibou předstírám hru na bicí. Jsem deviací od průměru (který jest často spojován s šedou barvou) - z toho, prosím, nesnažte se, prosím po druhé, vytahovat jakýkoliv projev elitářství, tak jsem to ani v nejmenším nemyslel a myslet nemohl. Konám službu společnosti - jsem jejím zrcadlem. Jen jsem. Rouzééénááá jééé!

(Občas i ) Sám sebou.

A NEJEN PO RÁNU!

Po ránu jsem na ránu...

Osedlám si osla
Nebo radši vránu
Odletím pak do Osla
Nebo *Teheránu*




*(do Iránu)*

Všechna blbost přijde na zmar!

Na lani na dlani
nad lanem nad lánem
nadraný nad ránem
pod ojem
vodojem?

Vo co mi de?
Vo dojem!

O dolar i o jen...
Oškubán
A podojen!
(a to kvalitně)

.
.
.

pět minut psaní, aneb kde nám tu chcípnul pes a kde je zakopán

Na stožáru vysokého elektrického napětí seděla vrána a přemítala o struktuře psýché. Páv, který ji právě za volantem luxusního sportovního vozu Audi (dáma na) A6 za pískání brzdových destiček míjel na přilehlé rychlostní komunikaci, zrovna končil hovor se svým diabetologem rozhořčeným "Nazdar!", když v tom mu z úst vypadla zpola vyčpělá žvýkačka příchuti broskvovo-jogurtové zmrzliny a přilepila se mu na kalhotách, které mu osobně věnoval pan Hendrych, majitel textilního závodu typicky italské módy z Čech značky Pietro Filipi.

Jen o pár set kilometrů dál, zatímco pan Novák, zdatný elektroinstalatér, dopíjel před televizní obrazovkou svou šestou desítku, do jeho obývacího pokoje za obrovského rámusu vyvolaného prudkým nárazem vrazil (zcela bez pozvání) nákladní automobil o gigantické váze dvanácti tun, jehož řidič, nezodpovědný pavián, nedbal nařízení o povinných přestávkách (až ho přepadl makrospánek) a ocitnuvší se mezi pohovkou, televizí a talířem špaget - nyní už aglio motorové olio, mírně zaražen a zřejmě šokován, že pan Novák, jinak kliďas jak ďas, lomcuje s dveřmi u spolujezdce a snaží se dostat k paviánovi do kabiny pravděpodobně proto, aby mu poděkoval za to, že mu krom opěrné stěny jeho rodinného domku zničil oběd a zároveň i chuť k jídlu, (nezáměrně) si v šoku v (nerozměrné) kabině vytvořil atmosféru (nezměrně) hustší, než bylo zapotřebí (v předvečer totiž spořádal půlku kachny a sklenici kysaného zelí).

Vrána, jež mezitím dospěla k závěru, že sen, který se jí zdál v noci na dnešek, byl jakýmsi příměrem k její neutěšené osobní životní situaci, se rozhodla setřást ze sebe vzrůstající nervozitu a úzkost, jež se jí plazila po pérech od ocasu směrem za krk a vzlétla směrem k nejbližší benzinové stanici, kde si plánovala objednat espresso s mlékem a jednu sušenku s kousky čokolády - jen v ní nesmí být lepek - jako fenylketonuričce by jí sebemenší dávka způsobila nemilé a nemalé zdravotní potíže.

Pavián ve vzduchotěsné kabině již déle nemohl vydržet se svým vlastním výplodem (kéž by jen fantazijním) a tak se radši otevřením dveří vydal na pospas panu Novákovi, než by se udusil svými vlastními zplodinami. Pan Novák ochromen nárazem silně nedýchatelného "vzduchu" zvrátil hlavu dozadu, stoje stále na stupačce nákladního vozu ztratil dokonce na chvíli rovnováhu a div, že se při dopadu na zem nenabodl pozadím na vidličku, která se válela na koberci mezi rozházenými špagetami. Pavián využil okamžiku dezorientace pana Nováka, který se jen pomalu sbíral ze země, k tomu, aby dveřmi spolujezdce z kabiny vyskočil na fíkus v rohu místnosti a skryl se za něj.

ZAJÍMÁ VÁS, JAK SPOLU OSUDY HLAVNÍCH PROTAGONISTŮ SOUVISEJÍ?
JAK PŘÍBĚH POKRAČUJE DÁLE?

SLEDUJTE BLOG...

A tu už jedna píseň od šikovné Vrány.

KASPAROV HADR!

V prvním tahu

a už jsem dal ŠACH!

Sám sobě ovšem.


Ale nic není ztraceno!

Naděje (přeci) neumírá!

A jestli, tak jako posl...

MAT!


Ách jóó.

A proč ne?

Jelikož je tenhle prostor odsud............................................................................................................................................................................................................................................minimálně sem můj, řekl jsem si proč ho nevyužít k nekonečnému tlachání a dlabání, třeba se jednou prodlabu až k vlastním citům - a to by možná nebylo od věci.

Zjistil jsem (občas se mi to už tak přihodí...),
že chovám úctu k lidem, kteří mne tolerují
že obdivuju lidi, kteří mě mají rádi za to, jaký jsem
že se světem
okolo
kolem
koukolem
ale!
obzvlášť s tím vnitřním
a to svým
i ostatních
se musí jednat velmi opatrně
povoleno je totiž vše
jen něco je ale správné
ve správném čase
na příhodném místě
vyřknout.

Tak se ve mně hromadí haldy vyřčeného,
takového
které nikdo neslyšel.
které se k žádným uším nedostalo.
které spolkla nejistota.
sebe sama?
mého vnitřního světa?
-
vyřčeného
které je
a přitom tak docela
není.
to je
(s velkým možná)
fajn
a
(s ještě větším)
možná
to je
(takřečený)
ŽIVOT.

Ale jo! Něco ve mně vře!

Když naskládáte na hromádku hrst každodenností a hodíte do nich žhavý uhlík, rozpálí se do běla celá halda. Kolem nás je tolik "věcí", které nestojí za "to", nebo by aspoň lidem stát za "to" neměly, ať už je to "to" cokoliv. Stálo by akorát za to tyhle všechny "věci" zmuchlat a hodit na hromádku....


Něco ve mě vře. Asi je to žhavý uhlík. Až vyvře, zadržím ho v puse a pak vyplivnu....

...a možná právě sem. Tady nikoho nespálí.

TONIGHT

Přátelé, kamarádi!

Děkuji vřele za to, že jste nebyli líní, zapojili se do hlasování v anketě, dvakrát klikli myší a pomohli mi tak aspoň trošku nahlédnout do motivů vaší návštěvy GROOVE YARDy.

Vězte, že dnes večer se budou hrát písně známé i méně neznámé i ty nejméně neznámé, větrem ošlehané i více čerstvé.
Těším se.....

Cogito Ichtys Ergo Sum Sumec
Hezký večer, ať už ho strávíte kdekoli - a pokud zavítáte na GROOVE....vaše chyba!:-)

Dan dan dali ban, dali mi banááána. Eee, Müssetééé...

Romantika v ceně....

"Můžu Tě zahřát?" slyšel jsem najednou sám sebe říkat a to tak přemrštěně sebejistým a ležérním tónem zároveň (který jsem těžko mohl odposlechnout ani z toho nejpitomějšího hollywoodského romantického thrilleru), že jsem se nad svým počínáním velmi podivil. "Ale musim Tě předem upozornit na to, že tim myslim mnohem víc, než otevřeně říkám!" Zdálo se mi, že se třese. Jestli to bylo zimou nebo zvláštní empatickou rozrušeností - tedy z toho, že ji dělala nervózní má neustálá leč marná snaha být zábavným společníkem - se nedalo s jistotou určit. "Chceš facku teď, nebo až za chvíli," opáčila zdvořile, hlasem sladkým jak hrneček kefíru, ikdyž člověk s vyvinutou iluzorní představivostí v něm dokázal identifikovat aspoň něco málo provokativní vyzývavosti. Zvážil jsem celou situaci a pro sebe jsem rozhodl, že by bylo výhodnější si tu facku odbýt teď hned, abych se pak v klidu mohl soustředit na systematicky rozfázované a stupňované svádění, u kterého si člověk nikdy nemůže být jist, jak dopadne (zda totálním zesměšněním (se) či "vroucným" objetím...a ještě vroucnějšími kopanci do břicha....od některého z mužských přátel objektu svádění....). Nahlas jsem neřekl nic, tedy původně jsem si to tak plánoval - nasadit výraz ukřivděného chudáčka, jemuž se v očích zračí všech deset božích přikázání. Odpoledne jsem ten výraz vydatně trénoval před zrcadlem při vytrhávání ochlupení z nosu, a tak jsem myslel, že tenhle nástroj by mohl být adekvátní vyvstalé situaci, jež vyžadovala bryskní řešení. Tíha situace na mne však dolehla tak těžce, že jsem ze svých plic musel s hlubokým výdechem vypravit i větu, která nutně v chvílemi pohasínajícím osvětlení lampy uprostřed širo širé tmy působila jako zaměřovací reflektor marťanského létajícího talíře: "Co kdybych Tě vzal k nám domů a zahřál Tě tam?" Podívala se na mne vážným - mírně znechuceným pohledem - a já si na zlomek vteřiny připadal pánem vesmíru (minimálně jedné marťanské lodě)- 'tohle dopadne pro domácí stranu příznivě' běželo mi hlavou. S odstupem času musím říct, že to příznivě docela dopadlo...Hůř může být vždycky. Hematom minimálně o velikosti mexické stodolarovky ustupuje, a v místě, kde se její podpatek zabořil do mého chodidla, už začíná znovu pomalu proudit krev. Zlomený nos snad taky nějak přežiju....
...jsem přece CHLAP, ne? Jsem přece chlap...
No právě...jsem chlap,...přece...

Vůbec ne z vlastní hlavy....aneb NEJKRATŠÍ KRITIKA NA SVĚTĚ

Předběhněme pár dní čas.... ....hudební kritika krátká, ale výstižná.

Dne 3.4. 2008 vystoupil ve velkém sále pražské Lucerny Meky Žbirka.

PROČ?

Krom jiného...

Přátelé basového klíče, petrklíče, francouzského klíče a klíče od bytu. Mám tu drzost vás srdečně pozvat na vystoupení kapely JAZZ FACES, jež se uskuteční....

4.4. v Kinokavárně U Pilotů v pražských Vršovicích zhruba od 19:45 do 21:59 (pak nastává noční klid zbraní)

či snad o den později

5.4. v motorbaru Tarantula na Březových horách zhruba od 20:10 (+-autobus) do doby, kdy nebudeme mít co hrát a nalezneme pravdu na dně lahve s džinem (až nyní jsem pochopil onu pohádkovou metaforu....Džin v láhvi)

Budete-li míti času nazbyt, vězte, že kapela v obsazení
Hrnce, lopaty a vidličky - Marek Stark
Struhadlo šestistrunné - Ondra Sobotka
Záchodová mísa a zahnutá záchodová trubka- Trubka Džej Ár
Mísa meruněk a basa piva- Jirka Matys
Černobílé klapky nejen na uši - Viktor Jerman

bude poctěna vaší návštěvou - ať už tam či onde. Na repertoáru naleznete písně z nejplísňovatějších - od improvizace na tón A, po improvizaci na tón B. Přesný harmonogram naleznete, to nemohu říct, jelikož půjde o velmi improvizovaný večer. V pavoučím baru na Březových kop¨cích vystoupí onen večer také kapela COMPANY pod vedením výše zmíněného Viktora Jermana ve složení a doufejme, že i v dobrém rozpoložení :

Vojs - Danuška Sauerová
Bejsová kejtra - Pepik Uzel
Eklektická kejtra - Martin Stejskal
Pajano - Viktor Jerman
Dr(e)ams - Míša Hanuš
Saxo - Sherlock Holmes