čtyři kostky ledu, půl litr koly, bosé nohy, pootevřené balkónové dveře a průvan rozeznívající své symfonie ve škvírkách mezi dveřmi do předsíně a jejich zárubněmi, dvě zapálené svíčky a jinak vcelku tma, jen myš mění co chvíli svou barvu z modré na fialovou, tu hned na červenou a zelenou a zas modrou a oranžovo-růžovou a tak znova dokola. Monitor svítí trošku příliš ostře do očí. Dnes asi není vhodné, abych něco psal. Musel bych se na sebe jen zlobit. Zlobit, že jsem, jaký jsem a nejsem takový, jaký by občas bylo fajn být.
Potřebuju se někam pohnout, splnit si sen nebo si aspoň nějaký, za kterým mi bude stát za to jít, vytvořit. Dávám si své sny postupně do přihrádky někde mezi hudební nápady, zakonzervované intenzivní emoce vzniknuvší v okamžiku a k tomu jednomu konkrétnímu navždy přivázané, mezi nevyslovená slova něhy a vyslovená slova všeho ostatního. Teď jdu radši spát..u plápolající svíčky a hudby Jana Garbarka.
Z čeho pramení lidská spokojenost? Začíná se tato u tělesné schránky a smíření s tím, čím byl či nebyl člověk obdařen, nebo má být prvotně zakotvena v něčem hlubším, co ono fyzické naprosto převyšuje? A jak se projevuje lidská svoboda, kterou jsme nadáni, jak ji člověk může pocítit, pokud vůbec něco takového existuje?
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat