Poslední dobou si připadám jak rozšlapanej obal od čokolády, kterou nejim, protože mi její slaďounlinké kousíčky zalézají do odhalených krčků zubů a způsobují otřesně šílenou bolest. Nejsem žel Garfield, abych dokázal shrnout život pod výstižnější a především vtipnější pojem (život už není ani jako pítko pro ptáky a už vůbec ne mísa špaget). Metafory mi, zdá se, vůbec nejdou, protože se sám zamotávám v tom, co jsem jimi chtěl vlastně vyjádřit. Jádrem významu první věty zůstává 'rozšlapanej obal'. Stala se ze mě, k překvapení mě samotného, chodící forma bez obsahu. Obal, který sám pro sebe postrádá vnitřek. Kéž bych aspoň dokázal odpoutat své já od schránky svého bytí a pozorovat se zpovzdálí spojen s fyzickou podstatou jen zlatou nití. Meditací to prý jde dosáhnout, tedy někteří (nejen) budhističtí učni to prý umí. Vnořil jsem se do alfa stavu zvláštního bezesného bdělého spánku, kdy mozková aktivita neprokazuje téměř pražádnou činnost, rozhodně ne takovou, jež by stála za povšimnutí, a každodenní žití se pomalu a jistě smršťuje do výkonu základních fyzických potřeb a bezduchého upínání se do světa simulace. Nechápu Baudrillarda a to bych měl o něm psát v bakalářce, ale pomalu přicházím na chuť všem těm jeho hezkým označením...simulace, hyperrealita, simulakrum...Začínám si to všechno vykládat po svém a dal bych svý roztrhaný tenisky za to, že chybně. Ale přijde mi, že teď zrovna žiju ve světě, který s realitou, tedy aspoň tou realitou, kterou bych považoval za přijatelnou ke spokojenému životu, má jen pramálo společného. Jasně, že si za všechno, nebo aspoň valnou část z toho(to aby mi zbýval určitý manévrovací prostor), můžu sám, ale propadám se bahnem hlouběji a hlouběji, aniž bych věděl, jak ven.
Jsem chodící schránka. Potřeboval bych se prodrat do svého nitra a tam si dát pár facek a nebo kvalitní masáž srdce...hihi...potřeboval bych cítit až do své niternosti to, že se má cenu za něčím skutečně hnát a honit a že je to tak správně. Ale je? Kolik konců (říkejme raději začátků, abychom nebyli nařknuti ze zbytečného pesimismu) nabízí život k uchopení? Huhaaa...mno?
Kdy už konečně budu schopen vyplodit něco jiného, než rajčatový protlak, co se mi vychrlil nosem z hlavy...?:-)
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat