V zežloutlém původně bílem županu ovinutá a pod ním v saténu ovinutá navíc průvanem ovanulá a vlastně vůbec už od rána tak trošku ovanulá matka sedící v ložnci na okraji své vodní postele pod obrázkem ježíška ve zlatých sportovních plavkách, povalující na svých seschlých rtech omylem natřených lososově růžolícím se pololesklým lakem na nehty právě zapálenou cigaretu, hledí upřeně do rozevřené rozsahem nijak velké bílé knížky, na jejíž přední straně je vtisknuto "Žákovská" a stejně tak, jako do sebe před chvílí hodila dvojitý příděl nečeho, co se pouze velmi z dáli tvářilo jako koňak, jedním dechem vzkřikne přes chodbu do vedlejšího pokoje na své desetileté děcko, které právě polévkovou lžící vylovilo poslední umrlou rybičku z kulovitého akvárka: "Uš zase sy přynes další pjetku s Češtyny, ty krávo?!" bez povšimnutí , že sama v oné jedné jediné větě udělala několik pravopisných hrubek bez toho, aniž by ji napsala na papír...
Smutné...
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat