GROOVE YARD party blog trapnýho dýdžeje s pár vlasy a hromadou ušního mazu v podobě dojmů

Každý den tak trochu přemýšlím o tom, jestli jsem dobrý člověk, jestli si před sebou samým dokážu obhájit všechno, co dělám, všechny ty drobné a větší prohřešky proti vlastnímu přesvědčení, proti vlastním bariérám morálky, proti dobrým mravům či bůhvíčemu. Zoufale bych chtěl cítit něco jako uspokojení z toho, čím jsem v životě byl a čím jsem, a to nejen, dá-li osud na který nejspíš nevěřím, za 60 let, ale i právě teď a taky zítra ráno, až se probudím.
Potají si přeju, aby, až zemřu, lidé na mém pohřbu plakali. Udělalo by mi to upřímnou radost - tedy pokud se člověk může radovat z vlastní smrti (a toho, že ji ostatní oplakávají). Ale ano, bral bych slzy jako vyjádření toho, že jsem měl na tomhle světě místo, že smysl života, po kterém se budu pídit po zbytek svých dnů až do okamžiku smíření s tím, že mi zůstane navždy ukryt, byl zachycen v odlesku slz mých přátel. Ale kdoví, třeba ho najdu a třeba mě překvapí tím, jak zdánlivě banální věcí (jako zástupný symbol pro smysl bytí) se může takový smysl života jevit.
Mám chuť plakat. Plakat nad tím, že mám přátelé, kteří mě mají rádi a já můžu mít rád je, rozplakat se nad jejich nedokonalostmi a propuknout v brek nad nedokonalostmi svými. Jak rád bych jen byl, bez toho, aniž bych byl denně vystaven soudům nad sebou samým. Mám se asi rád. Nemám se ale o nic víc rád, než mám rád lidi mně blízké. Tohle si před sebou dokážu obhájit.
Jak zoufale ubohý by byl život, pokud by o něčem takovém mohla být vůbec řeč, kdyby jsme neměli city, hm? Rozhořčení, smutek, radost, naděje, vztek, uspokojení, nervozita, nejistota, spřízněnost, chtíč, láska, láska, láska...
Jak moc by se mnohorozměrovost našeho světa smrskla v nekonečnost ničeho. Mám chuť plakat a přesto jsem šťastný. Právě proto, že jsem schopný cítit. Proto, že si cením okamžiků.
Všichni Ti, které tak rád vídám si zaslouží můj pláč. Ač to zní sebevíc uměle a každopádně přehnaně pateticky.

Jako onehdá. Cestoval jsem vlakem. Vykloněný z okýnka jsem sledoval okolí tratě. Slunce na obzoru se barvilo do tak nezvyklého odstínu rudo-růžové, že jsem si na moment pomyslel, že zapadá vůbec naposled. Bylo mi to líto...