Brouk pytlík v hlavě....

Jistě tušíte, že stejně jako teď vy ztrácíte čas čtením kupy písmen, pro které by byla čest být součástí haldy hnoje, i já bych našel aspoň tisíc duchaplnějších činností, kterými bych světu prospěl o mnoho a daleko více méně víc, než tím, co právě dělám. Čelu pelotonu užitečečnějších věcí přitom vévodí spánek - vlastní, nefalšovaný spánek, ve kterém si mohu dělat, co se mému mozku zrovna zamane (v tom je někdy ta krásná potíž, ne totiž vědomé jé, ale nevědomé ono, rozehrává hříčky s mou imaginací - má na to vůbec právo?:)). Krom toho, že se někdy při pohledu do zrcadla dokážu prudce nemít rád a připadám si velmi dokonale odpudivý a disgusting, krom toho, že je to daleko spíš záležitost fyzična - na psychický rozměr svého self si tak jako tak musíte zvyknout, máte-li s ním či s ní (dobře uvědomovanou avšak nikdy ne zcela poznatelnou identitou) nějaký ten pátek vydržet spjati jednou tělesnou schránkou aneb žít together in harmony, vogo. Krom toho a také onoho, krom toho, že jsem na svém imaginárním metru lidství (nejde o metro jako dopravní prostředek, ani o metrum jak v hudebním, tak "poezivním" významu, ale o metr, jako vyjádření jisté velikosti, délky, hloubky, rozpětí atd.) - že jsem tedy na svém imaginárním metru lidství, bereme-li v potaz intervenující proměnnou duševního zážitku, o nějaký ten kousek povyrostl, vytáhl se, chcete - li přibral (avšak na duši, která jak známo váží právě jedenadvacet gramů, to bude přírůstek minimální neřku-li úplně pidiprťavoučkej). Způsobují to lidé a hudba - o nich padla zmínka už minule. Hudba, která mě dokáže dohnat k slzám, a občas se tak přihodí, lidé, kteří dokáží vyzařovat energii, která vás sama o sobě něčím pozmění. Krom toho všeho se tu a tam vyloupne myšlenka na tu a na tu...na sebe, na ní, na ně, na něj a také na něj a taky na všechny kolem. Někdy je z toho všeho člověku smutno a někdy veselo, záleží na akuálním rozložení, rozpoložení, položení, poležení, rozležení. Ostatně, ať je někdy i smutno, jak praví mistři Horníček s Werichem - ať je někdy i smutno, hlavně když je veselo...

Už nejsem tak mlád, jak jsem býval mlád! Pozná se to krom moudrých myšlenek...ehm, chci říct moudrých zubůůů...eh, zubů moudrosti, především tím, že mi (už drahná léta) tvrdne kůže na patách. Zlá to věc. Krom ztráty iluzí a většiny vlasové pokrývky, je to snad třetí (a možná také až třiatřicátá) věc (záleží na hodnotících kritériích a žebříčku toho či onoho renomovaného časopisu), která vám pravidelně připomene, že mládí patří vpřed a oschlé paty by se měly brousit. Od pat ale nyní k životním patům. Nároky, kéž by ty na sebe samotného, které kladu, ač nevědomky, na neexistujícího druhého do páru, mi svazují (znova a o to více) nevědomky ruce, nohy, uši, nosy. Neexistující požadavky se zhmotňují kdesi, kam moje oko, ani to vraní trojlisté, nedohlédne, skrze mlhu není vidět ni zbla. A přesto se tu objevuje něco, co by zkušený džejárovský-psychoterapeut(neplést s rogerovským přístupem, hih) označil jako paradox neexistujících požadavků na imaginárního druhého. Komplex tak nehmatatelný, až se jeho fluidní povaha zhmotňuje v samu podstatu (teď mi to prosím někdo vysvětlete) a nechá svým zcela stranou stojícím tvůrcem onoho neexistujícího lomcovat, lomonosovat, lemon-osovat, lemon-zosnovat, sosat, salomonovat a vůbec dělat psí kejkle, dělat z psů kusy a ze sebe blázna a to před někým jiným, než kritikem nejpovolanějším, sebou samým.
Na závěr se patří odlehčit tento příspěvek do panelové diskuse jedním tradičním, právě vzniknuvším příslovím - kdo jinému bagr, potom ani sousedovic pes chodí bosa. A zvláště bosa nova, z pláště bosá nohá. Dobrou, smyslní nesmyslníci.

I love diveristy!

A přesto, že jsem chtěl psát o něčem jiném, nepsal jsem.

CHCI BÝT TOTIŽ BOHÉM. Nezajímají mě nedůležitosti, chci vstoupit do zahrad rozkoše pod nápisem Carpe Diem, nikdy nevyjít (z úžasu a ze zahrady) a v morku kosti nosit ryzí hudbu, která člověka rozpláče!

Be honest! Be nice! Bee! Beep!