Pro pár z Vás pamětníků, kteří sledují tento blog po delší čas než jen pár vteřin či několik vykulených sekund do chvíle, než si většina z vás uvědomí, že jste dost pravděpodobně vstoupili do úplně jiných internetových dveří, než jste měli v úmyslu...
Ležel jsem ve vaně (vana, toť první z indikátorů, že půjde o velmi slibovanou velmi špatnou povídku, kterou jsem slíbil již před neustále se zvětšujícím se časovým úsekem). Ne - já seděl ve vaně - protože říct, že jsem v ní ležel, by navádělo k mylné představě, že se do ní vleže vejdu a já se rozhodl být co nejvíce realistický.
Sledoval jsem svá chodidla jak pomalu červenají a myslel jsem přitom na dva humry plovoucí ve vroucí lázni. Pokaždé, když si napustím vanu tak horkou vodou, že mé palce prožívají útok tisíce malých setsakra ostrých jehliček a růžovějí, vytane mi na mysli výtka, že muži by se neměli oddávat lázni příliš horké s ohledem na potenciální zdraví svých (stejně tak potenciálních) budoucích potomků.
Prolítlo mi hlavou, zda mé tělesné vybavení ještě snese teplotu, při níž humři na mých chodidlech přestávají klapat klepety, ale za moment už se nechávám unést myšlenkou jinou.
Čekal jsem až se vana ve svém prostředku roztrhne ve dví a z hlubin podvaní vystříkne gejzír. Místo toho zazvonil mobil. Poslouchal jsem jak někde za dveřmi na stole v předsíni na včerejších novinách vedle poloprázdného hrnku s bílou kávou a okoralou kůrkou chleba vyhrává melodie 'ta ta dů dá dadadadé'! Nechtělo se mi nějak moc vylézat z vany a proto řekněme, že mobil neležel na stole za dveřmi, ale na umyvadle vedle vany (kam bych si ho přirozěně za normálncíh okolností nepoložil).
Tak a veškerá relaličnost je v tahu...!
...tak ještě jeden pokus
Mobil skutečně ležel na stole v předsíni. Mně se ale stejně jako před chvílí nechtělo z vany ani hnout. Ehm...co s tím?
Byl jsem doma sám.
...A proto mě dost překvapilo (a dá se říci, že příjemně), když se dveře koupelny otevřely, vkročil od hlavy až k patě v černém oblečený muž, na rukou černé rukavice z kvalitní kůže a na hlavě slušivou černou kuklu s malými dírkami na oči a s větou "To bude asi Vaše..." mi podal vyzvánějící krabičku. A já cítil, že se jeho rty pod kuklou zakulatily do mírného úsměvu. Nestačil jsem ani říct díky, protože onen neznámý gentleman byl v cuk(r)u letu pryč.
Zmáčkl jsem tlačítko JEZ. Hlas v telefonu zněl povědomě ('Pavel Trávníček,' pomyslel jsem si): "Dobrý den - právě jste byl náhodně vylosován z více jak dvou set tisíc osob, které se ještě nikdy nezapojily do žádné soutěže a máte teď jedinečnou možnost vyhrát hlavní cenu pokud....!" Dál už jsem neposlouchal a odhodil mobil do koše na prádlo. (Aniž bych zmáčkl NOU) Nemám dneska chuť nic vyhrávat.
Kůže na mých prstech začala hrát na varhany, což mě donutilo k úvaze, zda se zvednout a zabalit se v župan dopřejíc si tak pocitu jablka. Tento postup shledal jsem aproprietním a proto jsem nejdřívě palcem u nohy asi dvacet vteřin bojoval s kroužkem na špuntu a snažil se ho neobratnou nohou obratně uchopit a pak jsem ho vzal do ruky a vanu vypustil. Všechna voda zmizela někde v útrobách obrovského panelového dinosaura, mé tělo ztěžklo zjištěním, že Archimédův zákon přestal zase pro dnešek platit a opětovným nabytím pocitu dvaaosmdesáti kilogramů se stal vanovitý příběh tak reálným jako nenalezená inspirace na dně lahve se skotskou...totiž teď už bez ní. Škyt!
TO BE(E) or NOT TO BE
(CONTINUED...)
Žádné komentáře:
Okomentovat