oteklá haksna, velkej zadek a spoustu zbytečných předsevzetí

Jsou předsevzetí, která si člověk předebere, tedy vezme si tu či onu věc před sebe, z blízka si ji prohlédne, aby se mu vzápětí mohla jako vystřelená na pružince vzdálit na obzor. Tak a ty se teď snaž, uvidíme, co dokážeš, vůle (wille, will) (nebo snad co dokážeš, vole?). Pak jsou tu jinačí aspekty světa a těmi jsou přecevzetí. Člověk si v mysli neprohlíží svůj cíl zblízka a kochá se, aby do sebe nasál chuť a energii vydat se na obzor, kam se náš cíl odebéře střelhbitě v okamžiku, kdy si na něj chceme sáhnout. Přecevzetí jsou ta vzetí, která člověk může ohmatat, prozkoumat a pak si říct, stojí mi to za to nebo ne. Přece, je-li mi něco tak blízko blizoučko, že ode mne kontakt s tím nevyžaduje čerpání těžko střádané energie, potom působí toto na mne iluzí lacinosti, jakkoliv může tato "hmota" být cenná, možná pro jiné stěží dosažitelná, možná mnou nedoceněná. Ale přece---

Zjistil jsem, že život se dá žít i bez esence, která dává životu smysl. Ale je takový život životem? Kdyby snad nebyl, co je to, co zrovna žiju? A můžu si troufnout říci, že žiju, pokud postrádám života zdroj, života proud a napětí (minimálně 220V)?. Ale vskutku, já totiž žiju. Se vším tím tázavým "Proč?" se sebelítostným "Proč já?", ale i s mnoha dalšími a často krásnými rozměry, tvary, vůněmi a odlesky, které život skýtá. Život žitý s láskou k němu samotnému přece smysl má.
Láska k životu je taky láska. Jsme jeden pro druhého stvořeni. Já pro život. Život pro mě. Život tu je, nachází se zde hmatatalně. Jde tedy o svým způsobem přecevzetí....Beru, co je. Nemůžu brát, co není... Život? ano beru, přece ho nenechám ladem! Láska k životu je taky hlubokým citem, hm?

P.S.: mám rád své přátele, cítím to na sliznici oka, jen drobet schází a plakal bych pro ně. teď.




Tento příspěvek zakládá nový štítek s označením "roz-to-divnota"