Pravidelně si stěžuji své mamince, že mluví příliš potichu na to, abych jí slyšel, natož rozuměl. Pokud má věta víc jak tři slova, často zachytím jen první dvě, další se ztrácejí v kuchyni někde mezi tekoucí vodou v dřezu , vrčením digestoře či smažící se cibulkou na pánvi. Stál jsem na metr daleko a ptal se záměrně nahlas a záměrně důrazně a záměrně neslušně "CO?", i když vím, že bych měl spíše říci "prosím?". "Neslyšel jsem Tě, " říkal jsem již po několikáté během asi minutového rozhovoru.
Mamka na dřevěném prkýnku krájela porce zítřejšího oběda, ještě v syrovém kouskoidním vepřózním stavu. "To nebylo na Tebe, teď mluvim k masu!" dostalo se mi odpovědi.
Inspirovalo mě to k úvaze, na jejímž konci stálo zásadní zjištění, že
Promlouvat k masům je vždycky jednodušší, než promlouvat k masám!
Pěkný večer, ať už ho trávíte ve společnosti či bez ní. A ráno po probuzení si koukejte uvědomit, jaký máte štěstí, že žijete...Nazdar Zadar a Dubrovník k tomu!
PRD svěží větry!
Veřejně prospěšná společnost Guáno, jež byla založena na podporu rozumného trávení volného času mladistvých osob chystá na nejbližší dny spuštění kampaně s výmluvným názvem Nebuď osel, buď radši GrOOve! Akce si vzala za cíl seznámit teenagery na příbramsku přitažlivou formou s možnostmi trávení volného času bezpečným a ducha povznášejícím způsobem. Do akce bude zapojena i Policie ČR a její speciální jednotky těžkooděnců, které mají nenásilnou formou pomocí obušků a vodních děl - za doprovodného nouzového vysílání (pro dnes vzdělávacího a informačního) rádia Blaník, jež je za tuto službu bohatě odměněno z městského rozpočtu - navíc bez toho, aniž by o jakoukoliv dotaci samo žádalo - čímž je tak zdánlivě vykoupeno černočerné svědomí zastupitelstva, jež hází statisíci lopatou sem tam a zvláště pak na nesprávnou haldu, u níž je zaparkované auto TVF, v němž je snad i zpětné zrcátko investigativnější, než jeho osádka - ukázat mladým, zač je toho loket a proč je vlastně násilí dobré. Ať žije humor...černý humor za bílého dne. Dejme soukromé společnosti na rok fungování 600 000 škeblí. Ano! Ale za takové finance přece můžeme požadovat daleko lepší cirkusové představení, než to, jakého můžeme být svědky dnes a denně. Televize Fonka? Ať si říká kdo chce co chce, pořád zastávám názor, že jde o recesistickou skupinu...A pak nám tedy zastupitelstvo touto cestou dává najevo, že má skutečně vytříbený smysl pro humor...
A proto kašlemež na reg. politiky a začněme si užívat hudby rajské, jež byla pro užívání vytvořena....GROOVE S VÁMI!A pokud ne, stihne vás vodní dělo Gabčíkovo!
A proto kašlemež na reg. politiky a začněme si užívat hudby rajské, jež byla pro užívání vytvořena....GROOVE S VÁMI!A pokud ne, stihne vás vodní dělo Gabčíkovo!
Seznamka..aneb co to zase píšu, ježišmarjá panno svatohorská dráha!
Jsem přízemní jako barák, ve kterym bydlim, za to jsem ho postavil vlastní rukou. Tu druhou jsem si musel šetřit, jsem totiž profesionální hráč na jednoruční klavír. Táhne mi na 120...kilo, věkem se ale zatim držim na pětapadesáti. Nohy třiačtyřicítky a nějakou takovou i hledám. Vzdělání nerozhoduje, láska k dětem na obtíž - jedno ale možná i dvě...(pěti)piva denně snesu i u Tebe.
Ozvi se, Karel.
Jmenuji se Gustav, ale přátelé mi říkají Gusta, ten to má rád zhusta. Momentálně nezaměstnaný romantik s duší dítěte hledá červenou karkulku, která by mu v košíku nosila bábovku na Mírov, kde si odpykává trest za vraždu své manželky. Mám sportovní postavu - vypadám jako balón. Rád se zašívám a peru...naposledy jsem sousedovi z cely přerazil čelist, žehlení mi naopak zatim moc nejde. Občas bývám zádumčivý, ale jsem taky pilný...a to mi připomíná, že do bábovky trošku železa patří....
Hledám kluka, co už taky nechce být nikdy víc sám. Já Monika, 28 let....od porodu svého prvního potomka. Mám smysl pro šibeniční humor, ráda se v televizi koukám na akční filmy. Jsem plachá jako laň, ale nohy si holím. Míry jsou ucházející - některá místa bych chtěla přifouknout. Na jiných možná zase ubrat. Trápí mě vysoký cholesterol a vysoký jalovec, který mi překáží na zahradě. Najde se silák, který ho skolí?Napiš, budu čekat...
Ahoj! Jsem Vítek, je mi dvaadvacet, studuju VŠE, ale NIC pořádně. Jsem intelektuál se sklony k dumání a bumbání. Ve volném čase nejradši s někým spím nebo chytám lelky. Hledám dívku, která by ve mně dokázala probudit Sladkou vášeň. Skvěle paroduju Jeana, Clauda i Van Damma. Mám rád muziku, nejvíc mám rád GROOVE YARD party v Junáči. Rád Tě tam někdy vezmu...
Petr, 43, 12, 25, 78, 15, 47, 23 a dodatkové číslo 55 hledá ženu pro společné vycházky. Já je mám každou sobotu od dvou do čtyř. Budu Tě milovat jako blázen! Jinak to ani neumím. Postavu mám krásnou, chodím čistě bíle oblékaný (nejradši ve svěrací kazajce) a pravidelně mě myjí. Pokud se se mnou chceš vypravit na Pluto, zavolej. Telefon nemám, ale určitě Tě uslyším, neboj.
Ozvi se, Karel.
Jmenuji se Gustav, ale přátelé mi říkají Gusta, ten to má rád zhusta. Momentálně nezaměstnaný romantik s duší dítěte hledá červenou karkulku, která by mu v košíku nosila bábovku na Mírov, kde si odpykává trest za vraždu své manželky. Mám sportovní postavu - vypadám jako balón. Rád se zašívám a peru...naposledy jsem sousedovi z cely přerazil čelist, žehlení mi naopak zatim moc nejde. Občas bývám zádumčivý, ale jsem taky pilný...a to mi připomíná, že do bábovky trošku železa patří....
Hledám kluka, co už taky nechce být nikdy víc sám. Já Monika, 28 let....od porodu svého prvního potomka. Mám smysl pro šibeniční humor, ráda se v televizi koukám na akční filmy. Jsem plachá jako laň, ale nohy si holím. Míry jsou ucházející - některá místa bych chtěla přifouknout. Na jiných možná zase ubrat. Trápí mě vysoký cholesterol a vysoký jalovec, který mi překáží na zahradě. Najde se silák, který ho skolí?Napiš, budu čekat...
Ahoj! Jsem Vítek, je mi dvaadvacet, studuju VŠE, ale NIC pořádně. Jsem intelektuál se sklony k dumání a bumbání. Ve volném čase nejradši s někým spím nebo chytám lelky. Hledám dívku, která by ve mně dokázala probudit Sladkou vášeň. Skvěle paroduju Jeana, Clauda i Van Damma. Mám rád muziku, nejvíc mám rád GROOVE YARD party v Junáči. Rád Tě tam někdy vezmu...
Petr, 43, 12, 25, 78, 15, 47, 23 a dodatkové číslo 55 hledá ženu pro společné vycházky. Já je mám každou sobotu od dvou do čtyř. Budu Tě milovat jako blázen! Jinak to ani neumím. Postavu mám krásnou, chodím čistě bíle oblékaný (nejradši ve svěrací kazajce) a pravidelně mě myjí. Pokud se se mnou chceš vypravit na Pluto, zavolej. Telefon nemám, ale určitě Tě uslyším, neboj.
Za oponou...
Někdy až v hluku vřavy svých přátel si člověk v paradoxu uvědomí hluboce zakořeněnou samotu a nevědomky ji nechá vyvřít na povrch proudem tak silným, že mu div nepodemele půdu pod nohama a nesrazí ho na kolena. Probudiv v sobě člověka, jež stále občas dokáže překvapit sám sebe, tupě zírám do monitoru a přemýšlím, jaké by to bylo, kdyby...
Občas, přesto, že na počátku nemusí stát logicky odůvodnitelná příčina, dostávají tklivé písně nádech ještě tklivější. Vyvěrá pak z nich druhá rovina hudby - ona žitá - hudba v textu a nebo ještě daleko za ním. Rovina zákulisní, kdy každý tón znamená daleko víc, než jen úder paličky do činelu, hrábnutí ruky do strun kytar, rozeznění hlasivek či úder kladívka do struny klavíru...
Přijdou pak ke slovu tací jako JONI MITCHELL se svou River, mistr PETER GABRIEL - I Grieve a nabízejí svůj svět za hudební oponou. Je jich tu ale mnohem více:
Travis a song Dear Diary nebo snad Vlastík Rédl a na příklad Čarodějoa píseň? A co třeba Glen Hansard s Markétou Irglovou a jejich When Your Mind's Made Up nebo Lies. Nebo je tu nádherná balada Niny Simone - Little Girl Blue nebo něco od šeptajících Colorfactory, něco ze sametové Alison Krauss; Zuzana Navarová a Andělská pošta a nakonec i třeba Phil Collins se svým I've forgotten everything. Jen pár příkladů...
Máte jedinečnou možnost nahlédnout za oponu hudby, jež se ani tak neotvírá ona vám, jako spíše vy jí...jedinečnou možnost nahlédnout za oponu svého vlastního představení...
Občas, přesto, že na počátku nemusí stát logicky odůvodnitelná příčina, dostávají tklivé písně nádech ještě tklivější. Vyvěrá pak z nich druhá rovina hudby - ona žitá - hudba v textu a nebo ještě daleko za ním. Rovina zákulisní, kdy každý tón znamená daleko víc, než jen úder paličky do činelu, hrábnutí ruky do strun kytar, rozeznění hlasivek či úder kladívka do struny klavíru...
Přijdou pak ke slovu tací jako JONI MITCHELL se svou River, mistr PETER GABRIEL - I Grieve a nabízejí svůj svět za hudební oponou. Je jich tu ale mnohem více:
Travis a song Dear Diary nebo snad Vlastík Rédl a na příklad Čarodějoa píseň? A co třeba Glen Hansard s Markétou Irglovou a jejich When Your Mind's Made Up nebo Lies. Nebo je tu nádherná balada Niny Simone - Little Girl Blue nebo něco od šeptajících Colorfactory, něco ze sametové Alison Krauss; Zuzana Navarová a Andělská pošta a nakonec i třeba Phil Collins se svým I've forgotten everything. Jen pár příkladů...
Máte jedinečnou možnost nahlédnout za oponu hudby, jež se ani tak neotvírá ona vám, jako spíše vy jí...jedinečnou možnost nahlédnout za oponu svého vlastního představení...
Opět ze světa SMS
Před pár dny krátce před desátou dopolední cestou městem, kterou mi, jako téměř bezvýhradně vždy, zpříjemňovala muzika z ajpodí krabičky, jež se pro mne stala nepostradatelnou záležitostí, jsem obdržel smsku od své drahé bývalé gymploidní spolužačky. Už po druhé za sebou jsem si v tu chvíli pouštěl písničku od skupiny TOTO Rosanna a těšil se na ten nádherný hadí výjezd dechů se stopem před refrénem...vychutnával si její houpavý rytmus, pozitivní atmosféru...Rouzenáá jééé...! V sms stálo:
Na verejnosti nebubnuj, vypadas pak jak blazen ;-)
No jo...Dělám to. Občas si za pochodu zkouším part basy, občas zvoním paličkami na činely bicích, když je nejhůř (a mě nejlíp) docela nahlas a rád si na ulici i zpívám. Uvědomuju si plně, že to může vyzerat skutečně weird - bláznivě - trošku mad a trošku freaky, malinko crazy a možná i funny. Jsem rád, že se přitom nemusím pozorovat. Dokážu si představit, co bych si asi tak sám o sobě v té chvíli (na straně nestranného pozorovatele) myslel. Na druhou stranu to vše činím zcela vědomě. Možná víc než o pozůstatek z dob, kdy jsem musel být za každou cenu středem pozornosti, jde o jakousi neartikulovanou snahu činit okolní svět vyváženým, stavět do protikladu "normální" chování (tedy odvozené od všeobecných norem - proto normální) - a normální je, se na veřejnosti neprojevovat, skrývat svou osobnost, být davem nebo být při nejlepším nikým - doufám, že mi v tomto dáte za pravdu. Snažím se ustavit jisté ekvilibrium rozpolceného světa takzvaných "normálních" individuí a lidí, kteří se chovají podivně - podivíni, blázni, šašci...Odchylky byly ve světě vždy...a musíme je brát jako přirozenou věc. Lidé se, mám ten dojem, díky standardizaci všeho od kartáčku na zuby po kartáček na zuby a nebo třeba myšlení, oblečení, názorů, dojmů, pojmů a všeho v prostoru mezi Merkurem a Cháronem, stávají čím dál víc vyhraněnější vůči odchylkám. Je to z nezvyku? Je to z překvapení, že se lze stále setkat s něčím nestejným?
Možná jsem tím, kdo se chce odlišovat...a ne proto, abych na sebe upozornil, ale proto, abych upozornil na daleko obecnější tendenci ve společnosti skrývat se za normami a konvencemi (ať už jsou ty či ony, tak či onak přínosné). Já ctím konvence a nectím-li je, pak o nich vím, a to mi stačí. Na ulici s oblibou předstírám hru na bicí. Jsem deviací od průměru (který jest často spojován s šedou barvou) - z toho, prosím, nesnažte se, prosím po druhé, vytahovat jakýkoliv projev elitářství, tak jsem to ani v nejmenším nemyslel a myslet nemohl. Konám službu společnosti - jsem jejím zrcadlem. Jen jsem. Rouzééénááá jééé!
(Občas i ) Sám sebou.
Na verejnosti nebubnuj, vypadas pak jak blazen ;-)
No jo...Dělám to. Občas si za pochodu zkouším part basy, občas zvoním paličkami na činely bicích, když je nejhůř (a mě nejlíp) docela nahlas a rád si na ulici i zpívám. Uvědomuju si plně, že to může vyzerat skutečně weird - bláznivě - trošku mad a trošku freaky, malinko crazy a možná i funny. Jsem rád, že se přitom nemusím pozorovat. Dokážu si představit, co bych si asi tak sám o sobě v té chvíli (na straně nestranného pozorovatele) myslel. Na druhou stranu to vše činím zcela vědomě. Možná víc než o pozůstatek z dob, kdy jsem musel být za každou cenu středem pozornosti, jde o jakousi neartikulovanou snahu činit okolní svět vyváženým, stavět do protikladu "normální" chování (tedy odvozené od všeobecných norem - proto normální) - a normální je, se na veřejnosti neprojevovat, skrývat svou osobnost, být davem nebo být při nejlepším nikým - doufám, že mi v tomto dáte za pravdu. Snažím se ustavit jisté ekvilibrium rozpolceného světa takzvaných "normálních" individuí a lidí, kteří se chovají podivně - podivíni, blázni, šašci...Odchylky byly ve světě vždy...a musíme je brát jako přirozenou věc. Lidé se, mám ten dojem, díky standardizaci všeho od kartáčku na zuby po kartáček na zuby a nebo třeba myšlení, oblečení, názorů, dojmů, pojmů a všeho v prostoru mezi Merkurem a Cháronem, stávají čím dál víc vyhraněnější vůči odchylkám. Je to z nezvyku? Je to z překvapení, že se lze stále setkat s něčím nestejným?
Možná jsem tím, kdo se chce odlišovat...a ne proto, abych na sebe upozornil, ale proto, abych upozornil na daleko obecnější tendenci ve společnosti skrývat se za normami a konvencemi (ať už jsou ty či ony, tak či onak přínosné). Já ctím konvence a nectím-li je, pak o nich vím, a to mi stačí. Na ulici s oblibou předstírám hru na bicí. Jsem deviací od průměru (který jest často spojován s šedou barvou) - z toho, prosím, nesnažte se, prosím po druhé, vytahovat jakýkoliv projev elitářství, tak jsem to ani v nejmenším nemyslel a myslet nemohl. Konám službu společnosti - jsem jejím zrcadlem. Jen jsem. Rouzééénááá jééé!
(Občas i ) Sám sebou.
A NEJEN PO RÁNU!
Po ránu jsem na ránu...
Osedlám si osla
Nebo radši vránu
Odletím pak do Osla
Nebo *Teheránu*
*(do Iránu)*
Osedlám si osla
Nebo radši vránu
Odletím pak do Osla
Nebo *Teheránu*
*(do Iránu)*
Všechna blbost přijde na zmar!
Na lani na dlani
nad lanem nad lánem
nadraný nad ránem
pod ojem
vodojem?
Vo co mi de?
Vo dojem!
O dolar i o jen...
Oškubán
A podojen!
(a to kvalitně)
.
.
.
nad lanem nad lánem
nadraný nad ránem
pod ojem
vodojem?
Vo co mi de?
Vo dojem!
O dolar i o jen...
Oškubán
A podojen!
(a to kvalitně)
.
.
.
pět minut psaní, aneb kde nám tu chcípnul pes a kde je zakopán
Na stožáru vysokého elektrického napětí seděla vrána a přemítala o struktuře psýché. Páv, který ji právě za volantem luxusního sportovního vozu Audi (dáma na) A6 za pískání brzdových destiček míjel na přilehlé rychlostní komunikaci, zrovna končil hovor se svým diabetologem rozhořčeným "Nazdar!", když v tom mu z úst vypadla zpola vyčpělá žvýkačka příchuti broskvovo-jogurtové zmrzliny a přilepila se mu na kalhotách, které mu osobně věnoval pan Hendrych, majitel textilního závodu typicky italské módy z Čech značky Pietro Filipi.
Jen o pár set kilometrů dál, zatímco pan Novák, zdatný elektroinstalatér, dopíjel před televizní obrazovkou svou šestou desítku, do jeho obývacího pokoje za obrovského rámusu vyvolaného prudkým nárazem vrazil (zcela bez pozvání) nákladní automobil o gigantické váze dvanácti tun, jehož řidič, nezodpovědný pavián, nedbal nařízení o povinných přestávkách (až ho přepadl makrospánek) a ocitnuvší se mezi pohovkou, televizí a talířem špaget - nyní už aglio motorové olio, mírně zaražen a zřejmě šokován, že pan Novák, jinak kliďas jak ďas, lomcuje s dveřmi u spolujezdce a snaží se dostat k paviánovi do kabiny pravděpodobně proto, aby mu poděkoval za to, že mu krom opěrné stěny jeho rodinného domku zničil oběd a zároveň i chuť k jídlu, (nezáměrně) si v šoku v (nerozměrné) kabině vytvořil atmosféru (nezměrně) hustší, než bylo zapotřebí (v předvečer totiž spořádal půlku kachny a sklenici kysaného zelí).
Vrána, jež mezitím dospěla k závěru, že sen, který se jí zdál v noci na dnešek, byl jakýmsi příměrem k její neutěšené osobní životní situaci, se rozhodla setřást ze sebe vzrůstající nervozitu a úzkost, jež se jí plazila po pérech od ocasu směrem za krk a vzlétla směrem k nejbližší benzinové stanici, kde si plánovala objednat espresso s mlékem a jednu sušenku s kousky čokolády - jen v ní nesmí být lepek - jako fenylketonuričce by jí sebemenší dávka způsobila nemilé a nemalé zdravotní potíže.
Pavián ve vzduchotěsné kabině již déle nemohl vydržet se svým vlastním výplodem (kéž by jen fantazijním) a tak se radši otevřením dveří vydal na pospas panu Novákovi, než by se udusil svými vlastními zplodinami. Pan Novák ochromen nárazem silně nedýchatelného "vzduchu" zvrátil hlavu dozadu, stoje stále na stupačce nákladního vozu ztratil dokonce na chvíli rovnováhu a div, že se při dopadu na zem nenabodl pozadím na vidličku, která se válela na koberci mezi rozházenými špagetami. Pavián využil okamžiku dezorientace pana Nováka, který se jen pomalu sbíral ze země, k tomu, aby dveřmi spolujezdce z kabiny vyskočil na fíkus v rohu místnosti a skryl se za něj.
ZAJÍMÁ VÁS, JAK SPOLU OSUDY HLAVNÍCH PROTAGONISTŮ SOUVISEJÍ?
JAK PŘÍBĚH POKRAČUJE DÁLE?
SLEDUJTE BLOG...
A tu už jedna píseň od šikovné Vrány.
Jen o pár set kilometrů dál, zatímco pan Novák, zdatný elektroinstalatér, dopíjel před televizní obrazovkou svou šestou desítku, do jeho obývacího pokoje za obrovského rámusu vyvolaného prudkým nárazem vrazil (zcela bez pozvání) nákladní automobil o gigantické váze dvanácti tun, jehož řidič, nezodpovědný pavián, nedbal nařízení o povinných přestávkách (až ho přepadl makrospánek) a ocitnuvší se mezi pohovkou, televizí a talířem špaget - nyní už aglio motorové olio, mírně zaražen a zřejmě šokován, že pan Novák, jinak kliďas jak ďas, lomcuje s dveřmi u spolujezdce a snaží se dostat k paviánovi do kabiny pravděpodobně proto, aby mu poděkoval za to, že mu krom opěrné stěny jeho rodinného domku zničil oběd a zároveň i chuť k jídlu, (nezáměrně) si v šoku v (nerozměrné) kabině vytvořil atmosféru (nezměrně) hustší, než bylo zapotřebí (v předvečer totiž spořádal půlku kachny a sklenici kysaného zelí).
Vrána, jež mezitím dospěla k závěru, že sen, který se jí zdál v noci na dnešek, byl jakýmsi příměrem k její neutěšené osobní životní situaci, se rozhodla setřást ze sebe vzrůstající nervozitu a úzkost, jež se jí plazila po pérech od ocasu směrem za krk a vzlétla směrem k nejbližší benzinové stanici, kde si plánovala objednat espresso s mlékem a jednu sušenku s kousky čokolády - jen v ní nesmí být lepek - jako fenylketonuričce by jí sebemenší dávka způsobila nemilé a nemalé zdravotní potíže.
Pavián ve vzduchotěsné kabině již déle nemohl vydržet se svým vlastním výplodem (kéž by jen fantazijním) a tak se radši otevřením dveří vydal na pospas panu Novákovi, než by se udusil svými vlastními zplodinami. Pan Novák ochromen nárazem silně nedýchatelného "vzduchu" zvrátil hlavu dozadu, stoje stále na stupačce nákladního vozu ztratil dokonce na chvíli rovnováhu a div, že se při dopadu na zem nenabodl pozadím na vidličku, která se válela na koberci mezi rozházenými špagetami. Pavián využil okamžiku dezorientace pana Nováka, který se jen pomalu sbíral ze země, k tomu, aby dveřmi spolujezdce z kabiny vyskočil na fíkus v rohu místnosti a skryl se za něj.
ZAJÍMÁ VÁS, JAK SPOLU OSUDY HLAVNÍCH PROTAGONISTŮ SOUVISEJÍ?
JAK PŘÍBĚH POKRAČUJE DÁLE?
SLEDUJTE BLOG...
A tu už jedna píseň od šikovné Vrány.
KASPAROV HADR!
A proč ne?
Jelikož je tenhle prostor odsud............................................................................................................................................................................................................................................minimálně sem můj, řekl jsem si proč ho nevyužít k nekonečnému tlachání a dlabání, třeba se jednou prodlabu až k vlastním citům - a to by možná nebylo od věci.
Zjistil jsem (občas se mi to už tak přihodí...),
že chovám úctu k lidem, kteří mne tolerují
že obdivuju lidi, kteří mě mají rádi za to, jaký jsem
že se světem
okolo
kolem
koukolem
ale!
obzvlášť s tím vnitřním
a to svým
i ostatních
se musí jednat velmi opatrně
povoleno je totiž vše
jen něco je ale správné
ve správném čase
na příhodném místě
vyřknout.
Tak se ve mně hromadí haldy vyřčeného,
takového
které nikdo neslyšel.
které se k žádným uším nedostalo.
které spolkla nejistota.
sebe sama?
mého vnitřního světa?
-
vyřčeného
které je
a přitom tak docela
není.
to je
(s velkým možná)
fajn
a
(s ještě větším)
možná
to je
(takřečený)
ŽIVOT.
Zjistil jsem (občas se mi to už tak přihodí...),
že chovám úctu k lidem, kteří mne tolerují
že obdivuju lidi, kteří mě mají rádi za to, jaký jsem
že se světem
okolo
kolem
koukolem
ale!
obzvlášť s tím vnitřním
a to svým
i ostatních
se musí jednat velmi opatrně
povoleno je totiž vše
jen něco je ale správné
ve správném čase
na příhodném místě
vyřknout.
Tak se ve mně hromadí haldy vyřčeného,
takového
které nikdo neslyšel.
které se k žádným uším nedostalo.
které spolkla nejistota.
sebe sama?
mého vnitřního světa?
-
vyřčeného
které je
a přitom tak docela
není.
to je
(s velkým možná)
fajn
a
(s ještě větším)
možná
to je
(takřečený)
ŽIVOT.
Ale jo! Něco ve mně vře!
Když naskládáte na hromádku hrst každodenností a hodíte do nich žhavý uhlík, rozpálí se do běla celá halda. Kolem nás je tolik "věcí", které nestojí za "to", nebo by aspoň lidem stát za "to" neměly, ať už je to "to" cokoliv. Stálo by akorát za to tyhle všechny "věci" zmuchlat a hodit na hromádku....
Něco ve mě vře. Asi je to žhavý uhlík. Až vyvře, zadržím ho v puse a pak vyplivnu....
...a možná právě sem. Tady nikoho nespálí.
Něco ve mě vře. Asi je to žhavý uhlík. Až vyvře, zadržím ho v puse a pak vyplivnu....
...a možná právě sem. Tady nikoho nespálí.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)