Výherní automat právě důrazným poblikáváním dával najevo, že poslední naděje vhozená malou škvírku, jíž se jen stěží protáhne ocásek středně velké myši polní, byla vsazena a prohrána a tak Radek sbalil svých pět švestek, tři banány, dvě brambory a odešel starými rozvrzanými dveřmi sklepního baru vstříc tmě, která ho pohltila jako hladový vězeň svůj denní příděl plesnivého okrajku chleba.
Byl podzimní večer, zdaleka ne první máj a o jeho pocitech už ani nemluvě. Na srdci se mu usazoval podobný pocit jako v seschlých ústech po tom, co si dal svou obvyklou středeční dýmku. Na cestě nepotkal nikoho, koho by potkat chtěl, jen šustění javorového listí, kterým se brodil ke svému srubu, mu připomínalo blížící se konec jeho začátku, i když o něm v tu chvíli mohl jen stěží něco tušit.
Zvony na míle vzdáleného kostela na kopci u jezera byly při dobrém větru slyšet tak zřetelně jako obvykle tlukot jeho srdce na hrudníku, když se při výstupu po prudce se svažující kamenité stezce, která vedla od srubu k potoku vytékajícího právě z onoho jezera, zadýchal.
Byl tu podzim a s ním, jak tráva světlala až zhnědla, vtíravé svědění za pravým uchem.
Proč? To nikdo neví. Prostě ho na podzim svědilo ucho...
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat