proč zas jednou nebýt pankreativní....

Dnes ráno jsem vstal (co taky jiného má člověk dělat, když už se probudí).
Pravidelnou cestu na toaletu jsem vykonal bez obtíží a cestou zpět přes koupelnu umýt ruce, pohlédnout do zrcadla (proč tohle dělám, nevím). Vypadám dnes hrozně, príma. Opláchnout obličej. Aha, to nepomáhá. Osuškou vydřít z ksichtu obličej. Do zrcadla radši už nekoukám. Z lednice vyndám vodní meloun, a při vzpomínce na Herbieho Hancocka si ho nakrájím na talířek. Posnídám v obýváku u televize. Běží koncert Karla Kryla. Hádám, z jakého je roku. Chvílemi mám husí kůži. Ze zimy to není. Pak mnou projel záblesk tvořivosti. Zátiší kytary opřené o polici s knížkami vele-známých světových básníků mě nadchlo a chtěl jsem ho vyfotit...kulturní koutek. Vybily se mi baterky ve foťáku. Vzal jsem si pak raděj do ruky kytaru a dokola zpíval nově rozpracovaný song. Snažil jsem se sám sebe přesvědčit, že to není laciná melodie...nevím. Ten úryvek čeká na něčí zhodnocení. Chvíli jsem si hrál a měl tendenci mít radost z vlastní tvořivé tvorby... nechval dne před večerem říkal jsem si. Možná je to jen sračka...tváří se tak.

Přesunul jsem se plynule (dá se po nohou plynule přesunout?zvláště pak po nohou, z nichž jedna ještě pořád úplně neposlouchá, ale cvičím jí přísnými povely. ostatně protahoval jsem ji už během sledování Kryla.) Cestou jsem se stavil v lednici a vzal si máslo, lučinu a jeden krajíc chleba a jeden nůž jídelní. Zapnul jsem PC, mrknul na web sociální sítě, jíž jsem prý součástí. Pak jsem volal své sestře do práce. Tak co dneska s koncertem Lenky Dusilové. Jedeme? Prý mám divný hlas, povídala. Na svatbě, na které jsem se v sobotu octil onemocnělo mnoho lidí anginou. Abych si prý někam došel, povídala. Fakt? No tak asi dobrá, inu. Mám půlhodinu na to, abych se dostal ke své obvodní doktorce. Ještě, že je to známá, jinak by mě sestřička (zdravotní, ne ta vlastní, aby bylo jasno) odpálkovala. Cesta rychlá, ve vedru. Jsem zpocen. Domněnka potvrzena, je to angina. Vyzvednout penicilin a zpět domů.
Teď sedím před obrazovkou, žvýkám lékořicovou žvýkačku, které pomalu dochází chuť a říkám si, co dál. Dám si, ve vzpomínce na druhé album neobyčejných Hm..., Oběd. A pak se uvidí.

Třeba začnu být pan-kreativní....