It's you who reach the peak....

Měl jsem dnes chuť trošku si pobrečet. Záměrně říkám chuť. To, že někteří vnímají pláč jako projev slabosti, a to zvláště u mužů - ti přece emoce nemají - mě nijak zvlášť netíží, ostatně, ať si každý myslí, co chce. Já pláč považuju za moc užitečný způsob, jak z Papinova hrnce emocí upustit kondenzovaný přetlak. Říkal jsem si pro sebe už kolikrát, že jsem se vším dostatečně vyrovnaný a dokážu si k jistým věcem vytvořit vztah lhostejnosti. Pokud jde ale o takovou záležitost, jako je vztah k vlastnímu otci, může si člověk snažit namlouvat sebevíc o tom, jak je vnitřně vyrovnaný se vším tím, co o svém tátovi ví a daleko spíše také neví, ale dosažení alespoň částečné lhostejnosti, co se jistých oblastí života týče, se jeví jako dost komplikované a jistě mírně utopické.
Včera jsem po nějaké době tohle téma otevřel (jen moc doufám, že jsem tím té čisté duši neublížil). Povídal jsem a jen pevně doufám, že jediná sebelítost, kterou šlo v tom zvláštním příběhu vyčíst, byla ta, co jsem cítil jen jako mírný tlak na oční bulvy já a nikdo jiný.
Když máte ve svých představách pod kolonkou s označením táta tak trochu mlhavou představu o tom, co taková role obnáší...
Když víte, že toho člověka asi máte aspoň trochu rádi, protože to prostě je váš rodič...
A přesto přemýšlíte, že tohle docela dost zásadní místo ve vašem životě nebylo a už nikdy nebude vyplněné...
Nezbývá nic, jen existovat dál.

Může mi být líto spoustu věcí, ale lítost vůbec nic nevyřeší. Nevyřeší to, že role táty jako člověka, kterého si synové můžou brát za vzor, mají ke komu vzhlížet, identifikovat se s některými rysy jeho osobnosti a nenápadně se od něj učit a přebírat ustavené vzorce chování a přemýšlení nad věcmi a sdílet s ním, když už ne společnou domácnost, pak aspoň radost z toho, že vy, dva lidé v bezprostředním příbuzenském vztahu, jste občas spolu. Na cestě života jsou prázdná místa, která nejdou nijak zacelit, nedají se vyzdít, vydláždit, znovu napojit. Zůstanou prázdná a nezbývá, než se s tím smířit, jen to stojí občas dost úsilí.
Dnes se mi, a je dost zřetelné, že se tak dělo v návaznosti na můj včerejší výlev o vztahu otce a syna, zdálo o dědovi. Víte, když dlouhá léta přemýšlíte a hledáte něco, za co si (ve stínu věcí, které jste se spolu s přibývajícími léty dozvídali a na něž si spíš trpce, než sladce přicházeli) můžete svého vlastního táty vážit a zároveň byste si dost rádi jednou sami před sebou řekli, že ten vtíravý pocit, že se mu musíte nějak zavděčit, že mu chcete mermomocí dokázat, že existuje aspoň jeden důvod, proč by na vás mohl a snad i měl být pyšný, je pryč, protože dosáhnete stavu smíření s tím, že největší pochvalou, které se vám může dostat, je a bude paradoxně vaše vlastní spokojenost s životem a s tím, že se nemusíte bát ohlídnout ve svém životě zpátky. Podvědomí vás tlačí do boje o překonání sama sebe proto, aby "někdo" (kdo spíš nejeví zájem a upřímně mu je skutečný život jeho vlastních dětí, zdá se, docela volný) dokázal výsledek této snahy ocenit. Život je plný paradoxů....
Každopádně tu se zjevuje na scéně děda, který přichází ve snu. Až teď si uvědomuju, jak dost stojí tyhle dvě postavy v protikladu. Chtělo se mi plakat i ze snu, jak jsem byl rád, že dědu, už osm let zesnulého, vidím. Občas se ve snech potkáme a jsem za to moc rád. Ten člověk je pro mě skutečná ikona, ztělesnění nejvyšších morálních standardů a jestli se k někomu má upínat moje svědomí, které zpětně posuzuje to, jak jsem se kdy zachoval, pak k němu. Tím tu nechci záměrně dehonestovat svého otce a nedělám to. Snažím se v explicitních soudech o něm držet co nejvíc zpátky. Znám dobře jen fakta. Kéž by se má znalost vztahovala i na něj. Nejsem soudce.
Občas se tak cítím více, někdy méně, ale vím jen to, že, navzdory všem okolnostem, které jsem nikdy nebyl a nejsem s to ovlivnit a bez ohledu na obsah toho slova a na to, jak silně to cítí on,
já jsem...a budu...jeho syn.