Na dně sklenice piva nebyl, mezi dýmem z cigarety ani ve světle lampy před naším domem nebyl. Ani pod jednou z mnoha lamp nebyl. Ani v tom vzdáleném smíchu, který nebyl určen mně. Je zvláštní, že nejniternější pocit sám ze sebe může člověk mít a vůbec si ho přitom nevážit. Odhodil by ho daleko jak jen by to bylo možné, do druhé ruky chytil nahozený prut s návnadou a přitáhl si k sobě háček s velkým úlovkem. Ryba rak, ryba rak...úlovek ve tvaru konzervy s paštikou, jen obsah by byl mnohem méně paštikový. Koncentrát ze stoprocentního štěstí s dužinou a dávkou spokojenosti pro další všední dny.
člověk marně nahazuje vlasec dál, blíž, tam, sem, občas zasekne, utrhne háček o pařez a začíná od znova. čeká, ale nemá dost trpělivosti na to, aby si počkal na to, až přijde záběr. Jak pošetilý boj, když se na břehu plácá jedna ryba vedle druhé....
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat