Za oponou...

Někdy až v hluku vřavy svých přátel si člověk v paradoxu uvědomí hluboce zakořeněnou samotu a nevědomky ji nechá vyvřít na povrch proudem tak silným, že mu div nepodemele půdu pod nohama a nesrazí ho na kolena. Probudiv v sobě člověka, jež stále občas dokáže překvapit sám sebe, tupě zírám do monitoru a přemýšlím, jaké by to bylo, kdyby...

Občas, přesto, že na počátku nemusí stát logicky odůvodnitelná příčina, dostávají tklivé písně nádech ještě tklivější. Vyvěrá pak z nich druhá rovina hudby - ona žitá - hudba v textu a nebo ještě daleko za ním. Rovina zákulisní, kdy každý tón znamená daleko víc, než jen úder paličky do činelu, hrábnutí ruky do strun kytar, rozeznění hlasivek či úder kladívka do struny klavíru...

Přijdou pak ke slovu tací jako JONI MITCHELL se svou River, mistr PETER GABRIEL - I Grieve a nabízejí svůj svět za hudební oponou. Je jich tu ale mnohem více:
Travis a song Dear Diary nebo snad Vlastík Rédl a na příklad Čarodějoa píseň? A co třeba Glen Hansard s Markétou Irglovou a jejich When Your Mind's Made Up nebo Lies. Nebo je tu nádherná balada Niny Simone - Little Girl Blue nebo něco od šeptajících Colorfactory, něco ze sametové Alison Krauss; Zuzana Navarová a Andělská pošta a nakonec i třeba Phil Collins se svým I've forgotten everything. Jen pár příkladů...

Máte jedinečnou možnost nahlédnout za oponu hudby, jež se ani tak neotvírá ona vám, jako spíše vy jí...jedinečnou možnost nahlédnout za oponu svého vlastního představení...