Už skutečně dlouho jsem nepsal. Prožitky přicházejí a zase mizí, nelapím je nikdy v pravou chvíli. Jen dnešní cesta do Brna a zpět by vydala na filmovou adaptaci. V sešitu, kam si krom poznámek k bakalářce píšu třeba i písňové texty a poznámky z anglicky psaných knih, jsem dnes objevil i pár řádek, co jsem si napsal ve chvíli mezi dvěma prázdnými okamžiky jen tak pro nic za nic, pro nikoho a asi vlastně jen proto, abych viděl, jak se papír barví modří klikiháků, čárek a háčků, písmenek, slabik a slov.
I nadále se možnost, do které jsme byli bez vyzvání vrženi, tedy žít, jeví jako přijatelná, uvážíme-li ostatní alternativy, jež si můžeme zdánlivě svobodně zvolit. Ono "zdánlivě" je naprosto esenciální. Žitím svých životů nutně vstupujeme i do životů jiných, nutně jsme jimi ovlivňováni, stejně tak jako i my zpětně působíme na životy druhých.
Problém nastává v okamžiku, kdy si člověk uvědomí, že daleko více žije právě životy druhých (či díky nim), než svůj vlastní. Prožívá ne čistou existenci sama sebe, leč zprostředkované bytí skrze prožitky směřované k ostatním. Únik z těchto vztahů, z tohoto pavučinou spředeného svazku je vždy nutně sobecký. Sebevražda (i v těžkých chvílích syrově pociťované nadbytečnosti, v mrazivých momentech vlastního nenaplnění a nesmyslnosti bytí k něčemu, přičemž nikdo netuší, co to "něco" má být - tedy únik z vlastního bytí transformovaného k bytí upínajícího se k objevení onoho "něco", onoho vyššího smyslu) zůstává východiskem neřešícím nic víc, než jen aktuální prožitek. Princip se tím nevyřeší. Kde tedy hledat klíč ke správnému hledání. Kde hledat a kde nacházet?
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
12 komentářů:
Tos sesmolil sám, nebo je to z ňáký knížky? Mně to silně připomíná moje scripta k socilologii. (S tou výjimkou, že jsou v angličtině) Goffman by z tebe měl radost.
He, Maruško, tohle jsem spíš ze sebe vypliv, když na mě přišla chvilka. Goffman, povídáš?! No na rozdíl od toho, tohle postrádá hlubší sense;-)
Nemáš náhodou Goffmanovu knížku "The Presentation of Self in Everyday Life"?
Jezismarjaaaa to mi radsi ani nepripominej, to sem vzdycky louskala o prednaskach z politologie. V ty anj se to cetlo fakt blbe, ale Goffman byl moc chytry pan:)Sociologie je dobra do ty doby, kdy si o tom muzes jenom povidat ... zrovna na tohle tvoje tema sem psala esej a ono kdyz to mas pak vsechno shrnout na papir aby to melo hlavu a patu, to by jeden brecel. Jeste ze sem tu socku mela jenom jeden semestr... No ale hele, ty se nezdas,aby takhle nahodou pristi generace studentu sociologie nelouskala o prednaskach Rocnaka:))
No tak my četli Goffmana jen úryvky, ale přirozeně taky anglicky..česky tohle vyšlo asi až nedávno...ale u nás jsme četly i projevy Havla v angličtině, takže se neni čemu divit:). Tedy rozumim, ze psat na to eseje nebude uplne easy;-)
Ty vtipe:) Ja budu rad, kdyz se mi ted podari donapsat bakalarku a absolvovat...:)))
Já sem to taky nečetla celý, proboha, ještě to tak, ale byla to jedna z hlavních věcí, co po nás chtěli. Ale přála bych ti vidět naše přednášející, ty byli nejlepší na světě. Jeden zakončoval přednášky větou "go forth and multiply", rozenej sociolog, ten ví o čem to všechno je:DDD no ty vtipe, nikdy nevíš, třeba to nenapíšeš a neabsolvuješ a pak zdrcen budeš psát na ubrousky v kavárně a nakonec vyděláš jmění:DD
Hihi:) ju, tuhle větu jsem zachytil někde u Tebe na blogu:) Milééé:)
"Pěknou" budoucnost mi to předpovídáš...to snad abych napnul síly...:))
Jde o to, že hledání by mělo započít v nás samých. A není dobré ptát se proč, ale lepší je otázka jak. Ne kdo, ale kdy.
Často člověk žije skutečně víc život všech okolo než li ten vlastní... Já to tak alespoň mám, když se snažím, aby všichni v mém okolí byli šťastní a spokojení. A v momentě, kdy to štěstí a spokojenost mají, mé snažení neustává, ba naopak ještě zesiluje úmyslem, aby si tento stav ti lidičkové okolní udrželi co nejdéle...takže v podstatě všechno špatně, neboť bych si měl nejdříve vyřešit své dosáhnutí nirvány a až pak se snažit pomoci k dosažený tohoto stavu někomu jinému...ale co z toho plyne?
Jestlipak se otázka "jaký je smysl života?" ptá sama sebe na smysl své existence? Není to náhodou právě ona, která je tu navíc a která neprospívá ani nám ani těm, které máme rádi?
Je tedy taková otázka naprosto zbytečná? Má se člověk spokojit s tím, že prostě jen je?A není to málo?Mně dává život snad smysl jen díky tomu, že mám někoho rád, jinak je to jeden velkej nesmysl:)
Tak a teď je mi to jasné...:-)
Co takhle ještě trošku jiný pohled: ptáš se, co můžeš udělat ty sám pro to, aby tvé bytí mělo nějaký smysl, a nebo se ptáš, zda pro to může něco udělat svět? A pak ještě - musí mít nutně naše bytí nějaký smysl...proč přisuzovat něčemu nějakou vlastnost (třeba i smyslnost, respektive smysluplnost;-)), když ta vlastnost pro danou věc není třeba ani přirozená, vlastní...? A napadlo tě třeba někdy, že to, co momentálně zažívá naše tělo a mysl, je třeba nebytí...?
Jinak koukám, že ses dal na philosofickou dráhu, ale mám jednu malinkatou a trošku šťourací otázečku - co bakalářka... (raději ten otazník na konec dávat nebudu, mohlo by to vyznít moc naléhavě;-)).
Ano v tom je ten problém, příliš mnoho přemýšlení o otázce, která nemá odpověď. nemusíš vědět všechno ale musíš napsat diplomku, tak na tom koukej makat.
překvapivě se pak ukáže, že smysl života je částečně v tom napsat diplomovou práci, vážně
začínám nesnášet slova jako diplomka a bakalářka a podobné...
Pokud tedy tohle naše plahočení se po světě žádný smysl nemá a ani mít nemá, potom chci dokončit školu a zásadně změnit přístup k životu. tak!
Okomentovat