U poslechu Joni Mitchell...

Svět je vážně legrační...někdy až k breku :-)
Taky si při psaní přes ICQ za každým smajlíkem, který vám pošle člověk na druhém konci, vybavíte jeho obličej a představujete si, jak se asi tváří ve skutečnosti? Řehtá se doopravdy tak, jako ten odporný obličejík v konverzačním okénku? Nebo se za monitorem tváří jak plesnivý brambor, ale dvoutečku, pomlčku, velké dé mačká naprosto automaticky za každou větou, ač sebeméně vtipnou a nadnesenou?

Přemýšleli jste o tom, jak směšné (dovolím si to ztvárnit :-D ) je konzervovat lidské emoce do klávesových znaků? Jak se smích skrze prsty přenese na obrazovku pomocí několika málo ťuknutí? Oploštěn, oškrábán, oddělen od jakéhokoliv projevu emocionální hloubky a lidskosti....

briliant v kapse

Výherní automat právě důrazným poblikáváním dával najevo, že poslední naděje vhozená malou škvírku, jíž se jen stěží protáhne ocásek středně velké myši polní, byla vsazena a prohrána a tak Radek sbalil svých pět švestek, tři banány, dvě brambory a odešel starými rozvrzanými dveřmi sklepního baru vstříc tmě, která ho pohltila jako hladový vězeň svůj denní příděl plesnivého okrajku chleba.
Byl podzimní večer, zdaleka ne první máj a o jeho pocitech už ani nemluvě. Na srdci se mu usazoval podobný pocit jako v seschlých ústech po tom, co si dal svou obvyklou středeční dýmku. Na cestě nepotkal nikoho, koho by potkat chtěl, jen šustění javorového listí, kterým se brodil ke svému srubu, mu připomínalo blížící se konec jeho začátku, i když o něm v tu chvíli mohl jen stěží něco tušit.
Zvony na míle vzdáleného kostela na kopci u jezera byly při dobrém větru slyšet tak zřetelně jako obvykle tlukot jeho srdce na hrudníku, když se při výstupu po prudce se svažující kamenité stezce, která vedla od srubu k potoku vytékajícího právě z onoho jezera, zadýchal.
Byl tu podzim a s ním, jak tráva světlala až zhnědla, vtíravé svědění za pravým uchem.

Proč? To nikdo neví. Prostě ho na podzim svědilo ucho...

Óda na radost aneb Beethoven, Sobeňák, Buřty, pálka a černokněžník, co trčí jak...!

Těžko říct proč, ale mám je rád. Je to tisíc okem nespatřitelných detailů v jejich hlase, jsou to ony neslyšné záhyby vrásek na tváři při jejich úsměvech, je to vědomí, že za jejich slovy se skrývá víc než jen shluk písmen. Známe se dlouho, ale ne tak dlouze, abychom se poznali. Baví nás vědět nebo aspoň tušit, co řekne ten druhý. Baví nás nechávat se překvapit tím, že ten druhý řekne naopak něco neočekávaného. Kouzlo je v tom, že se dokážeme překvapovat v tom, jak dobře nám je, že víme, co je kdo zač. Známe se léta a přesto nejde říct, že jsme se poznali. Pokud člověk totiž nepozná dokonale sám sebe, ostatní mu zůstanou nanejvýš tak blízcí, jako je on sám sobě. Zůstanou mu tak neznámí, jak je neznámý on sám sobě, i kdyby tisíckrát tvrdil opak. Smějeme se společně stejným nesmyslným věcem. A v našem smíchu je cítit spřízněnost - nejde o to, jak velký nesmysl rozproudí naše veselí, ale ten smích často hřeje víc, než rozpálená kamna. Sdílíme...sebe sama navzájem. Svět, pokud nejzákladnější jednotka světa je život a vědomí vlastního bytí jeho bezpodmínečnou součastí, by nebyl nic bez sdílení.

Sdílím rád - pocit "že jsem" - onen pocit, který je mi skrze toto sdílení dáván a zároveň ho propůjčuji ostatním. Pohledem, úsměvem, dotykem, gestem....
Mám vás rád, přátelé moji, Vždyť se známe už aspoň 50 let... Dost málo na to, abychom se přitom začali nudit, hm?

hm...

Na dně sklenice piva nebyl, mezi dýmem z cigarety ani ve světle lampy před naším domem nebyl. Ani pod jednou z mnoha lamp nebyl. Ani v tom vzdáleném smíchu, který nebyl určen mně. Je zvláštní, že nejniternější pocit sám ze sebe může člověk mít a vůbec si ho přitom nevážit. Odhodil by ho daleko jak jen by to bylo možné, do druhé ruky chytil nahozený prut s návnadou a přitáhl si k sobě háček s velkým úlovkem. Ryba rak, ryba rak...úlovek ve tvaru konzervy s paštikou, jen obsah by byl mnohem méně paštikový. Koncentrát ze stoprocentního štěstí s dužinou a dávkou spokojenosti pro další všední dny.

člověk marně nahazuje vlasec dál, blíž, tam, sem, občas zasekne, utrhne háček o pařez a začíná od znova. čeká, ale nemá dost trpělivosti na to, aby si počkal na to, až přijde záběr. Jak pošetilý boj, když se na břehu plácá jedna ryba vedle druhé....

A proč by ne?!

Tenhle blog pozbyl svého významu ve chíli, kdy na něj byl vložen první příspěvek mou vlastní rukou, respektive její extenzí v podobě klávesy enter. Měla tu být všude hudba. A není. Groove-Yard, alespoň do té doby, než si našetřím 300 000 na investice do hudebního vydřiduchprůmyslu, se také odmlčí. Název tedy zcela vyšuměl někde mezi toaletami v Junioru a nejjasnější hvězdou na východě, ať už je to Sirius, Polárka nebo Severka nebo bůhnevíco. Když se to nějak aspoň trošku podaří, bude zanedlouho aspoň malá kapitolka tohoto blogu vedena pod názvem Katalánsko, aneb kouzelný kraj, zelené olivy, černé olivy, víno a chorizo v lahodné kombinaci. Cestovatelský zápisník zachycený nejlépe (minimálně) čtyřma očima (tedy dvěma hnědýma a dvěma modrýma), dvěma hlavami, dvaceti prsty, i když tady bych si se svou datlovštinou tříprsťákovatou raději moc nevyskakoval..no prostě zkrátka. Zprostředkované zážítky z výletu pana K. a pana L. již brzy v nezničitelném vydání na virtuálním papíře, shánějte marně u svých oblíbených knihkupců. Již teď se chystá příběh: Jak L. zabloudil do Koridy a K. ho musel nahánět červeným ubrusem. Jak K. snědl dvě kila oliv a zezelenal. Jak L. v restauraci při pojídání typického pokrmu Paela otevřel slávku tak nešikovně, že strefila právě procházející ženštinu o váze dvou metrickcýh centů přímo do bradavice na jejím obřím nose atd. Máte se na co těšit. A my dva taky...:-) A taky, že se těšíme!