Příběh pokračuje: Schizofrenikova rána aneb Taktilní deprivace vrací úder!

Zvláštní.
Zvláštní, jak se člověk, ač obklopen tolika, a z drtivé většiny velmi milými, lidmi, cítí zvláštně sám. Podivné stavy schizofrenika, jehož jedna část se diví, co ta druhá cítí...aniž by k tomu či onomu byl nějaký důvod. Bloudím.

A občas nacházím. Hřejivé pocity skryté v jednom úsměvu, v jednom nepatrném gestu, v pohlazení, kterými lidé příliš šetří, v pohlazení slovy, v humoru, ve smíchu, ve společně prožívaném bytí. Je toho spoustu, co tu je. Je toho spoustu, co by mohlo být a není.

Možná, že někdy rozstříhání vlastního trička může být pro duši dost očisťující akt. Nesmysl, který se stává v okamžiku smyslem nejniternějšího pocitu žití. Zase je tu pár momentů existencionalistického plácání o plácání se mezi "realitou" a "skutečností". Obě jsou stejné a přesto každá tak jiná. Jedna navenek, druhá uvnitř. Ta ve mně křičí a zalyká se. Proč?

Zaobírání se ostatními stejně vždycky vede k sobě samému. Cesta vžívání se do druhých vždy nutně ústí v rozvahu nad sebou samým. Dávám si ještě šanci zjistit, jaký jsem. A dík za ty, co mi dávají šanci skrze poznání jich samých poznat sebe a naopak.

Celý svět je inverzí toho, co by se mohlo zdát jako pevně stanovené. Nic takového není. Stanovené je jen to, co si lidé za takové určí.

Je čas na segedín.