Ve své interpretační úvaze jsem se rozhodl věnovat srovnání dvou produktů současného hudebního průmyslu. Na jedné straně to je tvorba mladého britského pop – jazz – rockového skladatele, zpěváka a klavíristy Jamieho Culluma zastoupená jeho v pořadí druhým albem s názvem Twentysomething, na straně druhé pak experimentální rock, college rock a „beat poetry“ (beatnická poezie) amerického herce (naposledy například Jarmuschův snímek Kafe a cigára, 2004) skladatele, básníka, multiinstrumentalisty a zpěváka Toma Waitse. Jako příklad jeho tvorby jsem vybral album s názvem Frank´s wild years z roku 1987. Nevím, zda ve tvorbě obou těchto interpretů můžeme sledovat nějaké doslova protichůdné tendence, jelikož se dá říci, že jejich tvorba je natolik odlišná, že se, na první poslech, ve svých konstrukčních principech tvorby míjejí, spíše než konfrontují jakékoliv protichůdné principy. Mou snahou však bude hledat a najít v jejich tvorbě společné charakteristiky, odlišnosti, ale hlavně ony střetávající se koncepty. Srovnání děl z hudební oblasti jsem si vybral zcela záměrně. A to jednoduše proto, že hudba je mým koníčkem.. Podle Pythágora (cca 570 – 500 př. n. l) například byla hudba důkazem toho, že celý cosmos, tedy vše kolem nás, je uspořádáno na číselném principu - tedy hudba jako důkaz řádu. Mírně nadneseně lze říci, že hudba vnáší i do mého života harmonii a řád. V úvodu bych rád alespoň rámcově vymezil žánry, ve kterých se oba umělci pohybují a tvoří, dále pak důležité charakteristiky jejich děl a nakonec se je pokusím porovnat a vypreparovat ony shodné i antagonické principy.
Přibližme si ale nejprve epochu postmodernismu, v níž produkty obou umělců vznikají. „Postmodernismus se, jako nejednou rozporné a protichůdné hnutí směřující k novému, členitému pojetí kultury, poznání a světa, začíná prosazovat od konce šedesátých let dvacátého století. Postmodernismus zpochybňuje nejen evropocentrismus, ale samotné základy evr. kultury – racionalismus, senzocentrismus, a universalismus…“[1] Vyznačuje se obrovskou diferenciací, heterogenitou, pluralitou. Postmoderní věk je charakterizován nástupem moderních komunikačních technologií, propojení kultury a masových médií a v souvislosti s tím i rozvojem nových odvětví především mediálního průmyslu vč. hudebního. Dochází ke všeobecné medializaci a komercionalizaci politiky a vědy. I umění stále více prorůstá do ekonomické sféry a naopak. Zvyšuje se důležitost role reklamy a umění se stává komerčním zbožím. Kultura v postmoderním věku je dále charakteristická prolomením rozdílu mezi vysokou kulturou (uměním) a populární kulturou. Znaky populární kultury a mediální obrazy se zmocňují našeho vidění reality.
Jamie Cullum - Twentysomething
Album z roku 2004 představuje nadaného dvaadvacetiletého mladíka - zpěváka, klavíristu, skladatele a interpreta, jež si vysloužil přezdívku „Sinatra v teniskách“. Na tomto albu nalezneme swingové jazzové standardy, stejně tak jako (autorské) balady ale i rockové melodie. To vše dokáže Cullum osobitě skloubit. Už v produkci jeho samotného proto můžeme najít několik střetávajících se konceptů.
Jamie Cullum - Twentysomething
Album z roku 2004 představuje nadaného dvaadvacetiletého mladíka - zpěváka, klavíristu, skladatele a interpreta, jež si vysloužil přezdívku „Sinatra v teniskách“. Na tomto albu nalezneme swingové jazzové standardy, stejně tak jako (autorské) balady ale i rockové melodie. To vše dokáže Cullum osobitě skloubit. Už v produkci jeho samotného proto můžeme najít několik střetávajících se konceptů.
Začněme jazzem. Styl, který byl na samém počátku vývoje výhradně etnickou záležitostí amerického černošského obyvatelstva. Během 20. let 20. stol. však do jazzu, jež byl nepochybně ovlivněn i evropskou hudbou, převážně taneční, které mělo v oblibě bílé přistěhovalecké měšťanstvo. Samotná jazzová subkultura byla na počátku taneční záležitostí (big bandy hrající swing) spíše svátečního charakteru, ryze ve světském duchu. Svižné tempo= svižný tanec, který i často pobuřoval. Jak se žánr vyvíjel, taneční prvky ustupovaly stranou, jazz se doslova rozmnožil na nespočet odlišných stylů. Mnoho muzikantů komponovalo a produkovalo hudbu, která byla více osobní a spirituální, s menším zaměřením na komerční úspěch svých nahrávek Postupně došlo i k profesionalizaci. Jistá odvětví jazzu, jenž se postupem doby stal velmi rozmanitým, byly v jisté době vnímány jako avantgardní. Za druhé světové války byl jazz (a tanec) také jakýmsi symbolem revolty proti fašismu. V pátrání po větší hudební expresivitě a rozšiřováním komplexnosti hudebního jazyka se jazz postupně všeobecně vzdálil, jeho jazyk se pro příjemce stal složitější k dekódování. Jazz začal více pracovat s tzv. omezeným kódem, resp.kódem s malým dosahem (B.B.Bernstein), jež klade na příjemce, v tomto případě posluchače, jisté intelektuální a vzdělanostní nároky. Předpokládá se rozdíl mezi interpretem (komunikátorem) a publikem. Proto je dnes pojem „jazz“, dle mého názoru, opatřován jakousi nálepkou - je vnímán jako symbol elitní/ snobské subkultury či je alespoň stranou kultuře populární (masové, „mainstreamové“). Ikdyž vyřknutím takovéhoto soudu se dostáváme na tenký led. Už proto, že v rámci jazzového žánru můžeme naleznout tendence skutečně alternativní, a to ve smyslu pojetí a ztvárnění hudby jako takové. Na druhé straně zde můžeme najít sklony k či snahy o (v pojetí jazzové interpretace) přiblížení se k jakýmsi hranicím „hlavního proudu“ (masové kultury), nalezení „co nejmenšího společného jmenovatele“, co nejširší základny potencionálních posluchačů - srozumitelnost, nenáročnost (viz. smooth jazz, acid jazz, jazz – pop).
A tady přichází na řadu právě J. Cullum. Nemůžeme mu upřít roli interpreta, který přibližuje jazz, byť (vhodně) přetransformovaný, širokému především mladému publiku (připodobňován Norah Jones). Prodejnost alba Twentysomething (700 000 prodaných kusů) hovoří za vše. Cullumovi jako králi britské jazzové scény – typický úkaz postmoderního kultu umělce – není mu cizí komerční prostředí populární (sub)kultury, není však podbízivý ani vypočítavý. Střetávají se tu koncepty masové a (jistým způsobem) elitní kultury, bez toho aniž by snad jedna z nich utrpěla. Jeho jemně ochraptělý hlas si zachovává svůj britský akcent, přestože je ovlivněn američany – Nat King Colem, Frankem Sinatrou, ale i Tomem Waitsem. Ve svých autorských písních, které si sám i otextoval například cynicky běduje: "After years of expensive education, a car full of books and anticipation, I'm an expert on Shakespeare and that's a hell of a lot but the world don't need scholars as much as I thought." - vystihuje tak trefně ztracené ideály zbytečně velmi vzdělaných a ne vždy zaměstnaných mladých lidí a staví se na jejich stranu – je zpěvákem/skladatelem své generace a pro svou generaci. Jedním ze znaků postmoderní kultury je důraz na styl na úkor podstaty a obsahu. Naštěstí, jako v tomto případě, ne vždy to zcela bezvýhradně musí platit. Ve svých vlastních skladbách vyjadřuje svůj náhled na svět. Jakkoliv by Tom Waits činil, a jistě, že činí, totéž, není to totéž. Minimálně již proto, že oba umělce dělí věkový rozdíl více než jedné generace (náznaky střetávajících se generačních konceptů – logická rozdílnost individuálních zkušenostních světů[2]). Cullum zachází s jazzovými standardy (viz. tradiční éra jazzu) stejně jako s moderními popovými písněmi, konfrontuje je a přepracovává do soudobých stylů. Výsledky této práce neznějí ani cynicky ani nemístně a neohrabaně. V skladbě "Lover, You Should've Come Over" sklouzává k mírnému minimalismu, který je ale daleko více příznačný pro Toma Waitse. Jak již jsem zmínil, význam Culluma, ne však výhradně, tkví velmi zjednodušeně ve sbližování jazzu s mladou generací. Nenásilně a ne na úkor kvality.
Tom Waits – Frank´s wild years (1987)
Pokud bychom měli začlenit Waitsovu tvorbu tohoto období, pak bychom hovořili o tzv. college rocku (převážně alternativní styl uplatňující se v průběhu 80. let), experimentálním rocku, alternativním rock/popu a album rocku (velmi široké označení, důl. charakteristikou tohoto stylu je (větší či menší) progresivita).
Tom Waits – Frank´s wild years (1987)
Pokud bychom měli začlenit Waitsovu tvorbu tohoto období, pak bychom hovořili o tzv. college rocku (převážně alternativní styl uplatňující se v průběhu 80. let), experimentálním rocku, alternativním rock/popu a album rocku (velmi široké označení, důl. charakteristikou tohoto stylu je (větší či menší) progresivita).
Na albu Frank´s wild years Waits především experimentuje s hudebním sdělením. Experimentuje s nástroji, ale i s nahrávací technikou. Výsledkem je místy uhlazený, místy velmi surový projev, podpořený jeho charismaticky strhaným chraplavým hlasem evokujícím představu toho nejzakouřenějšího baru, či venkovského cirkusového představení. Vše jakoby trošku neladí, Waitsův výraz místy připomíná rozzuřeného opilce – výsledek působí o to autentičtěji (třeba jako živé vystoupení potulného zpěváka). Důraz na textovou stránku písní s beznadějnými, zoufalými charaktery z toho nejnižšího sociálního prostředí (reprezentující „nízkou“ subkulturu) kombinuje s osobností, která, zdá se, ztělesňuje, skrze jeho mocně ochraptělý hlas, ten samý životní styl, o kterém sám zpívá. V duchu postmoderní tvorby tu dílo představuje hru autora s konzumentem, vytváří jakousi výrazovou a zvukovou iluzi určitého prostředí (viz. výše), částečně mystifikuje konzumenta. Typická je pro něj jakási surovost aranží. Můžeme jistě mluvit o alternativním pojetí a ztvárnění. Waits jde naproti Cullumově kultivovanosti (formy i obsahu) svým primitivistickým, nekonvenčním a „avantgardním“ pojetím, leckdy sklouzávající do nikoli neopodstatněného minimalismu (který posiluje expresivitu vyjádření). Dle mého názoru, podobně jako v blues, jdou zde polární koncepty obsahovosti (významu) a formalismu (výrazu) ruku v ruce. Drží se stranou „mainstreamu“, je tedy víceméně umělcem alternativní subkultury. Můžeme ho zařadit mezi umělce jako jsou např. Leonard Cohen, Neil Young, Nick Cave ale i Joni Mitchell. Každý z nich si jde svou vlastní velmi osobitou cestou. Takováto subkultura je velmi individualizovaná – nesnaží se Vás lacině uplatit, říká jasně: ´poslouchejte pokud se Vám líbí, pokud ne, nikdo Vás nenutí.´ Tito umělci na sebe nestrhávají pozornost za každou cenu.
Zhodnocení
Mám- li shrnout výsledky srovnání dvou vybraných produktů postmoderní kultury, musím přiznat, že je to úkol přinejmenším nesnadný. Přesto jsem došel k následujícím závěrům. Střetávají se zde jak koncepty masové a alternativní (sub)kultury, generační koncepty, můžeme pozorovat jisté tendence k progresivitě zpracování – více na straně Waitsově, avšak Cullum ve své snaze přiblížit jazz mladému publiku transformuje jisté tradiční prvky do jiných, které více „zapadají“ do paradigmatu masové kultury. Oba vycházejí z podobných kořenů, následují je však již každý po svém.
[1] Pavelka, J.: Epochy a proudy
[2] Pavelka, J.: O kulturních paradigmatech, paradoxech a předpokladech dorozumívání. In : Nosek, J. – Stachová, J.: Myšlení v paradoxu, paradox myšlení, Praha, Filosofia 1998
Zhodnocení
Mám- li shrnout výsledky srovnání dvou vybraných produktů postmoderní kultury, musím přiznat, že je to úkol přinejmenším nesnadný. Přesto jsem došel k následujícím závěrům. Střetávají se zde jak koncepty masové a alternativní (sub)kultury, generační koncepty, můžeme pozorovat jisté tendence k progresivitě zpracování – více na straně Waitsově, avšak Cullum ve své snaze přiblížit jazz mladému publiku transformuje jisté tradiční prvky do jiných, které více „zapadají“ do paradigmatu masové kultury. Oba vycházejí z podobných kořenů, následují je však již každý po svém.
[1] Pavelka, J.: Epochy a proudy
[2] Pavelka, J.: O kulturních paradigmatech, paradoxech a předpokladech dorozumívání. In : Nosek, J. – Stachová, J.: Myšlení v paradoxu, paradox myšlení, Praha, Filosofia 1998
Prameny:
Dollar, M.: Album review: Jamie Cullum: Twentysomething,
Javůrek, A.: Hudební recenze: Waitsův dvojitý zásah, 19.7.2002
Kolektiv autorů: Malá ilustrovaná encyklopedie, Praha, Encyklopedický dům s. r. o. 1999
Pavelka, J. – Pospíšil, I.: Slovník epoch, směrů, skupin a manifestů, Brno, Nakladatelství Georgetown 1993
Pavelka, J.: Epochy a proudy
Pavelka, J.: O kulturních paradigmatech, paradoxech a předpokladech dorozumívání. In : Nosek, J. – Stachová, J.: Myšlení v paradoxu, paradox myšlení, Praha, Filosofia 1998
Ruhlmann, W.: Album review: Tom Waits: Frank´s Wild Years
Javůrek, A.: Hudební recenze: Waitsův dvojitý zásah, 19.7.2002
Kolektiv autorů: Malá ilustrovaná encyklopedie, Praha, Encyklopedický dům s. r. o. 1999
Pavelka, J. – Pospíšil, I.: Slovník epoch, směrů, skupin a manifestů, Brno, Nakladatelství Georgetown 1993
Pavelka, J.: Epochy a proudy
Pavelka, J.: O kulturních paradigmatech, paradoxech a předpokladech dorozumívání. In : Nosek, J. – Stachová, J.: Myšlení v paradoxu, paradox myšlení, Praha, Filosofia 1998
Ruhlmann, W.: Album review: Tom Waits: Frank´s Wild Years
