krátce před usnutím aneb surrealistický odkaz

obrovská touha měnit své vlastní neschopnosti v přednosti mě naprosto zavazuje k tomu chovat se jako přízemní idiot se sklony cloumat vlastním svědomím do chvíle, kdy ušima propadnou všechna zásadní doznání a zbavit se tak zbytečných přítěží. od této chvíle jsem pánem svého ega. mám návrh - zkusím(e) to!

???

tohle psala moje ruka, ne já, takže klídek mladej!

Příběh zaprášeného dneška jako bonus


Pán ve světlém kabátu s tmavými skvrnami na lokti se jal rozepínat zbylé dva knoflíčky, které až doposud zakrývaly to, co měly. Odhalil se nám tak v okamžiku pohled do malého království nahoty, v němž si nebylo možno nepovšimnout jedné malé drobnosti, která ale svou přítomností vzbuzovala těžké bouřkové mraky otázek. Na penisu středního věku, délky a šířky, muže středního věku, délky podprůměrné a šířky balónovité, visel malý malilinkatý trpajzlík věku pokročilého. Rukama penis pevně a křečovitě objímal, jeho dlouhé stříbrno-šedé fousky se mu obtáčely kolem údu a konečky jeho plnovousu lechtaly muže na předkožce. Trpajzlík se tvářil blaženě. Mužova tvář byla naopak zkroucena v podivném úšklebku. Co chvíli vyjekl: "buheee, mehehee!" jakoby tím chtěl říct "To je mi ale legrační věc" a nebo úplně něco jiného.
Co s ním? Tedy s trpajzlíkem (pro ty pomalejší z vás). Toť otázka, která probleskla hlavou všem, kterým se naskytl tento bizarní pohled. Těch osob bylo dohromady něco kolem tří. Já, kapitán pejsek a jeho družka, slonice Elly. Kapitán pejsek po chvíli zamyšleného pozorování dospěl k názoru: "Pečlivě jsem zanalyzoval nastalou situaci a usoudil jsem, že je-li třeba muže ve špinavém kabátu zbavit trpajzlíka na pohlavním údu, potom jediná možnost postupu, jak ostatně praví pro tyto okolnosti speciálně zřízené krizové manuály, jest..." na chvilku se odmlčel, "potřít trpajzlíka mastí uvolňující svalové napětí, poté ho stáhnout a vší silou nakopnout holou bosou nohou a osvobodit tak muže od jeho útrap." (jeho francouzský přízvuk jako pozůstatek služby ve francouzské cizincecké legii zněl naléhavě, avšak dosti komicky)

Teď už jen zbývalo vybrat dobrovolníka. "Hlásí se někdo dobrovolně?" zeptala se hyení samice Hugo, která v příbehu dosud nevystoupila. "Kde ses tu vzala,vole?" uklouzne mi překvapeně. "Jak asi, spadla jsem z višně!" Aha, pravdu díš, řekl jsem si v duchu, když jsem při pohledu na hodinky zjistil, že v tuhle dobu hyeny z višně obvykle padají, neb jsou již dostatečně zralé. Pak není o čem mluvit, řekl kapitán pejsek. "Jako odhalený příslušník tajných sborů s nejvyšší šarží jsem pro tento nelehký a dosti odpudivý úkol vybral Tebe, čéče...teda člověče!" Jak já jako, jak to, že já? jak já k tomu přijdu...."Ano, pane, provedu pane!" procedil jsem skrze chrup odevzdaně. Nasadil jsem gumové rukavice, které jsem si umně (finsky taidokkaasti) vytvořil ze dvou igelitových sáčku, do kterých mi maminka pravidlně balívávala svačinky. Neohroženě jsem se pustil vpřed, abych muže zbavil jeho trpazjlíka, když v tom s obrovským tupým hlukem plným dunivých basů roztřásajícím nám půdu pod nohama přiletěla vážka o rozměrech menšího dopravního letadla, pána i s trpajzlíkem sezobla, jako kdyby se nechumelilo, a odletěla pryč, aniž by si všimla, že tím zkazila celý příběh o lidské odvaze a odhodlání překonávat překážky a nelehké životní situace.
A chumelit přesto nezačalo!