tátovi kluci....

Kdyby měl život smysl jasnější
i já bych byl trochu šťastnější!


tata bojs...

Nejsem člověk, co by měl v oblibě dávat si předsevzetí, o to méně ta novoroční. Je to především z toho poetického důvodu, že se mi je zásadně nedaří dodržovat a plnit. Prapříčinou a hlavním a zároveň jediným viníkem, který za to všechno může, je WILL - německy der WILLE - česky pak by tvar podle z němčiny přebraného mužského rodu byl VŮL, i když spíše dáváme přednost ženskému VŮLE. Konkrétně pak její naprostý nedostatek zapříčiňuje spoustu negativních důsledků -ku-ku-ru-ku-ků....
Jedním z nich je i ten, že i jeden pitomý v závorce tento příspěvek nedokážu napsat najednou...a to jsem toho chtěl tolik říct...

Uf, jsem tu po několika hodinách zpět.
Zásadní ba nejzásadnější předsevzetí letošního roku, jež na sebe sama hodlám uvalit, je: naučit se překonávat strach. Rád bych se přitom zaměřil především na překonání strachu z téměř prázdných krabic s mlékem. Tak nerad si do ranní kávy leju zbytky mléka "povalující se" v tenké vrstvě na dně krabice. Mám strach, že mléko bude zkažené a zkazí mi kafe potažmo ráno. Mléko, kterého je v krabici jen málo, stojí nutně v lednici už dlouho otevřené a tudíž je náchylné ke zkažení...huééé....strach!

pokračování třeba za chvíli

Smutná zpráva :-/

Jak to říct...
Dnes ráno naposledy...
už to nebude nikdy jako dřív...
Odešel, aniž by se rozloučil...
Nic už nevrátí ty společně strávené chvíle...
A že jich bylo požehnaně...
Byl tu pro mě v malých i velkých chvílích...
Byl mou útěchou...
Poskytoval mi nekonečnou úlevu...
Nezklamal ani ve chvílích, kdy mi bylo opravdu zle...
...jojo...
Bylo mu už dost, ale přesto...
Jeho odchod mě bude mrzet...
Byli jsme si blízcí...
Měl jsem ho rád!





Dnes dopoledne jsme měnili záchod.

svět esemes-esemes svět

Včera jsem si před usnutím pročítal zprávy v mobilu, jež se kupí na pomyslnou hromádku a je jich v té malé krabičce čím dál víc...Vzpomínal jsem kdo, jak a proč mi posílal právě tohle a tamto a pak jsem si řekl, že by z toho byla docela zajímavá koláž...můj svět skrytý za písmenky na displeji.
(SMS zprávy jsou tu vloženy v časové posloupnosti, avšak beze jmen autorů a ek. Vybral jsem doufám zprávy, jejichž zveřejněním nikoho nepoškodím, maximálně sebe sama...

Střípky ze života posledních několik měsíců s nálepkou Přijaté:

Zkus to/Fakt ze jo/Ahoj tak jaka je situace v baru?Bude nekdo znamy?/Nerikali jsme ji skoro nic, jen ze se ti libila, a ona, ze nezarucuje, ze odepise, tak to prosim te fakt nepokaz. A Kuba vzkazuje: Chces si psat s nami nebo s ni idiote/Jasny hever! To se ozvi, od soboty do pondělka (včetně) jsem pryč, jinak pořád v Praze/Jo a diky za milou zpravu:-)39-40;-)/Hochu z tvého kdyz na blogu, mam vetsi husi kuzi nez z coldplayu. Peeeknyyy. Cetl jsem to az ted./Tak jak si dopad romeo/Ahoj stale plati nabidka obeda?/v tomto tydnu by slo vecer nahravat/Tak nam tady postav chodnik, kdyz jsi tak chytrej :-D/Jasne, ale stejne jeste musim na Brezaky, tak jestli sem vylozene nemiris, tak ti je muzu nechat u Indu./Ahoj pane, kolik myslíš že bude třeba mít s sebou těch euro? A kolik pak budeme platit kartou? Díky/Cau séfe. Jdes na pitomou oldies, bejku?Ja asi musim... Dej vedet, muzeme sjednotit sily./Peta c. jde. Kluci z fotbalu. Robca a spol. Je to zrejme me polsedni oldies. Pak jdu do prace./Ahoj, nespis? Nechce se mnou Kubik dat megapohar zmrzliny?/Ahoj Kubo...Už jsme s tim počítali a uzávěrka je ve 4...Nestihl bys to nějak?/Tak to je pekna blbost-mam zakazano jezdit vic jak 130-to zere vic-ale to je fuk:-)Jinak ted jsem v praci:-)/Mor na Tebe xichte, to jsem nemusel jet busem/Dnes v 15:30.cesky rozhlas region-reportaz z nasi slavne vcerejsi akce!*k/No kemo tak na to prdkame ale pres tyden mame normalni cas tak se ozvynkuj/Cau kuci, je cas to rozjet na plny kule. Vzdyt uz na zimu je planovanej nas prvni konzik:-)Napiste mi dny a hodiny, kdy ma cas na 2 pravidelny zkousky/Stan máme. Jen mě trošku děsí, že se mnou nekomunikuješ. Eh?/Sedime s holkama, tak nechces zajit?/Ty dobytku/Papal startku ty jsi s/Je mi moooooc zle/Pane, co kdybychom jeli bez stanu?Zvládnem to?/Rozplaclej? Tebe rozplacnu,az te uvidim=O Tak se mej vytrzniku/Kde jsi? Uz jsem doma./Kubi mamka ma o tebe strach. lukasovi rodice taky plasej. hned jak zapnete mobil,volejte.mys/Ahoj kubo, promin ze rusim, ale jste uz v cechach?lukas se mi totiz vubec neozyva.../Uz jdu spinkat..dobrou kubi../Tak si to uzij a budeme se tesit na tvoje trapne vtipky:-*papa/ve vrchnim supleti mrazaku mas dve krabice s nasem a omackou, v prostrednin krabici se zemlovkou.ahoj mam./Ahoj roko. Sorry. Ze jsem se nestavil. Nebylo mnoho casu. Snad to vyjde priste. Mam te rad protoze mas moc pekny brejlicky a hezky lizes ousko./Ahoj, zacatek semestru je treba preventivne osetrit ethanolem!Hromada dezinfekce MED zacne ve stredu v pul osmy pred FSS. Dorazis?/Asi to soustame/Ahoj panacku, nebudes tomu verit, ale nemam. Vytahnes me nekam?/Faktem je, ze nechodis kolem horke kase:-D jsem zvedava jak to pujde za strizliva:-D/Kubo,tak ja bych asi jela. Potrebujes nekoho kdo Te nauci lyzovat:-)/Sleduj hlavkove zeli. Muck muck milaskuju te/Po ceste kup cibuli/A vypni si tu hlasovku, ta vysla z mody roku 1892:-)/:-( To ani nemuzes myslet vazne!/byl jsi dneskem zhnusen, co?/Diky vy lolove/Zdar!Jaks dokazal nechat tu svetr a capku?:-)

India.Arie...Private party (pro K.)

Private Party - India.Arie

Blob? Jo jo jo...

Včera jsem byl v Praze. Mimo jiné proto, abych opožděně vrátil tři knížky do Národní knihovny. Plížil jsem se do haly služeb opatrně a pátravě se rozhlížel po okolních květináčích se vzrostlými zeleninami...v očekávání zrady, která musí nutně přijít a možná se skrývá právě za jedním z velkých zelených listů. Útok ochranky, želízka, pár kopanců, slovní ponižování a vynesení v zubech vzteklého rotvajlera (či rozzuřeného sekuriťáka) nebo aspoň obrovské penále, které rozstřelí mou peněženku v prach. Pak jsem došel k pultu, chvílí šmátral v batohu, vytáhl tři knihy, zaplatil devět korun a spokojeně, a dokonce po svých, odešel. Měl jsem už pořádný hlad a tak jsem se stavil v knihovním bufetu, cestou tam i zpět prohlížel už po mnoholikáté Kaplického návrhy nové budovy, které jsou ve formátu A3 pověšeny na stěnách v hlavní chodbě. Je tu umístěn i velký trojrozměrný model Blobu. Pokud jsem donedávna nebyl zcela s to vyjádřit jasné stanovisko k tomu, zda se mi líbí knihovna tak jak vypadá a tam, kde by měla stát, pak od včerejška vím. Kaplického návrh nové budovy Národní knihovny je (Bí-í-ej-jů-difl) geniální! A osazenstvo pražské radnice je dost možná pravým opakem předchozího adjektiva. Chtěl jsem jen říct, a to právě v den, kdy definitvně pošlou radní města Prahy dost pravděpodobně Kaplického i s jeho návrhem ne k ledu, ale přímo k šípku, že je to velkááá, velkáááá chyba. Pokud je knihovna skutečně národní, proč se o tom nerozhoduje v referendu...?

Šílenec je zpět, akvárium vrací úder aneb čím více příspěvků za jeden večer, tím více adidas!

Na čelo si klepu zrytmizovanou melodii americké hymny, kteroužto jsem úspěšně performoval v létě před několikačlenným lehce pobaveným a těžce unaveným publikem na hýždě kamaráda Matta z Iowy u nás doma zhruba ve čtyři ráno. Tím dosáhla moje umělecká kariéra pravděpodobného vrcholu, avšak ani toto vědomí mi nezabrání tvořit.
Tvořit slova, skládat je za sebe a vytvářet z nich celky, co málokomu dávají smysl, ale za to se většina může shodnout na tom, že dávají nesmysl. A pokud přispívám aspoň k tomu, aby se většina na něčem shodla, no považte, pak mé konání není bezúčelné...Většina se málokdy na něčem shodne. Může jít o datum třídního srazu, jméno potomka, nebo způsob provedení sebvražedného útoku.

Doufám, že se shodnete, vy většino i na tom, že život je Džungle, ale i tak stojí za to touhle džunglí procházet...
Jej, jak já bych si teď zaplácal americkou hymnu někomu na zadek...

A pak se to stalo...

Než vám začnu vyprávět příběh, rád bych jen projevil upřímnou zvědavost nad tím, co autor myslel nadpisem 'a pak se to stalo'. Úplně se děsím, co se tak asi mohlo stát. Trošku zvláštní, že o tom vlastně rozhoduji já...

Seděl jsem na kožené pohovce už dobrou půlhodinu. Zdála se příjemná. Muž, asi tak v kristových létech a v úpletové vestičce podobné doby vzniku, se zdál již značně nervózní. Sedělo se na ní dobře a tak jsem si řekl, vstaň a choď a řekl mu, že si ji vezmu. Mužovi spadl asi kámen ze srdce a nejspíš rovnou na nohu, protože začal podivně poskakovat a úpět, jako kdyby předváděl pradávný obětní tanec mexických indiánů. Dovtípil jsem se, že je to osobitý projev radosti, jelikož, tedy aspoň podle počtu zákazníků v prodejně - byl jsem tam totiž (nepočítaje onu postarší paní v oddělení koupelen, co si jen potřebovala nutně odskočit předstírajíc vážný zájem o francouzský luxusní bidet Leroix) sám, pšenka mu tu moc nekvete. Zaplatil jsem za sedačku takovou sumu, že bych se na ní nejradši hnedle znovu posadil. Během placení se za mnou nenápadně proplížila paní, jejížto zájem o bidet vyprchal stejně tak rychle jako se vyprázdnil její močový měchýř a než pán u pokladny s úpletovou vestičkou, jejíž obyvatelé molové museli pocházet minimálně z mladší doby kamenné, napočítal raz, dva tři tisíce na zpět, žena byla ta tam. Sedačku mi prý přivezou ještě dnes, což je pozitivní zpráva. Sedět před televizí na čtyřech na sobě navršených krabicích od vánočního cukroví, v kterých byly původně boty, už přestávalo bavit mě i mou..pozadí. Živě se mi teď vybavila vzpomínka na loňskou kolekci cukroví - vanilkových rohlíčků zvláště, jejichž aroma a žel i chuť, díky umístění v krabici od mých podzimních bot ze surové usně, velmi silně při každém kousnutí připomínala dětská léta (myšlena teplá období mezi jarem a podzimem dětských let) strávená u vody stavěním budov, postaviček a bůhvíčeho dalšího z kvalitního jílu ze dna, stejně tak jako z onoho plovoucího jílu, co se pravidelně objevoval u kraje vodního břehu, kdykoliv kolem proplul parník. Podobnou vůni jako plovoucí jíl z parníku měly žel i jinak vynikající vanilkové rohlíčky.

a pak se to stalo... a mě by pořád zajímalo co...:-)

Budliky budliky...ble ble ble

Poslední dobou si připadám jak rozšlapanej obal od čokolády, kterou nejim, protože mi její slaďounlinké kousíčky zalézají do odhalených krčků zubů a způsobují otřesně šílenou bolest. Nejsem žel Garfield, abych dokázal shrnout život pod výstižnější a především vtipnější pojem (život už není ani jako pítko pro ptáky a už vůbec ne mísa špaget). Metafory mi, zdá se, vůbec nejdou, protože se sám zamotávám v tom, co jsem jimi chtěl vlastně vyjádřit. Jádrem významu první věty zůstává 'rozšlapanej obal'. Stala se ze mě, k překvapení mě samotného, chodící forma bez obsahu. Obal, který sám pro sebe postrádá vnitřek. Kéž bych aspoň dokázal odpoutat své já od schránky svého bytí a pozorovat se zpovzdálí spojen s fyzickou podstatou jen zlatou nití. Meditací to prý jde dosáhnout, tedy někteří (nejen) budhističtí učni to prý umí. Vnořil jsem se do alfa stavu zvláštního bezesného bdělého spánku, kdy mozková aktivita neprokazuje téměř pražádnou činnost, rozhodně ne takovou, jež by stála za povšimnutí, a každodenní žití se pomalu a jistě smršťuje do výkonu základních fyzických potřeb a bezduchého upínání se do světa simulace. Nechápu Baudrillarda a to bych měl o něm psát v bakalářce, ale pomalu přicházím na chuť všem těm jeho hezkým označením...simulace, hyperrealita, simulakrum...Začínám si to všechno vykládat po svém a dal bych svý roztrhaný tenisky za to, že chybně. Ale přijde mi, že teď zrovna žiju ve světě, který s realitou, tedy aspoň tou realitou, kterou bych považoval za přijatelnou ke spokojenému životu, má jen pramálo společného. Jasně, že si za všechno, nebo aspoň valnou část z toho(to aby mi zbýval určitý manévrovací prostor), můžu sám, ale propadám se bahnem hlouběji a hlouběji, aniž bych věděl, jak ven.
Jsem chodící schránka. Potřeboval bych se prodrat do svého nitra a tam si dát pár facek a nebo kvalitní masáž srdce...hihi...potřeboval bych cítit až do své niternosti to, že se má cenu za něčím skutečně hnát a honit a že je to tak správně. Ale je? Kolik konců (říkejme raději začátků, abychom nebyli nařknuti ze zbytečného pesimismu) nabízí život k uchopení? Huhaaa...mno?

Kdy už konečně budu schopen vyplodit něco jiného, než rajčatový protlak, co se mi vychrlil nosem z hlavy...?:-)

Nohy začínají studit

čtyři kostky ledu, půl litr koly, bosé nohy, pootevřené balkónové dveře a průvan rozeznívající své symfonie ve škvírkách mezi dveřmi do předsíně a jejich zárubněmi, dvě zapálené svíčky a jinak vcelku tma, jen myš mění co chvíli svou barvu z modré na fialovou, tu hned na červenou a zelenou a zas modrou a oranžovo-růžovou a tak znova dokola. Monitor svítí trošku příliš ostře do očí. Dnes asi není vhodné, abych něco psal. Musel bych se na sebe jen zlobit. Zlobit, že jsem, jaký jsem a nejsem takový, jaký by občas bylo fajn být.

Potřebuju se někam pohnout, splnit si sen nebo si aspoň nějaký, za kterým mi bude stát za to jít, vytvořit. Dávám si své sny postupně do přihrádky někde mezi hudební nápady, zakonzervované intenzivní emoce vzniknuvší v okamžiku a k tomu jednomu konkrétnímu navždy přivázané, mezi nevyslovená slova něhy a vyslovená slova všeho ostatního. Teď jdu radši spát..u plápolající svíčky a hudby Jana Garbarka.

Z čeho pramení lidská spokojenost? Začíná se tato u tělesné schránky a smíření s tím, čím byl či nebyl člověk obdařen, nebo má být prvotně zakotvena v něčem hlubším, co ono fyzické naprosto převyšuje? A jak se projevuje lidská svoboda, kterou jsme nadáni, jak ji člověk může pocítit, pokud vůbec něco takového existuje?