GROOVE nenahradí všechny pro tělo potřebné minerály!

Jen GROOVEM není a nemůže být živ člověk, to snad všichni vědí nebo aspoň tuší.


Jsou kopce a haldy a hory a velehory, celé pohoří a pásy pohoří, celé tektonické desky další muziky, nad kterou by stálo za to strávit celé měsíce a roky či snad prožít několik lidských životů.

Jen ale málokterá muzika v sobě nese celý svůj vlastní svět...taková, která pokrývá celé univerzum, která do sebe s lehkostí vtáhne souhvězdí doposud neobjevená, taková muzika, která vám dovolí cestovat vlastním nitrem stejně tak jako po nekonečných dálkách moří a s albatrosími křídly se vznášet nad hladinou, či snad s hladkou kůží delfína proplouvat v šelfovém moři prosvícené modři jen o něco málo tmavší než odstín na vlajce Ukrajiny.

Jak to napsal Jiří Stivín v předmluvě jedné knížky o jazzu, která se nápaditě jmenuje JAZZ, citujíc přitom moderátora rádia Hlas Ameriky -
"Jazz je jakákoliv hudba, kterou poslouchám, když chci poslouchat jazz."
Jak zatraceně výstižné.
Někdy skutečně platí, že pokud člověk hudbu poslouchá jen ušima, ochudí se o její skutečnou hloubku. Uši je jistě dobré mít nastražené (jen pozor, aby si o vás lidé nemysleli, že je máte umělé...i to se občas stává). Existuje hudba, která se žije..která se nutně musí žít k tomu, aby byla dokonale vstřebána. Sama o sobě žije příběh, do kterého, máte-li chuť a kousek odvahy, můžete vstoupit a nechat se jím unášet kam jen se vám zamane. PAT METHENY (a jeho fenomenální skupina) je jedním z těch géniů, kteří dokáží vměstnat svět do perforovaného lesklého placatého kolečka o průměru hádám cca 7 cenitmetrů. Zkuste ochutnat třeba jeho Still Life (Talking); Speaking Of Now nebo snad The Way Up. Třeba se tenhle svět neslučuje s vašimi představami, třeba se vám v něm nebude líbit - obrovská výhoda tohoto univerza uvnitř cédé placky však spočívá v tom, že ho můžete jednoduše vypnout a schovat do krabičky...třeba na jindy, třeba pro někoho jiného. Pocit zvláštního až mystického prožitku, možnost cestování časem, drsným severem a vlastním vědomím proti proudu myšlenek (bez požití jakéhokoliv množství omamných látek všerůzných tvarů, chutí a složení) - tak nějak může působit hudba norského saxofonisty JANA GARBARKA, pokud do ní vplujete správnou ploutví ve správném čase. Těžko škatulkovatelná tvorba...ale hudební škatulky stejně jen všechno komplikují...Jen pro příklad alba Twelve Moons či Visible World či snad In Praise of Dreams vám našeptají, kudy fouká severský vítr, osloví vás a dost možná, že také vůbec ne...záleží jen na vás, zda se necháte unést do jiného světa, protože on se vám podbízet nebude...
//////////
Před chvíli byl v mé společnosti Billy Joel a jeho krásné písně, teď zase hip-hopový, taneční, pozitivní Will Smith, k večeru cestou z města se mnou kráčel i Tom Waits, byl tu Hiram Bullock se svojí peckou Can't Fight The Funk, Zapěl jsem si s YES, ale i s Vlastou Redlem. Zadupal nad sousedovic hlavami u Micheala Jacksona, obdivoval akordickou skladbu songů Stevieho Wondera, rozproudil jsem se s Tower of Power, kolem se mihli i -123 minut, Elliot Yamin, System Of A Down i TLC. Mobil mi dnes při vyzvánění zapěl, jako ostatně vždy, Jimiho Jamisona a titulní píseň z Baywatch, budík mě při troše štěstí i zítra vzbudí sladkým hitem od Sixpence None The Richer - Kiss me... / S Tracy Chapman a jejím půvabným hlasem (nic na půvabu neubírá ani fakt, že zní jako mužský) vám všem přeju dobrou noc...

A s kým usínáte/snídáte/procházíte se/pracujete/odpočíváte/zpíváte a tancujete vy?

GROOVE neznačí prvopočátek ani konec. Jen bod mezi dvěma konci nekonečné struny...