Porota proto ustoupila od hodnocení za technickou obtížnost a styl provedení životní volné jízdy, jelikož ji shledala k posuzování výkonu na profesionální úrovni naprosto nevhodnou a zesměšňující úlohu vážených rozhodčích a smírčích soudců.
Dovolte mi jedno vúvozvkyzakuklené klišé: "V dnešní uspěchané době nemá nikdo na nic čas" a proto jsem při psaní povídky myslel především na ne nadbytečnou rozvláčnost - Harry byl starý lajdák. Na světě neměl nic tak rád jako pocit, když si ve svých špinavých montérkách a s rukama, kéž by jen od oleje, vytáhl z lednice vychlazenou láhev piva a rozvalil se na kus molitanu před vchodovými dveřmi dvoupodlažního domu s děravou střechou, nefunkční klimatizací a pětaosmdesátiletou Jeremiho matkou, která byla ve skutečnosti matkou Harryho, jehož však zásadně oslovovala Jeremi, jelikož se domnívala, že hovoří se svým vlastním otcem. To ale na jejím duševním stavu bylo to nejpozitivnější. Harry rád chytal ryby, ale od doby, kdy si vyrazil s kamarádem Petem na pstruhy do potoka na okraji města a Jeremiho matka mezitím na zahradě stihla rafinovaně zahrabat všechny příborové lžíce, vidličky a nože - až na jeden, kterým byla navyklá vyšŤourávat zbytky jídla z pod lednice, trávil Harry vedle práce, kterou vykonával v garáži za domem, i veškerý svůj volný čas v dosahu, kdyby snad Jeremiho matka dostala další úžasný nápad a rozhodla se zahrabat třeba sekačku na trávu nebo lednici. Vůbec naposledy se její obětí stal pes Mickey, po kterém zbyl právě ten kus molitanu před dveřmi, na který Harry rád lehával a vzpomínal přitom na svého věrného psího přítele - budiž mu země na zahradě lehká - a také na tu strašnou kopu hranolek, kterou do sebe musel, tehdy dvanáctiletý, stůj co stůj natláskat, aby si tak získal srdce své vysněné Rebeccy, která měla ale stejně radši Joea, protože měl úžasný bazén na zahradě a navíc Rebeccu zahrnoval hektolitry borůvkové zmrzliny, kterou zbožňovala.
O takovou rozvláčnost skutečně nikdo nestojí...chááápu...příběh má jasně začít v čase a místě a v čase a místě skončit- třeba jako...
Narodilo se nám koťátko. Bylo hebké a roztomilé až z něj jednou vyrostla kočka. Pěkná mrcha! Táááák, a je ze mě spisovatel!
8 komentářů:
a pak že ne, ono velké ANO. je to ke čtení!!!
mně se to ke čtení příliš nezdá...ale díky Ti, pane! Mně se to spíš zdá dobré na podpal v internetovém ohni, ale mám pocit, že by ani tenhle kus virtuálního papíru dobře nehořel.
Polepším se, neslibuji..ale vykonám snahu.
řekl bych, že se odporně lepšíš...
...kde mam sakra sebrat čas, abych se naučil na ságo?!
Ty, Honzíku...já díky moc za vzkaz a vůbec...Jen Tě chci ubezpečit, že to, co jsi okomentoval nestojí ani za starou bačkoru...a to myslim bačkorovitě vážně. Často hledám až zpětně smysl svých příspěvků a věř mi, že u tohoto se mi to zatím nepodařilo:-) Vím jen, že v tu chvíli mě bavilo klepat do klávesnice písmenka... nic víc..
Btw. jsem rád, jestli Tě pobavil Mr. Woody...já se taky smál...:-)
vždycky mi někde chybí nějaká ta čárka (a nejedna, jendo)...prosím za prominutí...jsem lajdák..nekontroluju se...po sobě.
Seš kleštěnec samce skotu domácího na tři. Povedlo se ti do pár vět zhustit jeden lidský osud, není tam zbytečného slova navíc. Ve větách, které na to vůbec nevypadají jsi nastínil tragedii jednoho maloměstského domku na americkém středozápadě. A hlavně s nadhledem, vtipně, bez patosu a s otřesnou věrností. Velmi mi to připomnělo Johna Steinbecka. Říkat, že něco takového stojí za starou bačkoru je opovrhováním literaturou.
P.S. Na tečky a čárky kašli. Seš žurnalista, ne telegrafista.
Hih:-D
Oukej, přestávám odporovat, ikdyž si myslim svoje. Takovýhle krávoviny by se daly dost dobře psát desetkrát denně:-)
Díky Ti, zase jsem se zasmál...
A taky dík, že mi dáváš chuť psát kraviny i nadále!
Upřímně si vážím každého Tvého slova...i toho na tři písmena.
Okomentovat