Happiness is only real when shared. (Into the Wild)

Zas je to tu! Ten prazvláštní prostor mezi dvěma obdobími, vakuum. Je to tak vždycky. Sinusoida funkce kopírující průběh života mezi fází, kdy nad důležitostí toho či onoho není čas uvažovat, a fází, která se sama hroutí vlastní samotou. Je příliš mnoho času přemýšlet o tom, co je v životě skutečně důležité, co stojí za to a co ne. Možnosti, kam se ubírat, jsou - alespoň v tomhle imaginárním prostoru - neomezené. Vzepřít se však zavedenému řádu i ve skutečnosti, to vyžaduje obrovskou odvahu, odhodlanost, kus bláznovství a smířenosti s tím, že ne všechno musí být tak, jak si člověk vysnil. Cha! A v tom je taky kus zmotance zamotance. No schválně? Jaká je vaše vize budoucnosti?
Hádám, že 9,5 z deseti vás si v duchu řekne prachy, možná spokojenost, na pořadí toliko nezáleží, obé je však spojeno silným lanem. Chci mít peníze, abych byl spokojený...Jak moc lidstvo zvlčelo, hm?
Jestli mi přivodí kožený jaguár s vyhřívanými plechovými sedačkami štěstí, pak jsem se stal otrokem pozlátkové doby, propadl jsem do samého středu konzumního vulkánu. Peníze, penízky...milované penízky. Necítíte tu faleš? Ha! nebudu před vámi hrát, že představa peněz není magická i pro mě, stejně by mi nikdo neuvěřil, kdybych řekl, že ne. Moje vize budoucnosti, sny a přání se o materiálno opírají. Co s sebou ale všechny ty, přiznejme si to, falešné materiální touhy nesou za skutečné, ryzí hodnoty? Jde hédonistickým pojetím života dosáhnout naplnění? Jsme přesvědčováni o tom, že konzumace je určující zkušeností našich životů. Život je tu přece od toho, abychom uspokojovali naše potřeby. A jsou to vážně naše potřeby, které se snažíme naplnit? Na jedné straně stojí okázalost - manifestace našeho společenského postavení, většinou domnělého (lidé mají tendenci přiřazovat se ke skupině s vyšším sociálním statusem, než kterým skutečně oplývají). Koupím si mobilní telefon za desítky tisíc, abych dokázal, že na to mám, že držím krok s dobou, abych vzbudil obdiv, abych se sám cítil líp, měl ze sebe jako lidské bytosti lepší pocit. Rozumíte těm paradoxům? Materiální objekt ze mě dělá lepšího člověka! Heúreka?!
Přijmeme-li však pohled na lidskou společnost stratifikovanou dle sociálního statusu, de facto tak činíme rozdíly mezi lidmi na základě peněz. A já myslím, že jediné akceptovatelné rozdíly mezi lidmi by měly být postaveny na jejich EQ. Stručně řečeno, opírajíc se o o dichotomii 'blbec' a 'jen člověk'.
Pokud mají být pro nás peníze důležité - a bohužel tuhle hluboce, široce, vysoce institucionalizovanou formu vztahů (co jiného by také peníze měly být než forma vztahů, samy o sobě nejsou zhola nic) - či optikou sémiotiky jsou peníze signifikátem - pak je nesmíme brát doslovně. Rozuměj, nesmíme se upínat na ně jako takové, peníze mají být především prostředkem. Ne prostředkem dosažení oněch povrchních potěšení z pomíjivostí, ale prostředkem k vytvoření si na základě hodnot jako je svobodný ČAS (který se žel s penězi často vylučuje) osobní hloubku. Mají být prostředkem k poznání a to především naší vnitřní podstaty, která v konečné fázi znamená de facto odvrhnutí materiality jako hodnoty a povznesení přínosu sebepoznání, sebezkušenosti, sebezakoušení, seberealizace a to prostřednctvím interakce s druhými a poznání jich jako bytostí. Kéž bychom pak všichni došli k tomu, že síla a hodnota společného zážitku se nedá vykoupit ničím materiálním...
Chtěl bych dojít jednou až tak daleko, abych si byl až do nitra své duše vědom toho, že Happiness is only real when shared**.



**mrkněte na film Into the Wild