Je právě tolik kolik je...protože váš zavrženíhodný blog vysílá seriál Jednou budem dál aneb tmavorůžový kabátek pana Kvé!

Necháte se unášet melodií sóla Pata Methenyho a za uchem vás svědí pocit, že zase marníte čas. Ta neskutečně nenáviděná a zároveň dost hýčkaná sebelítost (to je pro důkaz, že svět je plný nesmyslných a občas smyslných kontradikcí), která vám vlezla do hlavy nosní dírkou, získává zase navrch nad zdravým uvažováním. Máš přece všechno, co chceš...Mám? Máš všechno, co potřebuješ...mám? Bezpředmětná debata, která nemá své účastníky. A v melodii jeho hlasu, milého pana Richarda Bony, se najednou zrcadlí víc, než "jen" melodie. Je půl jedné a před září obrazovky sedí půl jednoho.

Zase jsem se dnes snažil být zábavný. Upovídaný jako vždy, energický, chvílemi rozkřičený...chvílemi přirozeně i trapný. Ať už byl výsledek jakýkoliv, já uspěl. Byl jsem sám sebou. Jak se tenhle pojem může stát z ničeho nic tak rozpitý, mlhavý...třepotá se tu přede mnou, ztrácí kontury...Sám sebou? Samo sebou. Autentické já - cha, to jistě. Jak říká Erving Gofmann, všichni hrajeme divadlo...Já se na jevištích všedních dní cítím vesměs dobře, někdy sebejistěji, než ten blázen uvnitř mě. V zákulisí rád stírám těžká líčidla, v zákulisí v odrazu zrcadla si konečně pohlédnu do očí, kterými se občas protřpytne něco i pro mě nečitelného.
Jsem člověk, jsem vesměs šťastný, jen se tak nedokážu cítit. Někdy.
Prožívám, což doufám znamená, že žiju. A někdy aspoň chci...prožívat, což by to předchozí mělo jen potvrzovat, je to tak Honzíku?!
A přece je kolem tolik krásy.
Chtěl bych jí sbírat.
Chtěl bych se to naučit.
Sběratel, co svou sbírku nikdy a za nic neprodá...

Chtěl bych někdy víc být...

Víte, jak říká kocour Garfield a nedá se s ním než souhlasit:
život je jako pítko pro ptáky - je betonové a plné vody...