sem hudbožrout, hltám jí ušima. Ale bylo by to dost málo, kdyby hudba končila v uších. Hudba prochází všemi orgány, celým nervovým systémem, dostává se vám do nejposlednějších nervových zakončení. Prochází-li láska žaludkem, pak hudba musí nutně žaludkem proletět a skrze tenké a tlusté střevo (vždycky mi tohle pořadí přišlo nelogické) se může vynořit konečníkem jako drobný pšouk či jako pořádný prd. Nikdy vás ale nezanechá chladnými. Hudba vybízí k imaginaci, hudba vybízí k emocím, ať už jsou rozpínavé tím či oním směrem.
Přemýšlel jsem, jak je na poli orném a válečném, jenž se zove populární hudbou a pěstují se na něm plody od jazzovitých hrušek po kaktusové techno přese všechny hipy a hopy, přes dancy, trancy, funky, rocky (balboa obzvláště) a další mnohé a nepřeberné množství stylů, jež vznikají a zanikají třeba s jednou jedinou kapelou, která ve snaze zařadit se někam mimo hlavní proud (anglisti by řekli mejnstrým, vole) vymýšlejí své "osobité" hudbě různá prapodivná nic a všeříkající přízviska, možné tvořit bez toho, aniž by se člověk sebevykrádal, vykrádal druhé (okrádal druhé - toť ale otázka jiná) či opakoval tisíckrát omílaná klišé (nikolivěk narážka na Support Lesbiens). Musíme pamatovat jedno: všechno, tedy téééměř všechno (a to téměř měří asi tak metr padesát) tu už bylo. Nikdo to nezmění. Většina toho, co dnes a denně slýcháme z rádií (a možná, že to není ten nejvhodnější příměr - rádia jsou přece jen pro masu a kdo z nás/vás se za ní považuje(me), že? - toť jen jemné popíchnutí) jsou jen více či méně nápadité variace na "věci z minula". Někdy nad jejich (rozuměj "hitů") drzostí a vypočítavostí mrzne úsměv na rtech, ba i rozum zůstává stát opodál (rozuměj - "sračky"). Nechme stranou otázku, jestli rádia pokrývají poptávku posluchačů, jelikož víme, že mince nikdy nemá jen jednu stranu, ale přikláníme se k tomu (cítíte, jak je první osoba plurálu tak mírně, plíživě manipulativní?:-)), že čím více je nám do hlavy vtloukána byť sebestupidnější melodie, a potvrzuje nám to i hudební psychologie, tím více po ní budeme "prahnout" (tedy po určitou dobu, určitým způsobem - velmi zjednodušeně). Mohl bych teď psát o tom, jak se pozná pravý hudební génius (i v noci), který složí rádiovku takovou, co se líbí i po letech a nezapadne do žumpy ostatních výkalů, které dnes a denně přináší potrubí čtyř největších světových vydavatelství.
Chtěl jsem si ale položit otázku zcela jinou (jaký já mám talent unikat od vlastních myšlenek..ale zachyťte je, když jsou rychlejší, než prsty). Existuje ješte dnes v populární hudbě invence? Může nás v dnešní době, kdy veškeré možnosti populární hudby byly objeveny, prozkoumány, rozemlety, provrtány ze všech stran a opět splácány dohromady, skutečně něco překvapit?A je tahle otázka vůbec zásadní? Není důležitější než co a jak slyšíme (zde se nabízí otázka na celou další úvahu, jelikož přirozeně každý "dokážeme slyšet" jinak a něco jiného), spíš to, co ta či ona hudba s námi dělá?
Jedním jemným vydehcnutím můžeme zbořit veškeré pomyslné žebříčky, pomyslné nároky na kvalitu, které obyčejně stejně nejsou naše vlastní, ale tvoří je hudební "nadlidé", kteří ale pořád mají jen dvě uši tak, jako většina z nás.
Mrazí vás někdy z hudby v zádech? Máte husí kůži, když se rozezní hlas vaší oblíbené zpěvačky, když smyčce zahrají pár libých tónů, když chlapec se sběrnou nerezových kovů na svém obličeji hrábne do strun své kytary, když zazní vyhrávka dechové sekce? Pak je to všechno v pořádku. Pocity a prožitky jsou to, co nás přece k hudbě váže. Měřítka nechme doma a poslouchejme, protože v hudbě (a ve víně) je pravda. Jedna z mála pravd nefalešných (a to, až jsem se sám zarazil, mluvím i o punku) a upřímných. Slyšíte jí? Vznáší se tu všude kolem. Chyťtme ji ušima...
Žádné komentáře:
Okomentovat